21 Cdo 1863/2014
Datum rozhodnutí: 19.11.2015
Dotčené předpisy: § 57 odst. 1 zák. o rod., § 51 odst. 1 zák. o rod., čl. II. předpisu č. 84/2012Sb., § 3028 odst. 2 o. z., § 61 zák. o rod., § 62 zák. o rod.




21 Cdo 1863/2014

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce P. S. , zastoupeného JUDr. Michaela Kubsovou, advokátkou se sídlem v Karlových Varech, T. G. Masaryka č. 883/53, proti žalovaným 1) M. S. , zastoupené JUDr. Janem Kollárem, advokátem se sídlem v Sokolově, Obce Ležáky č. 972, a 2) nezletilé A. S. , zastoupené Městem Karlovy Vary, se sídlem městského úřadu v Karlových Varech, Moskevská č. 21, jako opatrovníkem, o popření otcovství, ve věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech, pod sp. zn. 9 C 261/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. listopadu 2013 č.j. 56 Co 459/2013-210, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění:
Žalobce se žalobou ze dne 17. 10. 2011 domáhal určení, že není otcem nezletilé žalované 2) A. S., narozené z matky, žalované 1) M. S. s odůvodněním, že i když mu jako manželu matky svědčí domněnka otcovství (manželství uzavřené dne 19. 10. 1996 trvá dosud), je vyloučeno, aby nezletilá byla jeho dcerou, neboť se v lednu 2011 dozvěděl, že první žalovaná udržovala v době rozhodné pro početí nezletilé pohlavní styky s jinými muži. Od února 2011 žalobce s žalovanou 1) nežije a intimně se s ní přestal stýkat dva roky před podáním žaloby na popření otcovství.

Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 29. 7. 2013 č. j. 9 C 261/2011-190 rozhodl tak, že žalobce P. S. není otcem nezletilé žalované 2) A. S., narozené z matky, žalované 1) M. S. (výrok I). Soud prvního stupně dále uložil žalované 2) zaplatit náhradu nákladů řízení žalobci, zálohované znalečné a náklady svědečného (výroky II, IV a V) a rozhodl, že žalobce a žalovaná 2) proti sobě nemají nárok na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně již dříve ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 3. 9. 2012 č. j. 9 C 261/2011-71, kdy žalobě vyhověl, neboť na základě znaleckého posudku soudem ustanovené znalkyně MUDr. Terezie Štuksové bylo otcovství žalobce k žalované 2) vyloučeno a žaloba na popření otcovství byla podána ve lhůtě, na jejíž délku dopadaly závěry vyjádřené v nálezu Pléna Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 15/09. V zrušujícím usnesení ze dne 31. 1. 2013 č. j. 56 Co 775/2012-109 odvolací soud zavázal soud prvního stupně, aby zachování popěrné lhůty posoudil podle ustanovení § 57 odst. 1 zákona o rodině ve znění zákona č. 84/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, účinného od 20. 3. 2012. Vázán právními názory odvolacího soudu, vycházel soud prvního stupně v novém rozhodnutí ze zákonné domněnky, že otcovství k é žalované 2) svědčí žalobci na základě první domněnky otcovství, podle níž se za otce považuje manžel matky, narodí-li se dítě v době od uzavření manželství do uplynutí třístého dne po zániku manželství nebo po jeho prohlášení za neplatné (§ 51 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině). Vyšel ze zjištění, že žalobce uzavřel manželství s žalovanou 1) dne 19. 10. 1996 a ke dni podání žaloby dne 17. 10. 2011 manželství trvalo, když právní moc rozvodového rozsudku nastala k 3. 1. 2012. Dle tvrzení žalobce však spolu on a žalovaná 1) nežili již od února 2011 a intimně se nestýkali již od října 2009. V lednu 2011 se měl žalobce dozvědět, že žalovaná 1) udržovala v době rozhodné pro početí žalované 2) poměr s jinými muži, a nechal si proto u soukromé společnosti k datu 23. 2. 2011 vyhotovit test DNA, jenž měl jeho otcovství k žalované 2) vyloučit. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že předmětné ustanovení při určení počátku běhu lhůty nevyžaduje vznik jakýchkoliv pochybností o tom, že manžel je otcem dítěte, ale vznik pochybností důvodných (kvalifikovaných). V řízení se přitom nepodařilo prokázat, že by měl žalobce o svém otcovství důvodné pochyby po dobu delší než šest měsíců a dostatečnou jistotu mu v tomto směru nedával ani anonymní test otcovství, který si soukromě nechal vypracovat, neboť se ho nezúčastnila žalovaná 1). Žalobci tedy neuplynula šestiměsíční prekluzivní lhůta a zároveň bylo v řízení prokázáno, že není biologickým otcem žalované 2), soud prvního stupně proto určil, že žalobce není otcem žalované 2).

Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 28. 11. 2013 č. j. 56 Co 459/2013-210, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu na určení, že žalobce není otcem nezletilé žalované 2) A. S., narozené z matky, žalované 1) M. S. (výrok I) a zavázal žalobce k náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů a k náhradě nákladů řízení zálohovaných státem. Odvolací soud dále rozhodl, že ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. Odvolací soud posoudil otázku uplynutí popěrné lhůty odlišně. Uvedl, že přibližné datum početí nezletilé žalované 2) je 22. 11. 2009. Jestliže žalobce tvrdí, že se již od měsíce října 2009 s žalovanou 1) intimně nestýkal, pak samotná tato okolnost byla způsobilá založit pochybnost o jeho otcovství k nezletilé žalované 2). Za rozhodující pak považuje odvolací soud poznatek, který žalobce získal z výsledku anonymního testu otcovství. Závěr tohoto testu byl vyhotoven dne 23. 2. 2011 a nejpozději do konce měsíce února 2011 se o tomto závěru žalobce dozvěděl. Nejpozději posledního dne v měsíci únoru 2011 proto žalobci musely vzniknout důvodné pochybnosti o tom, zda je otcem nezletilé žalované 2). Šestiměsíční prekluzivní lhůta proto uplynula nejpozději posledním dnem měsíce srpna 2011. Podal-li žalobce žalobu dne 17. 10. 2011, učinil tak po lhůtě stanovené ustanovení § 57 odst. 1 zákona o rodině.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Má za to, že výsledek anonymního testu otcovství zpracovaného soukromou komerční společností na objednávku otce není způsobilý založit důvodné pochybnosti ve smyslu ustanovení § 57 odst. 1 zákona o rodině, neboť výsledek takových testů má pouze informativní funkci, nelze jej použít jako důkaz u soudu a ani nejvyšší státní zástupce jej nepovažuje za důkaz, o nějž by bylo možné opřít jeho žalobní tvrzení. Anonymní test otcovství nemá dle názoru dovolatele žádnou vypovídací hodnotu a nemůže proto zakládat důvodné pochybnosti o otcovství. Ty může založit pouze znalecký test otcovství provedený soudním znalcem. Žalobce dále nesouhlasí ani s tím, jak odvolací soud vyhodnotil charakter subjektivní šestiměsíční popěrné lhůty. Domnívá se totiž, že nelze souhlasit se závěry odvolacího soudu, z nichž vyplývá, že subjektivní lhůta po uplynutí šesti měsíců bez dalšího prekluduje a tím je vyloučena kompetence soudu věc posoudit eventuálně jinak. Dle dovolatele odvolací soud příliš formalistickým dodržováním šestiměsíční lhůty nadřazuje zájmy dítěte nad zájmy otce. Poukazuje přitom na skutečnost, že žalobu na popření otcovství podal pouhé dva měsíce po skončení popěrné lhůty. Rozhodnutí odvolacího soudu také považuje za překvapivé, neboť by se podle jeho názoru neměla lhůta stanovená v ustanovení § 57 odst. 1 zákona o rodině vůbec aplikovat, neboť řízení zahájil v souladu se závěry a derogačními důvody Ústavního soudu uvedenými v plenárním nálezu ze dne 8. července 2010, sp. zn. Pl. ÚS 15/09, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 139, ročník 2012. Dovolatel se dále domnívá, že je nezbytné v souvislosti s rekodifikací celého soukromého práva přihlédnout a také posoudit možnou diskriminaci z hlediska nepřiměřených dopadů na rovnost mezi jednotlivci pro změnu právní úpravy. Považuje za diskriminační, že od 1. 1. 2014 mohou soudy prolamovat subjektivní šestiměsíční lhůtu k popření otcovství, on se však takového prolomení lhůty dovolat nemůže. Dovolatel je také toho názoru, že rozhodnutí odvolacího soudu není v zájmu dítěte, neboť mu odpírá jeho právo znát své biologické rodiče a právo na jejich péči a naopak zakládá právní vztah dítěte k muži, jež prokazatelně není jeho biologickým rodičem. Domnívá se, že takové rozhodnutí je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva. Navrhl proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil jej tomuto soudu k dalšímu řízení, v němž ve smyslu ustanovení § 792 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, bude prominuto zmeškání popěrné lhůty.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243 odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.

Projednávanou věc je třeba posuzovat podle ustanovení § 57 odst. 1 zákona o rodině, ve znění zák. č. 84/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů.
Podle ustanovení § 51 odst. 1 zákona o rodině narodí-li se dítě v době od uzavření manželství do uplynutí třístého dne po zániku manželství nebo po jeho prohlášení za neplatné, považuje se za otce manžel matky.

Podle ustanovení § 57 odst. 1 zákona o rodině ve znění účinném od 20. 3. 2012 manžel může do šesti měsíců ode dne, kdy mu vzniknou důvodné pochybnosti o tom, že je otcem dítěte, popřít u soudu otcovství. Nejpozději však může popřít otcovství do tří let od narození dítěte.

Pro rozhodnutí ve věci bylo zásadně významné, jakou právní úpravou se popření otcovství bude řídit. Dovolatel vycházeje z Pl. ÚS 15/09, jež s účinností od 1. 1. 2012 zrušil ustanovení § 57 odst. 1 dovozuje, že soudy obou stupňů neměly lhůtu k popření otcovství aplikovat vůbec a věc bylo třeba posoudit z hlediska vzájemně si konkurujících zájmů účastníků řízení.

Řízení v přezkoumávané věci bylo zahájeno za právní úpravy, kdy ustanovení § 57 odst. 1 zákona o rodině odvíjející počátek běhu 6 měsíční popěrné lhůty od narození dítěte bylo součástí právní řádu (nahrazeno bylo až úpravou provedenou zákonem č. 84/2012 Sb. s účinností od 20. 3. 2012), ale povinností soudů bylo - v případě, že se právní otec, jehož otcovství vzniklo na základě první domněnky otcovství, dozvěděl skutečnosti zpochybňující jeho biologické otcovství během nebo po uplynutí lhůty pro podání popěrné žaloby - neaplikovat uvedenou lhůtu a věcně posoudit předmětnou žalobu, i když byla podána po jejím uplynutí (Pl. ÚS 15/09, bod 55).

S účinností od 20. 3. 2012 (zákon č. 84/2012 Sb.), znělo ustanovení § 57 odst. 1 zákona o rodině tak, že manžel může do šesti měsíců ode dne, kdy mu vzniknou důvodné pochybnosti o tom, že je otcem dítěte, popřít u soudu otcovství. Nejpozději však může popřít otcovství do tří let od narození dítěte. Přechodná ustanovení v čl. II tohoto zákona stanovila, že řízení o popření otcovství zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se dokončí podle § 57 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona. Nutno je přihlédnout i k důvodové zprávě k přechodným ustanovením, kde zákonodárce vyjádřil vůli, aby u novelizace popírání otcovství bylo rozhodováno podle znění zákona o rodině účinného v době rozhodování vzhledem k nálezu Ústavního soudu, který prohlásil současné nastavení popěrné lhůty manžela matky za protiústavní (důvodová zpráva k zákonu č. 84/2012 Sb., změna zákona o rodině, tisk 250/0). Zpětným působením předmětného ustanovení se Nejvyšší soud zabýval v rozsudku ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 677/2013 se závěrem, že článek II. zákona č. 84/2012 Sb., působí zpětně, a to dokonce ve formě retroaktivity pravé. Přesto se nejedná o nedovolenou zpětnou účinnost, neboť jí nebyl porušen princip ochrany nabytých práv ani princip právní jistoty jednotlivce. Cílem nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 15/09 ze dne 8. 7. 2010, jímž bylo s účinností od 1. 1. 2012 zrušeno ustanovení § 57 odst. 1 zákona o rodině stanovící popěrnou lhůtu manžela matky a jímž se v důsledku nedostatečně rychlé reakce zákonodárce otevřela možnost zahájit řízení o popření otcovství, nebylo zaručení časově neomezeného práva popřít otcovství, které mělo být později nepřípustně odňato v důsledku retroaktivního působení dodatečně přijaté právní normy. Nález nezpochybnil lhůtu samotnou, ale pouze její délku a poskytl zákonodárci prostor délku popěrné doby znovu zvážit a nově ji upravit v souladu se zásadami vyslovenými v tomto nálezu a čerpajícími též z judikatury Evropského soudu pro lidská práva. Proto tamtéž Ústavní soud vyslovil, že, budou-li obecné soudy (po 8. 7. 2010) rozhodovat o žalobě na popření otcovství manžela matky, budou muset při svém rozhodování nejen posoudit otázku otcovství, nýbrž i otázku dotčených práv a chráněných zájmů účastníků a do doby, než zákonodárce nově rozhodne o vymezení lhůty pro popření otcovství, to znamená rovněž posoudit, zda žaloba s ohledem na časový prostor od zjištění relevantních skutečností pro zpochybnění otcovství obstojí z hlediska přiměřenosti zásahu do práv a chráněných zájmů jiných osob.

Lze tak shrnout, že spíše než samotnou popěrnou lhůtou se nová právní úprava měla zabývat nastavením podmínek jejího běhu, přičemž vymezení této lhůty a podmínek jejího běhu muselo vyváženým způsobem respektovat všechna dotčená práva a chráněné zájmy. Postačí však, aby popření otcovství mohlo být reálně uplatněno, tj. aby v důsledku nepřiměřeně vymezené lhůty nepřevážila právní domněnka nad stavem, z něhož žádná z dotčených stran nemá užitek, nebo též jinak, aby přinejmenším po přiměřenou dobu od okamžiku, kdy domnělému otci vznikne důvodná pochybnost ohledně jeho biologického otcovství, měl přednost jeho zájem na popření otcovství.

Na základě výše uvedeného je třeba přechodná ustanovení zákona č. 84/2012 Sb. vyložit tak, že rozhodoval-li soud o návrhu na popření otcovství v době od 8. 7. 2010 do 31. 11. 2011, byl povinen neaplikovat uvedenou lhůtu a věcně posoudit předmětnou žalobu, i když byla podána po jejím uplynutí, přičemž posouzení v sobě zahrnovalo i závěr, zda žaloba s ohledem na časový prostor od zjištění relevantních skutečností pro zpochybnění otcovství obstojí z hlediska přiměřenosti zásahu do práv a chráněných zájmů jiných osob. Tento postup se uplatnil i tehdy, rozhodl-li soud o žalobě na popření otcovství manželem matky v období od 1. 1. 2012 do 19. 3. 2012, neboť požadavku na reálnou možnost popření otcovství odpovídá, jestliže je zachována byť z naprosto výjimečných důvodů i po uplynutí přiměřené lhůty. V takovém případě oprávnění k zahájení řízení nenáleží účastníkům, ale státním orgánům. Protože však ke změně oprávnění nejvyššího státního zástupce k podání návrhu podle § 62 zákona o rodině došlo až v souvislosti s přijetím zákona č. 84/2012 Sb. (namísto nejvyšší státní zástupce může podat návrh na popření , byla s účinností od 20. 3. 2012 přijata úprava, že nejvyšší státní zástupce podá návrh ), je třeba uzavřít, že po 20. 3. 2012 již zákonodárce nepředpokládal, že výsledku požadovaného v Pl. ÚS 15/09 bude dosahováno výlučně soudcovským dotvářením práva, ale prostřednictvím právní úpravy, která požadavky v plenárním nálezu vyslovené, plně respektovala.

Rozhodoval-li soud prvního stupně o návrhu na popření otcovství až po přijetí zákona č. 84/2012 Sb. podle ustanovení § 57 odst. 1 zákona o rodině, ve znění zák. č. 84/2012 Sb., účinném od 20. 3. 2012, postupoval zcela v souladu s přechodným ustanovením čl. II zák. č. 84/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů.

Dovolatel dále namítal, že odvolací soud nesprávně vyložil pojem důvodná pochybnost určující počátek běhu subjektivní popěrné lhůty podle ustanovení § 57 odst. 1 zákona o rodině a že výsledek anonymního testu otcovství nemůže takovou důvodnou pochybnost založit. Vyřešení otázky, zda anonymní test otcovství může založit důvodnou pochybnost o otcovství, přitom bylo pro rozhodnutí odvolacího soudu určující.

Zákonodárce při novém vymezení ustanovení § 57 odst. 1 zákona o rodině vycházel z předpokladu, že počátek subjektivní lhůty pro popření otcovství manželem matky byl stanoven na okamžik, kdy manžel matky získá informace, které by oprávněně mohly vést ke zpochybnění jeho biologického otcovství (Poslanecká sněmovna PČR; Vláda ČR Zvláštní část. Důvodová zpráva k zákonu č. 84/2012 Sb., změna zákona o rodině).

Komentářová literatura se výkladu důvodných pochybností nevěnuje, ani starší literatura neposkytuje prostor pro historický výklad této otázky, neboť ustanovení § 158 obecného zákoníku občanského vázalo počátek lhůty ke dni, kdy se manžel o narození dítěte dozvěděl, bez ohledu na to, kdy mu vznikly pochybnosti o manželském původu (Rouček, F., Sedláček, J., Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, Praha 1935, Díl I. s. 801).

Gramatickým a teleologickým výkladem ustanovení § 57 odst. 1 zákona o rodině lze dospět k závěru, že skutečností, která podle zákona musí nastat, aby muž považovaný za otce mohl své otcovství popřít, je vznik důvodných pochybností o tom, že otcem ve skutečnosti je. Okruh zjišťovaných skutečností se tak váže k osobě muže, považovaného zákonem za otce, resp. k míře, v jaké mohl být otec s ohledem na všechny okolnosti přesvědčen že jeho zákonem předpokládané právní otcovství skutečně odpovídá jeho biologickému otcovství. Ostatně již dřívější judikatura zdůrazňovala, že v řízení o popření otcovství musí být dokazování zaměřeno zejména na prokázání takových skutečností, které jsou předpokladem pro eventuální vyhovění žalobě, tj. vyloučení manžela matky, nikoli převážně na to, zda někdo jiný měl v rozhodné době s matkou pohlavní styky (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 1969 sp. zn. 1 Cz 75/68, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 7/1970).

Ustanovení § 57 odst. 1 zákona o rodině, jehož výklad je pro výsledek řízení určující, patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.

Pochybnost o tom, že právem předpokládaný stav (otcovství založené domněnkou) je v rozporu s objektivní skutečností, která svojí povahou vyvrací právní domněnku, je vždy subjektivní povahy. Jestliže však takovou pochybnost jako subjektivní kategorii prokázat nelze, je třeba ji objektivizovat, kdy objektivní stránka dokazování spočívá v tom, že důkaz je potvrzením, resp. ověřením objektivní pravdivosti dokazované skutečnosti, resp. výroku o ní, tzn. souladu tohoto výroku s objektivní realitou (srov. Knapp,.V.: Teorie práva, 1. vydání. Praha, C. H. Beck 1995, s. 177). Lze tedy uzavřít, že muž, jemuž svědčí první domněnka otcovství, může otcovství popřít, bude-li tvrdit a prokáže takové objektivní skutečnosti, z jejichž hodnocení bude moci soud usoudit, že žalobci (k určitému okamžiku) vznikly důvodné pochybnosti o jeho otcovství.

K úspěšnému popření otcovství však nepostačí jen prokázání prostých pochybností o otcovství, ale ustanovení § 57 odst. 1 zákona o rodině vyžaduje, aby se jednalo o pochybnosti důvodné . Důvodnost pochybností je třeba vztahovat k účelu daného ustanovení, tedy k zpochybnění předpokládaného otcovství do té míry, že podle obecné lidské zkušenosti a s přihlédnutím k povaze skutečnosti zakládající pochybnost, lze usuzovat, že žaloba na popření otcovství může být úspěšná. Důvodnou pochybnost o otcovství nebude možno spatřovat jen v iracionálním, nezdůvodněném přesvědčení o svém otcovství, v náznacích či narážkách a poznámkách třetích osob o otcovství, ale může být spatřována v prokázané nevěře, či v dlouhodobé nepřítomnosti domnělého otce v rozhodném období pro početí dítěte, v zdravotních omezeních vylučujících možnost otěhotnění, nebo v kombinaci těchto skutečností.

Důvodnou pochybnost o otcovství vzbuzuje i výsledek anonymního testu DNA, který dotyčného muže z otcovství k dítěti vylučuje. Namítá-li dovolatel, že anonymní test DNA není uznáván jako důkaz vyvracející otcovství žalobce a ani nejvyšší státní zástupce jej nepovažuje za důkaz, o nějž by bylo možné opřít jeho žalobní tvrzení , pak zaměňuje skutečnost určující počátek běhu lhůty k popření otcovství se závažnou okolností, která je způsobilá (sama o sobě) vyloučit otcovství muže, jak je tomu u třetí domněnky otcovství (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2011, sp zn. 21 Cdo 693/2010). Úvaha, že za důvodnou pochybnost je nutno považovat až znalecký posudek o testu DNA provedený v řízení o určení otcovství, by vedla k absurdnímu závěru, že soudní řízení by nutně předcházelo počátku běhu subjektivní popěrné lhůty.

Jestliže odvolací soud dospěl k závěru, že dovolatel nepodal žalobu na popření otcovství v zákonné lhůtě poté, co mu vznikly důvodné pochybnosti o jeho otcovství, a to proto, že (podle skutkových zjištění, jejichž správnost přezkumu dovolacího soudu - jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 2 a 3 o. s .ř. nepodléhá) přibližný termín početí nezletilé byl stanoven k 22. 11. 2009, že k poslednímu intimnímu styku dovolatele (dle dovolatele samého) s matkou mělo dojít v měsíci říjnu 2009, a že nejpozději koncem února 2011 se dozvěděl o výsledcích anonymního testu otcovství, pak odvolací soud vzal v úvahu právě ty skutečnosti, které ve svém souhrnu mohly vést dovolatele k přesvědčení, že může úspěšně vyvrátit domněnku otcovství, která mu podle zákona svědčila.

Dovolatel dále namítal, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, když uvedl, že uplynutím šestiměsíční subjektivní lhůty právo otce popřít otcovství prekludovalo. Domnívá se totiž, že po uplynutí šesti měsíců se lhůta (správně právo popřít otcovství) pouze oslabí a zřejmě se domnívá, že i po uplynutí této lhůty může soud (v rámci objektivní tříleté lhůty) rozhodnout o popření otcovství, svědčí-li takovému řešení okolnosti případu.

Skutečnost, že jde o lhůtu prekluzivní, jednoznačně vyplývá ze znění zákona, který umožňuje manželu matky popřít otcovství toliko do šesti měsíců ode dne, kdy se dozvěděl o skutečnostech zakládajících důvodnou pochybnost, že je otcem dítěte. Je tedy zřejmé, že marným uplynutím této lhůty právo otce na popření otcovství zaniká. Zároveň tato skutečnost plyne i z celkového kontextu úpravy popírání otcovství. Přiměřené trvání subjektivní lhůty je zárukou, že i když po určitou dobu je dán převažující zájem otce na popření otcovství, nepotrvá tento stav neomezeně a to právě z důvodu právní jistoty všech dotčených účastníků. Pro poměr subjektivní (šest měsíců od vzniku důvodných pochybností) a objektivní lhůty pro popření otcovství (tři roky od narození dítěte) přitom platí, že uplyne-li marně jedna z nich, nelze se dovolávat běhu druhé, i když ještě neskončil. Vzniknou-li např. manželu matky důvodné pochybnosti o otcovství dva měsíce před dosažením tří let věku dítěte, pak subjektivní popěrná lhůta nepřekročí objektivní tříletou lhůtu pro popření a opačně uplyne-li marně subjektivní lhůta pro popření otcovství v běhu objektivní lhůty, nelze se již objektivní lhůty s úspěchem domáhat.

K námitce dovolatele, že odvolací soud prekluzivní lhůtu aplikoval striktně, je třeba uvést, že dovolatel s podáním žaloby váhal více než osm měsíců od chvíle, kdy obdržel výsledky testů DNA. Podle vlastních slov pak nejpozději v dubnu 2011 během řízení o rozvod manželství s žalovanou 1) nabyl téměř jistoty, že není otcem žalované 2), přesto váhal s podáním žaloby ještě dalších šest měsíců. Takové chování otce nelze uspokojivě vysvětlit a jednoznačně se nelze ztotožnit s názorem dovolatele, že opatrovnický soud, který rozhodoval o úpravě poměrů k nezletilé, měl dovolatele v tomto směru poučit.

Nelze také přehlédnout, že nemožnost popřít otcovství po uplynutí prekluzivní šestiměsíční lhůty stanovené ustanovením § 61 zákona o rodině není absolutní. Zákonodárce zohlednil skutečnost, že situace každého dítě je jiná a existují i případy, kdy stabilizace rodinných poměrů po uplynutí standardní šestiměsíční popěrné lhůty, nemusí být v zájmu dítěte. Právě pro tyto situace bylo do zákona o rodině včleněno ustanovení § 62, které umožňovalo nejvyššímu státnímu zástupci popírat otcovství i po této lhůtě, vyžaduje-li to zájem dítěte. Stanovená popěrná lhůta je tedy v souladu s požadavkem na vyvažování zájmů dítěte, biologické matky dítěte, právního otce, který se chce domoci popření otcovství a případně i putativního otce a je třeba ji chápat jako výraz zájmu dítěte na právní jistotě a stabilitě rodinných vazeb, který převáží nad zájmem právního otce domoct se popření otcovství k dítěti, má-li o svém otcovství pochybnosti (byť i důvodné).

Dovolatel se dále domnívá, že rozhodnutí není v souladu se zájmy dítěte, když je dítěti rozhodnutím soudu odpíráno právo znát své rodiče a právo na jejich péči a zároveň je založen právní vztah s mužem, jež není jeho otcem. Požadavek shody právního a biologického otcovství nelze považovat za absolutní. Právní vztah otce a dítěte totiž není jen mechanickou reflexí existence biologického vztahu, nýbrž s postupem času se může i při absenci tohoto vztahu vyvinout mezi právním otcem a dítětem taková sociální a citová vazba, jež z hlediska práva na ochranu soukromého a rodinného života bude rovněž požívat právní ochrany. V takovém případě bude další trvání právních vztahů závislé na více faktorech, mezi nimiž bude zájem dítěte hrát důležitou roli (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010 sp. zn. 21 Cdo 298/2010, nebo též cit. Nález Pl. ÚS 15/09).

K návrhu dovolatele na prominutí zmeškání popěrné lhůty je třeba uvést, že prominutí zmeškání popěrné lhůty je upraveno, jak ostatně sám dovolatel uvádí, v ustanovení § 792 o. z., který se však v souzené věci nepoužije (§ 3028 odst. 2 věta před středníkem o. z., nebo též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, schválený k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Zákon o rodině, který se na danou věc užije, však takový institut neznal. Dovolatel považuje fakt, že při rozhodování v souzené věci nebyla vůbec reflektována úprava obsažená v občanském zákoníku, za diskriminaci, není ovšem zřejmé oproti komu by měl být dovolatel znevýhodněn a jak. Ostatně právě takovým postupem soudu, kdy by v souzené věci bylo použito ustanovení o.z. (byť i podpůrně či analogicky), přestože je závazně stanoveno, že na věc dopadá zákon o rodině (srov. ustanovení § 3028 o.z.), by bylo zcela zjevně porušeno právo na legitimní očekávání, jehož se dovolatel sám dovolává, navíc jak zákon o rodině, tak občanský zákoník upravují běh subjektivní popěrné lhůty stejně.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou z vad, uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy dovolatelka s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu nákladů řízení právo, zatímco žalované v tomto řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 19. listopadu 2015


JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D. předseda senátu