21 Cdo 1846/2006
Datum rozhodnutí: 29.08.2007
Dotčené předpisy:





21 Cdo 1846/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny ve věci žalobce V. Š., zastoupeného advokátem, proti žalované Č. s., a.s., o určení neplatnosti zástavní smlouvy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 39 C 157/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. září 2005, č.j. 58 Co 420/2005-60, takto:


I. Dovolání žalobce se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 4 dne 4.7.2002 domáhal určení, že smlouva č. 700953 uzavřená dne 8.12.1993 mezi ním a žalovanou o zřízení zástavního práva k nemovitosti čp. 1439 s pozemky č. 2749/4 a č. 2749/2 v k.ú. B., zapsané u Katastrálního úřadu P. na LV je neplatná . Uvedl, že účastníci uzavřeli dne 8.12.1993 smlouvu o zřízení zástavního práva č. 700953 ; že podle této smlouvy mělo být pro pohledávku žalované za panem M. H., do celkové výše 3.000.000 Kč, včetně příslušenství, zřízeno zástavní právo k nemovitostem žalobce, a to k domu čp. 1439 a k pozemkům č. 2749/4 a č. 2749/2 v k.ú. B., zapsaným na LV u Katastrálního úřadu P. ; že zástavní smlouva vykazuje závažné vady, které způsobují její neplatnost ; že jako jeden z účastníků smlouvy vystupuje nonsubjekt , neboť jako zástavní věřitel je označena Č. s., a.s. v P., zast. ředitelkou JUDr. H. ; že jakékoli jiné označení zástavního věřitele, např. identifikačním číslem, chybí ; že Č. s., a.s., přitom nejen v době uzavření smlouvy, ale ani nikdy jindy sídlo na adrese P., neměla a že to byla pouze adresa jedné z jejich poboček ; že JUDr. O. H. nebyla nikdy statutárním zástupcem žalované, zastávala pouze funkci ředitelky pobočky v P. ; že pobočky žalované nemají postavení samostatného subjektu práv ; dále že smlouvu nepodepsaly osoby k tomu oprávněné ; že v době uzavření zástavní smlouvy byli oprávněni podepisovat se za žalovanou dva členové představenstva ve věcech, v nichž příslušelo rozhodovat představenstvu, a vždy dva pracovníci společnosti v rozsahu stanoveném organizačními předpisy ; že zástavní smlouva je neplatná také z důvodu neurčitosti a zmatečnosti ; že, ačkoliv smlouva byla uzavřena již po vzniku Katastrálních úřadů za účinnosti zák. č. 265/1992 Sb., účastníci si v čl. 7 ujednali, že smlouva nabývá účinnosti dnem registrace státním notářstvím ; že tím spojili vznik zástavního práva se skutečností, k níž nemohlo dojít, takže zástavní právo nemohlo vzniknout ; že tuto vadu nelze napravit výkladem ; že, smlouvu připravovala žalovaná, takže při možnosti vícerého výkladu nutno použít ten, který jde k její tíži ; že naléhavý právní zájem na určení neplatnosti zástavní smlouvy spočívá v nutnosti vyznačit změnu v katastru nemovitostí .


Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 14.8.2004, č.j. 39 C 157/2002-32, zamítl návrh žalované, aby soud připustil, aby C. (L.) No 11 S. A. vstoupil do řízení namísto dosavadní žalované .


Poté Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 24.2.2005, č.j. 39 C 157/2002-42, žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dospěl k závěru, že naléhavý právní zájem na určení, zda zástavní právo vzniklo, či nikoliv, je dán ; že dne 8.12.1993 účastníci uzavřeli zástavní smlouvu k nemovitostem ve vlastnictví žalobce, zapsaných ve výpisu z katastru nemovitostí, okres P., k.ú. B., LV ; že žalovaná, coby zástavní věřitelka, byla označena jako Č. s., a.s., v P., zast. paní ředitelkou JUDr. H., podepsána paní H. a paní Š., s razítkem Č. s., akciová společnost, obvodní pobočka v P., ; že v článku 7 smlouvy byl použit text o nabytí účinnosti smlouvy dnem registrace státním notářstvím ; že žalobce je vlastníkem nemovitostí zastavených ve prospěch žalované ; že vklad zástavního práva byl realizován ; že pobočky žalované jsou dle organizačního řádu organizačními složkami ; že v jejich čele stojí ředitel, který je oprávněn činit jménem právnické osoby právní úkony odpovídající příslušným okresním pobočkám ; že ředitelkou dané pobočky byla od 1.10.1993 JUDr. O. H.; že dalším pověřeným pracovníkem na pracovišti úvěrů byla ode dne 29.1.1993 prom. práv. J. Š. ; že mezi účastníky došlo k uzavření zástavní smlouvy, která obsahuje všechny potřebné skutečnosti ; že smlouva je sice podepsaná za zástavní věřitelku její pobočkou, avšak plně v rámci svého oprávnění jako organizační složka ; že podpisy plně odpovídají praxi upravené vnitřními organizačními předpisy, když za žalovanou byla podepsaná ředitelkou (JUDr. H.) a pověřenou zaměstnankyní (paní Š.) a že ani ustanovení čl. 7 zástavní smlouvy nelze považovat za ustanovení způsobující neplatnost , neboť úmysl účastníků smlouvu uzavřít byl naprosto zřejmý, svobodný a nezaměnitelný .


K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7.9.2005, č.j. 58 Co 420/2005-60, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Vycházel ze závěru, že naléhavý právní zájem na předmětné určovací žalobě byl dán ; že účastníci uzavřeli dne 8.12.1993 předmětnou zástavní smlouvu ; že tato smlouva je platným právním úkonem ; že zástavní smlouva byla uzavřena v režimu ustanovení § 151a a násl. občanského zákoníku, ve znění účinném do 31.12.2000, a má náležitosti požadované tímto právním předpisem ; že samotný žalobce v odvolacím řízení uvedl, že netvrdí, že nechtěl uzavřít předmětnou zástavní smlouvu, a že by v tomto směru absentovala takováto jeho vůle ; že ani označení právnické osoby nesprávným sídlem, příp. neuvedením tzv. IČO, nezpůsobuje neplatnost právního úkonu ; že žalovaná tak, jak byla označena v zástavní smlouvě, tedy Č. s., a.s., je v České republice jediným subjektem nesoucím takovéto označení, je všeobecně známá a nezaměnitelná s jiným subjektem ; že žalobci bylo známo, s kým zástavní smlouvu uzavírá ; že oprávnění ředitelky pobočky žalované JUDr. H. jednat za společnost bylo v řízení prokázáno a z titulu své funkce byla oprávněna zástavní smlouvu podepsat .


Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že řešení otázek a) zda může vzniknout zástavní právo podle zástavní smlouvy uzavřené za účinnosti zák. č. 265/1992 Sb., jejíž účinnost je vázána na nesplnitelnou podmínku, konkrétně na registraci státním notářstvím, a zda taková smlouva může být platná, a b) zda mohou konvalidovat právní úkony učiněné osobou, která není statutárním zástupcem, pokud je jím dodatečně jmenována, má judikatorní význam ; že právní názory soudů obou stupňů nemohou obstát, protože náležitosti právního úkonu zužují pouze na svobodu a vážnost vůle ; že nelze obcházet smysl ustanovení občanského zákoníku o náležitostech právního úkonu ; že pokud by postačovala vážnost a svoboda vůle, nemusely by další náležitosti právního úkonu v zákoně vůbec být ; že takové právní úkony, kdy účastníci jednali svobodně a vážně, ale jejich dvoustranný právní úkon je přesto objektivně neplatný, a to dokonce i tehdy, kdy neplatnost žádná ze stran nenamítá, nejsou v právní praxi žádnou výjimkou ; že pokud smluvní strany spojily účinnost smlouvy se skutečností, k níž nemohlo dojít, jde o úkon absolutně neplatný (§ 37 o.z.) a na jeho základě nemohly vzniknout důsledky, k nimž měl směřovat , a že není zřejmé, jak mohlo z dokladu o jmenování ředitelky pobočky banky ze dne 29.3.1994 a z rozhodnutí o postupu při schvalování úvěrů právnickým osobám ze dne 4.1.1993 (viz protokol o jednání před Obvodním soudem pro Prahu 4 ze dne 21.2.2005) vyplynout oprávnění kohokoliv k podpisu zástavní smlouvy s fyzickou osobou, k němuž došlo dne 8.12.1993, tedy před datem jmenování . Navrhuje, aby Nejvyšší soud ČR zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


Žalovaná uvedla, že nejsou naplněny podmínky pro přípustnost dovolání , neboť rozhodnutím soudu nebyla řešena otázka zásadního právního významu, či jakákoli jiná dosud neřešená otázka .


Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.


Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).


Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o.s.ř.


Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§ 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§ 237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].


Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen.


Dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné, neboť ve věci nebylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Přípustnost dovolání by tedy v této věci mohla být založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.


Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o.s.ř.].


Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.


Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.


Dovolání může být podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení ve smyslu ustanovení § 238 a § 238a o.s.ř. (srov. § 241a odst. 3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004 sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).


Podle ustanovení § 151b odst.4 věty první občanského zákoníku (ve znění účinném do 31.12.2000) ve smlouvě o zřízení zástavního práva se musí určit předmět zástavního práva (zástava) a pohledávka, kterou zabezpečuje.


Podle ustanovení § 37 odst. 1 občanského zákoníku právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.


Podle ustanovení § 35 odst. 2 občanského zákoníku právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.


Vznikne-li pochybnost o obsahu právního úkonu z hlediska jeho určitosti nebo srozumitelnosti, je třeba se pokusit pomocí výkladu právního úkonu o odstranění takové nejasnosti. Podle ustálené judikatury soudů výklad právního úkonu může směřovat jen k objasnění toho, co v něm bylo projeveno, a vůle jednajícího se při výkladu právního úkonu vyjádřeného slovy uplatní, jen není-li v rozporu s jazykovým projevem; tato pravidla se uplatní i při výkladu písemného právního úkonu, včetně takového, který lze platně učinit jen písemně. V případě, že nejasnost právního úkonu nelze odstranit ani pomocí výkladu projevu vůle, je právní úkon neplatný (§ 37 odst. 1 občanského zákoníku). Pomocí výkladu právního úkonu přitom není dovoleno měnit smysl a obsah jinak jasného právního úkonu.


Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) z uvedených východisek při rozhodování věci vycházel. Dospěl-li při postupu podle ustanovení § 35 odst. 2 občanského zákoníku - oproti názoru žalobce - k závěru, že zástavní smlouva ze dne 8.12.1993 je z hlediska označení subjektů právním úkonem určitým, protože ani označení právnické osoby nesprávným sídlem, příp. neuvedením tzv. IČO, nezpůsobuje neplatnost právního úkonu , a protože žalovaná tak, jak byla označena v zástavní smlouvě, tedy Č. s., a.s., je v České republice jediným subjektem nesoucím takovéto označení, je všeobecně známá a nezaměnitelná s jiným subjektem , nemůže rozsudek odvolacího soudu jen z těchto důvodů spočívat na nesprávném právním posouzení věci.


Na zásadní význam napadeného rozsudku odvolacího soudu po právní stránce nelze úspěšně usuzovat ani z toho, jak se odvolací soud vypořádal s ujednáním obsaženým v čl. 7 zástavní smlouvy ze dne 8.12.1993, podle kterého smlouva nabývá účinnosti dnem registrace státním notářstvím . Podle ustálené judikatury soudů a závěrů Ústavního soudu (srov. obdobné věci se týkající nález Ústavního soudu ze dne 12.6.2000 sp. zn. I ÚS 331/98, uveřejněný pod č. 86 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 18, str. 233) totiž k takovémuto ujednání nelze přihlížet, neboť se jedná o podmínku, jejíž splnění je nemožné, a dovolací soud na tomto výkladu nemá důvod cokoliv měnit.


Rovněž námitka dovolatele, že není zřejmé, jak mohlo z dokladu o jmenování ředitelky pobočky banky ze dne 29.3.1994 a z rozhodnutí o postupu při schvalování úvěrů právnickým osobám ze dne 4.1.1993 vyplynout oprávnění kohokoliv k podpisu zástavní smlouvy s fyzickou osobou, k němuž došlo dne 8.12.1993, tedy před datem jmenování , není způsobilá založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť závěr odvolacího soudu, že oprávnění ředitelky pobočky žalované JUDr. H. jednat za společnost bylo v řízení prokázáno a z titulu své funkce byla oprávněna zástavní smlouvu podepsat , je závěr skutkový, jež je navíc v souladu s ustálenou judikaturou soudů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8.1.2003, sp.zn. 21 Cdo 1912/2001, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73, ročník. 2003).


Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.


O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 29. srpna 2007


JUDr. Roman Fiala, v. r.


předseda senátu