21 Cdo 1798/2015
Datum rozhodnutí: 17.12.2015
Dotčené předpisy: § 175k o. s. ř. ve znění do 30.11.2009, § 175b o. s. ř. ve znění do 30.11.2009, § 94 odst. 2 o. s. ř. ve znění do 30.11.2009, § 175q o. s. ř. ve znění do 30.11.2009, § 80 písm. c) o. s. ř. ve znění do 30.11.2009




21 Cdo 1798/2015

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobkyně M. J. , zastoupené JUDr. Zdeňkou Beranovou, advokátkou se sídlem v Praze 10, Dvouletky č. 2690/145, proti žalovaným 1) České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových v Praze 2 , Rašínovo nábřeží č. 390/42, 2) M. A. , 3) J. S. a 4) P. F. , o určení dědění ze závěti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 12 C 19/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. března 2014 č.j. 13 Co 99/2013-87, takto:

I. Dovolání žalobkyně se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Řízení o dědictví po Z. F., zemřelém dne 25.11.2009, bylo zahájeno usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27.11.2009 č.j. 34 D 2935/2009-5. Provedením úkonů v řízení o dědictví byl pověřen JUDr. Ondřej Holub, notář v Praze (§ 38 občanského soudního řádu).

V průběhu řízení o dědictví, vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 34 D 2935/2009, byla prohlášena holografní závěť zůstavitele ze dne 4.8.2009, kterou povolal za své dědice žalobkyni a žalované 2), 3) a 4). Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13.12.2010 č.j. 34 D 2935/2009-151 byla určena obvyklá cena zůstavitelova majetku částkou 3.917.318,98 Kč, výše dluhů částkou 23.940,- Kč a výše "předlužení dědictví" (správně čistá hodnota dědictví) částkou 3.893.378,98 Kč a potvrzeno, že z dědictví nabyly žalobkyně a žalované 2), 3) a 4) v rozhodnutí označené věci, práva a jiné majetkové hodnoty, že majetek, o němž zůstavitel nepořídil závětí ("hotovost uložená v depozitu Obvodního soudu pro Prahu 4 ve výši 371.000,- Kč"), připadl jako tzv. odúmrť státu a rozhodnuto o odměně, náhradě za daň z přidané hodnoty a náhradě hotových výdajů notáře JUDr. Ondřeje Holuba a o náhradě nákladů řízení mezi účastníky. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze usnesením ze dne 29.4.2011 č.j. 24 Co 66/2011-172 zrušil usnesení obvodního soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení; městský soud dospěl (mimo jiné) k závěru, že mezi účastníky vznikl spor o výklad závěti zůstavitele (o to, zda dědičkou "hotovosti ve výši 371.000,- Kč" je žalobkyně, nebo zda tato část dědictví připadá státu jako tzv. odúmrť, protože zůstavitel nezanechal dědice ze zákona a protože závěť "se na tuto hotovost nevztahuje"), který je na místě řešit postupem podle ustanovení § 175k odst. 2 občanského soudního řádu. Obvodní soud pro Prahu 4 poté usnesením ze dne 21.7.2011 č.j. 34 D 2935/2009-178, opraveným usnesením ze dne 4.8.2011 č.j. 34 D 2935/2009-184, určil obvyklou cenu majetku zůstavitele částkou 3.917.318,98 Kč, výši dluhů částkou 23.940,- Kč a čistou hodnotu dědictví částkou 3.893.378,98 Kč a usnesením ze dne 6.12.2011 č.j. 34 D 2935/2009-197 žalobkyni uložil, aby ve lhůtě 30 dnů od právní moci usnesení podala "proti státu - České republice" a proti žalovaným 2), 3) a 4) žalobu "na určení, že M. J. je podle zůstavitelovy závěti ze dne 4.8.2009 dědičkou zůstavitelovy hotovosti 371.000,- Kč nalezené v bytě zůstavitele, 8.943 ks podílových listů ČSOB bohatství, Investiční společnosti, a.s., SIN 770000002244 a zůstavitelova osobního šatstva" s tím, že, nepodá-li ve lhůtě žalobu, bude soud "vycházet z toho, že není dědičkou uvedeného majetku" (usnesení nabylo podle potvrzení ve spise právní moci dne 10.1.2012).

Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 4 dne 31.1.2012 se žalobkyně domáhala určení, že je "podle zůstavitelovy závěti ze dne 4. 8. 2009 dědičkou zůstavitelovy hotovosti 371.000,- Kč nalezené v bytě zůstavitele, 8.943 ks podílových listů ČSOB bohatství, Investiční společnosti, a.s., SIN 770000002244 a zůstavitelova osobního šatstva". Žalobu zdůvodnila zejména tím, že pomocí výkladu projevu vůle obsaženého v závěti zůstavitele ze dne 4.8.2009 provedeného podle ustanovení § 35 odst. 2 občanského zákoníku je třeba dovodit, že zůstavitel "měl zájem vše, až na jím uvedené výjimky, odkázat" žalobkyni a že "neměl nikdy zájem, aby cokoli z jeho majetku připadlo státu"; svědčí o tom vztahy mezi zůstavitelem a žalobkyní (a členy její rodiny) a svědectví M. A. a G. B., před nimiž se zůstavitel často zmiňoval, že "vše chce po své smrti dát žalobkyni a jejím dětem").

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 1.10.2013 č.j. 12 C 19/2012-53 žalobě vyhověl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Z provedených důkazů dovodil, že zůstavitel měl při pořizování závěti vůli vše odkázat (s výjimkou "některých konkrétně určených položek") žalobkyni a že - jak lze usoudit z obsahu závěti - zůstavitel "byl veden snahou po co nejurčitější formulaci jednotlivých dědických nároků", i když "neobsahuje všechen majetek zůstavitele", když "věci jako např. obnošené šatstvo nebyly do jednotlivých položek závěti zahrnuty". Přestože závěť obsahuje "nesrovnalosti v jednotlivostech", je její smysl zřejmý a "skutečná vůle zůstavitele není v rozporu s jazykovým projevem posuzovaného dokumentu".

K odvolání žalované 1) Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26.3.2014 č.j. 13 Co 99/2014-87 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud nejprve dovodil, že předmětem řízení je spor o dědické právo ve smyslu ustanovení § 175k odst.2 občanského soudního řádu, jehož řešení závisí "na výkladu obsahu právního úkonu závěti" a pro jehož vyřešení je třeba objasnit sporné skutečnosti. Poté, co zjistil, že zůstavitel ve své závěti ze dne 4.8.2009 nepořídil o "sporných položkách" (o hotovosti 371.000,- Kč nalezené v bytě zůstavitele, o 8.943 ks podílových listů ČSOB bohatství, Investiční společnosti, a.s., SIN 770000002244 a o svém osobním šatstvu), dospěl odvolací soud k přesvědčení, že z obsahu závěti ani výkladem nelze dovodit, že by zůstavitel odkázal žalobkyni také "sporné položky", když se "o nich v závěti nezmínil a vybavení bytu netvoří". Protože je nepřípustné "výkladem již jednou učiněný projev vůle doplňovat, měnit nebo dokonce nahrazovat", nemohou závěry soudu prvního stupně obstát; žaloba proto není důvodná.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že pro rozhodnutí sporu bylo rozhodné posouzení, zda úmyslem zůstavitele bylo v závěti ze dne 4.8.2009 "ustanovit žalobkyni pouze dědičkou bytu a bytového zařízení (s výjimkami uvedenými v závěti) nebo ji chtěl ustanovit dědičkou veškerého majetku v bytě (s výjimkami uvedenými v závěti)", a vytýká odvolacímu soudu, že se "pustil nad rámec svých oprávnění přes tvrzení účastníků řízení". Zůstavitel povolal žalobkyni (podle jejího názoru) za dědičku "veškerého svého majetku, který je v bytě", a lze proto jeho projev vůle vyložit tak, že se vztahuje i na úspory na vkladních knížkách, které měl uloženy ve svém bytě, a také na větší hotovost, kterou měl vždy ve svém bytě. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud "zrušil" rozsudek odvolacího soudu a aby "potvrdil" rozsudek soudu prvního stupně.

Žalovaná 1) navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyně zamítl. Uvedla, že podle judikatury soudů "vypovídá-li použité slovní vyjádření spolehlivě o obsahu právního úkonu, nemůže být interpretován jinak, i kdyby snad vůle jednajícího neodpovídala tomuto jazykovému vyjádření". Protože z jazykového vyjádření závěti je zřejmý úmysl zůstavitele "pořídit o svém konkrétním majetku pro případ smrti", bylo by v rozporu s textem závěti, kdyby výpočet v závěti obsažený "byl extenzivním výkladem rozšiřován na veškerý majetek zůstavitele".

Žalovaná 2) uvedla, že jí o "okolnostech, za nichž zůstavitel pořizoval, sepisoval závěť, není nic známo".

Žalovaný 4) uvedl, že "o určení dědictví" požádala pouze žalobkyně ohledně "majetku nad rámec závěti" a že by spor žalobkyně se státem měl být řešen "jako samostatná kauza".

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 občanského soudního řádu a že věc je třeba i v současné době - vzhledem k tomu, že řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době před 1.1.2014 - posoudit (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31.12.2013 (dále jen "o.s.ř."), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).

Pro rozhodnutí v projednávané věci bylo (mimo jiné) významné vyřešení právní otázky, jak má být ve sporu o dědické právo (§ 175k odst.2 občanského soudního řádu) posouzen požadavek žalobkyně (jako jedné ze zůstavitelových dědiců) o určení, že je dědičkou konkrétních věcí, práv nebo jiných majetkových hodnot patřících zůstaviteli. Vzhledem k tomu, že odvolací soud se při řešení této otázky procesního práva odchýlil od ustálené judikatury soudů, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu je podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné.

Po přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Řízení o dědictví po Z. F., zemřelém dne 25.11.2009, je vedeno u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 34 D 2935/2009. V tomto řízení se v prvním stupni postupuje podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů účinném do 30.11.2009 (dále jen "OSŘ"). Dědické právo po zůstaviteli se řídí právní úpravou účinnou v době jeho smrti (zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31.12.2009 - dále jen "obč. zák.")

Účastníky řízení o dědictví jsou navrhovatel a ti, které zákon za účastníky označuje (srov. § 94 odst.2 OSŘ); zákon označuje za účastníky dědického řízení v první řadě ty, o nichž lze mít důvodně za to, že jsou zůstavitelovými dědici, a není-li takových osob, stát (srov. § 175b větu první OSŘ). Účastenství v dědickém řízení v uvedeném případě odráží hmotné dědické právo a směřuje k tomu, aby byla zjištěna osoba, která skutečně vstoupí do práv a povinností zůstavitele, popřípadě aby bylo zjištěno, že zůstavitel nemá dědice, který by nabyl dědictví, a že proto dědictví musí ve smyslu § 462 obč. zák. připadnout státu.

Tvrdí-li někdo o sobě v řízení o dědictví, že je dědicem, a popírá-li, že by dědické právo svědčilo někomu jinému, kdo se vydává za dědice, je tu spor o dědické právo. Tvrzená dědická práva totiž vedle sebe nemohou buď zcela, nebo částečně obstát a nemohou být podkladem pro usnesení o dědictví, vydávané podle ustanovení § 175q OSŘ. Protože účastenství v dědickém řízení odráží hmotné dědické právo, není možné uvedený spor řešit výlučně až v usnesení o dědictví; spor o dědické právo se projevuje také v tom, s kým má být v průběhu dědického řízení jednáno a kdo má mít možnost vykonávat svými procesními úkony vliv na průběh a výsledek řízení, tedy v tom, kdo má být pokládán za účastníka dědického řízení podle ustanovení § 175b věty první OSŘ.

Postup soudu v řízení o dědictví při sporu o dědické právo je upraven v ustanoveních § 175k odst. 1 a 2 OSŘ. Jsou-li rozhodné skutečnosti mezi těmi, kdo tvrdí svá dědická práva, nesporné a závisí-li tedy rozhodnutí o tomto sporu jen na právním posouzení rozhodných skutečností, soud postupuje podle ustanovení § 175k odst. 1 OSŘ; soud tedy přímo v řízení o dědictví "vyšetří podmínky dědického práva obou a jedná dále s tím, u koho má za to, že je dědicem", popřípadě rozhodne, s kým nadále nebude jednáno, neboť lze mít důvodně za to, že není zůstavitelovým dědicem, a svůj závěr (zásadně) vyjádří v usnesení, které doručuje do vlastních rukou. V případě, že je mezi těmi, kdo si činí právo na dědictví, sporná rovněž skutková stránka věci, postupuje se podle ustanovení § 175k odst. 2 OSŘ. Soud proto v řízení o dědictví po "marném pokusu o odstranění sporu dohodou účastníků" odkáže usnesením toho z dědiců, jehož dědické právo se jeví jako méně pravděpodobné, aby své právo uplatnil žalobou, k podání žaloby určí lhůtu a žalobu soud projedná a rozhodne o ní v řízení podle Části třetí občanského soudního řádu; nebude-li žaloba ve lhůtě podána, soud pokračuje v řízení o dědictví bez zřetele na tohoto dědice.

Žaloba podaná účastníkem řízení o dědictví na základě odkazu, učiněného soudem v řízení o dědictví podle ustanovení § 175k odst. 2 OSŘ, není žalobou o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) OSŘ; naléhavý právní zájem na určení právního vztahu z dědického práva, z něhož vyplývá, s kým bude nadále jednáno jako s účastníkem řízení o dědictví, proto není třeba tvrdit a ani prokazovat. Uvedené ovšem platí jen tehdy, odpovídá-li žaloba požadavkům ustanovení § 175k odst. 2 OSŘ na to, jakého práva se odkázaný účastník dědického řízení má žalobou domáhat. Požaduje-li žalobce něco jiného, může být žalobě o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, vyhověno, jen jestliže bude prokázán naléhavý právní zájem na požadovaném určení [80 písm. c) OSŘ].

Od sporu o dědické právo je třeba důsledně odlišovat situaci, kdy je nepochybné, kdo je zůstavitelovým dědicem, avšak je tu sporné, jaký (jak vysoký) mají dědický podíl. Zatímco spor o dědické právo se řeší postupem podle ustanovení § 175k odst.1 nebo 2 OSŘ, ve sporu o výši dědického podílu se ustanovení § 175k odst.1 nebo 2 OSŘ neuplatní, neboť v takovém sporu nejde o dědické právo, ale výši dědických podílů osob, jejichž dědické právo bylo zjištěno; spor o výši dědického podílu se tedy vždy řeší v řízení o dědictví (jako předběžná otázka pro usnesení o dědictví), přičemž sporné skutečnosti jsou předmětem dokazování, v němž lze provést nejen důkazy navržené účastníky řízení o dědictví, ale i jiné (další) důkazy, které jsou potřebné ke zjištění skutkového stavu věci (§ 120 odst.2 OSŘ). Uvedený závěr, který byl judikatorně jmenovitě vyjádřen u otázky započtení daru na dědický podíl a z něho vyplývající "modifikace" dědických podílů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.6.2003 sp. zn. 30 Cdo 889/2002, který byl uveřejněn pod č. 20 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004), nepochybně platí i v dalších případech, v nichž je třeba stanovit výši dědických podílů osob, jejichž dědické právo bylo v řízení o dědictví zjištěno (prokázáno).

Dědické právo žalobkyně a žalovaných 2), 3) a 4) se v projednávané věci zakládá závětí zůstavitele ze dne 4.8.2009, v níž zůstavitel uvedl jednotlivé věci, práva a jiné majetkové hodnoty, které povolaným dědicům zůstavuje. Soudy v této souvislosti nevzaly náležitě v úvahu, že zákon nepřipouští, aby soud - nedošlo-li k dohodě o vypořádání dědictví - sám dědictví vypořádal autoritativním rozhodnutím (srov. § 483 obč. zák.); soud v usnesení o dědictví v takovém případě potvrdí nabytí dědictví podle dědických podílů tak, jak vyplývají z dědění ze zákona, ze závěti nebo z obou těchto důvodů [srov. § 484 věta první obč. zák., § 175q odst. 1 písm. d) o.s.ř.]. Podle již ustálené judikatury, nedojde-li mezi dědici k uzavření dohody o vypořádání dědictví, a má-li být proto dědictví potvrzeno dědicům podle dědický podílů, slouží v závěti provedené určení věcí, práv nebo jiných majetkových hodnot, které byly dědicům zůstaveny, pouze k určení výše dědických podílů jednotlivých dědiců; soud v usnesení o dědictví stanoví dědický podíl zlomkem (procentem) odpovídajícím ceně konkrétních věcí, práv nebo jiných majetkových hodnot, jež byly závětí zůstaveny, v poměru k ceně celého dědictví, a je vyloučeno, aby soud potvrzoval nabytí konkrétních věcí, práv nebo jiných majetkových práv jednotlivým dědicům (srov. například právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22.5.2009 sp. zn. 21 Cdo 427/2008, které bylo uveřejněno pod č. 14 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2010, nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.12.2012 sp. zn. 21 Cdo 281/2011 nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.6.2013 sp. zn. 21 Cdo 4136/2011 anebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13.3.2015 sp. zn. 21 Cdo 1939/2013).

Žalobkyně se v projednávané věci žalobou domáhala určení, že je "podle zůstavitelovy závěti ze dne 4.8.2009 dědičkou zůstavitelovy hotovosti 371.000,- Kč nalezené v bytě zůstavitele, 8.943 ks podílových listů ČSOB bohatství, Investiční společnosti, a.s., SIN 770000002244 a zůstavitelova osobního šatstva". Požadované určení ovšem nesměřovalo ke zjištění jejího dědického práva, ostatně, mezi účastníky bylo "nesporné", že žalobkyně je na základě závěti ze dne 4. 8. 2009 zůstavitelovou dědičkou. Vzhledem k tomu, že v závěti provedené určení věcí, práv nebo jiných majetkových hodnot, které byly zůstaveny žalobkyni a žalovaným 2), 3) a 4), může sloužit - jak vyplývá z výše uvedeného - pouze k určení výše dědických podílů jednotlivých dědiců, neodpovídá požadované určení požadavkům ustanovení § 175k odst.2 OSŘ. I když se žalobkyně obrátila na soud v souladu s usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6.12.2011 č.j. 34 D 2935/2009-197, žaloba nemůže obstát a pro vyřešení otázky, zda část majetku zůstavitele má připadnout státu jako tzv. odúmrť podle ustanovení § 462 obč. zák., nemůže sloužit.

Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud žalobu zamítl (sice z nepřípadných důvodů), ale ve svém výsledku v souladu se zákonem. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o.s.ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v § 229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243d písm. a) o.s.ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobkyně, jejíž dovolání bylo zamítnuto, na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo a žalovaným v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 17. prosince 2015
JUDr. Ljubomír Drápal předseda senátu