21 Cdo 1838/2002
Datum rozhodnutí: 04.03.2003
Dotčené předpisy: § 240 předpisu č. 99/1963Sb., § 243b odst. 4 předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 1 písm. a) předpisu č. 99/1963Sb.




21 Cdo 1838/2002

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně Ing. Z. F. proti žalovanému A. P. B. a.s., o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 49 C 129/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. února 2002 č.j. 49 Co 124/2000-57, takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 1.325,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce, kterou jí dal žalovaný (A. P. spol. s r. o.) dopisem ze dne 22.1.1999, je neplatná. Žalobu odůvodnila tím, že výpovědí byl rozvázán pracovní poměr podle pracovní smlouvy ze dne 1.12.1998, kdežto pracovní poměr žalobkyně u žalovaného vznikl na základě pracovní smlouvy ze dne 8.12.1997. Pracovní smlouva ze dne 1.12.1998 je podle názoru žalobkyně právním aktem zcela nulitním , kterou žádný nový pracovní poměr nevznikl, a proto ani z výpovědi této pozdější smlouvy nelze dovodit jakékoli právní následky (jde o neurčitý a nesrozumitelný právní úkon). Kromě toho žalovaný v příkrém rozporu s ust. § 46 odst. 2 ZP nenabídl žalobkyni jiné vhodné místo, které měl v té době k dispozici, ale přijal na ně jiného zaměstnance.

Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 1.6.2000 č.j. 49 C 129/99-26 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na nákladech řízení 5.950,- Kč právnímu zástupci žalovaného advokátovi. Ve věci samé dospěl k závěru, že bylo prokázáno, že žalovaný z důvodu poklesu práce a zakázek učinil za účelem zvýšení efektivity práce organizační opatření, v důsledku kterého se žalobkyně stala pro žalovaného nadbytečnou. Protože byla splněna i podmínka uvedená v ustanovení § 46 odst. 2 zák. práce (žalovaný v době dání výpovědi neměl možnost žalobkyni nabídnout jiné pracovní místo), soud prvního stupně dovodil, že výpověď je platným právním úkonem.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně (poté, co dále jako s účastníkem řízení na straně žalovaného jednal se společností A. P. B. a.s. jako procesním nástupcem původního žalovaného A. P. spol. s r. o.) rozsudkem ze dne 13.2.2002 č.j. 49 Co 124/2000-57 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a žalobkyni uložil, aby zaplatila žalovanému na nákladech řízení 2.725,- Kč k rukám advokáta. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že je zřejmé , že vůle žalovaného projevená ve výpovědi přes nesprávné datování pracovní smlouvy tento vztah zakládající směřovala k rozvázání jediného existujícího pracovního poměru žalobkyně u žalovaného vzniklého na základě pracovní smlouvy ze dne 8.12.1997 a že žalobkyně si v době doručení výpovědi byla této skutečnosti zcela vědoma. Za nedůvodné odvolací soud považoval rovněž námitky žalobkyně o nesplnění nabídkové povinnosti žalovaného podle ustanovení § 46 odst. 2 zák. práce, neboť - jak zdůraznil - v řízení nebylo prokázáno, že by žalovaný v době dání výpovědi měl volné pracovní místo, které by mohl žalobkyni nabídnout; rozvázání pracovní poměru žalobkyně výpovědí žalovaného ze dne 22.1.1999 proto hodnotil jako platné.

V dovolání proti tomuto rozsudku odvolacího soudu žalobkyně namítala, že závěr odvolacího soudu o tom, že vzhledem k okolnostem případu je třeba výpověď v souladu s ustanovením § 240 odst. 3 zák. práce vykládat tak, že tento projev vůle žalovaného směřoval k zániku pracovního poměru účastníků vzniklého dne 1.1.1998 na základě pracovní smlouvy ze dne 8.12.1997, je restriktivním výkladem obecně závazných pracovněprávních předpisů, které nemají oporu v platném právním řádu České republiky . Zdůraznila, že účastníci se dne 1.12.1998 výslovně dohodli předepsanou písemnou formou při zachování všech zákonných ustanovení na uzavření nové pracovní smlouvy, kterou je nutno (protože netrpí žádnou vadou) považovat za právně perfektní a nelze ji zjednodušeně hodnotit - jak to učinil odvolací soud - jako právní úkon nadbytečný ve vztahu k již existující pracovní smlouvě ; podle názoru dovolatelky jde o zcela běžný právní institut kumulativní novaci. Dovozovala proto, že doručil-li jí žalovaný dne 22.1.1999 výpověď z pracovního poměru založeného pracovní smlouvou ze dne 1.12.1998 , byl rozvázán pouze pracovní poměr založený pracovní smlouvou dne 1.12.1998 , kdežto pracovní poměr založený pracovní smlouvou dne 8.12.1997 trvá nadále nedotčen předmětnou výpovědí. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl, neboť v posuzované věci není dán žádný z případů, s nimiž zákon spojuje přípustnost dovolání, a kromě toho dovolání bylo podáno po zákonné lhůtě .

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po přezkoumání věci dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno opožděně.

Vzhledem k tomu, že napadený rozsudek odvolacího soudu byl vydán sice po 1.1.2001, ale v souladu s ustanovením bodu 15., Části dvanácté, Hlavy I zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - jak vyplývá také z jeho odůvodnění - po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000), je třeba dovolání proti němu podané i v současné době projednat a rozhodnout (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) rovněž podle dosavadních právních předpisů , tj. podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 (dále jen o.s.ř. ).

Projednáním a rozhodnutím o dovolání podle dosavadních právních předpisů se ve smyslu Části dvanácté, Hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozumí rovněž posouzení včasnosti dovolání, včetně vymezení běhu lhůty k jeho podání (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19.4.2001 sp. zn. 29 Odo 196/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 70, roč. 2001).

Podle ustanovení § 240 odst. 1, věty první o.s.ř. účastník může podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Podle ustanovení § 240 odst. 2, věty druhé o.s.ř. je lhůta zachována, bude-li dovolání podáno ve lhůtě u odvolacího nebo dovolacího soudu.

V posuzovaném případě bylo z obsahu spisu zjištěno, že rozsudek odvolacího soudu byl doručen do vlastních rukou zástupci žalobkyně (§ 49 odst. 1 o.s.ř.) dne 4.6.2002 a do vlastních rukou zástupci žalovaného (§ 49 odst. 1 o.s.ř.) dne 4.6.2002 a že dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu sepsané dne 3.7.2002 bylo podáno osobně u soudu prvního stupně dne 10.7.2002.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dnem 4.6.2002 (§ 159 odst. 1 o.s.ř.) a že lhůta k podání dovolání uplynula dnem 4.7.2002. Dovolání bylo tedy podáno po uplynutí zákonem stanovené lhůty, jejíž zmeškání nelze prominout (§ 240 odst. 2, věta první o.s.ř.), a proto Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně - aniž by se mohl zabývat dalšími okolnostmi - podle ustanovení § 243b odst. 4, věty první a § 218 odst. 1 písm. a) o.s.ř. jako opožděné odmítl.

Protože dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, je žalobkyně povinna ve smyslu ustanovení § 243b odst.4 věty první, § 224 odst.1 a § 146 odst.2 věty první (per analogiam) o.s.ř. nahradit žalovanému náklady, které v dovolacím řízení vynaložil k účelnému uplatňování práva.

Žalovaný byl v dovolacím řízení zastoupen advokátem. Vzhledem k tomu, že dovolací řízení v této věci bylo zahájeno (dovolání bylo podáno) po 1.1.2001, řídí se rozhodování o odměně za zastupování advokátem právními předpisy účinnými ode dne 1.1.2001 (srov. část dvanáctou, Hlavu I, body 1. a 10. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), tj. vyhláškou č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb. Z této vyhlášky (srov. její ustanovení § 7 písm. c), § 10 odst.3, § 14 odst.1, § 15 a § 18 odst.1) vyplývá, že žalovanému přísluší odměna za zastupování advokátem ve výši 1.250,- Kč. Vedle odměny za zastupování žalovanému náleží paušální částka náhrad za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. § 13 odst.3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb. a č. 484/2000 Sb.). Celkovou částku 1.325,- Kč je žalobkyně povinna zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst.1 o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 4. března 2003

JUDr. Zdeněk Novotný

předseda senátu