21 Cdo 1834/2015
Datum rozhodnutí: 19.01.2017
Dotčené předpisy: § 229 odst. 3 a 4 o. s. ř. ve znění do 31.12.2012, § 101 odst. 3 o. s. ř. ve znění do 31.12.2012, § 120 odst. 2 o. s. ř. ve znění do 31.12.2012, § 205 odst. 1 o. s. ř. ve znění do 31.12.2012, § 211 o. s. ř. ve znění do 31.12.2012, § 43 odst. 2 o. s. ř. ve znění do 31.12.2012, § 212a odst. 1 a 2 o. s. ř. ve znění do 31.12.2012



21 Cdo 1834/2015


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Romana Fialy ve věci péče o nyní již zletilé A.-M. K. a K. S. K. , obou zastoupených Mgr. Václavem Červerným, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova č. 682/20, dcer RNDr. J. Ch. a Mgr. T. K. , zastoupeného JUDr. Václavem Hajšmanem, advokátem se sídlem v Plzni, Perlová č. 68/7, o úpravě poměrů a výživné, o žalobě pro zmatečnost podané otcem proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. října 2009, č. j. 58 Co 378/2009-681, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 58 Co 378/2009 (u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 14 Nc 228/2001), o dovolání otce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. dubna 2014, č. j. 4 Co 211/2013-849, takto:

Usnesení vrchního soudu se zrušuje a věc se vrací Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 14. 1. 2009, č. j. 14 Nc 228/2001-652, rozhodl, že tehdy nezletilá A. M. K. se svěřuje do péče matky (výrok I.), že otec je povinen přispívat na její výživu počínaje dnem 1. 3. 2003 částkou 2.500,- Kč měsíčně a počínaje dnem 1. 11. 2008 částkou 4.000,- Kč měsíčně s tím, že výživné je splatné vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám matky a že nedoplatek na výživném za dobu od 1. 3. 2003 do 31. 12. 2008 ve výši 178.000,- Kč je otec povinen uhradit k rukám matky ve lhůtě do 3 měsíců ode dne, kdy toto rozhodnutí nabude právní moci (výroky II., III. IV.), že výživné pro zletilou K. K. se pro dobu od 1. 2. 1998 do 30. 6. 2005 stanoví částkou 5.000,- Kč a že nedoplatek na výživném za toto období ve výši 445.000,- Kč je otec povinen uhradit k rukám zletilé K. K. ve lhůtě do jednoho roku ode dne, kdy toto rozhodnutí nabude právní moci (výroky V., VI.); zároveň rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok VII.).

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 10. 2009, č. j. 58 Co 378/2009-681, odmítl odvolání podané otcem proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. 1. 2009, č. j. 14 Nc 228/2001-652, a k odvolání matky a zletilé K. K. rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku o výživném na dnes již zletilou A. M. K. tak, že otec je povinen jej platit od 1. 3. 2003 ve výši 4.000,- Kč a od 1. 11. 2008 ve výši 6.000,- Kč, ve výroku o dlužném výživném tak, že tento dluh činí za dobu od 1. 3. 2003 do 31. 10. 2009 344.000,- Kč a že otec je povinen zaplatit jej k rukám matky do tří měsíců od právní moci rozsudku, a ve výroku o splatnosti dlužného výživného pro zletilou K. K. tak, že otec je povinen je zaplatit k rukám zletilé K. K. do šesti měsíců od právní moci rozsudku; ve výrocích o splatnosti výživného a náhradě nákladů řízení rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Ve vztahu k odvolání otce městský soud dovodil, že otec, který podal tzv. blanketní odvolání, přes výzvu soudu k doplnění odvolání, učiněnou usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. 6. 2009 a doručenou mu dne 16. 6. 2009 odvolání dle pokynu soudu nedoplnil a důvody svého odvolání uplatnil až písemným podáním ze dne 10. 4. 2009 předloženým odvolacímu soudu dne 21. 10. 2009 po vyhlášení rozsudku. Protože odvolání otce nesplňovalo náležitosti ustanovení § 205 o. s. ř. a pro jeho nedostatky nebylo možno je věcně projednat odvolací soud odvolání otce podle ustanovení § 211 a § 43 odst. 2 o. s. ř. odmítl.

Proti tomuto rozsudku městského soudu podal otec dne 13. 4. 2010 u Městského soudu v Praze žalobu pro zmatečnost z důvodů uvedených v ustanoveních § 229 odst. 3 a § 229 odst. 4 občanského soudního řádu, kterou se domáhal zrušení napadeného rozsudku. K naplnění uvedeného zmatečnostního důvodu podle ustanovení § 229 odst. 3 občanského soudního řádu uvedl, že městský soud nařídil na den 21. 10. 2009 v 10.15 hod. odvolací jednání, že tohoto jednání se chtěl zúčastnit, že však vzhledem k postižení těžkým posttraumatickým syndromem byl podle instrukcí ošetřujícího lékaře ráno před jednáním nucen užít silnou zklidňující medikaci (prášky), aby byl vůbec schopen toto řízení před soudem bez dalších komplikací absolvovat, a že po užití velmi silných prášků se mu udělalo těžce nevolno, což trvalo ještě v 9,45 hod. Protože bylo zřejmé, že za svého fyzického stavu se včas k jednání soudu nedostaví, telefonoval asi v 9,50 hod. do spisovny příslušného senátu , kde úřednici vylíčil závažnou překážku spočívající v jeho okamžité zdravotní indispozici a požádal ji o okamžité tlumočení omluvy a žádosti o posečkání se zahájením jednání na jeho příchod k soudu, který odhadnul o asi 15-20 minut od původně nařízeného začátku jednání; k soudu se skutečně s asi 20 minutovým zpoždění dostavil, při vstupu do jednací síně však zjistil, že předsedkyně senátu už počala vynášet rozsudek . Protože městský soud jeho žádosti nevyhověl a věc projednal v jeho nepřítomnosti, byla mu odňata možnost jednat před soudem a byl tím naplněn zmatečnostní důvod podle ustanovení § 229 odst. 3 občanského soudního řádu. Důvod uvedený v ustanovení § 229 odst. 4 o. s. ř. shledává v tom, že jeho odvolání nemělo být odmítnuto, neboť je ze samotného textu (a to je rozhodující) jednoznačné, že se jedná o odvolání do všech bodů výroku i jejich odůvodnění , že bylo podáno nejen řádně a v zákonné lhůtě, ale mělo též veškeré náležitosti nezbytné k jeho řádnému projednání, a to proto, že se v dané věci jedná o beznávrhovou věc (§ 120 odst. 2 občanského soudního řádu), kde omezení subsumovaná v 1. odst. § 205 občanského soudního řádu neplatí ; nebylo tedy v rozporu se zákonem, že uplatnění vlastního odvolání bylo u soudu uplatněno až v den jednání .

Městský soud v Praze usnesením ze dne 12. 10. 2012, č. j. 58 Co 378/2009-753, žalobu pro zmatečnost zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Ve vztahu k žalobě pro zmatečnost podle ustanovení § 229 odst. 4 občanského soudního řádu směřující proti výroku rozsudku městského soudu o odmítnutí odvolání otce dospěl k závěru, že není důvodná, neboť blanketní odvolání otce nesplňuje náležitosti ve smyslu ustanovení § 205 občanského soudního řádu a nebylo ve stanovené lhůtě doplněno ani přes výzvu obvodního soudu (otec doručil doplnění odvolání městskému soudu až dne 21. 10. 2009 v 11,10 hod. a jeho stejnopis předal městskému soudu v jednací síni v tentýž den poté, co se k odvolacímu jednání pozdě dostavil); kromě toho podle názoru soudu prvního stupně uplatnění tohoto zmatečnostního důvodu na napadený rozsudek nedopadá, neboť podle ustanovení § 229 odst. 4 občanského soudního řádu lze žalobu pro zmatečnost podat jen proti pravomocnému usnesení. Ve vztahu k důvodu zmatečnosti podle ustanovení § 229 odst. 3 občanského soudního řádu soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že odvolací jednání dne 21. 10. 2009 bylo městským soudem nařízeno na 10.15 hodin, že podle úředního záznamu vyhotoveného soudní kanceláří dne 21. 10. 2009 v 10,10 hodin telefonoval otec, že se mu udělalo zle, ale je na cestě a zřejmě se k jednání opozdí , že z tohoto záznamu nijak nevyplývá, kdy se otec k jednání dostaví anebo jak dlouho má městský soud na něho čekat, že údaj otce, že by se mělo jednat o 15 20 minut, zůstává pouze v rovině tvrzení, a z toho, že odvolací senát nezačal ve věci jednat v 10.15 hodin, jak bylo jednání nařízeno, ale čekal na otce 10 minut a začal jednat v 10,25 hodin, tedy s desetiminutovým zpožděním. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 29 Odo 373/2002, uzavřel, že otci nebyla nesprávným postupem soudu v původním řízení odňata možnost jednat před soudem; postup městského soudu (jako soudu odvolacího), který na žádost účastníka začal jednat o 10 minut později, než bylo nařízeno jednání, přičemž nebylo známo, kdy se účastník k jednání dostaví, anebo zda vůbec dostaví, nelze považovat za nesprávný nebo v rozporu se zákonem. Zdůraznil, že otec při jednání, k němuž se nakonec (v průběhu vyhlašování rozsudku) dostavil, ani později nijak nedoložil, že by jeho zdravotní stav v uvedený den byl natolik špatný, že by se k jednání nemohl dostavit, případně přijít se zpožděním.

K odvolání otce Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 24. 4. 2014, č. j. 4 Co 211/2013-849, usnesení soudu prvního stupně potvrdil v tom správném znění, že se zamítá žaloba pro zmatečnost proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2009, č. j. 58 Co 378/2009-681 , a rozhodl, že otec je povinen nahradit oběma dcerám náklady odvolacího řízení částkou 10.890,- Kč k rukám jejich zástupce advokáta Mgr. Václava Červeného a že ve vztahu mezi otcem a matkou nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení. Nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že zmatečnostní důvod podle ustanovení § 229 odst. 4 občanského soudního řádu nelze uplatnit, jestliže se jedná o rozsudek a nikoliv usnesení, kterým bylo odmítnuto odvolání otce, neboť v případě výroku I. se jedná o usnesení, které bylo zahrnuto do napadeného rozsudku, pouze nebylo vydáno samostatně . Podmínku zmatečnosti podle ustanovení § 229 odst. 4 občanského soudního řádu však shodně se soudem prvního stupně nepovažoval za splněnou s odůvodněním, že ustanovení § 205 občanského soudního řádu platí i pro tzv. nesporné řízení a že městský soud nepochybil, když odvolání otce odmítl, neboť otec své odvolání neodůvodnil ve stanovené lhůtě a odůvodnění předložil až při jednání městského soudu (jako soudu odvolacího) poté, co se opožděně dostavil. Za významné při posouzení uplatněného zmatečnostního důvodu podle ustanovení § 229 odst. 3 občanského soudního řádu považoval odvolací soud to, zda v původním řízení měl odvolací soud čekat na otce, jehož omluvu před zahájením jednání obdržel, ještě déle než 10 minut, když nebylo zřejmé, zda a kdy se otec k jednání dostaví, a zejména to, zda postup soudu, který již déle nečekal a zahájil jednání, je takovým nesprávným postupem, jaký má na mysli ustanovení § 229 odst. 3 občanského soudního řádu , a dovodil, že v řízení nebylo prokázáno, že by otec žádal o odročení jednání, které se konalo dne 21. 10. 2009, a že bylo věcí jednajícího odvolacího soudu, aby si posoudil důvodnost omluvy otce a případně i dobu, po kterou na něj může čekat . Rovněž ve vztahu k důvodu zmatečnosti podle ustanovení § 229 odst. 3 občanského soudního řádu dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že není dán, neboť neshledává nesprávný postup odvolacího soudu v původním řízení, pokud čekal na otce pouze 10 minut a poté začal ve věci jednat .

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal otec dovolání. Namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil postup městského soudu v původním řízení, který v reakci na telefonát otce, kde byl soud jasně a prokazatelně vedle omluvy žádán o posečkání na jeho příjezd, čekal pouze 10 minut a potom odvolací jednání provedl v jeho nepřítomnosti , jako zákonný. Domnívá se, že v daném situačním kontextu nelze vyložit takovou formulaci jinak, než jako žádost (zde o krátké) odročení začátku, jehož důvody byly soudu sděleny a byly závažné. Podle názoru otce na něj tento soud měl počkat a nebylo-li další čekání možné, měl jednání odročit (§ 119 odst. 1 občanského soudního řádu). Otec totiž dal jednoznačně najevo, že se a) odvolacího jednání chce zúčastnit tím, že je na cestě (a označil i přibližný čas svého zpoždění) a že mu b) v tom, aby dorazil včas, brání objektivní překážka (zdravotní indispozice), která představuje důležitý důvod ve smyslu § 119 odst. 1 občanského soudního řádu . Jestliže měl odvolací soud pochybnosti, zda otec žádal, aby na něj počkali měl je vyložit v jeho prospěch. Připomíná, že k odvolacímu jednání městského soudu v původním řízení nesl písemné, podstatně doplněné odvolání, které tudíž městský soud nevzal v potaz . Navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu změnil a nebude-li to možné, aby jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Matka navrhla, aby dovolací soud usnesení Vrchního soudu v Praze potvrdil v plném rozsahu , neboť dovolání žalobce považuje za nedůvodné. Připomíná, že otec se po dobu trvání řízení o úpravě poměrů k jejich dcerám opakovaně k ústním jednáním soudu nedostavoval, své omluvy ze zdravotních důvodů zasílal v den konání jednání soudu a že omluvy nikdy nebyly doloženy lékařským potvrzením.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 občanského soudního řádu, že dovolání je třeba i v současné době projednat a rozhodnout
- jak vyplývá z ustanovení Čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb. -
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen o. s. ř. ), když řízení ve věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014, a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení procesní otázky (výkladu ustanovení § 229 odst. 3 občanského soudního řádu), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání otce je opodstatněné.

Žalobu pro zmatečnost podanou otcem proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2009, č. j. 58 Co 378/2009-681, je třeba i v současné době projednat a rozhodnout o ní - jak vyplývá z ustanovení Čl. II bod 6 zákona č. 404/2012 Sb. - podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31. 12. 2012 (dále jen OSŘ ).

Žaloba pro zmatečnost představuje mimořádný opravný prostředek, který slouží k tomu, aby mohla být zrušena pravomocná rozhodnutí soudu, která trpí takovými vadami, jež představují porušení základních principů ovládajících řízení před soudem, popřípadě je takovými vadami postiženo řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo (zmatečností), jestliže je nejen v zájmu účastníků, ale i ve veřejném zájmu, aby taková pravomocná rozhodnutí byla odklizena, bez ohledu na to, zda jsou nebo nejsou věcně správná.

Podle ustanovení § 229 odst. 3 OSŘ žalobou pro zmatečnost účastník může napadnout též pravomocný rozsudek odvolacího soudu nebo jeho pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže mu byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.

Odnětím možnosti jednat před soudem (zmatečností) ve smyslu ustanovení § 229 odst. 3 OSŘ se podle ustálené judikatury rozumí takový postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která mu zákon přiznává, například právo účastnit se jednání, činit přednesy, navrhovat důkazy, vyjadřovat se k provedeným důkazům apod. (srov. např. usnesení býv. Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 1992, sp. zn. 2 Cdo 19/92, které bylo uveřejněno pod č. 25/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1420/96, uveřejněné pod č. 1/1997 v časopise Soudní judikatura). O zmatečnost ve smyslu ustanovení § 229 odst. 3 o. s. ř. jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoli při vlastním rozhodování soudu.

Z ustálené judikatury soudů se dále podává, že soud odejme účastníku možnost jednat před soudem ve smyslu ustanovení § 229 odst. 3 OSŘ mimo jiné v případě, že věc projedná v nepřítomnosti účastníka nebo bez výslovného návrhu účastníka v nepřítomnosti jeho zástupce, ačkoliv včas z důležitého důvodu (tkvícího v jejich osobách) požádali o odročení jednání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 1996, sp. zn. 3 Cdon 1021/96, které bylo uveřejněno pod číslem 62/1998 v časopise Soudní judikatura, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1358/99, které bylo uveřejněno pod číslem 79/2001 v časopise Soudní judikatura). Po účastníku (zástupci), který se hodlá k jednání soudu včas dostavit, nelze spravedlivě požadovat, aby musel strpět projednání a rozhodnutí věci ve své nepřítomnosti, jestliže nastane překážka nebo jiná okolnost, která mu brání se jednání zúčastnit. Tato překážka nebo jiná okolnost současně musí představovat důležitý důvod ; příčina toho, proč se účastník (zástupce) nemůže zúčastnit jednání a žádá o jeho odročení, se tedy musí s ohledem na její povahu vyznačovat nepředvídatelností, závažností, rozsahem nebo z jiných důvodů aspektem ospravedlnitelnosti (toho, co lze v dané situaci za důležitý důvod považovat). Důležitým důvodem jsou nejen události mající objektivní povahu, ale i okolnosti účastníkem (zástupcem) způsobené nebo jinak zaviněné, lze-li je v dané situaci považovat za důležité (za důvod vyžadující odročení jednání). Za důležitý důvod, pro který účastník (jeho zástupce) může požádat o odročení jednání, se tedy ve smyslu ustanovení § 101 odst. 3 OSŘ považuje jak okolnost (událost), která účastníku (jeho zástupci) objektivně (nezávisle na jeho vůli) zabrání zúčastnit se jednání (například zdravotní indispozice, účast u jiného jednání nebo služební cesta), tak i okolnost účastníkem (jeho zástupcem) případně způsobená nebo jinak zaviněná, jestliže ji lze považovat - zejména za přihlédnutí ke všem okolnostem případu a k poměrům účastníka (jeho zástupce) - za důležitou. Důležitým důvodem způsobilým omluvit neúčast účastníka u jednání ve smyslu ustanovení § 101 odst. 3 OSŘ je podle ustálené judikatury soudů také nemoc účastníka řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2056/2000, které bylo uveřejněno pod číslem 124/2001 v časopise Soudní judikatura, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2068/98, uveřejněné pod č.íslem 10/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Podle ustanovení § 101 odst. 3 OSŘ nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k jednání a včas nepožádal z důležitého důvodu o odročení, může soud věc projednat a rozhodnout v nepřítomnosti takového účastníka; vychází přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů.

Ustanovení § 101 odst. 3 OSŘ nepožaduje, aby ten, kdo se k nařízenému jednání soudu omlouvá (a popřípadě též žádá o odročení jednání), svůj důvod neúčasti u jednání soudu také prokázal. K tomu, aby jeho omluva byla důvodná, postačuje, aby tvrdil takové skutečnosti, které jsou vzhledem ke své povaze způsobilé jeho účast u jednání soudu omluvit, tj. takové skutečnosti, které účastníku (jeho zástupci) znemožňují zúčastnit se jednání a které současně jsou omluvitelné; přitom je třeba pečlivě hodnotit zejména subjektivní stránku, zda totiž účastník (jeho zástupce) mohl překážku bránící mu zúčastnit se jednání předvídat, popřípadě ji odvrátit. Zkoumá-li soud, zda účastník žádá o odročení jednání z důležitého důvodu, může vycházet jen ze skutečností, které mu jsou známy v době rozhodování o této žádosti.

K výkladu ustanovení § 101 odst. 3 OSŘ byl v soudní praxi přijat rovněž právní názor (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3358/2007, které bylo uveřejněno pod číslem 21/2009 v časopise Soudní judikatura), že důležitost důvodu, pro který účastník řízení žádá o odročení jednání, soud posuzuje vždy s přihlédnutím ke všem okolnostem konkrétního případu. I když účastník řízení ve své žádosti uvádí důvod jinak způsobilý vést k závěru o odročení jednání (dalšího jednání), není soud vždy povinen takový důvod akceptovat, a to zejména tehdy, není-li využíván v souladu se smyslem a účelem ustanovení § 101 odst. 3 OSŘ, ale k záměrným procesním obstrukcím, sledujícím především bezdůvodné protahování občanského soudního řízení a zvyšování nákladů s tím spojených.

Omluva nepřítomnosti účastníka u jednání není bez dalšího žádostí o odročení jednání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 1996, sp. zn. 2 Cdon 369/96, uveřejněné pod číslem 25/1998 v časopise Soudní judikatura).

V projednávané věci odvolací soud při řešení otázky, zda Městský soud v Praze při odvolacím jednání dne 21. 10. 2009 (nařízeném k projednání odvolání otce a matky proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. 1. 2009, č. j. 14 Nc 228/2001-652, věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti otce v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 o. s. ř., z ustálené judikatury nevycházel.

Z obsahu spisu vyplývá, že Městský soud v Praze v původním řízení nařídil odvolací jednání na den 21. 10. 2009 v 10.15 hod. a že předvolání k tomuto jednání bylo otci řádně doručeno dne 31. 8. 2009. Podle úředního záznamu ve spise ze dne 21. 10. 2009 s nečitelným podpisem ve věci 58 Co 378/09 volal dne 21. 10. 2009 v 10.10 hod. Mgr. K., že se mu udělalo zle, ale je na cestě a zřejmě se k ústnímu jednání opozdí . K jednání Městského soudu v Praze, které jak vyplývá z obsahu protokolu o jednání ze dne 21. 10. 2009 bylo zahájeno nikoli v 10.15 hod., ale až o 10 minut později v 10,25 hod. (aniž by však byl uveden důvod pozdějšího zahájení jednání), a skončeno v 11.05 hod., a při němž byl přečten úřední záznam z 21. 10. 2009 a poté bez bližšího odůvodnění prohlášeno usnesení, že bude jednáno v nepřítomnosti zletilé K., zmocněnkyně matky i otce , se otec dostavil v průběhu odůvodňování rozhodnutí (před poučením o dovolání), požádal o slovo a mimo jiné - uvedl, že se cítí poškozen postupem odvolacího soudu vzhledem k tomu, že je zdravotně indisponován, údajně měl požádat kancelář o odročení jednání . Na uvedeném tvrzení setrval i poté, co mu byl přečten úřední záznam z 21. 10. 2009, s tím, že uvedl, že kancelář výslovně žádal o odročení jednání kvůli svému nedobrému zdravotnímu stavu .

S názorem odvolacího soudu, že za procesní situace shora popsané nebyl důvod k odročení jednání, dovolací soud nesouhlasí. Ani obsah spisu ani odůvodnění žalobou pro zmatečnost napadeného rozsudku totiž neskýtají oporu pro závěr, že podmínky, za kterých mohl městský soud v půdním řízení jednat v nepřítomnosti otce, byly splněny. Chtěl-li městský soud v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 OSŘ přes omluvu otce (otec oznámil soudu před zahájením jednání, že se mu udělalo zle ) a jeho sdělení, že je na cestě a že se zřejmě k ústnímu jednání opozdí , ve věci jednat, musel učinit závěr o možnosti jednat (tudíž o neexistenci důležitého důvodu pro odročení jednání) již na základě okolností známých mu v okamžiku, kdy rozhodoval o tom, zda jednat bude nebo nebude, tedy z úředního záznamu z téhož dne učiněného na základě telefonátu otce v 10.10 hod. Údaj otce o náhlé zdravotní indispozici nepochybně představuje důležitý důvod, pro který by mohlo být jednání před městským soudem jako soudem odvolacím nařízené na den 21. 10. 2009 odročeno; z údaje otce, že je na cestě a že se zřejmě k ústnímu jednání opozdí , jakož i ze skutečnosti, že se v průběhu odvolacího jednání (při odůvodňování rozsudku) dostavil, lze dovodit, že se chtěl jednání zúčastnit. Argumentuje-li odvolací soud tím, že v řízení nebylo prokázáno, že by otec žádal o odročení jednání, které se konalo dne 21. 10. 2009, a že tedy bylo věcí jednajícího odvolacího soudu, aby si posoudil důvodnost omluvy otce a případně i dobu, po kterou na něj může čekat , se závěrem, že neshledává nesprávný postup odvolacího soudu v původním řízení, pokud čekal na otce pouze 10 minut a poté začal ve věci jednat , že tedy není dán zmatečnostní důvod podle ustanovení § 229 odst. 3 OSŘ, přehlíží, že z obsahu telefonátu otce (podle úředního záznamu ze dne 21. 10. 2009) je patrno jak uvedeno výše že se jednání chtěl zúčastnit, a že měl důležitý důvod, který jej na určitou (v tomto okamžiku nezjistitelnou) dobu z možnosti účasti na jednání vylučoval. Lze tedy souhlasit s názorem dovolatele, že, dospěl-li městský soud v původním řízení k závěru, že již déle se zahájením jednání dne 21. 10. 2009 čekat nemůže (z důvodu časové tísně), měl jednání odročit i bez výslovné žádosti otce; pokud tak neučinil a ve věci jednal, odňal svým postupem účastníku možnost jednat před soudem ve smyslu ustanovení § 229 odst. 3 OSŘ.

Z uvedeného vyplývá, že za situace, kdy ke dni 21. 10. 2009, kdy se konalo odvolací jednání v původním řízení, měl městský soud k dispozici pouze informaci, že otci se udělalo zle, ale je na cestě a zřejmě s k ústnímu jednání opozdí a kdy z okolností případu nevyplývalo, že by tohoto důvodu využil v rozporu se smyslem a účelem ustanovení § 101 odst. 3 OSŘ (např. proto, že by sledoval bezdůvodné protahování občanského soudního řízení nebo jinou procesní obstrukci), není závěr odvolacího soudu, podle kterého není dán zmatečnostní důvod podle ustanovení § 229 odst. 3 OSŘ, správný.

Nesprávně posoudil odvolací soud i procesní otázku, zda okolnost, že odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně ve věci uvedené v ustanovení § 120 odst. 2 OSŘ neobsahuje náležitosti uvedené v ustanovení § 205 odst. 1 OSŘ, brání dalšímu pokračování v odvolacím řízení.

Otec podal žalobu pro zmatečnost i podle ustanovení § 229 odst. 4 OSŘ, a to proti výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2009, č. j. 58 Co 378/2009-681, jímž bylo odmítnuto jeho odvolání podané proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. 1. 2009, č. j. 14 Nc 228/2001-652, s odůvodněním, že otec, který podal tzv. blanketní odvolání, přes výzvu soudu k doplnění odvolání (učiněnou usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. 6. 2009 a doručenou mu dne 16. 6. 2009) odvolání dle pokynu soudu nedoplnil a důvody svého odvolání uplatnil až písemným podáním ze dne 10. 4. 2009 předloženým odvolacímu soudu dne 21. 10. 2009 po vyhlášení rozsudku; odvolání otce tedy nesplňovalo náležitosti ustanovení § 205 o. s. ř. a pro jeho nedostatky nebylo možno je věcně projednat (§ 211, § 43 odst. 2 občanského soudního řádu).

Podle ustanovení § 229 odst. 4 OSŘ žalobou pro zmatečnost může účastník napadnout pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání nebo kterým bylo zastaveno odvolací řízení.

Důvodem žaloby pro zmatečnost podané podle ustanovení § 229 odst. 4 OSŘ je skutkově nebo právně chybný (v rozporu se zákonem učiněný) závěr o tom, že odvolání muselo být odmítnuto nebo že odvolací řízení muselo být zastaveno.

Podle ustanovení § 205 odst. 1 OSŘ v odvolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se napadá, v čem je spatřována nesprávnost tohoto rozhodnutí nebo postupu soudu (odvolací důvod) a čeho se odvolatel domáhá (odvolací návrh).

Podle ustanovení § 209 věty první OSŘ předseda senátu soudu prvního stupně se postará o odstranění případných vad ve včas podaném odvolání; postupuje přitom podle ustanovení § 43 odst. 1 OSŘ, tedy usnesením vyzve účastníka, aby bylo opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité. K opravě nebo doplnění podání určí lhůtu a účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést.

Podle ustanovení § 211 a § 43 odst. 2 OSŘ není-li přes výzvu předsedy senátu podání řádně opraveno nebo doplněno a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, odvolací soud usnesením podání, kterým se zahajuje řízení (tj. odvolání), odmítne.

Podle ustanovení § 212a odst. 1 OSŘ není-li dále stanoveno jinak, rozhodnutí soudu prvního stupně lze přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny (§ 205 odst. 2 OSŘ).

Podle ustanovení § 212a odst. 2 OSŘ rozsudek nebo usnesení, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé, nelze přezkoumat podle odstavce 1, neobsahuje-li odvolání přes výzvu soudu (§ 43 a § 209 OSŘ) ve věcech neuvedených v § 120 odst. 2 žádné odvolací důvody.

Ve věcech uvedených v ustanovení § 120 odst. 2 OSŘ (tj. ve věcech tzv. nesporného řízení) - a takovým je také řízení ve věcech péče o nezletilé, které soud může zahájit i bez návrhu ve smyslu ustanovení § 81 odst. 1 OSŘ, je pro odvolací řízení příznačné, že vychází z principů úplné apelace. Takovou věcí bylo i řízení ve věcech péče o nezletilé (o úpravě práv a povinností rodičů k dnes již zletilým dětem A. M. K. a K. S. K., které bylo zahájeno dne 11. 1. 2001, tedy v době jejich nezletilosti, a je vedeno u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 14 Nc 228/2001.

Z ustanovení § 212a odst. 2 OSŘ vyplývá, že právní úprava zde jednoznačně rozlišuje mezi rozsudky a usneseními, jimiž se rozhoduje ve věci samé, které byly vyhlášeny (vydány) ve věcech uvedených v ustanovení § 120 odst. 2 OSŘ, a usneseními jen procesní povahy na straně jedné a mezi rozsudky a usneseními, jimiž se rozhoduje ve věci samé, které byly vyhlášeny (vydány) ve sporném řízení (a dále v řízení o výkon rozhodnutí, v exekučním řízení, v konkursním a vyrovnacím řízení a v insolvenčním řízení), na straně druhé. Z ustanovení § 212a odst. 2 OSŘ současně vyplývá, že neúplnost odvolání, spočívající v tom, že neobsahuje žádný odvolací důvod, lze odstraňovat pomocí § 209 a § 43 OSŘ s upozorněním na možnost odmítnutí odvolání (srov. § 43 odst. 2 OSŘ) jen tehdy, směřuje-li odvolání proti rozsudku nebo usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, vyhlášenému (vydanému) ve sporném řízení, v řízení o výkon rozhodnutí, v exekučním řízení, v konkursním a vyrovnacím řízení nebo v insolvenčním řízení; jen v těchto případech platí, že, nedoplní-li odvolatel přes výzvu soudu odvolání o vylíčení odvolacího důvodu, brání to ve smyslu ustanovení § 212a odst. 2 OSŘ pokračování v odvolacím řízení a odvolání musí být odmítnuto podle ustanovení § 209, § 211 a § 43 odst. 2 OSŘ. Ve věcech uvedených v ustanovení § 120 odst. 2 OSŘ a u usnesení jen procesní povahy je odvolací soud povinen přezkoumat rozhodnutí soudu prvního stupně, i když odvolání neobsahuje žádné odvolací důvody. Jinak řečeno u odvolání, které bylo podáno proti rozsudku nebo usnesení, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé, vyhlášenému (vydanému) ve věcech uvedených v ustanovení § 120 odst. 2 o. s. ř., a proti usnesení jen procesní povahy, nebrání neuvedení odvolacího důvodu v pokračování v odvolacím řízení; odvolání nelze z tohoto důvodu odmítnout a odvolací soud napadené rozhodnutí přezkoumá z pohledu všech v úvahu přicházejících odvolacích důvodů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 5. 2004, sp. zn. 21 Cdo 13/2004, které bylo uveřejněno pod číslem 115/2004 v časopise Soudní judikatura, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2010, sp. zn. 21 Cdo 5003/2008).

V žalobou pro zmatečnost napadené věci otec v odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. 1. 2009, č. j. 14 Nc 228/2001-652, vydanému ve věci uvedené v ustanovení § 120 odst. 2 o. s. ř. (ve věci péče o nezletilé) uvedl pouze to, že dne 30. března 2009 mu byl ve věci, sp. zn. 14 Nc 228/2001, doručen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 (č. l. 652) ze dne 14. ledna 2009, proti kterému podává v rozsahu všech bodů výroku i důvodů rozhodnutí v zákonné lhůtě toto blanketní odvolání , s tím, že odvolání bude vzhledem k rozsahu spisu a ve spojitosti s jeho zdravotním stavem doplněno o zdůvodnění do 60 dnů ode dne jeho podání .

Usnesením ze dne 10. 6. 2009, č. j. 14 Nc 228/2001-681, Obvodní soud pro Prahu 4 otce vyzval, aby ve lhůtě do 5 dnů ode dne doručení tohoto usnesení doplnil své odvolání ze dne 7. 4. 2009 do rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. 1. 2009, č. j. 14 Nc 228/2001-652, o následující náležitosti: do kterého z výroků rozsudku podává odvolání , v čem je spatřována nesprávnost rozhodnutí nebo postupu soudu a čeho se odvolatel domáhá (§ 205 odst. 1 občanského soudního řádu) .

I když je nepochybné, že otec v odvolání ze dne 7. 4. 2009 neuvedl, v čem spatřuje nesprávnost rozsudku soudu prvního stupně nebo postupu soudu (odvolací důvod), vymezil v něm dostatečně určitě, proti kterému rozhodnutí odvolání směřuje a v jakém rozsahu rozsudek soudu prvního stupně napadá ( v rozsahu všech bodů výroku i důvodů rozhodnutí ). Vady odvolání (neuvedení odvolacích důvodů a čeho se domáhá) vzhledem k tomu, že odvolání směřovalo proti rozsudku soudu prvního stupně vydanému ve věci uvedené v ustanovení § 120 odst. 2 o. s. ř. - tedy nebránily jeho věcnému vyřízení a podmínky pro vydání výzvy k odstranění těchto vad odvolání a následně pro jeho odmítnutí podle ustanovení § 211 a § 43 odst. 2 o. s. ř. nebyly splněny (srov. též právní názory vyjádřené v rozsudku býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 31. 3. 1979, sp. zn. 3 Cz 18/79, uveřejněném pod číslem 37/1980 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 1998, sp. zn. 27 Cdo 208/98, uveřejněném pod číslem 106/1998 v časopise Soudní judikatura, anebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 1998, sp. zn. 21 Cdo 60/98, uveřejněném pod číslem 2/1999 v časopise Soudní judikatura).

Jestliže za této situace soudy považovaly odvolání otce za neprojednatelné pro nedostatek odvolacích důvodů a odvolacího návrhu, je právní posouzení věci nesprávné.

Z výše uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné. Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky toto usnesení zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu (Vrchnímu soudu v Praze) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 19. ledna 2017

JUDr. Mojmír Putna předseda senátu