21 Cdo 1833/2004
Datum rozhodnutí: 06.12.2004
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 237 odst. 3 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 185 odst. 3 písm. c) předpisu č. 65/1965Sb.




21 Cdo 1833/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně České republiky Ministerstva obrany (Vojenského úřadu pro právní zastupování) v Praze 6, nám. Svobody č. 471, proti žalovanému T. P., zastoupenému advokátem, o 23.839,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 13 C 49/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. února 2004 č.j. 11 Co 347/2003-34, takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.095,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaný zaplatil 23.839,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 16.2.2000 do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím, že podle Dohody o náhradě škody uzavřené mezi účastníky dne 25.6.1998 žalovaný (jako voják základní služby) uznal částku v původní výši 27.339,- Kč co do důvodu a výše za svůj pravý a splatný dluh vůči žalobkyni a zavázal se jej uhradit nejpozději do 15.2.2000. Ke dni 19.3.1999 však žalovaný zaplatil ze svého dluhu toliko 3.500,- Kč a přes opakované písemné výzvy zbytek pohledávky žalobkyni stále dluží .

Okresní soud v Teplicích rozsudkem ze dne 26.2.2003 č.j. 13 C 49/2002-18 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 8.305,- Kč k rukám advokáta. Soud prvního stupně zdůraznil, že podle ustanovení § 10 odst. 1 zákona č. 480/1992 Sb. vojáci, kteří při plnění služebních povinností nebo v přímé souvislosti s ním způsobí škodu na majetku armády ČR, odpovídají za ni podle ustanovení § 172 až 186 Zákoníku práce. Dohoda o uznání dluhu (závazku) však nepatří k zjišťovacím institutům dle zákoníku práce , proto podle jeho názoru nemůže její samotný podpis založit odpovědnost žalovaného za škodu . Vzhledem k tomu, že v daném případě nebyla prokázána existence dohody o hmotné odpovědnosti ve smyslu ustanovení § 176 zák. práce, ani nebylo předloženo potvrzení o svěření předmětů ve smyslu ustanovení § 178 zák. práce, je nutno odpovědnost žalovaného posuzovat podle obecných ustanovení zákoníku práce tj. § 172 . Protože v řízení bylo prokázáno pouze to , že u žalobkyně došlo ke škodě v materiálové třídě 08, a nebylo přes poučení soudem prokázáno zavinění žalovaného na této škodě, jak je požadováno ustanovením § 172 odst. 3 zák. práce , soud prvního stupně žalobu jako nedůvodnou zamítl.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 10.2.2004 č.j. 11 Co 347/2003-34 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na nákladech odvolacího řízení 8.376,- Kč k rukám zástupce žalovaného . Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že na daný právní vztah je třeba použít příslušná ustanovení zákoníku práce (§ 10 odst. 1 zákona č. 480/1992 Sb.) , jehož speciální úprava má přednost před úpravou obsaženou v obecném předpise (občanském zákoníku) , kterou nelze použít ani analogicky . Jestliže tedy zákoník práce má příslušné ustanovení týkající se uznání závazku (§ 185 odst. 3) a v tomto ustanovení není výslovně uvedeno - tak jako v ustanovení § 558 obč. zák. - že se má zato, že dluh v době uznání trval , nelze podle názoru odvolacího soudu vycházet z toho, že uznání závazku k náhradě škody podle zákoníku práce zakládá vyvratitelnou domněnku o existenci dluhu v době uznání ; uznání závazku k náhradě škody v požadované výši podle ustanovení § 185 odst. 3 zák. práce nemění nic na skutečnosti, že právním důvodem vzniku tohoto závazku může být jen zaviněné protiprávní jednání zaměstnance, s nímž zákoník práce spojuje jeho odpovědnost za vzniklou škodu. V daném případě však žalobkyně svůj nárok opírá pouze o existenci dohody o náhradě škody ze dne 25.6.1998 (kterou - podle jejího obsahu a situace, za níž došlo k jejímu uzavření - lze považovat za uznávací projev vůle žalovaného a zároveň za dohodu o způsobu úhrady škody formou srážek ), a ač byla soudem prvního stupně poučena podle § 5 o.s.ř. o povinnosti tvrzení, jakož i důkazní, setrvala na svém tvrzení obsaženém v žalobě a další důkazy nepředložila ani nenavrhla . Protože jak vyplývá z výše uvedeného - právním důvodem vzniku předmětného závazku může být jen zaviněné protiprávní jednání žalovaného , které však žalobkyně v průběhu řízení neprokázala, ztotožnil se odvolací soud se závěrem soudu prvního stupně, že uplatněný nárok není opodstatněný.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť podle jejího názoru soudy obou stupňů řeší otázku, zda v daném případě žalovaný uznal závazek k zaplacení sporné částky a zda v důsledku této skutečnosti došlo ke vzniku vyvratitelné právní domněnky o existenci závazku, v rozporu s hmotným právem a s existující judikaturou . Namítala, že odvolací soud rozhodl s odkazem na judikát Nejvyššího soudu ČSSR čís. R 97/68 [podle kterého uznání závazku k náhradě škody podle ustanovení § 185 odst. 4 (nyní odst. 3) zák. práce není samostatným zavazovacím důvodem, ani se jím nezakládá vyvratitelná právní domněnka o existenci dluhu v době uznání], který byl evidentně vydán v době vzdálené před platností novely, účinné od 1.1.1992, jíž m.j. došlo k zásadní novelisaci obč. zákoníku , a že tudíž byl v současné době již překonán . Dovolatelka má zato, že současná judikatura vychází z názoru, že dohoda o náhradě škody zakládá samostatný zavazovací důvod, a v této souvislosti že důkazní břemeno o případné neexistenci dluhu leží na žalovaném . Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný navrhl, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto, neboť podle jeho názoru nemá napadené rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam, protože nenastal žádný s případů uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm. c) o.s.ř.].

Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatelka tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.



Odvolací soud v posuzovaném případě řešil právní otázku výkladu ustanovení § 185 odst. 3 zák. práce. Výklad otázky charakteru a právního významu uznání závazku zaměstnancem nahradit škodu v určené výši se v judikatuře soudů již v minulosti ustálil. Byl přijat názor (srov. například rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28.3.1868 sp. zn. 6 Cz 7/68, uveřejněné pod č. 97 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1968, na který odkazuje i odvolací soud v posuzované věci), který především zdůrazňuje, že uznání závazku zaměstnancem nahradit škodu v určené (zaměstnavatelem požadované) výši je předpokladem pro uzavření dohody podle ustanovení § 185 odst. 3 zák. práce, jejíž význam pro zaměstnavatele spočívá v tom, že v případě soudního sporu usnadňuje postavení zaměstnavatele z hlediska dokazování a že prodlužuje, bylo-li učiněno písemně, trvání promlčecí doby na 10 let (§ 263 odst. 2 zákoníku práce). Uznání závazku k náhradě škody podle ustanovení § 185 odst. 3 zák. práce není samostatným zavazovacím důvodem a ani se jím nezakládá domněnka o existenci dluhu v době uznání, jako je tomu například v občanskoprávních vztazích podle ustanovení § 558 občanského zákoníku. Uznání závazku nahradit škodu v požadované výši podle ustanovení § 185 odst. 3 zákoníku práce nemění nic na skutečnosti, že právním důvodem vzniku tohoto závazku může být jen zaviněné protiprávní jednání zaměstnance, s nímž zákoník práce spojuje jeho odpovědnost za vzniklou škodu. Na uvedeném právním názoru dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit; i když byl přijat před delší dobou, je i v současnosti při zásadně stejné právní úpravě jako správný nadále přijímán.

Úvaha dovolatelky, že zmíněný právní názor byl v současné době již překonán , neboť pochází z doby vzdálené před platností novely účinné, od 1.1.1992, jíž m.j. došlo k zásadní novelizaci obč. zákoníku, mimo jiné i ustanovení (§ 558) o uznání dluhu dlužníkem , nepřihlíží náležitě k tomu, že podle již ustálené judikatury (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.9.2001 sp. zn. 21 Cdo 2708/2000, který byl uveřejněn pod č. 69 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002) právní úprava pracovněprávních vztahů, jež je obsažena především v zákoníku práce, vychází z úplné samostatnosti pracovního práva vůči občanskému právu (z tohoto důvodu zákoník práce obsahuje rozsáhlá obecná ustanovení, zejména vymezení subjektů pracovněprávních vztahů, způsobilosti k právnímu úkonům, zastoupení, úpravu právních úkonů, včetně jejich neplatnosti, zajištění práv a povinností z pracovněprávních vztahů, uspokojení nároku, lhůty a doby atd.). Právní předpisy proto ani nevymezují vztah mezi zákoníkem práce a občanským zákoníkem a neupravují analogické používání zákoníku práce v občanskoprávních vztazích či občanského zákoníku ve vztazích pracovněprávních. Nebyla-li v pracovněprávních vztazích přijata obdobná úprava jako pro oblast občanskoprávních vztahů v ustanovení § 558 občanského zákoníku, není přípustné a bylo by v rozporu se zákonem (jeho smyslem a účelem) nahrazovat záměr zákonodárce v tomto směru analogií práva (občanského zákoníku), která je pro pracovněprávní vztahy zásadně vyloučena. Poukazuje-li tedy dovolatelka ve prospěch svého opačného názoru rovněž na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.3.2004 sp. zn. 32 Odo 228/2003, ve kterém je posuzován uznávací projev dlužníka (uznání závazku) z hlediska ustanovení § 558 obč. zák., jedná se - jak vyplývá z výše uvedeného - o odkaz zcela nepřípadný

V projednávané věci odvolací soud jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - z uvedené konstantní judikatury soudů důsledně vycházel. V souladu se zákonem dovodil, že nelze vycházet z toho, že uznání závazku k náhradě škody podle zákoníku práce zakládá vyvratitelnou domněnku o existenci dluhu v době uznání , a že tedy existence dohody o náhradě škody ze dne 25.6.1998, kterou lze považovat za uznávací projev vůle žalovaného a zároveň za dohodu o způsobu úhrady škody formou srážek , nemění nic na skutečnosti, že právním důvodem vzniku předmětného závazku může být jen zaviněné protiprávní jednání žalovaného . Odvolacímu soudu proto nelze důvodně vytýkat, jak to činí žalobkyně v dovolání, že neuznal Dohodu o náhradě škody jako samostatný zavazovací důvod a tvrdil, že důkazní břemeno leží na žalobkyni .

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 2.020,- Kč (srov. § 3 odst. 1 bod 5, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb. a č. 110/2004 Sb.) a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb. a č. 68/2003 Sb.), tedy celkem ve výši 2.095,- Kč. Protože dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, dovolací soud jí podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby žalovanému tyto náklady nahradila. Žalobkyně je povinna přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 6. prosince 2004

JUDr. Zdeněk Novotný

předseda senátu