21 Cdo 1809/2002
Datum rozhodnutí: 22.04.2003
Dotčené předpisy: § 44 odst. 2 předpisu č. 65/1965Sb., § 46 odst. 1 písm. c) předpisu č. 65/1965Sb., § 46 odst. 1 písm. e) předpisu č. 65/1965Sb., § 46 odst. 2 písm. b) předpisu č. 65/1965Sb., § 241a odst. 3 písm. b) předpisu č. 99/1963Sb., § 132 odst. 3 písm. b) předpisu č. 99/1963Sb.




21 Cdo 1809/2002

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně PhDr. I. N., zastoupené advokátem, proti žalovanému Střednímu odbornému učilišti, H., příspěvkové organizaci se sídlem v H., zastoupenému advokátem, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru a o náhradu mzdy, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp.zn. 8 C 211/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. března 2002 č.j. 22 Co 55/2002-186, takto:

I. Dovolání žalobkyně se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.575,- Kč k rukám advokáta.

O d ů v o d n ě n í :

Dopisem ze dne 16.7.1999 žalovaný sdělil žalobkyni, že jí podle ustanovení § 46 odst.1 písm.e) zákoníku práce dává výpověď z pracovního poměru. Důvod k výpovědi spatřoval v tom, že vzhledem k aprobaci žalobkyně "učitelství pro jazykové školy ruštiny - ukrajinštiny jí není možno zabezpečit pro nový školní rok 1999/2000 pracovní úvazek odpovídající její kvalifikaci", že žalobkyně "na tuto skutečnost byla několikrát v minulosti upozorněna s tím, že pro zachování pracovní smlouvy je nutné rozšířit si kvalifikaci o aprobace, které bude možné na SOU využít", že účastníci "v tomto smyslu uzavřeli Dohodu o doplnění odborné způsobilosti, ve které se žalobkyně 27.11.1996 zavázala, že nastoupí odpovídající studium (např. Čj, Aj nebo Nj) do 31.10.1998", a že žalobkyni, která tuto dohodu "nenaplnila", není možné "dále, jako neaprobovanou učitelku, zaměstnávat".

Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná, a aby žalovanému bylo uloženo zaplatit jí náhradu mzdy "za dobu od 18.9.1999 do právní moci rozhodnutí soudu o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru". Žalobu zdůvodnila zejména tím, že se snažila požadavek zaměstnavatele obsažený v dohodě ze dne 27.11.1996 splnit, avšak "na obory k dosažení požadované kvalifikace nebyla přijata s ohledem na omezený přístup těchto studií pro urč. absolventy". Žalobkyně již několik let vyučuje u žalovaného český jazyk a anglický jazyk a její pracovní výsledky jsou hodnoceny kladně. Žalobkyně je přesvědčena, že výpověď z pracovního poměru "je výsledkem osobní averze současného ředitele žalovaného", neboť i někteří další zaměstnanci žalovaného vyučují některé předměty bez příslušné aprobace a s nimi pracovní poměr nebyl rozvázán.

V průběhu řízení před soudem prvního stupně vzala žalobkyně žalobu na zaplacení náhrady mzdy zpět.

Okresní soud v Chrudimi rozsudkem ze dne 20.1.2000 č.j. 8 C 211/99-42 žalobě na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru vyhověl, zastavil řízení o žalobě na náhradu mzdy "za dobu od 18.9.1999 do právní moci rozhodnutí soudu o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru" a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 3.110,- Kč k rukám advokáta a že "v řízení o náhradu ušlé mzdy nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení". Při rozhodování o věci samé vycházel ze zjištění, že žalobkyně splňuje předpoklady stanovené právními předpisy pro výkon sjednané práce (práce učitelky podle své aprobace) a že tedy může vyučovat ruský a ukrajinský jazyk. Žalovaný však "tuto odbornost nepotřebuje" a žalobkyně je proto pro něj nadbytečná. Za těchto okolností "bylo na místě" dát žalobkyni výpověď z pracovního poměru pro nadbytečnost podle ustanovení § 46 odst.1 písm.c) zákoníku práce; pro podání výpovědi z tohoto důvodu však "nebyly dány předpoklady" a výpověď z pracovního poměru je proto neplatným právním úkonem.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 19.4.2000 č.j.20 Co 96/2000-56 rozsudek soudu prvního stupně (s výjimkou výroků o zastavení řízení a o náhradě nákladů "řízení o náhradu ušlé mzdy") zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud dovodil, že s ohledem na nově tvrzené skutečnosti je třeba doplnit dokazování potřebné ke zjištění, zda došlo ke změně pracovní smlouvy účastníků v ujednání o druhu práce žalobkyně. V případě, že soud prvního stupně dospěje k závěru, že byly naplněny předpoklady pro podání výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst.1 písm. e) zákoníku práce, musí se zabývat i tím, zda žalovaný splnil svou "nabídkovou povinnost" ve smyslu ustanovení § 46 odst.2 zákoníku práce.

Po provedení dalších důkazů Okresní soud v Chrudimi rozsudkem ze dne 26.10.2000 č.j. 8 C 211/99-88 znovu žalobě o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 4.560,40 Kč k rukám advokáta. Dokazováním zjistil, že v pracovní smlouvě ze dne 1.8.1985 byla jako druh práce sjednána "práce učitelky pro vyučování předmětů podle aprobace a podle potřeby školy i jiných předmětů", že žalobkyně do roku 1990 vyučovala ruský jazyk a občanskou nauku, že "později" začala vyučovat i jiné předměty (ruský jazyk přestala vyučovat po roce 1993) a že vždy před zahájením nového školního roku byla pověřována výukou konkrétních předmětů. Podle názoru soudu prvního stupně ujednání o druhu práce v pracovní smlouvě bylo "natolik široké, že v podstatě v sobě zahrnovalo výuku jakýchkoliv předmětů podle potřeb zaměstnavatele". Tvrzení žalovaného, že by se žalobkyně zavázala vyučovat "konkrétní jiné předměty", nebylo "spolehlivým důkazem" prokázáno. I když podmínka platnosti výpovědi podle ustanovení § 46 odst.2 zákoníku práce byla splněna, soud prvního stupně setrval na svém názoru, že "nemělo dojít k výpovědi podle § 46 odst.1 písm. e) zákoníku práce pro neplnění kvalifikačních předpokladů žalobkyně, ale že na místě byla výpověď podle § 46 odst.1 písm. c) zákoníku práce, poněvadž s ohledem na aprobaci žalobkyně se tato stala pro žalovaného nadbytečnou". Výpověď z pracovního poměru ze dne 16.7.1999 je proto neplatným právním úkonem.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 30.3.2001 č.j. 20 Co 620/2000-103 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud dovodil, že "s ohledem na obsah dohody ze dne 27.11.1996 ve spojitosti s dalšími provedenými důkazy se jeví tvrzení žalovaného o změně pracovní smlouvy žalobkyně pravdivým". Je zřejmé, že žalovaný prominul žalobkyni odborné kvalifikační předpoklady zaměstnance vyučujícího na střední škole a že vyžadoval, aby si žalobkyně doplnila kvalifikaci o aprobaci, kterou bude moci ve školním zařízení využít (dokonce jí ponechal na výběr, v jakém předmětu si kvalifikaci doplní). Protože žalobkyně nesplnila podmínky, za nichž došlo k prominutí odborných kvalifikačních předpokladů, byl žalovaný oprávněn použít výpovědní důvod podle ustanovení § 46 odst.1 písm.e) zákoníku práce. Odvolací soud uložil soudu prvního stupně, aby v dalším řízení provedl důkaz dohodou ze dne 27.11.1996 a "náležitě jej zhodnotil v souvislosti s dalšími důkazy" a aby provedl "dostatečné dokazování" ke zjištění, zda žalovaný splnil svou nabídkovou povinnost podle ustanovení § 46 odst.2 zákoníku práce.

Okresní soud v Chrudimi poté rozsudkem ze dne 29.11.2001 č.j. 8 C 211/99-147 žalobu o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 9.016,80 Kč k rukám advokáta. Z výsledků dokazování dovodil, že dohoda ze dne 27.11.1996 představovala "ujednání, za jakých podmínek žalovaný žalobkyni bude dále promíjet nedostatek její aprobace pro výuku předmětů, které žalobkyni určil podle svých potřeb, jak to odpovídalo sjednané pracovní smlouvě". Protože žalobkyně dohodu nesplnila a nedoplnila si aprobaci o předměty, které jsou u žalovaného vyučovány (ruština a ukrajinština se u žalovaného nevyučuje), nemá k výuce těchto předmětů pedagogickou způsobilost. Soud prvního stupně poukázal na vázanost právním názorem odvolacího soudu a uzavřel, že výpověď z pracovního poměru ze dne 16.7.1999 je platným právním úkonem. Z hlediska splnění "nabídkové povinnosti" podle ustanovení § 46 odst.2 zákoníku práce dovodil, že žalovaný neměl možnost žalobkyni dále zaměstnávat v místě výkonu její práce. Námitku žalobkyně, že výpověď z pracovního poměru nebyla projednána s příslušným odborovým orgánem, soud prvního stupně odmítl s odůvodněním, že neprojednání výpovědi ji nečiní neplatnou.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 21.3.2001 č.j. 22 Co 55/2002-186 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 6.092,- Kč k rukám jeho zástupce. Soud prvního stupně podle názoru odvolacího soudu správně a na základě řádných skutkových zjištění dovodil, že žalovaný přistoupil k výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst.1 písm.e) zákoníku práce v souladu se zákonem. Při rozhodování, zda žalovaný splnil vůči žalobkyni svou "nabídkovou povinnost" podle ustanovení § 46 odst.2 zákoníku práce, doplnil dokazování výslechem svědkyně E. H. (tento důkaz byl navržen již v řízení před soudem prvního stupně), z jejíž výpovědi vyplynulo, že její pracovní poměr u žalovaného byl rozvázán ke dni 30.5.2000, tedy "11 měsíců po ukončení pracovního poměru se žalobkyní". Vzhledem k tomu, že pro splnění "nabídkové povinnosti" je rozhodující, zda žalovaný mohl žalobkyni nadále zaměstnávat v době podání výpovědi, že důkazy provedené před soudem prvního stupně odůvodňují závěr, že žalovaný neměl možnost žalobkyni v rozhodné době dále zaměstnávat, a že provedení důkazů navržených žalobkyní v odvolacím řízení "brání ustanovení § 205a o.s.ř.", je rozsudek soudu prvního stupně i v tomto směru správný.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že soudy nesprávně hodnotily výpověď z pracovního poměru "z hlediska uváděných důvodů, pro které byla podána". Poukazuje na to, že v dopise ze dne 16.7.1999 se uvádí, že "není možno zabezpečit pro nový školní rok 1999/2000 pracovní úvazek odpovídající Vaší kvalifikaci", a dovozuje, že výpověď je "v rozporu se skutečnými důvody" a že uváděné důvody neodpovídají ustanovení § 46 odst.1 písm.e) zákoníku práce. Podle názoru dovolatelky se "fakticky" jedná o výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst.1 písm.c) zákoníku práce a správně měla být posouzena jako neplatný právní úkon. Žalobkyně dále namítá, že v řízení před soudem prvního stupně se "nedostatečně řešilo splnění nabídkové povinnosti v souladu s ustanovením § 46 odst.2 písm.b) zákoníku práce". Žalobkyně navrhla aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl. Uvedl, že výpovědní důvod podle ustanovení § 46 odst.1 písm.e) zákoníku práce použil v souladu se zákonem, neboť žalobkyně nesplnila závazek z dohody ze dne 27.11.1996 a nedoplnila si ve sjednané době svou odbornou kvalifikaci. V řízení před soudy žalovaný prokázal, že v době podání výpovědi neměl žádné volné místo, které by mohl žalobkyni nabídnout; výpověď z pracovního poměru proto nemůže být neplatná pro nesplnění nabídkové povinnosti podle ustanovení § 46 odst.2 zákoníku práce.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti němuž je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez jednání (§ 243a odst.1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k tomu, že výpověď z pracovního poměru byla žalobkyni podána dopisem ze dne 16.7.1999, který jí byl doručen dne 18.7.1999 - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb.,č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 287/1995 Sb. a č. 138/1996 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 30.9.1999 (dále jen "zák. práce").

Podle ustanovení § 44 odst.2 zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď pouze z důvodů výslovně stanovených v § 46 odst.1; výpovědní důvod musí ve výpovědi skutkově vymezit tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným důvodem, jinak je výpověď neplatná. Důvod výpovědi nelze dodatečně měnit.

Při posouzení, z jakého z důvodů uvedených v ustanovení § 46 odst.1 zák. práce zaměstnavatel dal zaměstnanci výpověď z pracovního poměru, soud vychází ze skutkového vylíčení použitého výpovědního důvodu; okolnost, zda, popřípadě jak zaměstnavatel tento důvodu právně kvalifikoval, tu není sama o sobě významná (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3.11.1998 sp. zn. 21 Cdo 1524/98, uveřejněný pod č. 11 v časopise Soudní judikatura, roč. 1999). Není-li možné ze samotného znění písemné výpovědi z pracovního poměru pro neurčitost nebo nesrozumitelnost projevu vůle dovodit, v čem spočívá skutkové vymezení výpovědního důvodu, je třeba pomocí výkladu projevu vůle (§ 240 odst.3 zák. práce) objasnit, proč byla zaměstnanci dána výpověď; výklad projevu vůle přitom může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno, neboť pomocí výkladu projevu vůle nelze "nahrazovat" nebo "doplňovat" vůli, kterou zaměstnavatel v rozhodné době neměl nebo kterou sice měl, ale neprojevil ji. Není-li ani pomocí výkladu projevu vůle možné dovodit, v čem spočívá skutkové vymezení výpovědního důvodu, je výpověď neplatná (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14.10.1996 sp. zn. 3 Cdon 946/96, uveřejněný pod č. 27 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1997).

V projednávané věci bylo mimo jiné mezi účastníky sporné, zda dopisem ze dne 16.7.1999 žalovaný dal žalobkyni výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst.1 písm.c) zák. práce nebo podle ustanovení § 46 odst.1 písm. e) zák. práce. V dopise ze dne 16.7.1999 se sice uvádí, že žalovaný k výpovědi přistoupil podle ustanovení § 46 odst.1 písm. e) zák. práce. Taková právní kvalifikace výpovědního důvodu zaměstnavatelem však - jak uvedeno výše - není sama o sobě významná; rozhodující je skutkové vylíčení použitého výpovědního důvodu.

Závěr o tom, zda žalovaný dal žalobkyni výpověď proto, že se pro něho stala nadbytečným zaměstnancem (a tedy z důvodu uvedeného v ustanovení § 46 odst.1 písm.c) zák. práce), nebo z důvodu, že nesplňuje předpoklady stanovené právními předpisy pro výkon sjednané práce (a tedy z důvodu uvedeného v ustanovení § 46 odst.1 písm. e) zák. práce), představuje skutkové zjištění soudů. Správnost tohoto závěru lze v dovolacím řízení zpochybnit dovolacím důvodem uvedeným v ustanovení § 241a odst.3 o.s.ř.

Podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. lze dovolání, které je přípustné mimo jiné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. (a tak je tomu v projednávané věci), podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením § 133 až § 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.

Dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.

Skutkové zjištění o tom, že dopisem ze dne 16.7.1999 dal žalovaný výpověď z pracovního poměru žalobkyni proto, že nesplňuje předpoklady stanovené právními předpisy pro výkon sjednané práce, soudy učinily - jak vyplývá z odůvodnění jejich rozhodnutí - z výsledků dokazování, zejména z obsahu dopisu ze dne 16.7.1999, dohody ze dne 27.11.1996 a výpovědi žalobkyně. Podle obsahu spisu (provedených důkazů, přednesů účastníků a toho, co za řízení před soudy vyšlo jinak najevo) nelze důvodně dovozovat, že by soudy vzaly v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, že by pominuly rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo že by v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, byl logický rozpor, popřípadě že by hodnocení důkazů odporovalo ustanovením § 133 až § 135 o.s.ř. Uvedené skutkové zjištění soudů tedy má oporu v provedeném dokazování.

Dovolatelka dále namítá, že v řízení před soudem prvního stupně se "nedostatečně řešilo splnění nabídkové povinnosti v souladu s ustanovením § 46 odst.2 písm.b) zákoníku práce". V dovolání však blíže neuvádí, v čem "nedostatečné řešení splnění nabídkové povinnosti" spočívalo. Vzhledem k tomu, že uvedenou dovolací námitku blíže nekonkretizovala a že doplnění dovolání o řádné vylíčení dovolacího důvodu v tomto směru již po uplynutí dovolací lhůty není možné (srov. § 241b odst.3 o.s.ř.), zabránila tím dovolacímu soudu, aby mohl správnost napadeného rozsudku odvolacího soudu z hlediska této námitky přezkoumat.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad, uvedených v ustanovení § 229 odst.1 o.s.ř., § 229 odst.2 písm.a) a b) o.s.ř. nebo v § 229 odst.3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.

V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 2.500,- Kč (srov. § 7 písm. c), § 10 odst.3 a § 18 odst.1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb.) a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb. a č. 484/2000 Sb.), celkem 2.575,- Kč. Protože dovolání žalobkyně bylo zamítnuto, soud jí ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalovanému nahradila; ve smyslu ustanovení § 149 odst. 1 o.s.ř. je žalobkyně povinna náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. dubna 2003

JUDr. Ljubomír Drápal, v.r.

předseda senátu