21 Cdo 1797/2008
Datum rozhodnutí: 24.02.2010
Dotčené předpisy: § 90 o. s. ř., § 91 odst. 2 o. s. ř., § 94 odst. 2 o. s. ř., § 175b o. s. ř., § 175k odst. 1, 2 o. s. ř.




21 Cdo 1797/2008

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce V. K ., zastoupeného JUDr. Janem Kocinou, advokátem se sídlem v Plzni, Malá ul. č. 6, proti žalovaným 1) J. K ., a 2) Ing. H. Ž., zastoupených JUDr. Milanem Hulmákem, advokátem se sídlem v Praze 2, Botičská č. 4, o určení dědického práva, vedené u Okresního soudu Plzeň - jih pod sp. zn. 8 C 63/2004, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. listopadu 2007, č. j. 11 Co 221/2007-289, takto:

Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 21. února 2007, č.j. 8 C 63/2004-262, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu Plzeň-jih k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í : Žalobou podanou u Okresního soudu Plzeň-jih dne 20.4.2004 (později opakovaně měněnou) se žalobce původně domáhal určení, že důvody pro jeho vydědění zůstavitelem J. K., zemřelým dne 17.2.2004, uvedené v listině o vydědění, která je součástí závěti sepsané formou notářského zápisu notářkou v Plzni JUDr. Janou Šteflovou, čj. Nz 155/2003, N 168/2003, ze dne 2.12.2003, nejsou dány .

Okresní soud v Plzeň-jih rozsudkem ze dne 18.1.2006, č.j. 8 C 63/2004-192, žalobě vyhověl; současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že žalobci se vrací přeplatek na soudním poplatku ve výši 1.000,- Kč.

K odvolání žalovaných Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 29.6.2006, č.j. 11 Co 168/2006-208, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Uvedl, že žalobcem požadované určení nemůže mít pro řízení o dědictví po zemřelém zůstaviteli žádný význam, neboť představuje jen posouzení předběžné otázky ; že žaloba s požadavkem na určení, že důvody vydědění nejsou dány, není žalobou podle ust. § 175k odst. 2 o.s.ř., kde není třeba naléhavý právní zájem dokazovat ; že judikatura již dovodila možnost podání žaloby dle ust. § 175k odst. 2 o.s.ř. před výzvou k jejímu podání ; že však i v takovém případě žalobní petit musí být petitem předpokládaným v ust. § 175k odst. 2 o.s.ř. ; že žalobce byl sice soudem poučován, nicméně nesprávně a že další postup v této věci bude odvislý od toho, jak bude žalobce po procesním poučení, které se mu dostane, reagovat .

K výzvě soudu žalobce podáním ze dne 6.10.2006 opravil žalobní petit o určení, že je dědicem po zůstaviteli J. K., zemřelém dne 17.2.2004 . Okresní soud Plzeň-jih usnesením ze dne 16.10.2006, č.j. 8 C 63/2004-224, změnu žaloby připustil. Po doplnění dokazování Okresní soud Plzeň-jih rozsudkem ze dne 21.2.2007, č.j. 8 C 63/2004-262, žalobu zamítl a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovaným na náhradě nákladů řízení 20.500,- Kč k rukám jejich zástupce. Uvedl, že zůstavitel J. K. učinil dne 2.12.2004 závěť ve formě notářského zápisu; že závěť obsahuje ujednání, že zůstavitel svého syna J. K., (žalovaný 1/), ustanovuje dědicem poloviny domu čp. 12 v P., včetně souvisejících nemovitostí a bytového zařízení v obývacím pokoji zůstavitele, včetně obrazů a plastik ; že dědičkou veškerého ostatního majetku, veškerých věcí a práv ustanovuje Ing. H. Ž. (žalovanou 2/), zejména druhé poloviny domu čp. 12 v P. se stavební parcelou, 1 rodinného čp. 12a v P. se stavební parcelou ; že žalovaní jsou povinni vnučce zůstavitele M. K., dceři syna V. K., vyplatit každý v hotovosti jako podíl z dědictví 200.000,- Kč a že pokud by se syn V. K. (žalobce) dožadoval svého podílu z dědictví, pak jej zůstavitel vyděďuje podle ust. § 469a odst. 1 písm. a) a b) obč. zák. ; že zůstavitel specifikoval důvody pro vydědění žalobce jako 1) chorobnou nenávist, 2) urážky mě i zůstavitelky, 3) nejsem jeho otec, 4) neposkytuje péči, 5) byt byl neuklizen, 6) ocitl se v bezvědomí v 10.00 hodin večer, zavolal syn s manželkou pohotovost až druhý den, 7) nepomohl mi, obracel jsem se na sociálku nebo cizí lidi, 8) nenávist vůči mně vyjádřil v dopisech ; že nebylo prokázáno tvrzení zůstavitele pod bodem 8), neboť nebyly žádné dopisy předloženy ; že důvody uvedené pod 1), 2) se nepodařilo jednoznačně prokázat ani vyvrátit ; že z výpovědí svědků však bylo zjištěno, že zůstavitel byl rázný, autoritativní člověk, měl kladné i záporné vlastnosti ; že důvod pod bodem 3), že zůstavitel nemá být otcem žalobce, nebyl prokázán ; že však co se týče suicidálního pokusu zůstavitele, soud neuvěřil ani žalobci ani jeho manželce , neboť výpověď žalobce je v rozporu s výpovědí jeho manželky ; že žalobce sice zůstaviteli pomáhal, ale nepomáhal mu tak, jak si představoval ; že pomoc zůstaviteli poskytovali i cizí lidé, kteří ho vozili k lékaři nebo na hřbitov ; že vyděděnému žalobci byla dána dne 31.10.2001, resp. ve večerních hodinách předcházejícího dne, reálná příležitost i možnost zůstaviteli potřebnou pomoc skutečně poskytnout, ale to neučinil, lékaře zavolal až následující den ; že jednání žalobce bylo v rozporu s dobrými mravy, protože věděl, že otec je nemocný, a mohl předpokládat, že je ohrožen na životě ; že i když nebylo jednoznačně prokázáno, že žalobce není syn zůstavitele, a nebyla prokázána jeho nenávist, je vydědění důvodné a že dcery žalobce byly vyděděny, až na M., na kterou se vydědění nevztahuje .

K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 27.11.2007, č.j. 11 Co 221/2007-289, napadený rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že žalobce je dědicem po zůstaviteli J. K., zemřelém dne 17.2.2004, naposledy bytem v P. ; současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně i odvolacího řízení. Dospěl k závěru, že v posuzované věci se nejedná o typickou privilegovanou žalobu dle ust. § 175k odst. 2 o.s.ř. ; že žalobci bylo dáno v průběhu odvolacího řízení poučení, dle ust. § 213b odst. 1 o.s.ř. a § 118a odst. 1 o.s.ř. ohledně povinnosti tvrdit a prokazovat naléhavý právní zájem na určení, že je dědicem po zůstaviteli ; že tento nedostatek byl ze strany žalobce v odvolacím řízení napraven podáním ze dne 24.9.2007 ; že žalobce dokládá naléhavý právní zájem na určení skutečnosti, která se týká vymezení okruhu osob, které budou dědici po zůstaviteli v dědickém řízení ; že, byla-li by listina o vydědění ze dne 2.12.2003 platná a prokázala se existence důvodu vydědění, pak by žalobce, který je neopominutelným zákonným dědicem, nedědil ; že tuto otázku řešil soud prvního stupně v tomto sporu jako otázku předběžnou , a že proto žalobce má s ohledem na obsah listiny o vydědění na podání určovací žaloby naléhavý právní zájem ; dále že jako zákonní dědicové v první dědické skupině přicházejí v úvahu žalobce a žalovaný 1) ; že zůstavitel sepsal za svého života několik závětí ; že poslední závěť ze dne 2.12.2003, sp. zn. NZ 155/2003, je současně listinou o vydědění ; že zůstavitel v této závěti učinil prohlášení, že ruší všechny své předcházející závěti ; že v této závěti povolal za své dědice žalovaného 1) a žalovanou 2) s povinností těchto dědiců vyplatit vnučce M. K. její peněžitý podíl, a to každý z nich částku 200.000,- Kč, a současně vydědil žalobce dle ust. 468a odst. 1 písm. a/ a b/ obč. zák. , přičemž důvody vydědění v listině konkretizoval ; že vydědění vztáhl i na potomky syna V., jeho dcery M. K. a H. K., s výjimkou podílu, který ustanovil vnučce M. vyplatit ; že v obecné poloze by nepřivolání pomoci osobě, která učinila nikoliv jen zcela zjevně demonstrativní suicidiální pokus, bylo možno hodnotit jako odporující dobrým mravům ; že zůstavitel byl zvláštním člověkem, který se ne zcela běžným způsobem (a to nejen v závěru svého života) vyrovnával se situacemi ve svém okolí a s pokračujícím věkem ; že tomu odpovídajícím způsobem usměrňoval i nakládání svým majetkem ; že soužití rodinných příslušníků žalobce se zůstavitelem probíhalo celá léta v jednom objektu domu čp. 12 v P. ; že denní kontakt a osobní blízkost sama o sobě zavdávala příčinu k zaujímání stanovisek zůstavitele k určitým situacím a pocitům nespokojenosti, pokud nedocházelo k zůstavitelem předpokládaným projevům uznání jeho požadavků ; že negativní prvky se přirozeně nemohly projevovat vůči osobám, které se zůstavitelem nebyly v denním kontaktu ; že nemá důvod nevěřit žalobci, že si nepočínal tak, jak uvedl ve své výpovědi ; že za situace, kdy byl i manželkou (která absolvovala kurz Červeného kříže) ujištěn, že otec dýchá zhluboka a nikoliv mělce, takže nejspíš není předávkován léčivy, vyhledal (i když bezvýsledně) lékařskou pomoc a snažil se získat alespoň informace, jak si mají s otcem počínat, a jimi se potom řídil ; že jednání a chování žalobce nenese znaky odporující dobrým mravům, které zákon požaduje pro kvalifikované neposkytnutí péče zůstaviteli ; že ve skutkových zjištěních nemá podklad ani skutkový závěr soudu prvního stupně, že podle lékařů MUDr. K. a MUDr. B. byl zůstavitel v ohrožení života ; že oba lékaři (vyslýchaní jako svědci, nikoli jako znalci) se shodli v hodnocení zůstavitele jako rázného autoritativního člověka a soběstačného pacienta, který se nedožadoval cizí pomoci ; že však za podstatný nelze považovat skutkový závěr soudu prvního stupně, že se lékaři shodli na tom, že zůstavitel byl ohrožen na životě po požití alkoholu a léčiv, jejich množství nebylo ani bezpečně zjištěno ani prokázáno ; že nelze ztotožňovat neposkytnutí pomoci dle ust. § 469a odst. 1 písm. a/ obč. zák. s počínáním si žalobce v kritickém nočním období, kdy se snažil dovolat lékařské pomoci pro zůstavitele, avšak k faktickému zásahu lékařské pomoci došlo až druhý den a že proto důvody vydědění žalobce nejsou dány .

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání. Namítají, že odvolací soud se při hodnocení důkazů nezabýval skutečností, že výpověď žalobce je výpovědí účastníka řízení, který má zájem na úspěchu věci ; že jako svědkyni vyslýchal dalšího účastníka dědického řízení, dceru žalobce, která má z tohoto důvodu majetkový zájem na rozšíření majetku svého otce ; že odvolací soud nechal nepovšimnuty zásadní rozdíly ve výpovědi žalobce učiněné před soudem prvního stupně a učiněné v odvolacím řízení ; že jsou zde také rozdíly ve výpovědích žalobce a jeho manželky ; že žalobce tvrdil, že se k lékaři nemohli dovolat, proto běžel na pohotovost (nyní měl jet na kole), manželka žalobce tvrdí, že se dovolala, lékaři však odmítli přijet ; že žalobce původně tvrdil, že se nemohl dovolat, ale že zůstavitele neodvezl autem, protože se řídil pokyny lékaře (nyní tvrdí, že auto měl v opravě) ; že rozpornosti tvrzení žalobce a jeho manželky si přitom soud prvního stupně všiml sám již při výslechu a je konstatována i ve změněném rozhodnutí soudu prvního stupně ; že přestože žalovaní na tyto skutečnosti v rámci odvolacího řízení poukazovali, soud se s jejich námitkami a argumentací v napadeném rozhodnutí vůbec nevypořádal ; že odvolací soud se nezabýval dalšími důkazy a že napadený rozsudek odvolacího soudu je nepřezkoumatelný, když v rozporu s ust. § 157 odst. 2 o.s.ř. neobsahuje, o jaké důkazy svá rozhodnutí soud opřel a jakými úvahami se soud při hodnocení důkazů řídil ; dále že jde o nesprávný výklad § 469a obč. zák. ; že soulad s dobrými mravy se posuzuje objektivně, nikoliv subjektivně ; že zavinění potomka se pro naplnění důvodu vydědění nevyžaduje ; že pouhá skutečnost, že potomek je přesvědčen o dostačující pomoci, ještě neznamená, že pomoc nebyla v rozporu s dobrými mravy ; že žalobce navíc neprokázal, že by pomoc vůbec poskytl (opakovaně vypovídá jinak, jeho výpověď se liší od výpovědi jeho manželky) ; že opakovaný výslech žalobce a jeho dcery změnu rozhodnutí soudu prvního stupně odůvodnit nemůže ; že soud hodnotil odchylně od soudu prvního stupně i jiné důkazy, a to aniž by je opakoval či doplnil jinými ; že vydědění bylo výsledkem dlouhého rozhodování zůstavitele, které nebylo reakcí na nějaký ojedinělý konflikt ; že naléhavý právní zájem nebyl žalobcem prokázán , neboť naléhavý právní zájem není prokázán pouhou konstatací, že dědické právo žalobce je zpochybňováno ; že účastníky řízení nejsou všichni účastníci dědického řízení, např. dědička M. K. ; že proto rozhodnutí nemá účinky ve vztahu ke všem účastníkům dědického řízení a že určením, že žalobce je dědicem, tak nemůže být vytvořen pevný právní základ pro dědické řízení, kterým by se předcházelo dalším právním sporům . Navrhují, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále jen o.s.ř. ), neboť dovoláním je napadeno usnesení odvolacího soudu, které bylo vydáno před 1. 7. 2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

V posuzovaném případě z obsahu spisu vyplývá, že řízení o dědictví po J. K. zemřelém dne 17.2.2004, posledně bytem v P., (dále též jen zůstavitel ), je vedeno u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 12 D 170/2004; že toto řízení je usnesením ze dne 4.6.2004 přerušeno do doby, než soud rozhodne, zda důvody vydědění jsou dány ; že zůstavitel pořídil několik závětí, z nichž poslední sepsal dne 2.12.2003, sp. zn. NZ 155/2003, a učinil v ní prohlášení, že ruší všechny své předchozí závěti; že v závěti a listině o vydědění ze dne 2.12.2003 povolal za své dědice syna J. K. (žalovaného 1/), kterého ustanovil dědicem ideální poloviny domu čp. 12 v P. se stavební parcelou tamtéž, včetně součástí a příslušenství a dále bytového zařízení v mém obývacím pokoji včetně obrazů a plastik a neteř Ing. H. Ž. (žalovanou 2/) jako dědičku veškerého ostatního majetku, veškerých věcí a práv, zejména druhé poloviny domu čp. 12 v P. se stavební parcelou tamtéž, včetně součástí a příslušenství, jedné čtvrtiny mně vlastnicky náležejícího rodinného domu čp. 12a v P. se stavební parcelou tamtéž ; že současně dědicům J. K. a Ing. H. Ž. uložil povinnost vyplatit mé vnučce M. K. dceři mého syna V. K., každý v hotovosti částku 200.000,- Kč jako její podíl z dědictví a vydědil syna V. K. (žalobce) dle ust. 468a odst. 1 písm. a/ a b/ obč. zák.; že vydědění vztáhl i na potomky žalobce, jeho dcery M. K. a H. K. s výjimkou podílu, který ustanovil vnučce M. vyplatit .

V posuzovaném případě se žalobce domáhá určení svého dědického práva, aniž by jak z obsahu spisu vyplývá k podání takové žaloby byl soudem v řízení o dědictví po zůstaviteli vyzván (srov. § 175k odst. 2 o.s.ř.).

Dědictví se nabývá smrtí zůstavitele (srov. § 460 obč. zák.). K nabytí dědictví zůstavitelovým dědicem však nedochází jen na základě smrti zůstavitele. Právní úprava dědického práva vychází z principu ingerence státu při nabývání dědictví; předpokládá mimo jiné, že dědictví po každém zůstaviteli musí být soudem projednáno a rozhodnuto, že řízení o dědictví se zahajuje i bez návrhu a že v řízení o dědictví musí být projednán také majetek, který při původním projednání a rozhodnutí dědictví nebyl znám (nebyl zjištěn). Podle rozhodnutí soudu o dědictví (§ 175q o. s. ř.) se dědictví nabývá s účinností ke dni smrti zůstavitele. V době od smrti zůstavitele až do rozhodnutí o dědictví pravomocným usnesením soudu tu nemůže být jistota, s jakým výsledkem řízení o dědictví skončí (zejména, kdo se stane zůstavitelovým dědicem a jak bude vypořádáno dědictví mezi více zůstavitelovými dědici).

Zanechal-li zůstavitel více dědiců, projevuje se stav, jaký tu vzniká v době od smrti zůstavitele až do pravomocného rozhodnutí soudu o dědictví, také v jejich vzájemných vztazích k majetku patřícímu do dědictví. Musí být vzato v úvahu, že rozhodnutí soudu o dědictví má sice účinky ke dni smrti zůstavitele, že však do právní moci rozhodnutí o dědictví není jisté, jak budou jejich práva a povinnosti k dědictví upravena. Uvedený "zvláštní" vztah dědiců k zůstavitelově majetku má mimo jiné za následek, že až do právní moci usnesením soudu o dědictví jsou dědici považováni za vlastníky celého majetku patřícího do dědictví (všech věcí a majetkových práv zůstavitele) a že z právních úkonů, týkajících se věcí nebo majetkových práv patřících do dědictví, jsou oprávněni a povinni vůči jiným osobám společně a nerozdílně, přičemž jejich dědický podíl vyjadřuje míru, jakou se navzájem podílejí na těchto právech a povinnostech. Ve sporech s jinými osobami, týkajících se věcí nebo majetkových práv patřících do dědictví, se uvedený vztah dědiců k zůstavitelově majetku projevuje tím, že mají postavení tzv. nerozlučných společníků (§ 91 odst. 2 o. s. ř.), neboť jde o taková společná práva a povinnosti, že se rozhodnutí ve sporu musí vztahovat na všechny dědice (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 11. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1820/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, ročník 2000, pod číslem 67).

Účastníky řízení o dědictví jsou navrhovatel a ti, které zákon za účastníky označuje (§ 94 odst. 2 o. s. ř.). Zákon účastníky řízení o dědictví označuje v ustanovení § 175b o. s. ř. Účastenství v dědickém řízení v tomto případě odráží hmotné dědické právo a směřuje k tomu, aby byla zjištěna osoba, která skutečně vstoupí do práv a povinností zůstavitele, popřípadě aby bylo zjištěno, že zůstavitel nemá dědice, který by nabyl dědictví, a že proto dědictví musí ve smyslu § 462 obč. zák. připadnout státu.

Podle ustanovení § 175k odst. 1 o. s. ř., jestliže někdo před potvrzením nabytí dědictví tvrdí, že je dědicem a popírá právo jiného dědice, který dědictví neodmítl, vyšetří soud podmínky dědického práva obou a jedná dále s tím, u koho má za to, že je dědicem. Podle ustanovení § 175k odst. 2 věty první o. s. ř., závisí-li však rozhodnutí o dědickém právu na zjištění sporných skutečností, odkáže soud usnesením po marném pokusu o smír toho z dědiců, jehož dědické právo se jeví jako méně pravděpodobné, aby své právo uplatnil žalobou.

Z ustanovení § 175k odst. 1 o. s. ř. vyplývá, že soud po vyšetření podmínek dědického práva jedná dále s tím, u koho má za to, že je dědicem. Usnesením vydaným podle tohoto ustanovení může být rozhodnuto - jak vyplývá z jeho znění - pouze o tom, s kým (tj. s kterým z dosavadních účastníků řízení, mezi nimiž je spor o dědické právo) bude nadále jednáno jako s osobou, o níž lze mít důvodně za to, že je dědicem, a, je-li to potřebné, jaký je dědický titul této osoby (při pozitivním vymezení), popřípadě s kým (tj. s kterým z dosavadních účastníků řízení, mezi nimiž je spor o dědické právo) nadále nebude jednáno, neboť lze mít důvodně za to, že není dědicem (při negativním vymezení). Tímto usnesením se totiž řeší (vyšetřují) podmínky dědického práva pro účely průběhu řízení a má význam jen pro vymezení účastníků řízení o dědictví; na jeho základě soud v dědickém řízení považuje za účastníka řízení ve smyslu ustanovení § 175b věty první o. s. ř. tu osobu, o níž bylo pravomocně rozhodnuto, že s ní bude dále jednáno, popřípadě přestane považovat za účastníka řízení toho, o němž bylo pravomocně rozhodnuto, že s ním nadále nebude jednáno.

Vydání usnesení podle ustanovení § 175k odst. 1 o. s. ř. je na místě tehdy, jsou-li skutková tvrzení účastníků o rozhodných okolnostech shodná a závisí-li rozhodnutí o dědickém právu pouze na právním posouzení věci. Není-li tomu tak, má soud (soudní komisař) vzhledem k tomu, že v nesporném dědickém řízení nemá z procesního hlediska možnost objasňovat sporné skutečnosti, postupovat způsobem stanoveným v ustanovení § 175k odst. 2 o. s. ř.. Toto ustanovení soudu (soudnímu komisaři) ukládá, aby se pokusil uvedený spor o dědické právo vyřešit dohodou, tj. aby vyvinul úsilí směřující k tomu, že se rozhodné skutečnosti mezi účastníky uplatňujícími rozporná dědická práva stanou nespornými . Nepodaří-li se soudu (soudnímu komisaři) uvedený spor vyřešit dohodou a skutečnosti rozhodné pro posouzení dědického práva zůstanou i po pokusu o odstranění sporu mezi účastníky sporné, vydá soud usnesení, kterým odkáže toho z účastníků, jehož dědické právo se jeví jako méně pravděpodobné, aby své právo uplatnil žalobou (podrobněji viz. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.4.2005, sp. zn. 30 Cdo 940/2004, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 12, ročník 2006).

Podá-li účastník (dědic) v průběhu řízení o dědictví žalobu, kterou se domáhá určení dědického práva, případně sporné skutečnosti nebo sporné právní otázky významné pro určení jeho dědického práva, aniž by k podání takové žaloby byl soudem v dědickém řízení vyzván, musí vždy tvrdit a prokazovat skutečnosti, z nichž vyplývá, že má na požadovaném určení naléhavý právní zájem; tedy i v případě žaloby, jež by jinak splňovala náležitosti žaloby ve smyslu ustanovení § 175k odst. 2 o.s.ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.3.2007, sp.zn. 21 Cdo 2561/2006, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 112, ročník 2007).

Postavení žalobce v řízení o určení dědického práva je zpravidla určeno obsahem rozhodnutí soudu, vydaného podle ustanovení § 175k odst. 2 o.s.ř.; ostatní účastníci řízení o dědictví budou vystupovat v řízení před soudem jako žalovaní, a to i když v řízení o dědictví se někteří z nich ke sporné otázce nestavěli odmítavě nebo vystupovali pasivně. Okruh žalovaných soud ve sporném řízení zjišťuje nezávisle na údajích uvedených v rozhodnutí vydaném podle ustanovení § 175k odst. 2 o. s. ř. v řízení o dědictví. Žalovaným ve sporném řízení nic nebrání v tom, aby zaujali stanovisko shodné s žalobcem. Soud však nemůže z takového vyjádření žalovaného dovodit, že dědické právo přestalo být sporné, a řízení zastavit, pokud nemá podklady pro postup podle ustanovení § 96 odst. 1 až 3 o. s. ř., tj. k vyřízení výslovného zpětvzetí návrhu.

Určí-li žalobce bez ohledu na to, zda žalobu na určení dědického práva podal na výzvu soudu v dědickém řízení nebo bez takovéto výzvy okruh účastníků sporného řízení v návrhu na jeho zahájení (§ 90 o.s.ř.) odchylně od okruhu účastníků řízení o dědictví a jako žalované označí jen některého (některé) z nich, nemůže být žalobě vyhověno pro nedostatek věcné legitimace vyplývající z hmotného práva, neboť se řízení neúčastní všichni nerozluční společníci (§ 91 odst. 2 o.s.ř.) [srov. zprávu projednanou a schválenou občanskoprávním kolegiem bývalého Nejvyššího soudu ČSR dne 18. 6. 1982, Cpj 165/81, uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1982, pod číslem 49; též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10.2.2004, sp. zn. 30 Cdo 2537/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 70, ročník 2004]. Z výše uvedeného vyplývá, že účastnicí řízení o žalobě na určení dědického práva žalobce po zůstaviteli měla být, vedle žalobce (v úvahu přicházejícího zákonného dědice) a obou žalovaných (v úvahu přicházejících závětních dědiců), také vnučka zůstavitele M. K., které zůstavitel rovněž povolal k dědění závětí ze dne 2.12.2003 (§ 35 odst. 2 obč.zák.). Vzhledem k tomu, že však M. K. nebyla žalobcem označena za účastnici řízení, nemělo být již z tohoto důvodu žalobě vyhověno jak výše vysvětleno pro nedostatek věcné legitimace vyplývající z hmotného práva, neboť se řízení neúčastní všichni nerozluční společníci (§ 91 odst. 2 o.s.ř.).

Protože jak je z výše uvedeného zřejmé rozsudek odvolacího soudu není správný a dovolatelé tuto nesprávnost rozsudku odvolacího soudu v dovolání namítají, Nejvyšší soud ČR rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243b odst. 1 část věty za středníkem o.s.ř.). Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).

Na místě je dodat, že s ohledem na shora uvedené závěry bylo bezpředmětné zabývat se posouzením správnosti rozsudku odvolacího soudu z hlediska dalších dovolacích námitek.

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. února 2010

JUDr. Roman Fiala, v. r.
předseda senátu