21 Cdo 1814/2013
Datum rozhodnutí: 02.02.2015
Dotčené předpisy: § 4 předpisu č. 363/2009Sb., předpisu č. 235/1992Sb. ve znění do 31.12.1992, čl. 3 bod I předpisu č. 3/1989Sb. ve znění do 31.12.1992, § 38 odst. 5 předpisu č. 582/1991Sb., § 7 odst. 1 o. s. ř., § 7 odst. 3 o. s. ř., § 14 odst. 2 písm. a) předpisu č. 100/1988Sb. ve znění do 31.12.1992, § 243b odst. 5 věty první o. s. ř.



21 Cdo 1814/2013

U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce O. F., zastoupeného JUDr. Tomášem Chlebikem, advokátem se sídlem v Karviné, Karola Śliwky č. 621/5, proti žalované OKD, a.s. se sídlem v Karviné, Stonavská č. 2179, IČO 268 63 154, o uložení povinnosti vystavit potvrzení podle § 4 nařízení vlády č. 363/2009, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 62 C 62/2011, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. října 2012 č.j. 16 Co 230/2012-60, takto:

I. Dovolání žalobce se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:

Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Ostravě dne 22.4.2011 domáhal, aby bylo žalované uloženo vystavit žalobci písemné potvrzení podle § 4 nařízení vlády č. 363/2009 Sb. obsahující v části zda trvalo zařazení v I. kategorii k 31.12.1992 ve smyslu zákona č. 235/1992 Sb. poznámku ano . Žalobu odůvodnil zejména tím, že dne 4.6.2010 žalovaný vystavil žalobci písemné potvrzení podle § 4 nařízení vlády č. 363/2009 Sb., v němž v rozporu se skutečností vyznačil v části zda trvalo zařazení v I. kategorii k 31.12.1992 ve smyslu zákona č. 235/1992 Sb. poznámku ne , čímž podstatně ztížil postup žalobce v řízení o starobní důchod. Příčinu vzniku této události spatřuje žalobce v tom, že na pokyn svého zaměstnavatele absolvoval v prosinci roku 1992 rekondiční pobyt, přičemž den před nástupem na rekondiční pobyt, a také v den po návratu z rekondičního pobytu zpět na pracoviště žalobce pracoval v preferované I. pracovní kategorii. Z těchto důvodů má za to, že by se mu měla doba rekondičního pobytu započíst jako doba výkonu práce v I. pracovní kategorii dle článku 3 směrnice č. 3/1989 Federálního ministerstva paliv a energetiky. Považuje za nepřijatelné , aby mu nesprávně vedené výkazy znemožňovaly požádat o předčasný starobní důchod .

Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 29.2.2012 č.j. 62 C 62/2011-36 rozhodl, že žalovaný je povinen vystavit žalobci písemné potvrzení podle § 4 nařízení vlády č. 363/2009 Sb. obsahující v části zda trvalo zařazení v I. kategorii k 31.12.1992 ve smyslu zák. 235/1992 Sb. poznámku ano a že je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 12.000,62 Kč k rukám zástupce žalobce. Soud prvního stupně dovodil, že v řízení bylo svědeckou výpovědí prokázáno, že žalobce v prosinci 1992 absolvoval rekondiční pobyt, přičemž v souladu s běžnou praxí zavedenou u žalované jak před nástupem na tento rekondiční pobyt, tak i po jeho ukončení fáral pod zem, a proto mu má být v souladu s článkem 3 bod I směrnice č. 3/1989 Federálního ministerstva paliv a energetiky doba rekondičního pobytu započítána do doby výkonu zaměstnání v preferované I. pracovní kategorii.

K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 8.10.2012 č.j. 16 Co 230/2012-60 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil, rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 2.000,- Kč, a vyslovil, že po právní moci rozhodnutí bude věc postoupena Okresní správě sociálního zabezpečení v Karviné. Odvolací soud poukázal na ustanovení § 38 odst. 5 zákona č. 582/1991 Sb., podle něhož, nesouhlasí-li občan se zápisem zaměstnavatele v evidenčním listu a zaměstnavatel na žádost občana evidenční list včetně jeho stejnopisu neopraví, může občan požádat okresní správu sociálního zabezpečení příslušnou podle § 39 odst. 1 do 30 dnů ode dne převzetí evidenčního listu, aby tento spor rozhodla. Nesouhlasil-li žalobce s obsahem potvrzení vydaného podle ustanovení § 4 nařízení vlády č. 363/2009 Sb., měl se obrátit stejně, jako v případě nesouhlasu s obsahem evidenčního listu na okresní správu sociálního zabezpečení a tam žádat o provedení opravy tak, jak žádal u soudu . Protože o správnost či nesprávnosti potvrzení, resp. údajů uvedených v evidenčním listu, rozhodují jiné orgány než soudy a kdy pravomoc je jednou z podmínek řízení, odvolací soud proto neshledal pravomoc k tomuto řízení .

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že postup odvolacího soudu je neopodstatněný a nekoresponduje s právem platným v době, kdy předmětné potvrzení o zařazení do pracovní kategorie bylo vydáno , neboť v roce 1992 nebylo známo pravidlo vyplývající z ustanovení § 38 odst. 5 zákona č. 582/1991 Sb. Žalobce nesouhlasí s názorem soudu v otázce pravomoci jiného orgánu než soudu k řešení otázky potvrzení vydaného podle § 4 nařízení vlády č. 363/2009 Sb., a rozhodně nemohla být pravomoc obecných soudů vyloučena jakousi směrnicí FMPE č. 3/1989 Sb., která nebyla závazným právním předpisem a nemohla přivodit následky v podobě změny pravomocí obecného soudu . Zdůraznil, že nelze zaměňovat evidenční list s potvrzením o zařazení do pracovní kategorie, neboť v tomto případě se žalobce nemusel řídit ustanoveními zákona č. 582/1991 Sb., ani nařízením vlády č. 363/2009 Sb., neboť tyto upravují otázku evidenčních listů, které nejsou předmětem žaloby.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31.12.2012, (dále jen o.s.ř. ), neboť dovoláním je napadeno usnesení odvolacího soudu, které bylo vydáno před 1.1.2013 (srov. čl. II, bod 7 zák. č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o usnesení, proti kterému je podle ustanovení § 239 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadené usnesení bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

V posuzované věci se žalobce domáhá po žalované vystavení písemného potvrzení podle § 4 nařízení vlády č. 363/2009 Sb., obsahující v části zda trvalo zařazení v I. kat. k 31.12.1992 ve smyslu zákona č. 235/1992 Sb. poznámku ANO , protože nesouhlasil s potvrzením vydaným podle § 4 nařízení vlády č. 363/2009 Sb. , v němž žalovaná uvedla v uvedené části poznámku NE. Pro posouzení věci je tedy především významné, jak správně uvažoval odvolací soud, zda je pro rozhodnutí o tomto nároku uplatněném žalobou o splnění povinnosti dána pravomoc soudu.

Podle ustanovení § 7 odst. 1 o.s.ř. (ve znění účinném ke dni podání žaloby) v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a z obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány.

Podle ustanovení § 7 odst. 3 o.s.ř. jiné věci projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon.

Důchodové pojištění pro případ stáří, invalidity a úmrtí živitele představuje součást sociálního zabezpečení (srov. § 2 zákona č. 582/1991 Sb.), které provádí orgány státní správy orgány sociálního zabezpečení (srov. § 3 odst. 1 zákona č. 582/1991 Sb.). Vzájemné vztahy účastníků se vyznačují tím, že jeden účastník (stát) vystupuje vůči druhému jako nositel veřejné svrchované moci a tím jako silnější subjekt, který druhému subjektu může jednostranně zakládat jeho práva a ukládat povinnosti. Na veřejnoprávní povaze tohoto právního vztahu přitom nemůže ničeho změnit ani způsob, jakým žalobce svůj požadavek na uložení povinnosti vydat písemné potvrzení procesně uplatnil, neboť žaloba o splnění povinnosti je přípustným právním nástrojem jen při uplatňování nároků z právních vztahů vyjmenovaných v ustanovení § 7 odst. 1 o.s.ř., pro které je charakteristická rovnost účastníků.

Jelikož se v posuzovaném případě nejedná o věc vyplývající ze vztahů vyjmenovaných v ustanovení § 7 odst. 1 o.s.ř., tj. občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů, může být dána pravomoc soudu k projednání a rozhodnutí této věci ve smyslu ustanovení § 7 odst. 3 o.s.ř., jen stanoví-li to zákon.

Ve vztahu k posuzovanému případu je třeba předeslat, že zákon č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, přiznával občanovi za stanovených podmínek nárok na starobní důchod již od dosažení věku 55 let [§ 21 odst. 1 písm. a) cit. zákona]; jedním z předpokladů bylo, aby byl zaměstnán nejméně 15 roků v zaměstnání v hornictví se stálým pracovištěm v podzemí v hlubinných dolech zařazeném do I. pracovní kategorie ve smyslu ustanovení § 14 odst. 2 písm. a) zákona č. 100/1988 Sb. Novela tohoto zákona provedená zákonem č. 235/1992 Sb., o zrušení pracovních kategorií a o některých dalších změnách v sociálním zabezpečení, našla své vyjádření také v tom, že podle ustanovení § 15 zákona č. 100/1988 Sb. zaměstnání vykonávané po 31. prosinci 1992 se pro účely důchodového zabezpečení považuje za zaměstnání III. pracovní kategorie. Vzhledem k tomu bylo nadále bez významu kdekoli uvádět jakoukoli kategorizaci zaměstnání, které zaměstnanec od 1.1.1993 vykonával, což se, jak na to též poukazuje dovolatel, projevilo i v tom, že i ustanovení § 38 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení (i ve znění účinném ke dni podání žaloby, tj. do 30.6.2011), nezahrnovalo kategorizaci zaměstnání mezi obsahové náležitosti evidenčního listu.

Na základě zmocnění v ustanovení § 107 odst. 4 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění zákona 108/2009 Sb., o jednorázové peněžní částce nahrazující příplatek k důchodu a zvláštní příspěvek k důchodu a o změně některých zákonů, bylo s účinností od 1.7.2010 vydáno nařízení vlády č. 363/2009 Sb., o stanovení důchodového věku a přepočtu starobních důchodů některých horníků, kteří začali vykonávat své zaměstnání před rokem 1993. Stanovilo se v něm kromě jiného, že zaměstnavatelé, u nichž byly v období od 1. ledna 1993 do 31. prosince 2008 zaměstnány osoby vykonávající zaměstnání v hornictví, potvrzují počet směn odpracovaných v zaměstnání v hornictví na žádost těchto osob, a to na tiskopisu vydaném Českou správou sociálního zabezpečení (§ 4 nařízení vlády). Toto potvrzení vydané podle § 4 nařízení vlády č. 363/2009 Sb. se vyjadřovalo - jak z něho výslovně vyplývá k zaměstnání v hornictví se stálým pracovištěm pod zemí v hlubinných dolech ve smyslu ustanovení jak je z tiskopisu také patrno § 14 odst. 2 písm. a) a ustanovení § 21 odst. 1 písm. a) zákona č. 100/1988 Sb., ve znění účinném do 31.12.1995

Řízení ve věcech důchodového pojištění upravuje zákon č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení (i ve znění účinném ke dni podání žaloby, tj. do 30.6.2011), tak, že sociální zabezpečení (které zahrnuje i důchodové pojištění - § 2 cit. zákona) provádí podle ustanovení § 3 odst. 1. cit zákona orgány sociálního zabezpečení. Tento zákon, ani jiný právní předpis nestanoví pravomoc soudů v občanském soudním řízení pro řízení v oblasti sociálního zabezpečení (důchodového pojištění); soudní přezkum rozhodnutí ve věcech důchodového pojištění je přípustný pouze za podmínek ustanovení § 89 zákona č. 582/1991 Sb. Dovolateli lze přisvědčit v tom, že pravomoc soudu v posuzované věci není jistě vyloučena Směrnicí FMPSV č. 3/1989, podstatnější však je, že zákon č. 582/1991 Sb. ani jiný právní předpis tuto pravomoc soudu ve smyslu ustanovení § 7 odst. 3 o.s.ř. nezakládá.

Z uvedeného vyplývá, že pravomoc k projednání a rozhodnutí o uplatněném požadavku souvisejícím s řízením o dávce důchodového pojištění zákon nesvěřuje soudu ani ve smyslu ustanovení § 7 odst. 3 o.s.ř. Závěr odvolacího soudu o tom, že projednání a rozhodnutí o dané věci brání nedostatek podmínky řízení (nedostatek pravomoci soudu), kterou nelze odstranit (§ 104 odst. 1 o.s.ř.), je tudíž správný.

Při úvaze o tom, kterému příslušnému orgánu má být věc po právní moci usnesení o zastavení řízení postoupena ve smyslu ustanovení § 104 odst. 1 věty druhé o.s.ř. vycházel odvolací soud z ustanovení § 38 odst. 5 zákona č. 582/1991 Sb., které upravuje též postup, jakým se může občan domáhat nápravy, nesouhlasí-li se zápisem zaměstnavatele v evidenčním listu, a zaměstnavatel na základě žádosti občana evidenční list včetně jeho stejnopisu neopraví. Je jistě správné, že jak odvolatel namítá nelze zaměňovat evidenční list s potvrzením o zařazení do pracovní kategorie. Je však zjevné, že v této věci z důchodového pojištění je řešen spor mezi občanem a jeho zaměstnavatelem o správnost zápisu v listině obdobné povahy jako je evidenční list - o správnost Potvrzení vydaném podle § 4 nařízení vlády č. 363/2009 Sb. , a že při nedostatku výslovné úpravy lze tedy obdobně vycházet z ustanovení § 6 odst. 4 písm. a) bod 3. zákona č. 582/1991 Sb.

Protože napadené usnesení odvolacího soudu ve věci samé je z hlediska uplatňovaných dovolacích důvodů věcně správné, a protože nebylo zjištěno, že by usnesení odvolacího soudu bylo postiženo vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1 o.s.ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalované, která měla v dovolacím řízení plný úspěch a která by tak měla právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení (srov. § 142 odst. 1 o.s.ř.) v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 2. února 2015

JUDr. Zdeněk Novotný předseda senátu