21 Cdo 1854/2006
Datum rozhodnutí: 30.01.2008
Dotčené předpisy:





21 Cdo 1854/2006


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce J. A., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1) Mgr. Z. L., 2) J. L., a 3) L. Š., všem zastoupeným advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 11 C 885/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. září 2005, č. j. 54 Co 430/2003-106, takto:


I. Dovolání žalobce se zamítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Brně dne 11.7.2001 domáhal určení, že je vlastníkem nemovitostí zapsaných na LV pro k.ú. a obec O., okres B., u Katastrálního úřadu B., a to domu na pozemku, pozemku zastavěná plocha o výměře 430 m2 a pozemku p.č. 52 zahrada o výměře 887 m2 . Uvedl, že původní vlastnicí předmětných nemovitostí byla A. N., která zemřela dne 15.12.1985 (dále též jen zůstavitelka ); že dne 30.11.1985 sepsala zůstavitelka v jeho prospěch závěť ohledně daných nemovitostí, která je evidována v úschově u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. N 2/86 ; že této závěti předcházela závěť ze dne 12.10.1985, ve které zůstavitelka ustanovila dědici veškerého svého majetku, tedy i nemovitostí shora uvedených, rovným dílem všechny děti svých sester, a to Z. T., N. Ř., L. L., J. S., R. P. a R. P. ; že tito se domáhali určení neplatnosti závěti, pořízené v jeho prospěch ; že rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 29.3.2001, č.j. 7 C 1186/91-248, který nabyl právní moci dne 29.5.2001, byla žaloba o určení, že závěť zůstavitelky ze dne 30.11.1985, je neplatná, zamítnuta ; že rozhodnutím Státního notářství B. ze dne 12.2.1990, č.j. D 2526/85-121, bylo však dědictví po A. N. projednáno tak, že byla schválena dohoda o vypořádání dědictví, podle které nabyla veškerý majetek zůstavitelky, včetně sporných nemovitostí v k.ú. O., Z. T. ; že Z. T. uzavřela dne 18.10.1991 se žalovanými kupní smlouvu, kterou převedla do jejich spoluvlastnictví tyto nemovitosti, a to do společného jmění manželů L. ideální 2/3 a do vlastnictví L. Š. ideální 1/3 ; že podal podnět ke stížnosti pro porušení zákona na G. prokuraturu ČR ; že rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.9.1991, č.j. 4 Cz 54/91, byly zrušeny rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 29.3.1989, č.j. 7 C 27/88-66, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30.6.1989, č.j. 18 Co 162/89-83, a věc byla vrácena Okresnímu soudu Brno-venkov k dalšímu řízení ; že to vše proběhlo ještě před uzavřením kupní smlouvy, podle které nabyli nemovitosti žalovaní ; že je oprávněným dědicem ohledně nemovitostí, zapsaných nyní na LV v k.ú. O. ve prospěch žalovaných, a to na základě platné závěti ze dne 30.11.1985 a že žalovaní nereagovali na jeho výzvu k vydání tohoto majetku, který po zůstavitelce nabyl .


Městský soud v Brně usnesením ze dne 31.7.2001, č.j. 31 C 120/2001-8, vyslovil svoji místní nepříslušnost a věc postoupil Okresnímu soudu Brno-venkov jako soudu místně příslušnému.


Okresní soud Brno-venkov rozsudkem ze dne 18.2.2003, č.j. 11 C 885/2001-80, žalobu zamítl a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovaným na náhradě nákladů řízení částku 12.225,- Kč k rukám jejich zástupce. Dospěl k závěru, že žalovaní 1), 2) jsou bezpodílovými spoluvlastníky ideálních 2/3 nemovitostí a žalovaná 3) je podílovou spoluvlastnicí ideální 1/3 nemovitostí zapsaných na LV pro obec a k.ú. O., tj. domu a pozemků ; že nemovitosti nabyli od prodávající Z. T. kupní smlouvou ze dne 18.10.1991 ; že dědictví po A. N., mj. shora uvedené nemovitosti, nabyla dědička Z. T. rozhodnutím Státního notářství B. ze dne 12.2.1990, č.j. D 2526/85-121, které nabylo právní moci dne 6.3.1990 ; že dne 2.1.1986 předložil žalobce v řízení o dědictví po zůstavitelce kopii závěti zůstavitelky A. N. ze dne 30.11.1985 ; že rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 29.3.1989, č.j. 7 C 27/88-66, bylo určeno, že závěť zůstavitelky A. N. sepsaná dne 30.11.1985 je neplatná ; že rozsudek soudu prvního stupně byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 30.6.1989, č.j. 18 Co 162/89-83 ; že G. prokurátor ČR napadl oba rozsudky stížností pro porušení zákona a že rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.9.1991, č.j. 4 Cz 54/91-95, byly oba rozsudky zrušeny a věc vrácena Okresnímu soudu Brno-venkov ; že rozsudek Nejvyššího soudu byl J. A. (v uvedeném řízení žalovaný) doručen dne 13.12.1991 a Z. T., R. P., N. Ř. dne 13.12.1991, R. P. a J. S. dne 16.12.1991 (v uvedeném řízení žalobci) ; že rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 29.3.2001, č.j. 7 C 1186/91-248, byla zamítnuta žaloba na určení, že závěť je neplatná z důvodu absence naléhavého právního zájmu žalobců na takovéto určovací žalobě, neboť řízení o projednání dědictví po zůstavitelce A. N. bylo pravomocně skončeno k datu 6.3.1990 ; že podmínka aktivní a pasivní legitimace účastníků je splněna ; že však žalobce neprokázal naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť žaloba domáhající se určení nemůže být opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti ; že dědictví po A. N. již bylo projednáno a veškerý majetek po zůstavitelce nabyla dědička Z. T. ; že žalobce se tak může domáhat svých práv žalobou na splnění povinnosti, vydání dědictví nepravým dědicem ve smyslu ustanovení § 485 obč. zák. a že v případě, kdy není možné věc fakticky vydat, tedy kdy nepravá dědička Z. T. převedla nemovitosti kupní smlouvou, žádat poskytnutí relutární restituce (peněžité náhrady) v případě dobré víry nových nabyvatelů ; dále že i pro případ, že by žalobce prokázal naléhavý právní zájem na vydání určovací žaloby , žaloba není důvodná, neboť závěť zůstavitelky ze dne 30.11.1985 není platným právním úkonem a že s ohledem na absolutní neplatnost závěti zůstavitelky A. N. ze dne 30.11.1985, je zcela nepodstatné, zda žalovaní nabyli nemovitosti od dědičky Z. T. v dobré víře či nikoliv .


K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 21.9.2005, č.j. 54 Co 430/2003-106, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a uložil žalobci povinnost zaplatit na náhradě nákladů odvolacího řízení žalovaným 1) a 2) společně a nerozdílně 8.300,- Kč a žalované 3) 4.150,- Kč k rukám jejich zástupce. Na rozdíl od soudu prvního stupně vycházel ze závěru, že žalobce prokázal naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem, neboť pouze rozhodnutím soudu dosáhne změny zápisu v katastru nemovitostí ; že žalovaní nabyli předmětné nemovitosti v dobré víře od nepravé dědičky Z. T., které bylo dědictví potvrzeno pravomocným rozhodnutím Státního notářství B. o schválení dohody o vypořádání dědictví po zůstavitelce A. N. ; že žalovaní jsou tudíž chráněni tak, jako kdyby nemovitosti nabyly od oprávněného dědice ; že dobrá víra žalovaných nebyla žádným důkazem zpochybněna ; že žalovaní neměli důvod pochybovat o tom, že nemovitosti kupují od oprávněného dědice ; že kupní smlouva byla sepsána dne 18.10.1991 ; že předtím bylo pravomocně skončeno řízení o určení neplatnosti závěti zůstavitelky A. N. sepsané dne 30.11.1985, když rozsudkem ze dne 29.3.1989 bylo určeno, že tato závěť je neplatná ; že rozsudek Nejvyššího soudu ČR, který na základě mimořádného opravného prostředku zrušil tento již pravomocný rozsudek Okresního soudu Brno-venkov, byl právní předchůdkyni žalovaných doručen až dne 13.12.1991, tj. po sepisu kupní smlouvy ; že žalobce tudíž nemůže být vůči žalovaným chráněným dobrou vírou se svým nárokem na vydání nemovitostí úspěšný ; že nárok žalobce jako oprávněného dědice již nelze uspokojit restitucí, nýbrž pouze peněžitou náhradou ; že žalobce se může domáhat pouze peněžité náhrady po neoprávněném dědici (Z. T.) dle § 485 odst. 1 obč. zák. ; že soud prvního stupně nadbytečně a navíc nepřípustně zkoumal, jako předběžnou otázku, platnost závěti sepsané dne 30.11.1985 A. N. ; že žaloba o určení neplatnosti této závěti byla pravomocným rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 29.3.2001, č.j. 7 C 1186/91-248, pravomocně zamítnuta a soud je tímto výrokem vázán ; že promlčecí doba k vykonání práva na určení vlastnictví běží tři roky od právní moci rozhodnutí, kterým byla schválena dohoda o vypořádání dědictví ; že rozhodnutí o skončení dědického řízení po zůstavitelce A. N. nabylo právní moci dne 6.3.1990 ; že žalobce podal žalobu na určení vlastnictví dne 11.7.2001, tj. po uplynutí zákonné tříleté promlčecí doby , a že proto rovněž námitka promlčení vznesená žalovanými v průběhu řízení před soudem prvního stupně je důvodná .


Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že dne 11.7.2001 podal u Okresního soudu Brno-venkov žalobu na vydání nemovitosti ; že tato žaloba byla usnesením ze dne 17.7.2002, č.j. 7 C 418/2002, odmítnuta právě s odůvodněním, že se má domáhat svých práv žalobou na určení vlastnictví ; že k závěru, že žalovaní jsou chráněni dobrou vírou, dospěl soud ze skutkových zjištění, které nemají podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování a že otázku dobré víry nesprávně právně posoudil ; že dne 18.2.2003 při jednání před soudem prvního stupně doplnil skutková tvrzení a navrhl doplnění dokazování, a to rozsudkem Nejvyššího soudu, kterým bylo rozhodnuto o zrušení rozsudku Okresního soudu Brno-venkov o neplatnosti závěti ; že rozsudek Nejvyššího soudu byl vydán již dne 30.9.1991 a kupní smlouva mezi Z. T. a žalovanými byla uzavřena až dne 18.10.1991 ; že právě pro příbuzenský poměr mezi účastníky kupní smlouvy, kdy žalovaná 1) byla dcerou Z. T., žalovaný 2) jejím zetěm a žalovaná 3) její vnučkou, muselo těmto osobám být známo, že probíhá před Nejvyšším soudem řízení, které se týká zrušení rozsudku o neplatnosti závěti ; že přípisem ze dne 11.9.1989 sdělil N. Ř., která v řízení o dědictví po zůstavitelce A. N. vystupovala jako zástupkyně všech dědiců, že nesouhlasí s rozhodnutím krajského soudu ohledně neplatnosti závěti a podává podnět G. prokuratuře, která následně podala stížnost pro porušení zákona ; že žalovaní tedy museli vědět, že rozsudek o určení neplatnosti závěti byl napaden G. prokuraturou a že probíhá řízení u Nejvyššího soudu ; že proto žalovaní nabývali nemovitost od Z. T. s vědomím rizika, že jejich vlastnictví k uvedeným nemovitostem může být zpochybněno ; že nepravá dědička a osoby jí blízké uzavřeli kupní smlouvu s úmyslem vyhnout se následkům podle ustanovení § 485 odst. 1 obč. zák. ; že tyto důkazy soud prvního stupně zcela přehlédl a stejně tak i soud odvolací , když navíc důkazní břemeno ohledně existence dobré víry je na žalovaných , a že proto řízení před oběma soudy trpí vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ; že závěr odvolacího soudu, že žalobu podal až po uplynutí zákonné tříleté promlčecí doby není správný ; že rozhodnutí o skončení dědického řízení po zůstavitelce A. N. nabylo právní moci dne 6.3.1990 ; že vlastnictví, které na základě platné závěti nabyl, se podle ustanovení § 100 obč. zák. nepromlčuje ; že právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil ; že ačkoliv v dědickém řízení po A. N. předložil závěť, podle které nabyl její nemovitý majetek, nebylo mu rozhodnutí o vypořádání dědictví, které mělo nabýt právní moci dne 6.3.1990, nikdy doručeno ; že o tom, že dědické řízení bylo skončeno, mu nebylo ničeho známo ; že vzhledem k tomu, že probíhalo stále řízení o neplatnost závěti, které bylo zahájeno v roce 1991 a pokračovalo na základě rozsudku Nejvyššího soudu až do 29.3.2001, kdy byla žaloba o neplatnost závěti zamítnuta, předpokládal, že podle výsledku tohoto řízení bude teprve o vypořádání dědictví po A. N. rozhodnuto ; že podle ustanovení § 105 obč. zák. nemohlo tedy dojít k započtení běhu promlčecí doby od právní moci rozhodnutí, kterým bylo dědické řízení skončeno, ale počátek běhu lhůty nastal až podle ust. § 107 obč. zák. až od okamžiku, kdy se dozvěděl o tom, kdo se na jeho úkor obohatil a že jiný výklad těchto ustanovení by byl v rozporu s Listinou základních práv a svobod, konkrétně čl. 11 o ochraně a nedotknutelnosti vlastnického práva a o tom, že dědictví se zaručuje . Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, eventuálně aby zrušil též rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.


Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).


Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], a jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]. Dovolání však přípustné není ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží [§ 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.] a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§ 237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].


Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. je založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozhodnutí odvolacího soudu s rozhodnutím soudu prvního stupně. O nesouhlasná rozhodnutí jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovené účastníkům rozhodnutími jsou podle závěrů těchto rozhodnutí odlišná. Odlišností nelze ovšem rozumět rozdílné právní posouzení, pokud nemělo vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků. Okolnost, zda odvolací soud rozhodl podle ustanovení § 219 o.s.ř. nebo zda postupoval podle ustanovení § 220 o.s.ř., popřípadě jak formuloval výrok svého rozhodnutí, není sama o sobě významná; pro posouzení přípustnosti dovolání z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. je podstatné porovnání obsahu obou rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 4. 1998, 2 Cdon 931/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 52, ročník 1999).





V posuzovaném případě odvolací soud sice rozsudek soudu prvního stupně formálně potvrdil (dle § 219 o.s.ř.), po obsahové stránce však práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jehož se určení týká, posoudil jinak. Oproti soudu prvního stupně, který žalobu zamítl pro nedostatek naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení, totiž vycházel ze závěru, že žalobce naléhavý právní zájem na požadovaném určení má a žalobou se zabýval věcně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21.8.2003, č.j. 29 Odo 224/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 210, ročník 2003). Dovolání žalobce je tedy přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.


Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání žalobce není opodstatněné.


Z obsahu spisu vyplývá, že řízení o dědictví po A. N., zemřelé, bylo vedeno tehdejším Státním notářstvím B. pod sp.zn. D 2526/85. Rozhodnutím vydaným tímto státním notářstvím dne 12.2.1990, č.j. D 2526/85-121, byla určena obecná cena majetku zůstavitelky částkou 163.799,- Kč, výše dluhů zůstavitelky částkou 3.607,- Kč a čistá hodnota dědictví po zůstavitelce částkou 160.192,- Kč; současně byla schválena dohoda, podle které dědictví po zůstavitelce, sestávající z věcí a jiných majetkových hodnot v dohodě popsaných, nabyla Z. T., s tím, že odpovídá za dluhy dědictví a s povinností vyplatit N. Ř., J. S., R. P., každému částku 26.600,- Kč do 1.7.1990 a L. L., částku 26.600,- Kč do tří měsíců od právní moci rozhodnutí . Při posouzení dědického práva vycházelo státní notářství ze závěru, že dědici zůstavitelky jsou, podle závěti pořízené zůstavitelkou dne 12.10.1985, Z. T., N. Ř., J. S., R. P., R. P. a L. L. a že závěť zůstavitelky ze dne 30.11.1985 byla rozsudky Okresního soudu Brno-venkov 7 C 27/98 a Krajského soudu v Brně 18 Co 162/89 prohlášena za neplatnou . Rozhodnutí nabylo právní moci dne 6.3.1990.


Ze spisu dále vyplývá, že rozsudkem Okresního soudu Brno venkov ze dne 29.3.1989, č.j. 7 C 27/88-66, potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 30.6.1989, č.j. 18 Co 162/98-83, bylo vyhověno žalobě Z. T., N. Ř., J. S., R. P., R. P. a L. L. proti J. A., kterou se žalobci domáhali určení, že závěť zůstavitelky ze dne 30.11.1985 je neplatná. Rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.9.1991, č.j. 4 Cz 54/91, pak bylo rozhodnuto, že rozsudkem Okresního soudu Brno venkov ze dne 29.3.1989, č.j. 7 C 27/88-66, a rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 30.6.1989, č.j. 18 Co 162/98-83, byl porušen zákon, tyto rozsudky byly zrušeny a věc byla vrácena Okresnímu soudu Brno venkov k dalšímu řízení. Rozsudek nabyl právní moci dne 11.12.1991. Rozsudkem Okresního soudu Brno venkov ze dne 29.3.2001, č.j. 7 C 1186/91-248, byla shora uvedená žaloba na určení neplatnosti závěti zůstavitelky ze dne 30.11.1985 zamítnuta pro nedostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném určení. Tento rozsudek nabyl právní moci.


Podle ustanovení § 485 odst.1 obč. zák., zjistí-li se po projednání dědictví, že oprávněným dědicem je někdo jiný, je povinen ten, kdo dědictví nabyl, vydat oprávněnému dědici majetek, který z dědictví má, podle zásad o bezdůvodném obohacení tak, aby neměl majetkový prospěch na újmu pravého dědice.


Podle ustanovení § 485 odst.2 obč. zák., nepravý dědic má právo, aby mu oprávněný dědic nahradil náklady, které na majetek z dědictví vynaložil; rovněž mu náležejí užitky z dědictví. Jestliže však věděl nebo mohl vědět, že oprávněným dědicem je někdo jiný, má právo jen na náhradu nutných nákladů a je povinen oprávněnému dědici kromě dědictví vydat i jeho užitky.


Podle ustanovení § 486 obč. zák., kdo v dobré víře něco nabyl od nepravého dědice, jemuž bylo dědictví potvrzeno, je chráněn tak, jako by to nabyl od oprávněného dědice.


Podle ustanovení § 487 obč. zák. ustanovení § 485 a 486 platí i tehdy, jestliže dědictví připadlo státu.


Dědictví se podle § 460 obč.zák. nabývá smrtí fyzické osoby, tj. zůstavitele. K nabytí dědictví zůstavitelovým dědicem však nedochází jen na základě smrti zůstavitele. Právní úprava dědického práva vychází z principu ingerence státu při nabývání dědictví; předpokládá mimo jiné, že dědictví po každém zůstaviteli musí být soudem projednáno a rozhodnuto.


Řízení o dědictví, jehož smyslem a účelem je zjištění okruhu zůstavitelových dědiců a rozsahu aktiv a pasiv dědictví zůstavitelem zanechaného, končí usnesením o dědictví (srov. § 175s odst. 1 o.s.ř.). Bez ohledu na to, jaká uplynula od smrti zůstavitele do vydání usnesení doba, se jím deklarují právní vztahy s účinností ke dni smrti zůstavitele.


Pro případ, že by soud rozhodl o dědictví ve vztahu k osobám odlišným od skutečných ( oprávněných ) dědiců (potvrdil nabytí dědictví nebo schválil dohodu o vypořádání dědictví), je ustanoveními § 485 až § 487 obč.zák. upravena ochrana oprávněných dědiců.


I když občanský zákoník chápe dědění jako jeden ze způsobů nabývání vlastnictví (srov. § 132 odst. 1 obč.zák.), neposkytuje dědicům, dokud jejich právo nebylo deklarováno rozhodnutím soudu v řízení o dědictví (srov. zejm. § 481 a násl. obč.zák.; § 175q o.s.ř.), stejnou ochranu jako skutečným vlastníkům (srov. § 126 obč.zák.). Zásadní rozdíl spočívá především v promlčitelnosti práva oprávněných dědiců na vydání dědictví (srov. § 105 obč.zák.). Promlčecí doba je v tomto případě tříletá a její počátek se pojí s právní mocí usnesení o dědictví.


Nepravý dědic (tj. osoba, která podle rozhodnutí o dědictví nabyla majetek zůstavitele, ačkoliv podle dědického práva jej neměla nabýt buď vůbec nebo v takovém rozsahu, v jakém jej nabyla) je povinen vydat oprávněnému dědici majetek, který po zůstaviteli neoprávněně získal; není-li to možné, musí za majetek poskytnout peněžitou náhradu (srov. § 485 odst.1 obč.zák.).


Právo na vydání dědictví podle § 485 obč. zák. však nemá ten, kdo se účastnil původního řízení o dědictví, byť by i byl zkrácen na svém dědickém právu; nápravy se totiž tato osoba, na rozdíl od v původním dědickém řízení opomenutého dědice, může domáhat cestou řádných, případně mimořádných opravných prostředků (odvolání, dovolání, žaloba na obnovu řízení, žaloba pro zmatečnost).


K závěru, že žalobu o vydání majetku z dědictví podle ustanovení § 485 obč. zák. může podat s úspěchem jen ten, kdo nebyl účastníkem řízení o dědictví, se Nejvyšší soud přihlásil již publikací rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26.10.1983, sp.zn. 10 Co 321/1983, ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 44, ročník 1986, a ani dnes nemá důvod na tomto závěru cokoli měnit.


V posuzovaném případě Státní notářství B. v řízení o dědictví po zůstavitelce správně vycházelo ze závěru, že účastníky řízení o dědictví po zůstavitelce byli dědici zůstavitelky povolaní k dědění závětí zůstavitelky ze dne 12.10.1985 Z. T., N. Ř., J. S., R. P., R. P. a L. L. Vycházeje z rozsudku Okresního soudu Brno venkov ze dne 29.3.1989, č.j. 7 C 27/88-66, potvrzeného rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 30.6.1989, č.j. 18 Co 162/98-83, pak státní notářství správně přestalo jednat s J. A. jako s účastníkem řízení o dědictví po zůstavitelce, když bylo pravomocně rozhodnuto o neplatnosti závěti zůstavitelky ze dne 30.11.1985, jež měla být jeho dědickým titulem [srov. § 28 zákona č. 95/1963 Sb., o státním notářství a o řízení před státním notářstvím (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů; čl. III bod 10 písm. b) zákona č. 519/1991 Sb., kterým se mění a doplňuje občanský soudní řád a notářský řád, čl. II bod 2, část věty před středníkem zákona č. 263/1992 Sb., kterým se mění a doplňuje občanský soudní řád, Část dvanáctou, Hlavu I, bod 12. a 15. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony]. Jestliže po pravomocném skončení řízení o dědictví po zůstavitelce byly rozsudky, z nichž státní notářství vycházelo při posouzení dědického práva po zůstavitelce, zrušeny a o žalobě bylo nově rozhodnuto, měl žalobce možnost domáhat se nápravy dědického rozhodnutí cestou obnovy řízení o dědictví po zůstavitelce [srov. § 228 odst. 1 písm. a) o.s.ř.]; právo na vydání dědictví podle § 485 obč. zák. mu však jak výše vysvětleno nenáleží, neboť byl účastníkem řízení o dědictví, byť jen po určitou dobu. Stejně tak mu logicky vzato nenáleží ani právo na vydání dědictví podle § 486 obč.zák.


S ohledem na tyto závěry bylo nadbytečné zabývat se dalšími námitkami uplatněnými v dovolání.


Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska žalobcem uplatněných dovolacích důvodů správný, a protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání žalobce podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.


O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů právo a žalovaným v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.


Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 30. ledna 2008


JUDr. Roman Fiala, v. r.


předseda senátu