21 Cdo 1780/2011
Datum rozhodnutí: 09.08.2012
Dotčené předpisy: § 195 písm. 1) předpisu č. 65/1965Sb. ve znění do 31.12.2006, § 241a odst. 3 o. s. ř., § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., § 243b odst. 5 bod věta první o. s. ř., § 218 písm. c) o. s. ř.




21 Cdo 1780/2011

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Ing. Z. P., zastoupeného JUDr. Milenou Rafajovou, advokátkou se sídlem ve Zlíně, nám. T.G. Masaryka č. 588, proti žalovanému Gymnáziu Jana Pivečky a Střední odborné škole Slavičín, příspěvkové organizaci se sídlem ve Slavičíně, Školní č. 822, IČO 46276327, o odškodnění nemoci z povolání, za účasti České pojišťovny a.s. se sídlem v Praze 1, Nové Město, Spálená č. 75/16, IČO 45272956, jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 5 C 126/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně pobočky ve Zlíně ze dne 25. listopadu 2010 č.j. 60 Co 7/2010-375, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá . II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 10.300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jiřího Frajta, advokáta se sídlem ve Valašských Kloboucích, Masarykovo nám. čp. 177.
Odůvodnění:

Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně pobočky ve Zlíně ze dne 25.11.2010 č.j. 60 Co 7/2010-375, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 22.9.2009 č.j. 5 C 126/2006-309 ve věci samé (tj. ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení náhrady za ztrátu na výdělku ve výši 718.613,- Kč), není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno žádné rozhodnutí o věci samé, které by odvolací soud zrušil) a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř.

Vzhledem k tomu, že v průběhu dovolacího řízení bylo zjištěno, že původně žalovaná Střední odborná škola Slavičín, příspěvková organizace se sídlem ve Slavičíně, Divnice č. 119, IČO 15527808, zanikla v důsledku sloučení s jedním nástupcem Gymnáziem Jana Pivečky a Střední odbornou školou Slavičín, příspěvkovou organizací se sídlem ve Slavičíně, Školní č. 822, IČO 46276327 (z rejstříku škol byla vymazána dne 1.1.2012), Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 12.6.2012 č.j. 21 Cdo 1780/2011-444 v souladu s ustanovením § 107 odst. 1 a 3 o.s.ř. rozhodl, že v řízení bude namísto dosavadní žalované pokračováno s Gymnáziem Jana Pivečky a Střední odbornou školou Slavičín, příspěvkovou organizací se sídlem ve Slavičíně, Školní č. 822, IČO 46276327.
Žalobce v dovolání - mimo jiné - vytýká odvolacímu soudu nesprávný výklad ustanovení § 195 odst. 1 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31.12.2006 (srov. § 364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce) z hlediska otázky, jakým způsobem a v jaké výši náleží žalobci náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti s ohledem na skutečnost, že po skončení pracovní neschopnosti žalobce pouze z důvodu nepříznivé situace na trhu práce dosahoval nižší příjem (jako zaměstnanec u Agentury Pancéř s.r.o.), než by jinak (kdyby mu v tom nebránil nedostatek pracovních příležitostí) mohl dosáhnout při práci odpovídající jeho kvalifikaci (strojní inženýr s více než dvacetiletou praxí) a zachovanému pracovnímu potenciálu.

Ustálená soudní praxe v této souvislosti vychází z názoru, že z důvodu odpovědnosti za škodu vzniklou nemocí z povolání je zaměstnavatel povinen nahradit jen takovou škodu, která poškozenému zaměstnanci vznikla následkem nemoci z povolání (tj. v příčinné souvislosti s nemocí z povolání). Skutečnost, že poškozený zaměstnanec, který pro následky nemoci z povolání nemůže konat dosavadní práci, nemůže nastoupit po zjištění nemoci z povolání jiné zaměstnání odpovídající nemocí z povolání snížené (omezené) pracovní způsobilosti jen pro nedostatek pracovních příležitostí, není způsobena následky nemoci z povolání, ale situací na trhu práce, která však což je z hlediska odškodnění nemoci z povolání podstatné - postihuje všechny zaměstnance bez zřetele k tomu, zda jejich pracovní způsobilost je snížena (omezena) nemocí z povolání nebo z jiných příčin. Vzhledem k uvedenému proto dovolací soud zaujal již v minulosti stanovisko, že z důvodu odpovědnosti za škodu vzniklou nemocí z povolání nemůže být zaměstnanci, který pro následky nemoci z povolání není schopen konat dosavadní práci, uhrazena újma spočívající v tom, že pro nedostatek vhodných pracovních příležitostí nemůže po nemoci z povolání mít příjem z vlastní výdělečné činnosti buď vůbec, nebo tak jako v případě žalobce - pouze v nižším rozsahu, než by dosahoval při výkonu jiné práce odpovídající jeho schopnostem, kvalifikaci a nemocí z povolání snížené (omezené) pracovní způsobilosti. Protože smyslem a účelem náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity) je odškodnění snížení (omezení) nebo ztráty pracovní způsobilosti poškozeného zaměstnance a jeho neschopnosti dosahovat pro následky nemoci z povolání stejný výdělek jako před poškozením, odpovídá uvedeným požadavkům plně takový postup, který výdělek po zjištění nemoci z povolání určuje podle pravděpodobného výdělku (§ 17 odst. 4 zákona o mzdě), jehož by poškozený zaměstnanec dosáhl při práci odpovídající jeho schopnostem, kvalifikaci a zdravotnímu stavu, kterou by prokazatelně vykonával, kdyby tomu nebránil nedostatek pracovních příležitostí. Pravděpodobný výdělek je současně třeba stanovit ke dni, v němž poškozenému zaměstnanci vznikl nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání částečné invalidity (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 1.12.2000 sp. zn. 21 Cdo 2805/99, uveřejněný pod č. 45 v časopise Soudní judikatura, roč. 2001, na který v odůvodnění svého rozsudku poukazuje rovněž odvolací soud).

V projednávané věci soudy obou stupňů jak vyplývá z odůvodnění jejich rozsudků z tohoto právního názoru, který je i v současné době soudní praxí jako správný přijímán, důsledně vycházely. Soud prvního stupně (s jehož závěry se odvolací soud ztotožnil) proto v souladu se zákonem dovodil, že okolnost, že žalobce po skončení pracovní neschopnosti nemohl najít zaměstnání odpovídající jeho kvalifikaci a zachovanému (nemocí z povolání omezenému) pracovnímu potenciálu (tj. práci strojního inženýra v nevedoucí pozici) nebyla způsobena nemocí z povolání (ta mu v tom objektivně nebránila), ale pouze nedostatkem pracovních příležitostí na trhu práce , a že proto takovouto újmu nelze přičítat k tíži žalovaného , neboť ztráta na výdělku u žalobce nevznikla následkem nepříznivého zdravotního stavu způsobeného nemocí z povolání, ale následkem jiných skutečností . Dovodil-li dále, že za výdělek dosahovaný po zjištění nemoci z povolání je nutno považovat pravděpodobný výdělek, kterého by žalobce s ohledem na svoji kvalifikaci a dochovaný pracovní potenciál dosáhl při výkonu profese strojního inženýra (popř. strojního technika) v daném místě a čase, nebýt nepříznivé situace na trhu práce , bylo ve věci rozhodnuto v souladu s hmotným právem a s již ustálenou judikaturou, na níž dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit a z níž i nadále vychází (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 5.1.2010 sp. zn. 21 Cdo 4932/2008, nebo rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18.6.2008 sp. zn. 21 Cdo 2822/2007 a ze dne 24.9.2004 sp. zn. 21 Cdo 21029/2004, na které poukazují též soudy v projednávané věci).

Způsobilým podkladem pro závěr o zásadním významu napadeného rozsudku po právní stránce (§ 237 odst. 3 o.s.ř.) nemohou být ani námitky, jimiž dovolatel jak vyplývá z obsahu dovolání (srov. § 41 odst. 2 o.s.ř.) - zpochybňuje skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu (a soudu prvního stupně) vychází (že žalobce po skončení pracovní neschopnosti i přes následky nemoci z povolání mohl nadále vykonávat práci strojního inženýra, pokud by tomu nebránila nepříznivá situace na trhu práce , a že pravděpodobný výdělek při výkonu této práce by činil více než průměrný výdělek, kterého žalobce podle svých tvrzení prokazatelně mohl dosahovat, nebýt nemoci z povolání, u společnosti KOVOS, spol. s r.o. ), a nesouhlasí s postupem, jakým k nim odvolací soud dospěl. Podstatou těchto námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak provedené důkazy hodnotil, jestliže dovolatel namítá, že soudy obou stupňů vycházely pouze ze svých ničím nepodložených domněnek o tom, jaké požadavky byly v rozhodné době kladeny na zaměstnance ve strojírenských oborech , a že výši pravděpodobného výdělku určily pouze s odkazem na obecné, statistické údaje u reálně neexistujících, pouze teoreticky stanovených a definovaných pracovních pozic strojní inženýr a strojní technik . Vzhledem k tomu, že uvedené výtky žalobce nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř., nemohl dovolací soud správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu přezkoumat, neboť k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. § 237 odst. 3, část věty za středníkem, o.s.ř.).

Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením jeho právní předchůdkyně advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 10.000,- Kč [srov. § 3 odst. 1 bod 5, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15, § 16 odst. 2, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), tedy celkem 10.300,- Kč; náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a paušální částky náhrady výdajů nemohla být přiznána, neboť zástupce právní předchůdkyně žalovaného advokát JUDr. Jiří Frajt nepředložil soudu - jak je zřejmé z obsahu spisu - osvědčení o registraci plátce daně z přidané hodnoty vydané příslušným správcem daně. Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalovanému nahradil. Žalobce je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného (jeho právní předchůdkyni) v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 9. srpna 2012 JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu