21 Cdo 187/2006
Datum rozhodnutí: 29.11.2006
Dotčené předpisy: § 249 odst. 1 předpisu č. 65/1965Sb., § 480 odst. 1 předpisu č. 513/1991Sb., § 487 odst. 1 předpisu č. 513/1991Sb., § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 243b odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.





21 Cdo 187/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce E., s.r.o., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému P. B., o 83.930,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 13 C 231/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. září 2005 č.j. 16 Co 301/2005-57, takto:


I. Dovolání žalobce se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 83.930,- Kč s 2% úrokem od 16.8.2003 do zaplacení. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že žalovaný pracoval od 1.5.2002 (správně 1.5.2003) do 31.7.2003 v provozovně svého zaměstnavatele R. Š. bazar - zastavárna "U K." jako prodejce - výkupce, že dne 1.5.2002 (správně 1.5.2003) uzavřel s R. Š. dohodu o hmotné odpovědnosti, že dne 5.7.2003 byl inventurou provedenou v provozovně zjištěn schodek "na zboží" v celkové výši 249.370,- Kč, za nějž žalovaný odpovídá v rozsahu jedné třetiny (tj. co do částky 83.123,33 Kč), a "na pokladně" v celkové výši 806,67 Kč a že žalovaný svůj "dluh" v celkové výši 83.930,- Kč uznal, zavázal se ho splácet v měsíčních splátkách, nic však neuhradil. Na základě smlouvy o prodeji podniku ze dne 31.3.2004 došlo k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů žalovaného s R. Š. na žalobce; žalobce se proto stal "oprávněným z pohledávky R. Š. vůči žalovanému".


Okresní soud v Opavě rozsudkem ze dne 2.3.2005 č.j. 13 C 231/2004-36 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 27.302,- Kč k rukám advokáta Mgr. J. O. Z provedeného dokazování zjistil, že žalovaný pracoval u R. Š. v době od 1.5.2003 do 31.7.2003 jako prodejce - výkupce, že žalovaný uzavřel dne 1.5.2003 s R. Š. dohodu o hmotné odpovědnosti, že podle dohody o náhradě škody ze dne 31.7.2003 se žalovaný zavázal zaplatit R. Š. schodek na svěřených hodnotách ve výši 83.930,- Kč a že smlouvou ze dne 31.3.2004 R. Š. prodal svůj podnik žalobci. Poté, co dovodil, že k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů může dojít podle ustanovení § 249 odst.1 zákoníku práce jen v případech stanovených zákoníkem práce nebo zvláštním právním předpisem a že zvláštním právním předpisem je z pohledu ustanovení § 249 odst.1 zákoníku práce též ustanovení § 480 obchodního zákoníku, dospěl soud prvního stupně k závěru, že práva a povinnosti z pracovněprávního vztahu žalovaného k R. Š. nemohla přejít na žalobce, protože ke dni přechodu práv a závazků podle smlouvy o prodeji podniku žalovaný již nebyl zaměstnancem R. Š. Žaloba proto musela být pro nedostatek aktivní věcné legitimace zamítnuta.


K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 8.9.2005 č.j. 16 Co 301/2005-57 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 8.620,- Kč k rukám advokáta Mgr. J. O. Odvolací soud se ztotožnil jak se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, podle nichž žalovaný pracoval u R. Š. v pracovním poměru v době od 1.5.2003 do 31.7.2003 jako prodejce - výkupce a R. Š. prodal žalobci svůj podnik podle ustanovení § 476 a násl. obchodního zákoníku dnem 31.3.2004, tak i s právním závěrem, že žalobce není ve sporu aktivně věcně legitimován. K přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů na jiného zaměstnavatele dochází v souvislosti se smlouvou o prodeji podniku podle ustanovení § 480 obchodního zákoníku jen ohledně těch zaměstnanců podniku, jejichž "pracovněprávní vztah s kupujícím trval alespoň v den uzavření smlouvy; skončil-li pracovněprávní vztah před tímto dnem, zůstávají práva a povinnosti prodávajícího vůči bývalým zaměstnancům nedotčena". Protože v době prodeje podniku R. Š. žalobci již pracovněprávní vztah se žalovaným netrval, nemohlo dojít k převodu práv a povinností z tohoto vztahu na kupujícího - žalobce.


Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že za zvláštní právní předpis je třeba ve smyslu ustanovení § 249 odst.1 zákoníku práce považovat nejen ustanovení § 480 obchodního zákoníku, ale také ustanovení § 476 obchodního zákoníku "včetně ustanovení následujících", a že tedy - jak se "podává z celkové úpravy smlouvy o prodeji podniku" - na "kupujícího přecházejí všechna práva a závazky, na které se prodej vztahuje (§ 477 odst. 1 obchodního zákoníku)", včetně přechodu všech práv a povinností, které z pracovněprávních vztahů vyplývají, a "to i z pracovněprávních vztahů již zaniklých". Obchodní zákoník totiž podle názoru žalobce "hovoří o právech a povinnostech zaměstnanců obecně, a nikoli o právech a povinnostech těch, kteří jsou v rozhodné době v pracovním poměru k danému zaměstnavateli"; i když pracovní poměr zanikne, jsou "práva a povinnosti z takového právního vztahu vzniklé bezesporu práva a povinnosti vyplývající k zaměstnanci, neboť v době jejich vzniku tato osoba zaměstnancem byla". Kdyby měla být otázka převodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů podle ustanovení § 480 obchodního zákoníku posouzena shodně s odvolacím soudem, bylo by "třeba se zaobírat možností převodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů na základě navenek projevené vůle smluvních stran", neboť podle smlouvy o prodeji podniku ze dne 31.3.2004 došlo mezi R. Š. a žalobcem "k převodu veškerých práv a závazků". Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31.3.2005 (dále jen "o.s.ř."), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl sice vydán po 1.4.2005 (dne 8.9.2005), avšak - vzhledem k tomu, že rozsudek soudu prvního stupně byl vydán dne 2.3.2005 - po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (srov. Čl. II bod 3 zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.


Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).


Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].


Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.


Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst.3 o.s.ř.].


Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.


Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.


V projednávané věci odvolací soud mimo jiné řešil právní otázku, zda na základě smlouvy o prodeji podniku ze dne 31.3.2004, uzavřené mezi R. Š. jako prodávajícím a žalobcem jako kupujícím, přešla na žalobce práva a povinnosti z pracovněprávního vztahu R. Š. k žalovanému, jejichž pracovní poměr byl skončen v době před účinností smlouvy o prodeji podniku ke dni 31.7.2003.


Uvedenou právní otázku je třeba i v současné době posuzovat - s ohledem na dobu účinnosti smlouvy o prodeji podniku ze dne 31.3.2004 - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 287/1995 Sb., č. 138/1996 Sb., č. 167/1999 Sb., č. 225/1999 Sb., č. 29/2000 Sb., č. 155/2000 Sb., č. 220/2000 Sb., č. 238/2000 Sb., č. 257/2000 Sb., č. 258/2000 Sb., č. 177/2001 Sb., č. 6/2002 Sb., č. 202/2002 Sb., č. 311/2002 Sb., č. 312/2002 Sb., č. 274/2003 Sb. a č. 46/2004 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 30.4.2004 (dále též jen "zák. práce").


Podle ustanovení § 249 odst. 1 zák. práce k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů může dojít jen v případech stanovených tímto zákoníkem nebo zvláštním právním předpisem.


Podle ustálené judikatury dochází k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů na jiného zaměstnavatele nejen podle ustanovení zákoníku práce, ale i v dalších případech stanovených právními předpisy, například podle ustanovení § 59 odst. 3, § 480 a § 487 obchodního zákoníku, § 27a zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, § 17 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů aj.; k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů od dosavadního zaměstnavatele na jiného zaměstnavatele může dojít jen na základě právního předpisu, a je vyloučeno, aby nastal jen kupř. na základě smluvního ujednání zaměstnavatelských subjektů, neboť zákon v tomto směru nepřiznává vůli účastníků jakoukoli relevanci (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9.6.1999 sp. zn. 21 Cdo 253/99, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 9, roč. 1999, a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29.8.1994 sp. zn. 6 Cdo 82/94, uveřejněný pod č. 38 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1995).


Jedním z případů, v nichž dochází k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů, je - jak uvedeno již výše - uzavření smlouvy o prodeji podniku nebo smlouvy o prodeji části podniku (§ 476 a násl. obchodního zákoníku); vyplývá to z ustanovení § 480 obchodního zákoníku, podle něhož "práva a povinnosti vyplývající z pracovněprávních vztahů k zaměstnancům podniku přechází z prodávajícího na kupujícího", což podle ustanovení § 487 obchodního zákoníku platí "i pro smlouvy, jimiž se prodává část podniku tvořící samostatnou organizační složku". K přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů dochází dnem, v němž se smlouva o prodeji podniku (části podniku) stala účinnou.


Přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů na kupujícího je při smlouvě o prodeji podniku (části podniku) odůvodněn tím, aby zůstala v zájmu ekonomického využití podniku (převáděné části podniku) zachována jednota hmotných, osobních a nehmotných složek podnikání. Ze znění ustanovení § 480 obchodního zákoníku (srov. slova "k zaměstnancům podniku") se jednoznačně podává, že na kupujícího nepřechází všechna práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů, které vůbec kdy prodávajícímu vznikly při provozování podniku (převáděné části podniku), ale jen práva a povinnosti (včetně neuspokojených nároků) vůči těm zaměstnancům, jejichž pracovněprávní vztah s prodávajícím trval alespoň v den, kterým se stala smlouva o prodeji podniku (části podniku) účinnou; skončil-li pracovněprávní vztah před tímto dnem, zůstávají práva a povinnosti prodávajícího (spočívající v dosud neuspokojených nárocích) vůči bývalým zaměstnancům smlouvou o prodeji podniku (části podniku) nedotčena. Uvedený závěr je rovněž v souladu s účelem smlouvy o prodeji podniku (části podniku); k zachování jednoty hmotných, osobních a nehmotných složek podnikání je potřebné, aby kupující převzal práva a povinnosti jen vůči zaměstnancům, jejichž pracovněprávní vztah dosud trvá a kteří tak mají v převáděném podniku (jeho převáděné části) nadále působit. Na opačný výklad nelze usuzovat ani z ustanovení § 477 odst.1 obchodního zákoníku, neboť na přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů - vzhledem k tomu, že tato otázka je upravena ve speciálním ustanovení § 480 obchodního zákoníku - nedopadá.


Judikatura soudů proto již dříve dospěla k závěru, že na základě smlouvy o prodeji podniku (části podniku) přechází práva a povinnosti z pracovněprávního vztahu na kupujícího (přejímajícího zaměstnavatele) jen vůči těm zaměstnancům, jejichž pracovněprávní vztah s prodávajícím trval alespoň v den, kterým se stala smlouva o prodeji podniku (části podniku) účinnou (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18.9.1997 sp. zn. 2 Cdon 1495/96, který byl uveřejněn pod č. 82 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997); na tomto právním závěru nemá dovolací soud důvod cokoliv měnit.


Vzhledem k tomu, že pracovní poměr žalovaného u R. Š. skončil dříve, než R. Š. prodal svůj podnik žalobci, je správný závěr odvolacího soudu, podle kterého žalobce není ve věci aktivně legitimován.


Z uvedeného vyplývá, že projednávanou věc odvolací soud posoudil v souladu s ustálenou judikaturou soudů, že rozsudek odvolacího soudu ve věci samé nemůže mít po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.c) o.s.ř.


Protože dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.


O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1, neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.


Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 29. listopadu 2006


JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.


předseda senátu