21 Cdo 1779/2004
Datum rozhodnutí: 02.02.2005
Dotčené předpisy: § 238a odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 238a odst. 2 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 241a odst. 2 písm. a) předpisu č. 99/1963Sb., § 243b odst. 5 písm. a) předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




21 Cdo 1779/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny ve věci výkonu rozhodnutí oprávněných a) nezletilé M. M., a b) nezletilého M. M., obou bytem u matky L. M., obou zastoupených advokátkou, proti povinnému M. M., zastoupenému advokátem, pro výživné srážkami ze mzdy povinného, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 2 E 854/2003, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. února 2004 č.j. 21 Co 44/2004-62, takto:

I. Dovolání povinného se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Na návrh oprávněných Okresní soud v Rakovníku, kterému byla věc usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 18.9.2003 č.j. 45 E 1259/2003-3 postoupena jako soudu místně příslušnému, usnesením ze dne 23.12.2003 č.j. 2 E 854/2003-36 nařídil podle "vykonatelných rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 17.7.2002 sp. zn. 25 Nc 401/2001 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28.11.2002 č.j. 14 Co 346/02-232" k uspokojení "přednostní pohledávky výživného" oprávněné a) "na dlužném výživném za dobu od 1.7.2001 do 31.8.2003 ve výši 15.780,- Kč a dále pro běžné výživné počínaje dnem 1.9.2003 ve výši 3.000,- Kč do každého 15. dne v měsíci předem" a oprávněného b) "na dlužném výživném za dobu od 1.7.2001 do 31.8.2003 ve výši 10.520,- Kč a dále pro běžné výživné počínaje dnem 1.9.2003 ve výši 2.000,- Kč do každého 15. dne v měsíci předem" výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy, která povinnému přísluší proti plátci mzdy "M. spol. s r.o.", rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a stanovil bližší podmínky, za nichž má být výkon rozhodnutí prováděn, a další povinnosti povinného a plátce mzdy při provádění výkonu rozhodnutí.

K odvolání povinného Krajský soud v Praze usnesením ze dne 27.2.2004 č.j. 21 Co 44/2004-62 usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Dovodil, že pro nařízení výkonu rozhodnutí byly splněny všechny zákonem stanovené předpoklady. K námitce povinného, že "svým dětem poskytuje výživné řádně každý měsíc, odvolací soud uvedl, že při rozhodování o nařízení výkonu rozhodnutí soud nezkoumá, zda a v jaké míře povinný plnil oprávněnému, neboť tyto okolnosti mohou být hodnoceny jen "v případném řízení o zastavení výkonu rozhodnutí v souladu s ustanovením § 268 o.s.ř.".

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání. Namítá, že se soudy nezabývaly jeho obranou, kterou uplatnil již proti návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, že "výživné řádně platí, že na výživném nemá žádných nedoplatků, že naopak oprávněným zaplatil více a že nebyla tak splněna základní a nezbytná podmínka pro nařízení výkonu rozhodnutí". Nesouhlasí se stanoviskem odvolacího soudu, že při rozhodování o nařízení výkonu rozhodnutí soud nezkoumá, zda a v jaké míře povinný plnil oprávněnému a že tyto okolnosti lze hodnotit jen v řízení o zastavení výkonu rozhodnutí, a dovozuje, že "soud musí při nařízení exekuce k tvrzeným skutečnostem o splnění povinnosti povinného přihlédnout a při svém rozhodování je zohlednit a vypořádat se s nimi, zvláště když byly prokázány". Povinný v dovolání dále uvádí, že "pochybnosti vzbuzují také skutková zjištění odvolacího soudu", a zdůrazňuje v této souvislosti, že "žádné platby na výživné své manželky do skutečných plateb nezapočítával a výživné oprávněných platí stále stejným způsobem" a že "údajné třídenní prodlení s úhradou výživného pozdější úhradou svůj závazek splnil, a proto nelze již splněný závazek posléze vymáhat exekučně (navíc prodlení bylo způsobeno okolnostmi, jež povinný nemohl ovlivnit)". Vytkl dále odvolacímu soudu, že se nevypořádal s tím, že "povinný měl a má na výživném přeplatek, a proto nemohla v době podání návrhu existovat žádná splatná pohledávka oprávněných za povinným", a že nepřihlédl k tomu, že usnesení soudu prvního stupně není odůvodněno, že z něj není zřejmé, z čeho soud při svém rozhodování vycházel, a že je proto nepřezkoumatelné. Povinný přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení § 238a odst.1 písm.c) o.s.ř. a navrhuje, aby dovolací soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadené usnesení bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, jsou obsaženy v ustanovení § 238a odst.1 písm.c), § 238a odst.2 a v § 237 odst.1 a 3 o.s.ř.

Dovolání je přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí [§ 238a odst.1 písm.c), § 238a odst.2 a § 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.], nebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí jinak než v dřívějším usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější usnesení zrušil [§ 238a odst.1 písm.c), § 238a odst.2 a § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 238a odst.1 písm.c), § 238a odst.2 a § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené usnesení odvolacího soudu má v rozhodnutí o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí po právní stránce zásadní význam [§ 238a odst.1 písm.c), § 238a odst.2 a § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].

Povinný dovoláním napadá usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí. Podle ustanovení § 238a odst.1 písm.c), § 238a odst.2 a § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno usnesení o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání povinného proti usnesení odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 238a odst.1 písm.c), § 238a odst.2 a § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 238a odst.1 písm.c), § 238a odst.2 a § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [238a odst.1 písm.c), § 238a odst.2 a § 237 odst.3 o.s.ř.].

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 238a odst.1 písm.c), § 238 odst.2 a § 237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení 238a odst.1 písm.c), § 238a odst.2 a § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení 238a odst.1 písm.c), § 238a odst.2 a § 237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené usnesení odvolacího soudu v rozhodnutí o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Dovolání může být podle ustanovení 238a odst.1 písm.c), § 238a odst.2 a § 237 odst. 1 písm.c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení § 238 a § 238a o.s.ř. (srov. § 241a odst. 3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.6.2004 sp. zn. 21 Cdo 541/2004, který byl uveřejněn pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).

Při rozhodování o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí pro vymožení peněžitého plnění soud - z hlediska jeho věcného posouzení - zkoumá, zda rozhodnutí (jiný způsobilý titul), jehož výkon je navrhován, bylo vydáno orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelné po stránce formální a materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni, zda je výkon rozhodnutí navrhován v takovém rozsahu, který stačí k uspokojení oprávněného, zda k vydobytí pohledávky nepostačuje výkon rozhodnutí nařízený nebo navržený jiným způsobem, zda vymáhané právo není prekludováno a zda navržený způsob výkonu rozhodnutí není zřejmě nevhodný. Při výkonu rozhodnutí soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost vykonávaného rozhodnutí nebo jiného titulu; obsahem rozhodnutí (jiného titulu), jehož výkon se navrhuje, je soud vázán a je povinen z něj vycházet. Při rozhodování o nařízení výkonu rozhodnutí soud nezkoumá, zda, popřípadě v jakém rozsahu, povinný splnil vymáhanou povinnost; v tomto směru vychází z tvrzení oprávněného (srov. například právní názor uvedený v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20.8.1965 sp.zn. 5 Cz 57/65, které bylo uveřejněno pod č. 69 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1965). Jestliže povinný při podání odvolání proti usnesení o nařízení soudního výkonu rozhodnutí doloží, že svou povinnost vůči oprávněnému splnil dobrovolně, není to důvodem ke změně rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že se návrh na nařízení soudního výkonu rozhodnutí zamítá, nýbrž k zastavení výkonu rozhodnutí usnesením soudu prvního stupně (srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 25.4.1980 sp. zn. 3 Cz 24/80, uveřejněný pod č. 41 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1982). Z uvedených závěrů vychází i dosavadní soudní praxe, vycházel z nich - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí - odvolací soud a ani dovolací soud nemá důvod na těchto závěrech cokoli měnit.

Námitka dovolatele, že "rozhodnutí soudu prvního stupně není odůvodněno, je tedy nepřezkoumatelné, a že odvolací soud se touto skutečností nezabýval a usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil" představuje - jak vyplývá z její povahy - označení vady, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tedy uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst.2 písm.a) o.s.ř. Vzhledem k tomu, že k okolnostem uplatněným tímto dovolacím důvodem nemůže být - jak uvedeno výše - při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto, nemůže mít usnesení odvolacího soudu ani z pohledu této námitky po právní stránce zásadní význam.

Z uvedeného vyplývá, že dovolání proti usnesení odvolacího soudu (s ohledem na povinným uplatněné dovolací důvody) není přípustné ani z hlediska ustanovení § 238a odst. 1 písm. c), § 238a odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání povinného podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. - aniž by se mohl věcí dále zabývat - odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 254 odst. 1, § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť povinný s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a oprávněným v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 2. února 2005

JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.

předseda senátu