21 Cdo 1800/2016
Datum rozhodnutí: 21.12.2016
Dotčené předpisy: § 229 odst. 3 o. s. ř., § 101 odst. 3 o. s. ř.



21 Cdo 1800/2016


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Ljubomíra Drápala v právní věci žalobce J. M., zastoupeného JUDr. Jiřím Bednářem, advokátem se sídlem v Praze 2 Novém Městě, Na Rybníčku č. 1364/12, proti žalovanému Hermes Media a. s. se sídlem v Praze 4, V Luhu č. 754/18, IČO 28218621, zastoupenému Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem se sídlem v Postupicích č. 58, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, o žalobě pro zmatečnost podané žalovaným proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. října 2013 č. j. 13 Co 234/2013-385, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 13 Co 234/2013 (u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 8 C 403/2007), o dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. listopadu 2015 č. j. 4 Co 112/2015-471, takto:

Usnesení vrchního soudu se mění takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. března 2015 č. j. 13 Co 234/2013-450 se mění tak, že rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. října 2013 č. j. 13 Co 234/2013-385 se zrušuje .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 10. 12. 2012 č. j. 8 C 403/2007-337 zrušil podílové spoluvlastnictví žalobce a žalovaného k domu na pozemku parc. č. 588 a k pozemku parc. č. 588 o výměře 221 m 2 (zastavěná plocha a nádvoří) zapsaných na LV č. 379 pro obec P., k. ú. K., uvedené nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalobce, uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na vyrovnání jeho podílu 6 890 000 Kč a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit na náhradě nákladů řízení České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 8 29 051 Kč a žalobci 183 100 Kč k rukám advokáta JUDr. Jiřího Bednáře.

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 10. 2013 č. j. 13 Co 234/2013-385 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně s výjimkou částky nákladů řízení mezi účastníky , ohledně které rozsudek změnil tak, že tato částka činí 600 790 Kč ; současně rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 72 320 Kč k rukám advokáta JUDr. Jiřího Bednáře.

Dovolání žalovaného proti rozsudku městského soudu Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 17. 9. 2014 č. j. 22 Cdo 1773/2014-413 odmítl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 36 160 Kč k rukám advokáta JUDr. Jiřího Bednáře.

Žalovaný podal dne 13. 3. 2014 u Městského soudu v Praze žalobu pro zmatečnost, kterou se domáhal zrušení rozsudku městského soudu s odůvodněním, že mu nesprávným postupem spočívajícím v tom, že městský soud stvrdil procesní pochybení soudu prvního stupně spočívající v neumožnění účasti právního zástupce žalovaného u jednání konaného dne 23. 11. 2012 , byla odňata možnost jednat před soudem. Uvedl, že jeho zástupce požádal obvodní soud o odročení jednání nařízeného na den 23. 11. 2012, že svoji žádost řádně předem odůvodnil kolidujícím termínem jiného jednání nařízeného na tentýž den u shodného soudu na 9 hodin a že k takové vadě měl odvolací soud podle ustanovení § 212a odst. 5 věty první občanského soudního řádu přihlédnout bez ohledu na to, zda mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Odnětí možnosti jednat před soudem spatřoval žalovaný také v tom, že i když bylo jednání dne 23. 11. 2012 odročeno za účelem přednesu závěrečných návrhů a vyhlášení rozsudku, obvodní soud při jednání konaném dne 10. 12. 2012 pouze vyhlásil rozsudek a účastníkům již neumožnil žádné přednesy, tvrzení, ani předložení důkazů o nich .

Městský soud v Praze usnesením ze dne 13. 3. 2015 č. j. 13 Co 234/2013-450 zamítl žalobu pro zmatečnost a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 3 600 Kč k rukám advokáta JUDr. Jiřího Bednáře. Vycházel ze zjištění, že jednání před obvodním soudem bylo nařízeno na 23. 11. 2012 v 10:30 hodin, že zástupce žalovaného požádal podáním ze dne 19. 10. 2012 o odročení jednání z důvodu kolize s jednáním nařízeným u Městského soudu v Praze v jiné věci na stejný den v 9 hodin, že obvodní soud přípisem ze dne 26. 10. 2012 zástupci žalovaného odpověděl, že jeho žádosti o odročení nemůže vyhovět, neboť z důvodu přeplněnosti jednacího kalendáře by bylo nutno jednání odročit na únor či březen 2013, což se s ohledem na stáří věci nejeví vhodné , a že soud je ochoten vyčkat do 11 hodin, popřípadě zahájit jednání čtením listinných důkazů, pokud si zástupce žalovaného nezajistí substituční zastoupení , že jednání před soudem prvního stupně se konalo v původním termínu 23. 11. 2012, že za žalovaného byl přítomen pouze předseda představenstva D. M., že jednání bylo odročeno na 10. 12. 2012 s tím, že účastníkům bylo uloženo, aby do 5. 12. 2012 zaslali soudu své závěrečné návrhy, že při jednání dne 10. 12. 2012 byl vyhlášen rozsudek a že odvolacího jednání konaného u městského soudu dne 16. 10. 2013 se zúčastnili zástupci obou účastníků. Dospěl k závěru, že i když se zástupce žalovaného nemohl z důvodu kolize s dříve nařízeným jednáním v jiné věci, které skončilo až ve 12:35 hodin, jednání obvodního soudu zúčastnit, žalovanému nebyla odňata možnost jednat před soudem, neboť jeho zástupce se zúčastnil následného jednání obvodního soudu konaného dne 10. 12. 2012 a předchozího dne doručil obvodnímu soudu závěrečné vyjádření k věci a závěrečný návrh . Dodal, že i kdyby k odnětí možnosti žalovanému jednat před soudem došlo, nejednalo by se o odnětí možnosti jednat před soudem ve smyslu uplatněného zmatečnostního důvodu podle ustanovení § 229 odst. 3 občanského soudního řádu, neboť žalovanému resp. jeho zástupci byla tato možnost dána před odvolacím soudem .

K odvolání žalobce a žalovaného Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 12. 11. 2015 č. j. 4 Co 112/2015-471 usnesení soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, ve výroku o nákladech řízení je změnil jen tak , že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 5 400 Kč, jinak usnesení i v tomto výroku potvrdil, a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 3 600 Kč k rukám advokáta JUDr. Jiřího Bednáře. Souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že postupem obvodního soudu, který neodročil jednání, ačkoli mu zástupce žalovaného předložil důvodnou žádost o jeho odročení s poukazem na dříve nařízené kolizní jednání , nedošlo k tak zásadnímu procesnímu pochybení , které by mělo za následek znemožnění účastníkovi jednat před soudem. Uvedl, že zástupce žalovaného, který důsledek jím tvrzeného procesního pochybení soudu spatřoval v tom, že u jednání dne 23. 11. 2012 nemohl klást znalkyni otázky, neučinil v odvolání proti rozsudku obvodního soudu ani u jednání odvolacího soudu dne 16. 10. 2013 žádné konkrétní důkazní návrhy, zejména ve vztahu k závěru znaleckého posudku, kterým byla oceněna hodnota vypořádacího podílu na nemovitostech, a že věcné výhrady žalovaného co do ohodnocení předmětné nemovitosti byly vypořádány též vyhotovením dodatku ke znaleckému posudku. Dodal, že se nejedná o zmatečnost, pokud možnost učinit procesní úkon, která byla účastníku nesprávným postupem soudu odňata v původním řízení, byla účastníkovi poskytnuta v následném odvolacím řízení.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítá, že mu byla odňata možnost jednat před soudem, neboť obvodní soud neodročil jednání i přes odůvodněnou žádost zástupce žalovaného, který se jej nemohl zúčastnit z důvodu kolize s jednáním nařízeným dříve v jiné věci, na jednání byly čteny listinné důkazy, byl proveden výslech znalce, na kterém zástupce žalovaného výslovně trval, účastníci byli poučeni podle ustanovení § 119a odst. 1 občanského soudního řádu a při následujícím jednání konaném dne 10. 12. 2012 soud prvního stupně neumožnil zástupci žalovaného žádné přednesy, tvrzení ani předložení důkazů o nich. Má za to, že nemohlo dojít ke zhojení nesprávného procesního postupu soudu prvního stupně, neboť nebyl vypracován dodatek ke znaleckému posudku a zástupci žalovaného nebylo umožněno, aby pokládal dotazy znalci a aby bez ohledu na koncentraci řízení tvrdil nové skutečnosti a označoval důkazy k jejich prokázání. Samotná skutečnost, že se zástupce žalovaného po koncentraci řízení písemně vyjádřil a účastnil se vyhlášení rozsudku a odvolacího řízení, podle žalovaného neznamená, že by vady řízení před soudem prvního stupně byly v rámci odvolacího řízení zhojeny. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalovaného zamítl. Uvedl, že zástupci žalovaného bylo známo, že má jiné jednání v kolizi , a že proto mohl věc řešit substitucí nebo sdělit dotazy na znalkyni písemně, což však neučinil. Zdůraznil, že žalovaný do dnešního dne nebyl schopen sdělit, jaký konkrétní dotaz chtěl znalkyni položit .

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu dále jen o. s. ř. ) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

V projednávané věci závisí napadené rozhodnutí dovolacího soudu na vyřešení otázky procesního práva, zda byla účastníku řízení odňata možnost jednat před soudem ve smyslu ustanovení § 229 odst. 3 o. s. ř., jestliže nebylo vyhověno žádosti jeho zástupce o odročení jednání soudu odůvodněné kolizí s jiným dříve nařízeným jednáním a věc byla projednána v nepřítomnosti zástupce účastníka. Protože při řešení této právní otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je dovolání proti usnesení odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.

Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalovaného je opodstatněné.

Žaloba pro zmatečnost představuje mimořádný opravný prostředek, který slouží k tomu, aby mohla být zrušena pravomocná rozhodnutí soudu, která trpí takovými vadami, jež představují porušení základních principů ovládajících řízení před soudem, popřípadě je takovými vadami postiženo řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo, jestliže je nejen v zájmu účastníků, ale i ve veřejném zájmu, aby taková pravomocná rozhodnutí byla odklizena, bez ohledu na to, zda jsou nebo nejsou věcně správná.

Podle ustanovení § 229 odst. 3 o. s. ř. žalobou pro zmatečnost účastník může napadnout též pravomocný rozsudek odvolacího soudu nebo jeho pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže mu byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Totéž platí, jde-li o pravomocný rozsudek soudu prvního stupně, proti němuž není odvolání přípustné podle § 202 odst. 2 o. s. ř.

Odnětím možnosti jednat před soudem (zmatečností) ve smyslu ustanovení § 229 odst. 3 o. s. ř. se podle ustálené soudní judikatury rozumí takový postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která mu zákon přiznává, například právo účastnit se jednání, činit přednesy, navrhovat důkazy, vyjadřovat se k provedeným důkazům apod. (srov. např. usnesení býv. Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 1992 sp. zn. 2 Cdo 19/92, které bylo uveřejněno pod č. 25 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1993, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 1997 sp. zn. 2 Cdon 1420/96, uveřejněné pod č. 1 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997). O zmatečnost ve smyslu ustanovení § 229 odst. 3 o. s. ř. jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoli při vlastním rozhodování soudu. Výklad podávaný soudní praxí je jednotný i v tom, že není rozhodné, zda účastníku řízení byla odňata možnost jednat před soudem v odvolacím řízení, nebo v řízení před soudem prvního stupně; uvedená zmatečnost je dána i tehdy, jestliže odvolací soud pochybení soudu prvního stupně, které ji zakládá, přehlédl a - ač tak mohl učinit - nevyvodil z něj důsledky (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1997 sp. zn. 2 Cdon 1635/97, uveřejněné pod č. 16 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998). Zmatečnost podle ustanovení § 229 odst. 3 o. s. ř. ovšem není dána, jestliže možnost učinit procesní úkony, kterou účastníku nesprávným postupem odňal soud prvního stupně, mu byla poskytnuta v odvolacím řízení (srov. též právní názor uvedený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 1998 sp. zn. 3 Cdon 610/96, které bylo uveřejněno pod č. 123 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998).

Podle ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř. nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k jednání a včas nepožádal z důležitého důvodu o odročení, může soud věc projednat a rozhodnout v nepřítomnosti takového účastníka; vychází přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů.

Účastník se může dát v řízení zastupovat zástupcem, kterého si zvolí a kterým může být především advokát (srov. § 24 odst. 1 větu první a § 25 odst. 1 větu první o. s. ř.). Oprávnění zvolit si zástupce je právem zaručeno (srov. čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) a jeho účelem je poskytnout účastníku řízení kvalifikovanou pomoc a ochranu. Zástupce, jemuž byla udělena plná moc pro celé řízení, je oprávněn ke všem úkonům, které může v řízení učinit účastník (§ 28a odst. 1 věta druhá o. s. ř.) Zástupci soud vždy doručuje písemnosti (srov. § 50b odst. 1, 2 a 3 o. s. ř.); zastoupenému účastníku jen v případech uvedených v ustanovení § 50b odst. 4 o. s. ř. Zástupce je proto také vždy nutné předvolat k jednání (§ 115 o. s. ř.). Je-li účastník zastoupen, vykonává svá procesní práva a povinnosti prostřednictvím zástupce.

Soud odejme účastníku možnost jednat před soudem i tehdy, jestliže bez jeho výslovného návrhu projedná věc v nepřítomnosti zástupce, který z důležitého důvodu (tkvícího v jeho osobě) požádal o odročení jednání (§ 101 odst. 3 o. s. ř.). K tomu, aby žádost o odročení jednání byla podložena důležitým důvodem , je potřebné, aby zástupce tvrdil takové skutečnosti, které jsou vzhledem ke své povaze způsobilé jeho účast u jednání soudu omluvit, tj. ty, jež mu znemožňují se jednání zúčastnit, a současně jsou vážné (důležité, omluvitelné) jak z hledisek objektivních, tak subjektivních. Je-li takovou překážkou potřebná účast zástupce současně u jiného úředního jednání, nepostačuje ke splnění podmínky důležitého důvodu že zástupce takovou skutečnost soudu pouze oznámil; je naopak přiměřené žádat, aby sdělil další údaje o tom, proč se nemůže jednání zúčastnit, zejména jaké jiné jednání mu brání v účasti (v jaké věci a u jakého soudu nebo jiného orgánu), kdy se o něm dozvěděl (že k němu byl předvolán dříve než k jednání, z něhož se omlouvá, resp. že je jinak naléhavější) a že časovou kolizi více jednání nebylo možné vyřešit jinak (nepočítaje v to postup podle ustanovení § 25 odst. 2 o. s. ř.). Soud totiž musí mít možnost posoudit, jaká konkrétní okolnost zástupci v účasti při jednání brání a zda jde o okolnost významnou, která neúčast u jednání ospravedlňuje, a v případě potřeby ji ověřit (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 1996 sp. zn. 3 Cdon 1021/96, uveřejněný pod č. 62 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999 sp. zn. 2 Cdon 1819/97, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 1999 sp. zn. 31 Cdo 2432/98, uveřejněné pod č. 38 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000).

V projednávané věci byl žalovaný zastoupen advokátem Mgr. Stanislavem Němcem, který jak vyplývá z obsahu spisu podáním doručeným obvodnímu soudu dne 19. 10. 2012 požádal o odročení jednání nařízeného na den 23. 11. 2012 v 10:30 hodin, k němuž byl předvolán dne 19. 10. 2012, z důvodu kolize s jednáním, které bylo v jiné věci nařízeno u Městského soudu v Praze na stejný den. Svou žádost o odročení jednání zástupce žalovaného doložil kopií protokolu o jednání Městského soudu v Praze ve věci sp. zn. 21 ECm 8/2012 ze dne 2. 10. 2012, z něhož vyplývá, že jednání v této věci bylo za účelem doplnění dokazování odročeno na 23. 11. 2012 v 9 hodin. Obvodní soud žádosti zástupce žalovaného nevyhověl a věc projednal dne 23. 11. 2012 v jeho nepřítomnosti. V průběhu jednání, u něhož byl za žalovaného přítomen pouze předseda jeho představenstva D. M., obvodní soud provedl dokazování listinnými důkazy a výslechem znalkyně Ing. Arch. Zdenky Bažantové, CSc., a po poučení přítomných účastníků a zástupce žalobce podle ustanovení § 119a odst. 1 o. s. ř. jednání za účelem písemných závěrečných návrhů a vyhlášení rozsudku odročil na 10. 12. 2012, kdy za přítomnosti žalobce a zástupců obou účastníků vyhlásil rozsudek.

Tím, že obvodní soud věc projednal dne 23. 11. 2012 bez výslovného návrhu žalovaného v nepřítomnosti jeho zástupce místo toho, aby vyhověl žádosti zástupce o odročení jednání z důležitého důvodu, kterým byla kolize s dříve nařízeným (odročeným) jednáním Městského soudu v Praze ve věci sp. zn. 21 ECm 8/2012, byla žalovanému odňata možnost jednat před obvodním soudem, jenž žalovanému tímto nesprávným postupem znemožnil nejen realizaci práva účastnit se (nejen osobně, ale i prostřednictvím svého zástupce) jednání, ale též práva vyjadřovat se (rovněž prostřednictvím svého zástupce) k listinným důkazům a k důkazu výslechem znalkyně, které byly u tohoto jednání provedeny (srov. § 123 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že tato možnost nebyla žalovanému poskytnuta ani u následujícího jednání obvodního soudu konaného dne 10. 12. 2012, u něhož byl pouze vyhlášen rozsudek, a že náprava nebyla zjednána ani v odvolacím řízení (z povahy věci plyne, že se tak mohlo stát pouze zopakováním dokazování provedeného u jednání obvodního soudu konaného dne 23. 11. 2012 u jednání městského soudu jako soudu odvolacího, k němuž ale nedošlo), je na místě závěr, že žalovanému byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem ve smyslu ustanovení § 229 odst. 3 o. s. ř. a že proto soudy měly jeho žalobě pro zmatečnost vyhovět.

Protože odvolací soud rozhodl o žalobě pro zmatečnost jak vyplývá z výše uvedeného nesprávně a protože dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout, Nejvyšší soud České republiky usnesení vrchního soudu podle ustanovení § 243d písm. b) o. s. ř. změnil tak, že rozsudek městského soudu napadený žalobou pro zmatečnost zrušil (§ 235e odst. 2 věta první o. s. ř.).

V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů původního řízení i řízení o žalobě pro zmatečnost, včetně nákladů dovolacího řízení (§ 235i odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. prosince 2016
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu