21 Cdo 1830/2006
Datum rozhodnutí: 15.03.2007
Dotčené předpisy:





21 Cdo 1830/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny ve věci dědictví po A. K., za účasti 1) E. K., zastoupené advokátem, 2) A. T., zastoupené advokátem, 3) L. K., zastoupeného advokátem, vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 29 D 280/2002, o dovolání L. K. proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 18. listopadu 2005, č.j. 11 Co 843/2005-277, takto :


I. Dovolání L. K. se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Řízení o dědictví po A. K., (dále též jen zůstavitel ), bylo zahájeno usnesením vydaným Okresním soudem Plzeň - město dne 12.2.2002, č.j. 29 D 280/2002-2. Provedením úkonů v řízení o dědictví po zůstaviteli byla pověřena notářka v P. (§ 38 o.s.ř.).


Okresní soud Plzeň město usnesením ze dne 21.6.2005, č.j. 29 D 280/2002-255, určil obvyklou cenu zůstavitelova majetku částkou 727.504,01 Kč, výši dluhů částkou 8.000,- Kč a čistou hodnotu dědictví částkou 719.504,01 Kč. Vycházel ze závěru, že mezi dědici vznikl spor ohledně 1.910.000 ks cenných papírů podílových listů, ; že právní zástupce pozůstalé manželky zůstavitele E. K. navrhl, aby tyto cenné papíry nebyly zařazeny do aktiv dědictví, neboť smlouva mezi zůstavitelem a pozůstalou manželkou za deklarovanou kupní cenu ve výši 1,3169 Kč za 1 cenný papír je neplatná, neboť jde o úplatný převod mezi manžely, a že kupní cena nebyla zůstaviteli vyplacena ; že právní zástupce pozůstalého syna L. K. navrhl, aby tyto cenné papíry byly zařazeny do aktiv dědictví, neboť ke dni úmrtí byly ve Středisku cenných papírů evidovány na jméno zůstavitele, a že mu není známo, jakým způsobem došlo k převodu těchto cenných papírů a zda došlo k jejich darování v rozporu s písemnou žádostí o převod podanou u Střediska cenných papírů ; že zástupce pozůstalé dcery A. T. navrhl, aby tyto cenné papíry byly zařazeny do aktiv dědictví, neboť ke dni úmrtí byly ve Středisku cenných papírů evidovány na jméno zůstavitele, a že žádost o převod podaná na Středisko cenných papírů je neurčitá, nicméně k tomuto převodu došlo ; že z žádosti o úplatný převod podílových listů ze dne 26.9.2001 vyplývá, že převodce pozůstalá manželka E. K. žádá o provedení převodu 1.910.000 ks podílových listů za deklarovanou cenu 1,3619 Kč/1 PL na nabyvatele pana A. K., a že z této žádosti nelze zjistit, zda deklarovaná cena byla zaplacena nebo zda nedošlo k darování těchto cenných papírů ; že vzhledem k tomu, že mezi dědici došlo ke sporu o aktivum dědictví, jehož podklad je skutkový, neboť nebylo zjištěno, zda šlo o úplatný převod a cena byla vyplacena, a pokud byla cena vyplacena, pak z jakých peněžních prostředků, popřípadě, kde se vyplacené peněžní prostředky nacházejí, nebo, zda se jednalo o bezúplatný převod a výše uvedená žádost v příslušném článku je v rozporu se skutečným stavem, omezil se pouze na zjištění spornosti a při určení obvyklé ceny majetku , tvořené jinak věcmi a jinými majetkovými hodnotami popsanými v odůvodnění usnesení, ke spornému aktivu nepřihlížel .


K odvolání A. T. a L. K. Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 18.11.2005, č.j. 11 Co 843/2005-277, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Vycházel ze závěru, že pozůstalá manželka nechtěla 1.910.000 ks podílových listů zařadit do aktiv dědictví ; že pozůstalá manželka namítala neplatnost smlouvy o převodu podílových listů s tvrzením, že se jednalo o úplatný převod mezi manžely ; že při jednání odvolacího soudu pak svoji námitku neplatnosti konkretizovala tak, že cena podílových listů, které převáděla ze svého výlučného vlastnictví do vlastnictví zůstavitele, měla být zaplacena z prostředků ve společném jmění manželů, neboť zůstavitel výlučné finanční prostředky neměl ; že po tomto doplnění je třeba námitku neplatnosti smlouvy o převodu již považovat za kvalifikovanou ; že pozůstalý syn a pozůstalá dcera tvrzení pozůstalé manželky popřeli a setrvali na svých tvrzeních, že se jednalo o platnou smlouvu .


Proti tomuto usnesení podal L. K. dovolání. Namítá, že usnesení odvolacího soudu je založeno na nesprávném právním posouzení věci ; že v dané věci jde o posouzení právní otázky, dosud neřešené dovolacím soudem, kdy zůstavitel byl majitelem účtu, na němž byly uloženy majetkové hodnoty, soudy rozdílně posuzované ; že soudy se při posouzení věci důsledně nevypořádaly s otázkou, co je předmětem tohoto dědického řízení o dědictví ; že náležitým způsobem neposoudily skutečnost, že zůstavitel měl účet zřízený u P. i. s. v P. a na něm uložené podílové listy ; že předmětem dědictví po zůstaviteli tak byl účet založený na základě smlouvy o zřízení účtu ; že jde tedy o smluvní vztah mezi společností a zůstavitelem, který nemůže být předmětem projednání dědictví a stejně tak ani zůstatek na tomto účtu ; že předmětem projednání dědictví mohou být jen práva a povinnosti majitele účtu, jejichž obvyklou cenu nutno určit zůstatkem hodnot na tomto účtu ke dni smrti zůstavitele ; že v tomto stadiu dědického řízení se proto nelze zabývat skutečnostmi i okolnostmi týkajícími se způsobu vzniku účtu, ani důvody vedoucími ke vzniku uložených majetkových hodnot na účtu, případně i údajnou pohledávkou za majitelem účtu, a stejně tak i uváděnou neplatností převodu podílových listů pozůstalou manželkou na účet zůstavitele ; že bylo nezvratně prokázáno, že zůstavitel ke dni své smrti byl majitelem účtu u 1.-IN P. i. s. a.s. v P. a na něm uložených podílových listů v rozsahu 1.910.000 ks v hodnotě jednoho podílového listu ve výši 1,3942 Kč .


E. K. navrhla, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto, a pokud by snad dovolání bylo shledáno přípustným , aby bylo zamítnuto.


A. T. uvedla, že se ztotožňuje s dovoláním svého bratra, neboť sama zastává obdobný názor a v průběhu dědického řízení argumentovala stejným způsobem .


Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadené usnesení bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.


Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).


Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].


Dovolání je také přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno usnesení soudu prvního stupně nebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější usnesení zrušil, anebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jestliže dovolání není jinak přípustné a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené usnesení má po právní stránce zásadní význam, a to v případech, kdy usnesením odvolacího soudu bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení, o zamítnutí návrhu na změnu rozhodnutí podle ustanovení § 235h odst.1 věty druhé o.s.ř., ve věci konkursu a vyrovnání, o žalobě pro zmatečnost, o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, ve věci zastavení výkonu rozhodnutí, ve věci udělení příklepu ve výkonu rozhodnutí, o rozvrhu rozdělované podstaty ve výkonu rozhodnutí nebo o povinnostech vydražitele uvedeného v ustanoveních § 336m odst.2 (§ 336n) a v § 338za o.s.ř. (§ 238 a § 238a o.s.ř.).


Dovolání je rovněž přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží [§ 239 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jímž bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o zastavení řízení podle ustanovení § 107 odst. 5 o.s.ř., o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka podle ustanovení § 107a o.s.ř., o přistoupení dalšího účastníka podle ustanovení § 92 odst. 1 o.s.ř. a o záměně účastníka podle ustanovení § 92 odst. 2 o.s.ř. [§ 239 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle ustanovení § 104 odst. 1 o.s.ř. [§ 239 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o zastavení řízení podle ustanovení § 107 odst. 5 o.s.ř., o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka podle ustanovení § 107a o.s.ř., o přistoupení dalšího účastníka podle ustanovení § 92 odst. 1 o.s.ř. a o záměně účastníka podle ustanovení § 92 odst. 2 o.s.ř. [§ 239 odst. 2 písm. b) o.s.ř.], nebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí návrhu (žaloby), ledaže by byl odmítnut návrh na předběžné opatření podle ustanovení § 75a o.s.ř. [§ 239 odst. 3 o.s.ř.].


L. K. dovoláním napadá usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně ve věci samé.


Dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné, neboť ve věci nebylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Přípustnost dovolání by tedy v této věci mohla být založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.


Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o.s.ř.].


Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.


Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.


Dovolání může být podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení ve smyslu ustanovení § 238 a § 238a o.s.ř. (srov. § 241a odst. 3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).


V řízení o dědictví je soud povinen zjistit zůstavitelův majetek a jeho dluhy a provést soupis aktiv a pasiv dědictví (§ 175m, věta první o.s.ř.). Na podkladě zjištění zůstavitelova majetku a jeho dluhů soud určí obvyklou cenu majetku, výši dluhů a čistou hodnotu dědictví, popřípadě výši jeho předlužení v době smrti zůstavitele (§ 175o odst. 1 o.s.ř.). Jsou-li však aktiva a pasiva mezi účastníky sporná, omezí se soud jen na zjištění jejich spornosti; při výpočtu čistého majetku k nim nepřihlíží (§ 175k odst. 3, § 175m, věta druhá o.s.ř.).


Při zjišťování, zda a jaký majetek či dluhy zůstavitel zanechal, soud vychází nejen z tvrzení a výpovědí účastníků řízení nebo z důkazů jimi navržených; protože jde o řízení, které může být zahájeno i bez návrhu, je soud povinen provést i jiné důkazy potřebné ke zjištění rozhodných skutečností (srov. § 120 odst. 2 o.s.ř.). Získaná skutková zjištění soud posoudí podle právních předpisů; do aktiv a pasiv dědictví lze sepsat jen takový majetek (dluh), o němž bylo zjištěno (jak po stránce skutkové, tak i po stránce právní), že patřil zůstaviteli. Při tomto svém postupu soud současně musí přihlížet k tomu, že u těch aktiv nebo pasiv, která jsou mezi účastníky sporná, se smí omezit jen na zjištění spornosti. Uvedené ve svých důsledcích znamená, že soud je sice povinen zjistit zůstavitelův majetek a jeho dluhy (a to i pomocí důkazů, které účastníci nenavrhli), avšak s výjimkou těch aktiv (tj. jednotlivých majetkových hodnot) a těch pasiv (tj. jednotlivých dluhů), které jsou mezi účastníky sporné. Protože se soud u sporných aktiv a pasiv v řízení o dědictví omezuje jen na zjištění jejich spornosti, nesmí provádět další (jiné) dokazování, kterým by tato spornost mohla být odstraněna (a to i kdyby bylo účastníky navrhováno) a které by tak mohlo sloužit jako skutkový základ pro právní posouzení, zda sporné majetkové hodnoty nebo dluhy skutečně zůstaviteli patřily. Ustanovení § 175k odst. 3 o.s.ř. tak uvedeným způsobem omezuje (limituje) v dědickém řízení užití obecného ustanovení § 120 o.s.ř., k němuž je ve vztahu speciality.


Sporností aktiv nebo pasiv dědictví se ve smyslu ustanovení § 175k odst. 3 o.s.ř. rozumí rozdílná (rozporná) tvrzení účastníků řízení o skutečnostech, které jsou rozhodné pro posouzení (právní závěr), zda věc nebo jiná majetková hodnota, popřípadě dluh patřily zůstaviteli. Jsou-li údaje účastníků shodné nebo liší-li se jen v okolnostech, které nejsou pro právní hodnocení významné, nejde o spor o aktiva nebo pasiva dědictví. V případě, že účastníci mají jen rozdílný právní názor na otázku, zda věc nebo jiná majetková hodnota, popřípadě dluh patřily zůstaviteli, nemůže se soud omezit na "zjištění spornosti"; na základě svého právního posouzení musí rozhodnout, zda patří nebo nepatří do dědictví.


Při určení obvyklé ceny majetku, výše dluhů a čisté hodnoty dědictví, popřípadě výše jeho předlužení (§ 175o o.s.ř.) soud vychází ze zjištění zůstavitelova majetku a jeho dluhů, promítnutého do soupisu aktiv a pasiv dědictví. K těm věcem nebo jiným majetkovým hodnotám, popřípadě dluhům, u nichž se omezil jen na zjištění jejich spornosti, při tomto svém rozhodování nepřihlíží.


Z výše uvedeného vyplývá, že soud v řízení o dědictví neřeší (není oprávněn řešit) případný spor mezi účastníky o tom, zda věc nebo jiná majetková hodnota, popřípadě dluh skutečně patřily zůstaviteli; zjistí-li, že sepsání věci nebo jiné majetkové hodnoty do aktiv dědictví nebo dluhu do pasiv dědictví je po skutkové stránce mezi účastníky sporné, omezí se - aniž by prováděl jakékoliv dokazování k odstranění této spornosti nebo aniž by již provedené důkazy v tomto směru vůbec hodnotil - jen na zjištění spornosti a při určení obvyklé ceny majetku, výše dluhů a čisté hodnoty dědictví, popřípadě výše jeho předlužení, k nim nepřihlíží (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 2.3.1999, sp.zn. 21 Cdo 1982/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 57, ročník 1999; k dědění cenných papírů pak též usnesení ze dne 9.11.1999, sp.zn. 21 Cdo 1419/98,uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 58, ročník 2000).


V posuzovaném případě soudy jak výše uvedeno - vycházely ze závěru, že zařazení 1.910.000 ks cenných papírů podílových listů, do aktiv dědictví po zůstaviteli je mezi dědici zůstavitele sporné. Tento závěr, jediný předurčující další postup soudů ve smyslu ustanovení § 175k odst. 3 o.s.ř., dovolatel jak z obsahu dovolání vyplývá nezpochybňuje. Již proto nemůže mít napadené rozhodnutí odvolacího soudu, z hlediska námitek uplatněných dovolatelem, zásadní význam.


Z uvedeného vyplývá, že dovolání K. K. není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání jmenovaného - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.


O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 1 písm. a), § 151 odst. 1 o.s.ř.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 15. března 2007


JUDr. Roman Fiala, v. r.


předseda senátu