21 Cdo 1779/2009
Datum rozhodnutí: 15.06.2010
Dotčené předpisy: § 16 odst. 1 předpisu č. 97/1963Sb., § 36 předpisu č. 97/1963Sb., § 80 písm. c) o. s. ř.





21

Cdo 1779/2009


ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně
A. K.
, zastoupené JUDr. Davidem Uhlířem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova č. 5, proti žalovanému
RFE/RL, Inc.,
se sídlem

ve Wilmington, County of Newcastle 19801, 100 West Tenth Street, Delaware, Spojené státy americké,

zastoupenému JUDr. Tomášem Zagarem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě č. 8, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru a o určení, že pracovní poměr trvá, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 44/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. listopadu 2008 č.j. 19 Co 435/2008-103, takto:


Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. 6. 2008, č. j. 27 C 44/2007-58
se zrušují
a věc
se vrací
Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.

Odůvodnění:


Dopisem ze dne 3. 11. 2006 žalovaný sdělil žalobkyni, že jí dává výpověď z pracovního poměru ( ze služeb u společnosti RFE/RL ) s tím, že počínaje zítřejším dnem, tj. 4. listopadem 2006 začíná žalobkyni běžet placená výpovědní lhůta do 31. prosince 2006 , kdy bude její pracovní poměr u RFE/RL ukončen .Vedle toho jak žalovaný kromě jiného uvedl má žalobkyně podle zásad odstupného společnosti RFE/RL nárok na vyplacení odstupného .


Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná, a že pracovní poměr účastníků trvá. Žalobu odůvodnila zejména tím, že jako arménská občanka u žalovaného pracovala na základě dvou samostatných pracovních smluv ze dne 14. 7. 1997 v pracovním poměru uzavřeném na dobu neurčitou jako hlasatel II s místy výkonu práce v Praze a ve Washingtonu D.C. s tím, že v pracovních smlouvách bylo mezi účastníky dohodnuto, že práva a povinnosti z pracovního poměru se mají řídit zákony Spojených států amerických, zákony District of Columbia nebo politikou (pracovním řádem) zaměstnavatele . Dne 3. 11. 2006 žalobkyně obdržela od žalovaného výpověď z pracovního poměru, v níž však nebyl uveden žádný důvod tohoto rozvázání. Žalobkyně má za to, že oprávnění žalovaného rozvázat pracovní poměr je třeba posuzovat podle českého práva, konkrétně podle § 46 zák. práce ve znění platném k 31. 12. 2006 , neboť jak uvedla - účinky použití sjednaného práva District of Columbia, v jehož právním řádu neexistuje zákoník práce ani obdobná zákonná úprava pracovně právních vztahů a tamní soudy posuzují rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele volněji než soudy české , by se příčily takovým zásadám právního řádu České republiky, na nichž je nutno bez výhrady trvat (§ 36 ZMPSaP) . Kromě toho namítala , že žalovaný v daném případě nepostupoval v souladu se svými vlastními interními předpisy , zejména článkem 5. 5 pracovního řádu, podle kterého lze rozvázat pracovní poměr se zaměstnancem na dobu neurčitou jen postupem v souladu s progresivní disciplínou nastíněnou v článku 5. 16 .


Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 3. 6. 2008 č.j. 27 C 44/2007-58 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 19.635,- Kč k rukám advokáta JUDr. Tomáše Zagara. Vycházeje ze skutečnosti, že si účastníci v pracovní smlouvě dohodli, že se jejich pracovní poměr bude řídit příslušnými zákony USA, Districtu of Columbia, dospěl soud prvního stupně k závěru, že v důsledku této volby práva (§ 16 zákona č. 97/1963 Sb.) je třeba předmětný spor posoudit a rozhodnout podle sjednané právní úpravy . Pracovní právo District of Columbia jak dále zdůraznil - se řídí velice starou a zavedenou právní doktrínou volného pracovního poměru , podle níž zaměstnanecký pracovní poměr lze ukončit kdykoliv, z jakéhokoliv důvodu nebo zcela bezdůvodně, a to jak ze strany zaměstnavatele, tak i zaměstnance, pokud tomu nebrání smluvní ustanovení . Jestliže si tedy účastníci v pracovní smlouvě nesjednali z tohoto volného pracovního poměru jakékoliv výjimky, pak je třeba předmětnou výpověď považovat za platný pracovněprávní úkon, k němuž v souladu s vnitřním předpisem mohl žalovaný přistoupit i tehdy, kdyby se žalobkyně žádného porušení pracovní kázně nedopustila . Okolnost, že mezi stranami zvolené právo přiznává - na rozdíl od práva českého - právo dát výpověď bez udání důvodů i zaměstnavateli, přitom podle názoru soudu prvního stupně neznamená, že by aplikace právního řádu státu District of Columbia byla v rozporu se zásadou veřejného pořádku ve smyslu ustanovení § 36 zákona č. 97/1963 Sb. Uvedený právní závěr však soud prvního stupně učinil nad rámec právního hodnocení potřebného pro rozhodnutí věci samé, neboť v řízení nebylo žalobkyní prokázáno, že by dle hmotného práva District of Columbia byla oprávněna se v řízení domáhat určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru , nýbrž že naopak již ze samotných, byť kusých tvrzení žalující strany vyplýval opak, tj. že právní úprava District of Columbia vychází ze zcela odlišného principu, než je tomu v České republice, neboť i neplatnému rozvazovacímu úkonu přiznává účinky platné výpovědi a zaměstnanci, s nímž zaměstnavatel rozvázal pracovní poměr způsobem neslučujícím se s hmotněprávní úpravou, přiznává právo domáhat se po zaměstnavateli ušlé mzdy, mzdy do budoucna, případně přisouzení odstrašující náhrady škody . Za tohoto stavu lze dle názoru soudu bez dalšího dovodit , že na žalobkyní požadovaném určení není dán naléhavý právní zájem , který české procesní předpisy stanoví jako předpoklad úspěšnosti určovacích žalob (§ 80 písm.c/ o.s.ř.) , a proto žalobu jako nedůvodnou v plném rozsahu zamítl .


K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 11. 2008 č.j. 19 Co 435/2008-103 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 18.921,- Kč k rukám advokáta JUDr. Tomáše Zagara . Odvolací soud přisvědčil názoru soudu prvního stupně, že možnost obou účastníků ukončit pracovněprávní vztah výpovědí bez uvedení důvodu, která vyplývá z rozhodného hmotného práva District of Columbia, není v rozporu se zásadou veřejného pořádku, nepříčí se zásadám společenského a státního zřízení České republiky a zásadám právního řádu, na nichž je nutno bezvýhradně trvat, není v rozporu se základními etickými a právními normami ČR, neprotiví se Ústavě ani Listině základních práv a svobod . S poukazem na skutečnost, že z práva District of Columbia, tak jak bylo zjištěno z prohlášení amerického advokáta Francise A. Vasqueze, jr., i z dopisu amerického právníka Haiga Elliana, nevyplývá, že by možnost žalovat na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru a na určení, že pracovní poměr trvá, byla založena přímo hmotným předpisem , odvolací soud zdůraznil, že podanou žalobu za této situace není možno posuzovat jako druh určovacích žalob, u nichž naléhavý právní zájem vyplývá z právního přepisu, ale jako žalobu na určení podle ust. § 80 písm. c) o.s.ř., jejíž předpoklad úspěšnosti po procesní stránce spočívá v tom, že na požadovaném určení je dán naléhavý právní zájem . Naléhavý právní zájem na požadovaném určení jak odvolací soud dále uvedl je dán jen tehdy, jestliže je určení (objektivně vzato) způsobilé odstranit stav právní nejistoty žalobce nebo ohrožení jeho práva . V daném případě však není požadované určení, i kdyby bylo žalobě vyhověno, způsobilé právní postavení žalobkyně změnit , a to bez ohledu na žalobkyní namítanou skutečnost, že žalovaný byl státním zaměstnavatelem, který nemůže se svými zaměstnanci uzavírat tzv. volné pracovní poměry. Z rozhodného práva totiž podle názoru odvolacího soudu nevyplývá, že v případě určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru by došlo k obnovení pracovního poměru ex tunc, jako je tomu v českém právu, naopak se z něj podává (zejména pokud jde o státní zaměstnance), že zaměstnanec se může domáhat pouze náhrady škody a opětovného dosazení do funkce, obnovení výsad a požitků . Protože za tohoto stavu by rozhodnutí o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru a o určení, že pracovní poměr mezi účastníky trvá, nemělo na právní postavení žalobkyně žádný vliv , ztotožnil se odvolací soud se závěrem soudu prvního stupně o tom, že na požadovaném určení nemůže být dán naléhavý právní zájem , a že proto již je nadbytečné zabývat se tím, zda pracovní poměr byl sjednán jako volný pracovní poměr a zda postup žalovaného při dání výpovědi byl v souladu s pracovním řádem .


Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Namítala, že soudy obou stupňů v projednávané věci nedostály své povinnosti uvedené v ustanovení § 53 odst. 1 zákona č. 97/1963 Sb., ze kterého vyplývá pro soud zcela jednoznačná úřední povinnost zjistit obsah rozhodného cizího práva . Soud sice podle názoru dovolatelky může určitou součinnost požadovat po účastnících řízení, ale nemůže se tak zbavit své odpovědnosti za dostatečné zjištění rozhodného práva úplně a tuto povinnost přenést na účastníky . V daném případě však soudy protiprávně a v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu ČR požadovaly prokázání rozhodného práva výlučně po jedné straně sporu - žalobkyni a z důvodu neunesení tohoto důkazního břemene rozhodly v její neprospěch, ačkoli podle převažujících názorů vyskytujících se v teorii a literatuře o mezinárodním právu soukromém soudy měly za situace, kdy nebyly schopny dostatečně zjistit obsah rozhodného práva, použít na věc české právo, a v takovém případě by musely žalobkyni vyhovět . Kromě toho jak dále zdůraznila - pokud nebyl obsah cizího rozhodného práva dostatečně a náležitě zjištěn, pak není na místě zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu založené na nedostatku naléhavého právního zajmu na požadovaném určení. Žalobkyně rovněž vytkla odvolacímu soudu, že se nedostatečně vypořádal s jejími námitkami ohledně věrohodnosti listinného důkazu, ze kterého soudy zjišťovaly obsah rozhodného práva, a to prohlášení advokáta Francise A. Vasqueze, jr., jehož správnost nebyla notářsky ověřena (ale jen totožnost prohlašujícího), což podle názoru žalobkyně věrohodnost prohlášení snižuje , a navíc bylo sepsáno pro účely řízení týkající se sporu jiné zaměstnankyně žalovaného o neplatnost výpovědi. Konečně dovolatelka na rámec své argumentace namítala, že se soudy náležitě nezabývaly jejím tvrzením, že žalovaný je institucí veřejnoprávního charakteru, která jako taková nemůže uzavírat se svými zaměstnanci tzv. volné pracovní poměry , a odmítly k tomuto tvrzení provést navržené důkazy. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu a důvodů procesní ekonomie i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále jen o.s.ř. ), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu,který byl vydán před 1. 7. 2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.


Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).


Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].


Žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno žádné rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tedy jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.


Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o.s.ř.].


Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.


Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.


Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno (správnost skutkových zjištění přezkumu dovolacího soudu nepodléhá srov. § 241a odst. 3 a § 242 odst. 3 o. s. ř.), že žalobkyně jako arménská občanka a žalovaný jako právnická osoba založená podle práva USA, uzavřeli dne 14.7.1997 dvě pracovní smlouvy, v nichž bylo ujednáno, že žalobkyně bude pracovat jako hlasatel II a že místem výkonu práce bude jednak organizační složka žalovaného RFE/RL, Inc., Vinohradská 1, Praha 1, Česká republika , a jednak RFE/RL, Inc., 1201 Connecticut Avenue, N. W. Washington, D. C. 20036 nebo takové jiné místo, které společnost může určit . Dále si účastníci v pracovních smlouvách dohodli (bod 9, resp. 10), že se tato smlouva řídí zákony Spojených států amerických. Veškeré podmínky pracovního poměru se navíc řídí příslušnými zákony Spojených států, District of Columbia nebo politikou společnosti . Dopisem ze dne 3.11.2006 žalovaný kromě jiného sdělil žalobkyni, že jí dává výpověď z pracovního poměru s tím, že počínaje zítřejším dnem, tj. 4. listopadem 2006 začíná žalobkyni běžet placená výpovědní lhůta do 31. prosince 2006 , kdy bude její pracovní poměr u RFE/RL ukončen ; důvod rozvázání pracovního poměru neuvedl.


Podle ustanovení 16 odst. 1 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním (ve znění účinném do 31.12.2002) se poměry z pracovní smlouvy řídí - pokud se účastníci nedohodnou na něčem jiném - právem místa, kde pracovník vykonává práci. Koná-li však pracovník práci v jednom státě na základě pracovního poměru s organizací, která má sídlo v jiném státě, je rozhodné právo sídla organizace, leč by šlo o osobu, která má bydliště ve státě, kde se práce vykonávala.


Z uvedeného ustanovení vyplývá, že v oblasti pracovního práva zákon účastníkům umožňuje stanovit si vlastním projevem vůle, že jejich právní vztah se má řídit určitým právem. Jde o samostatné smluvní ujednání, které je právně nezávislé na smlouvě, kterou byl založen vlastní pracovněprávní vztah. Znamená to, že v první řadě - vztaženo na posuzovanou věc - je třeba zvlášť podle českého práva (protože je to české právo, které volbu práva umožňuje a připouští) posuzovat platnost právního úkonu, kterým byla volba práva provedena, a teprve potom - je-li to třeba - platnost pracovní smlouvy či jejích jednotlivých ustanovení jako takové (i když se obě ujednání nacházejí na téže listině), a konečně je třeba zvlášť posoudit platnost jednostranného právního úkonu směřujícího k rozvázání pracovního poměru.


Dovolatelka nezpochybňuje platnost ujednání účastníků ze dne 14. 7. 1997 o volbě práva District of Columbia, USA, na jehož základě byly sjednány obě pracovní smlouvy mezi účastníky, a nezpochybňuje ani závěr odvolacího soudu o tom, že možnost obou účastníků pracovního poměru ukončit pracovněprávní vztah bez uvedení důvodu (zakotvená v právu cizího státu aplikovaného v důsledku volby práva) se nepříčí zásadám společenského a státního zřízení České republiky a zásadám právního řádu, na nichž je nutno bezvýhradně trvat (nepředstavuje rozpor s veřejným pořádkem ve smyslu § 36 zákona č. 97/1963 Sb.); uvedený závěr odvolacího soudu je ostatně v souladu s ustálenou judikaturu, na níž dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit (srov. právní závěr vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. 12. 2008 sp.zn. 21 Cdo 4196/2007, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod poř. č. 104, ročník 2009).


Dovolatelka však s poukazem na skutečnost, že soudy v projednávané věci nedostatečně zjistily obsah rozhodného práva, vyslovuje nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, na kterém založil své zamítavé rozhodnutí o věci samé, že na žalobkyní požadovaném určení (že výpověď z pracovního poměru daná žalobkyni dopisem žalovaného ze dne 3.11.2006 je neplatná, a že pracovní poměr žalobkyně u žalovaného trvá) není dán naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř. Vzhledem k tomu, že odvolací soud v projednávané věci - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku

- vyřešil právní otázku existence naléhavého právního zájmu, který je předpokladem úspěchu žaloby na určení podle ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř., v rozporu s ustálenou judikaturou soudů, a protože posouzení této otázky bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu z tohoto hlediska rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné.


Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.


Podle ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř. lze žalobou uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.


Podle ustálené judikatury soudů naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Současně jak lze odvolacímu soudu přisvědčit je naléhavý právní zájem na požadovaném určení dán jen tehdy, jestliže je určení (objektivně vzato) způsobilé odstranit stav právní nejistoty žalobce nebo ohrožení jeho práva . Žaloba domáhající se určení podle ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř. nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti podle ustanovení § 80 písm. b) o.s.ř. (srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24.2.1971 sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1972). Vyslovený předpoklad však nelze chápat všeobecně. Prokáže-li žalobce, že má právní zájem na tom, aby bylo určeno určité právo nebo právní poměr, přestože by mohl žalovat přímo na splnění povinnosti, nelze mu určovací žalobu odepřít. Za nedovolenou - při možnosti žaloby na plnění - lze považovat určovací žalobu jen tam, kde by nesloužila potřebám praktického života, nýbrž jen ke zbytečnému rozmnožování sporů. Jestliže se určením, že tu právní vztah nebo právo je či není, vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu (a předejde se tak žalobě o plnění), je určovací žaloba přípustná i přesto, že je možná také žaloba na splnění povinnosti podle ustanovení § 80 písm. b) o.s.ř. (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 3. 1997 sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný pod č. 21 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997).


V projednávané věci odůvodnil odvolací soud svůj závěr o nedostatku naléhavého právního zájmu na žalobkyní požadovaném určení tím, že v daném případě není požadované určení, i kdyby bylo žalobě vyhověno, způsobilé právní postavení žalobkyně změnit . Odvolací soud však ve svých úvahách přehlíží, že určovací žaloba má - jak výše uvedeno - své místo také tam, kde se její pomocí vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu. Z toho, že žalobkyně tvrdí, že ukončení pracovního poměru výpovědí ze dne 3. 11. 2006 je neplatné a že pracovní poměr účastníků nadále trvá, zatímco žalovaný zastává stanovisko opačné, je zřejmé, že mezi účastníky panuje nejistota o jejich vzájemném vztahu a objektivně je tedy dán naléhavý právní zájem žalobkyně na vyjasnění tohoto stavu. I kdyby jak zdůrazňuje odvolací soud - rozhodnutí soudu o určení neplatnosti výpovědi nezakládalo podle rozhodného práva obnovení původního pracovního poměru účastníků ex tunc, není vyloučeno a k tomu se odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku nevyjadřuje že právě vyřešení otázky neplatnosti (protiprávnosti) rozvázání pracovního poměru může být předpokladem pro případné podání žaloby, kterou by se zaměstnanec mohl domáhat jak se podává z dopisu amerického právníka Haiga Elliana odškodnění zahrnujícího rozdíl mezi skutečným platem a platem, který měl zaměstnanci náležet, plat za období od rozsudku do opětovného dosazení do funkce, obnovení výsad a požitků a jakoukoli náhradu škody vyplývající z protiprávního propuštění . Za tohoto stavu tedy nelze dovozovat, že rozhodnutí o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru by nemělo na právní postavení žalobkyně žádný vliv .


Ani naléhavý právní zájem na určení, že pracovní poměr žalobkyně u žalovaného trvá, nelze bez dalšího odmítat na podkladě názoru (i kdyby byl opodstatněný), že z rozhodného práva nevyplývá, že v případě určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru by došlo k obnovení pracovního poměru ex tunc, jako je tomu v českém právu . Uvedený názor se totiž může (samozřejmě spolu s dalšími okolnostmi) projevit jen v tom, jak bude o žalobě meritorně rozhodnuto, aniž by na posouzení naléhavého právního zájmu na určení mohlo mít jakýkoliv vliv.


Z uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu, že z důvodů jím uváděných není (v době, kdy o věci rozhodoval) dán v projednávané věci naléhavý právní zájem na požadovaném určení (že výpověď z pracovního poměru ze dne 3.11.2006 je neplatná a že pracovní poměr účastníků trvá), nemůže zatím obstát.


Protože napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud České republiky jej podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).


Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).



Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 15. června 2010


JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.

předseda senátu