21 Cdo 1812/2003
Datum rozhodnutí: 29.01.2004
Dotčené předpisy: § 243c předpisu č. 99/1963Sb., § 107 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb., § 9 odst. 3 písm. b) předpisu č. 99/1963Sb., § 9 odst. 3 písm. b) předpisu č. 99/1963Sb., § 104a odst. 1 písm. b) předpisu č. 99/1963Sb., § 552 odst. 1 písm. b) předpisu č. 40/1964Sb., § 151a odst. 1 písm. b) předpisu č. 40/1964Sb.




21 Cdo 1812/2003

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobců A) Z. D., B) V. D., C) A. V., D) M. D., E) K. D., jako dědiců po V. D., všech zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) Ing. P. B. jako správci konkursní podstaty úpadce M. B., a.s., 2) A. M., spol. s r.o., vymazanému z obchodního rejstříku dnem 2.9.1997, o určení "neplatnosti" zástavního práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 6 C 77/95, k dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. ledna 1997 č.j. 22 Co 483/96-51, takto:

I. Řízení o dovolání žalovaného 2) se zastavuje.

II. Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 21. března 1996 č.j. 6 C 77/95-25 se, s výjimkou výroků týkajících se žalovaného 2), zrušují a věc se v tomto rozsahu postupuje k dalšímu řízení Městskému soudu v Praze jako soudu věcně příslušnému k řízení v prvním stupni.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce Vladimír Drážek se žalobou podanou dne 31.5.1995 u Obvodního soudu pro Prahu 9 domáhal, aby bylo určeno, že "zástavní právo vzniklé ze zástavní smlouvy, uzavřené mezi zástavním věřitelem M. B., a.s., a zástavcem A. M. s.r.o. P. dne 17.12.1993, jejímž předmětem byly nemovitosti parcela 2670/11 a parcela 2670/3 v katastrálním území K. v obci P., je neplatné". Žalobu zdůvodnil tím, že dne 1.3.1994 uzavřel s F. n. m. kupní smlouvu o prodeji části podniku, jejímž "předmětem byl mimo jiné i nemovitý majetek, a to pozemky v obci P., KÚ K., dle LV 1528 parc. č. 2670/3 o výměře 16.837 m2 a parc. č. 2670/11 o výměře 5.617 m2". Předchozím vlastníkem těchto nemovitostí byl žalovaný 2), s nímž však F. n. m. ke dni 30.11.1993 rozvázal kupní smlouvu o prodeji části podniku z důvodu nezaplacení kupní ceny; žalovaný 2) však po odstoupení od kupní smlouvy uzavřel dne 17.12.1993 se žalovaným 1) zástavní smlouvu "ve prospěch" dlužníka R. T. na částku 4.000.000,- Kč. Žalobce má za to, že zástavní smlouva ze dne 17.12.1993 je neplatná, neboť ji žalovaný 2) uzavíral s úmyslem obejít zákon a v rozporu s dobrými mravy, když musel vědět, že kupní smlouva, na základě které nemovitosti nabyl, byla již zrušena.

Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 21.3.1996 č.j. 6 C 77/95-25 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Z provedených důkazů zjistil, že v době, kdy byla mezi žalovanými uzavřena zástavní smlouva, svědčil v Katastru nemovitostí ČR zápis vlastnického práva žalovanému 1) a že žalovaný 1) prokázal, že "jednal v dobré víře". Žalobce, který převzal smluvně věc, na níž vázlo zástavní právo, neprokázal na požadovaném určení naléhavý právní zájem, neboť jeho "právní postavení je upraveno ustanovením § 151b odst.2 obč. zák. a není třeba je zjišťovat žalobou preventivní povahy, kterou nepochybně určovací žaloba je".

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13.1.1997 č.j. 22 Co 483/96-51 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žalobě vyhovuje a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze zjištění, že mezi žalobci byla dne 17.12.1993 uzavřena zástavní smlouva k zajištění úvěru, který žalovaný 1) poskytl podle smlouvy č. 418/2/096/S/93 dlužníku R. T. ve výši 4.000.000,- Kč, a dovodil, že žalovaný 2) si byl v té době plně vědom toho, že mu sice podle zápisu v Katastru nemovitostí svědčí vlastnické právo k zastaveným nemovitostem, že však tento údaj je v "rozporu s faktickým stavem věci", neboť bylo odstoupeno od kupní smlouvy a dojde k vyznačení změny vlastníka. Žalovaný 1) se při uzavření zástavní smlouvy spokojil pouze s "platným výpisem z listu vlastnictví" a "pravdivost" údajů dále neověřoval, ačkoliv z "nabývacího titulu" [kupní smlouvy uzavřené mezi F. n. m. a žalovaným 2)] bylo zřejmé, že ve smlouvě je uvedena rozvazovací podmínka vázaná na nezaplacení kupní ceny žalovaným 2). Odvolací soud uzavřel, že zástavní smlouva ze dne 17.12.1993 byla uzavřena ze strany žalovaného 2) v rozporu s dobrými mravy a že je proto podle ustanovení § 39 občanského zákoníku neplatná.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali oba žalovaní dovolání.

Žalovaný 1) v dovolání namítá, že podle zástavní smlouvy ze dne 17.12.1993 bylo vloženo do Katastru nemovitostí zástavní právo a že proto k zastaveným nemovitostem podle ustanovení § 151b odst.2 občanského zákoníku vzniklo zástavní právo. Názor odvolacího soudu o tom, že zástavní smlouva je neplatným právním úkonem, nebere v úvahu ustanovení § 151d občanského zákoníku, které chrání zástavního věřitele v případě, že do zástavy byla dána cizí věc bez souhlasu vlastníka a že zástavní věřitel ji přijal v dobré víře, že zástavce byl oprávněn věc zastavit. Protože žalovaný 1) nevěděl o odstoupení od kupní smlouvy ze strany F. n. m. a vycházel ze zápisů uvedených v Katastru nemovitostí, jednal v dobré víře, že žalovaný 2) je oprávněn předmětné nemovitosti zastavit; zástavní právo proto bylo platně zřízeno. Žalovaný 1) navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný 2) v dovolání uvedl, že F. n. m. sice odstoupil od kupní smlouvy z důvodu nezaplacení kupní ceny, avšak nikdy nepodal řádný návrh na změnu vlastnických vztahů k předmětným nemovitostem u příslušného katastrálního úřadu, aby vlastnictví bylo opětovně vyznačeno "ve prospěch Čsl. státu". Žalobce pak nemovitosti převzal spolu se zástavním právem, o zástavní smlouvě věděl a tomu odpovídala i sjednaná kupní cena. Žalovaný 2) navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 - dále jen "o.s.ř." (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a že proti rozsudku odvolacího soudu je podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že věc projednal a rozhodl o ní v prvním stupni okresní (obvodní) soud, ačkoliv nepatří do věcné příslušnosti okresních (obvodních) soudů, a že řízení o dovolání žalovaného 2) musí být zastaveno.

Ohledně žalovaného 2) bylo za dovolacího řízení zjištěno, že usnesením býv. Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 22.4.1996 č.j. 92 K 2/96-30 byl zamítnut z důvodu nedostatku majetku návrh na prohlášení konkursu na jeho majetek a že po podání dovolání byl po provedené likvidaci vymazán ke dni 2.9.1997 z obchodního rejstříku. Žalovaný 2) nebyl ke dni 2.9.1997 ani vlastníkem zastavených pozemků (zástavním dlužníkem), ani dlužníkem pohledávky, k jejímuž zajištění bylo zástavní právo zřízeno podle zástavní smlouvy ze dne 17.12.1993. Z uvedeného vyplývá, že žalovaný 2) ztratil dnem 2.9.1997 způsobilost být účastníkem řízení a že jeho práva a povinnosti, o něž v tomto řízení jde, nebyla převedena a ani jinak nepřešla na jiného. Protože za této situace nebylo možné v řízení o dovolání žalovaného 2) pokračovat, Nejvyšší soud ČR řízení o jeho dovolání podle ustanovení § 243c a § 107 odst.1 o.s.ř. zastavil.

Během dovolacího řízení vyšlo dále najevo, že žalobce V. D. po zahájení dovolacího řízení dne 3.9.1997 zemřel a že dědici jeho pozemků, k nimž bylo podle zástavní smlouvy ze dne 17.12.1993 zřízeno zástavní právo, jsou podle pravomocného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 7.7.2003 č.j. 13 D 1067/97-248 Z. D., V. D., A. V., M. D. a K. D., každý jednou pětinou. Nejvyšší soud ČR proto v řízení pokračoval s uvedenými dědici žalobce. Dědici po zemřelém V. D. za dovolacího řízení navrhli, aby dovolací soud dovolání zamítl. Odvolací soud podle jejich názoru správně dovodil, že zástavní smlouva ze dne 17.12.1993 je podle ustanovení § 39 občanského zákoníku neplatná, a žalovaný 1) nepřijal zástavu v dobré víře, že by zástavce byl oprávněn věc zastavit.

V průběhu dovolacího řízení byl usnesením býv. Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 8.12.1999 sp. zn. 14 K 31/99 na majetek žalovaného 1) prohlášen konkurs a správcem konkursní podstaty byl od 17.5.2002 ustaven Ing. P. B. Správce konkursní podstaty podáním ze dne 5.3.2003 navrhl, aby v dovolacím řízení bylo pokračováno. Protože předmětem tohoto řízení nejsou pohledávky, které je třeba přihlásit v konkursu, Nejvyšší soud ČR na návrh správce konkursní podstaty pokračoval v dovolacím řízení s tím, že správce konkursní podstaty Ing. P. B. se stal účastníkem řízení na místě dosavadního žalovaného 1).

Protože řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době do 31.12.2000, je třeba otázku věcné příslušnosti soudů v této věci i v současné době posuzovat podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 (srov. Část dvanáctou, Hlavu I. bod 2. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Podle ustanovení § 9 odst.3 písm.b) bodu nn) a pp) o.s.ř. rozhodují krajské soudy jako soudy prvního stupně ve věcech obchodních, bez zřetele na to, zda účastníci závazkového vztahu jsou podnikatelé, spory ze smlouvy o úvěru a spory z právních vztahů vzniklých při zajištění závazků uvedených pod aa) až nn).

Podle ustanovení § 104a odst.1 o.s.ř. věcnou příslušnost zkoumá soud kdykoli za řízení. Vysloví-li soud, že není příslušný, současně rozhodne, kterému věcně příslušnému soudu bude věc postoupena; právní účinky spojené s podáním návrhu na zahájení řízení zůstávají přitom zachovány.

V posuzovaném případě bylo soudy zjištěno, že zástavní smlouvou ze dne 17.12.1993 byly ve prospěch M. B., a.s., zastaveny nemovitosti k zajištění pohledávky ze smlouvy o úvěru, který M. B., a.s. poskytla R. T. Žalobce má za to, že uvedená zástavní smlouva je neplatným právním úkonem, popřípadě že zástavní právo podle ní zřízené je "neplatné".

Zástavní smlouvy a na jejich základě vzniklá zástavní práva jsou jedním z právních prostředků zajištění závazků [srov. například § 552 a § 151a odst.1 (nyní § 152) občanského zákoníku]. V případě, že zástavní právo slouží k zajištění závazků, uvedených v ustanovení § 9 odst.3 písm.b) pod body aa) až nn) o.s.ř., tedy mimo jiné závazků ze smlouvy o úvěru, projednávají a rozhodují spory z právních vztahů vzniklých ze zástavních smluv a ze zástavních práv, zřízených na jejich základě, v prvním stupni - jak vyplývá z ustanovení § 9 odst.3 písm.b) bodu pp) o.s.ř. - krajské soudy s působností ve věcech obchodních, a to bez zřetele k tomu, zda účastníci závazkového vztahu jsou či nejsou podnikatelé. Na určení věcné příslušnosti soudů nemá vliv ani to, zda účastníky řízení jsou účastníci rozhodného závazkového vztahu; z hlediska ustanovení § 9 odst.3 písm.b) bodu pp) o.s.ř. totiž není významné, kdo je účastníkem řízení, ale pouze okolnost, zda jde či nejde o spor z právních vztahů vzniklých při zajištění závazků uvedených v ustanovení § 9 odst.3 písm.b) pod body aa) až nn) o.s.ř. (srov. též právní názor týkající se obdobné věci, vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28.12.1999 sp. zn. 21 Cdo 1671/99, který byl uveřejněn pod č. 67 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000).

Protože v posuzovaném případě se žalobce domáhá určení, že je "neplatné" zástavní právo "vzniklé ze zástavní smlouvy, uzavřené mezi zástavním věřitelem M. B., a.s., a zástavcem A. M. s.r.o. P. dne 17.12.1993 k nemovitostem, jejichž vlastníkem je nyní žalobce (jeho dědici), jež bylo zřízeno k zajištění pohledávky M. B., a.s. ze smlouvy o úvěru, šlo v řízení před soudy o spor z právního vztahu, který vznikl při zajištění závazku uvedeného v ustanovení § 9 odst.3 písm.b) bodu nn) o.s.ř. I když žalobce nebyl účastníkem smlouvy o úvěru, měla být věc projednána a rozhodnuta v prvním stupni krajským soudem s působností ve věcech obchodních, kterým byl v době zahájení řízení v této věci Krajský obchodní soud v Praze.

Soud prvního stupně však v rozporu s ustanovením § 104a odst.1 o.s.ř. nevyslovil k projednání a rozhodnutí sporu nedostatek své věcné příslušnosti a spor nepostoupil věcně příslušnému krajskému soudu; odvolací soud pak způsobem vyplývajícím z ustanovení § 221 odst.1 písm.b) a § 221 odst.2 o.s.ř. nezjednal nápravu. Tím, že věc byla projednána a rozhodnuta v prvním stupni věcně nepříslušným soudem, zatížily soudy řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; dovolací soud k této vadě přihlédl, i když nebyla uplatněna v dovolání (§ 242 odst.3 věta druhá o.s.ř.).

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; Nejvyšší soud České republiky jej proto [s výjimkou výroků týkajících se žalovaného 2)] zrušil (§ 243b odst. 1 část věty za středníkem o.s.ř.). Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí [s výjimkou výroků týkajících se žalovaného 2)] a věc postoupil v tomto rozsahu k dalšímu řízení Městskému soudu v Praze, který dnem 1.1.2001 převzal věci projednávané Krajským obchodním soudem v Praze k dalšímu řízení (srov. čl. II bod 1 větu první zákona č. 215/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 436/1991 Sb., o některých opatřeních v soudnictví, o volbách přísedících, jejich zproštění a odvolání z funkce a o státní správě soudů České republiky, ve znění pozdějších předpisů) a který je jako soud prvního stupně s působností ve věcech obchodních věcně příslušný tento spor v řízení v prvním stupni projednat a rozhodnout (§ 243b odst.2 věta druhá o.s.ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 věta druhá a třetí o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. ledna 2004

JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.

předseda senátu