21 Cdo 1777/2004
Datum rozhodnutí: 24.03.2005
Dotčené předpisy: § 19 předpisu č. 99/1963Sb., § 90 předpisu č. 99/1963Sb., § 79 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb., § 43 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb., § 104 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb., § 7 odst. 1 předpisu č. 148/1998Sb., § 3 odst. 1 předpisu č. 219/2000Sb.




21 Cdo 1777/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Mgr. M. P., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Národnímu bezpečnostnímu úřadu v P., o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 21 C 60/2001, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. srpna 2003 č.j. 18 Co 360/2003-36, takto:

I. Dovolání žalobce se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 6 dne 19.4.2001 domáhal, aby bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru provedené žalovaným, které mu bylo doručeno dne 19.2.2001, je neplatné. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že se vytýkaného porušení pracovní kázně (neoprávněného nakládání s utajovanými skutečnostmi) nedopustil a že v okamžitém zrušení pracovního poměru nebyly v rozporu s ustanovením § 55 zákoníku práce skutkově vymezeny jeho důvody tak, aby je nebylo možné zaměnit s jinými. Jako žalovaného v žalobě označil "Národní bezpečnostní úřad, B. 20, P.".

Obvodní soud pro Prahu 6 usnesením ze dne 22.5.2003 č.j. 21 C 60/2001-25 řízení zastavil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně dovodil, že žalobcem označený žalovaný Národní bezpečnostní úřad je "ústředním správním orgánem" a že jako organizační složka státu není právnickou osobou; protože mu ani zákon nepřiznává způsobilost být účastníkem řízení (ve věci bylo "zapotřebí označit žalovaného jako Českou republiku - Národní bezpečnostní úřad"), byl za účastníka občanského soudního řízení označen ten, kdo není způsobilým účastníkem řízení. Vzhledem k tomu, že žalobce v žalobě označil žalovaného přesně, určitě a srozumitelně a že tedy nebyl důvod pro postup podle ustanovení § 43 o.s.ř., muselo být řízení podle ustanovení § 104 odst.1 o.s.ř. zastaveno.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 11.8.2003 č.j. 18 Co 360/2003-36 usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud dovodil, že žalobce podle "textu žaloby" neměl "v úmyslu jako žalovaného žalovat stát", neboť "zřejmě považoval Národní bezpečnostní úřad za účastníka řízení nadaného právní subjektivitou". Žalovaného označil žalobce za účastníka řízení přesně, určitě a srozumitelně a nešlo tedy o "vadné podání" ve smyslu ustanovení § 43 odst.1 o.s.ř.; kdyby soud přesto žalobce vyzýval "k tomu, aby za účastníka řízení označil stát jako žalovaného nadaného právní subjektivitou", nepřípustně by tím žalobce poučil o hmotném právu a narušil by tím zásadu rovnosti účastníků řízení. Soud prvního stupně proto řízení zastavil v souladu s ustanovením § 104 odst.1 o.s.ř.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že "formální lpění na výkladu o neodstranitelném nedostatku podmínek řízení a sporném tvrzení, že formálním poučením o upřesnění označení strany žalované (která již tak byla označena nezaměnitelně) by byla narušena zásada rovnosti stran, obecný soud porušuje a překračuje vyšší právní normu, jíž bezpochyby je ústavní právo", neboť tímto postupem soudů je "mařeno ústavní právo fyzické osoby, občana ČR, na spravedlivý proces a přístup k soudci vůbec". Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a aby "nařídil soudní projednání sporu".

Poté, co Obvodní soud pro Prahu 6 usnesením ze dne 21.11.2003 č.j. 21 C 60/2001-43 žalobce vyzval, aby si pro podání dovolání v této věci zvolil zástupce advokáta a aby jeho prostřednictvím podal řádné dovolání proti usnesení odvolacího soudu, a co mu k provedení těchto úkonů určil lhůtu 10 dnů od doručení usnesení, kterou usnesením ze dne 19.12.2003 č.j. 21 C 60/2001-48 prodloužil do 30.1.2004, žalobce prostřednictvím advokáta, kterému udělil plnou moc dne 11.4.2004, podáním ze dne 22.4.2004 své dovolání proti usnesení odvolacího soudu doplnil. V tomto podání dovozuje, že "poučení o správném způsobu označení účastníka řízení je poučením procesní povahy a nikoliv poučením o hmotném právu" a že proto bylo povinností soudů postupovat podle ustanovení § 43 o.s.ř. Žalobce zdůrazňuje, že ze žaloby "jasně vyplývala skutečnost, že žalovaným je (či má být) subjekt, u něhož byl žalobce zaměstnán v pracovním poměru", a že tedy "chybné označení účastníka bylo nedostatkem, který se týkal pouze žalobního návrhu (nikoliv řízení) a který byl odstranitelný", neboť "o identitě subjektu, kterého žalobce zamýšlel žalovat, nemohlo být pochyb a šlo spíše o omyl žalobce či zřejmou nesprávnost"; závěr soudů, že označení Národního bezpečnostního úřadu jako účastníka řízení bylo přesné, určité a srozumitelné, je nesprávný. Podle názoru žalobce názory soudů nejsou v souladu s právem na soudní ochranu ve smyslu Čl. 36 odst.1 Listiny základních práv a svobod a s Čl. 90 Ústavy.

Národní bezpečnostní úřad navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl. Uvedl, že úkolem soudu v občanském soudním řízení je rozhodovat "o právech, povinnostech a právem chráněných zájmech" a nikoliv "poskytovat účastníkům právní pomoc, vysvětlovat jim, jak by se měli za dané procesní situace zachovat nebo je dokonce přesvědčovat, aby určitým způsobem jednali". Poučení o "správném označení účastníka" nepředstavuje "pouze poučení procesní povahy"; závěr o tom, zda "žalobní návrh může obstát, není výsledkem aplikace procesních předpisů, ale hmotněprávních norem". Označil-li žalobce za žalovaného organizační složku státu, která nemá způsobilost být účastníkem řízení, nevyplývá "nedostatek žaloby z norem procesního práva, ale ze závěru, že takovýto subjekt není podle hmotného práva způsobilý mít práva a povinnosti".

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 o.s.ř., že jde o usnesení, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 239 odst. 2 písm. a) o.s.ř., a že k podání žalobce ze dne 22.4.2004, kterým doplnil své dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, nelze přihlížet, jestliže jím byly v rozporu s ustanovením § 241b odst.3 části druhé věty před středníkem o.s.ř. doplněny dovolací důvody, popřípadě v rozporu s ustanovením § 242 odst.4 o.s.ř. změněny dovolací důvody po uplynutí lhůty k dovolání, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Podle ustanovení § 19 o.s.ř. způsobilost být účastníkem řízení má ten, kdo má způsobilost mít práva a povinnosti; jinak jen ten, komu ji zákon přiznává.

Způsobilostí být účastníkem řízení se rozumí způsobilost mít procesní práva a povinnosti, která zákon přiznává účastníkům. Způsobilost být účastníkem řízení má zásadně ten, kdo má podle hmotného práva způsobilost mít práva a povinnosti (tzv. právní subjektivitu). Způsobilost být účastníkem řízení tedy mají fyzické osoby (jejich způsobilost mít práva a povinnosti v pracovněprávních vztazích jako zaměstnanci vyplývá z ustanovení § 11 odst.1 a 2 zák. práce a jako zaměstnavatelé z ustanovení § 8a věty první zák. práce), právnické osoby a stát (Česká republika); je-li stát (Česká republika) účastníkem pracovněprávních vztahů, je právnickou osobou (srov. § 8b odst.1 zák. práce) a jedná za něj příslušná organizační složka státu (srov. § 8b odst.2 zák. práce). Ten, kdo nemá podle hmotného práva způsobilost mít práva a povinnosti (tzv. právní subjektivitu), je způsobilým účastníkem řízení, jen jestliže mu zákon tuto způsobilost přiznává.

Národní bezpečnostní úřad je ústřední správní úřad (srov. § 7 odst.1 zákona č. 148/1998 Sb., o ochraně utajovaných skutečností a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů) a je tedy - jak vyplývá z ustanovení § 3 odst.1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, který nabyl účinnosti dnem 1.1.2001 - organizační složkou státu. Jako organizační složka státu není právnickou osobou (srov. § 3 odst.2 větu první zákona č. 219/2000 Sb.); protože ani zákon nepřiznává Národnímu bezpečnostnímu úřadu způsobilost být účastníkem řízení, není způsobilým účastníkem občanského soudního řízení.

Podle ustanovení § 90 o.s.ř. účastníky řízení jsou žalobce a žalovaný. Vymezení účastníků řízení se v tomto případě zakládá čistě procesním způsobem; žalobcem je ten, kdo podal u soudu návrh na zahájení řízení (žalobu), a žalovaným je ten, koho žalobce v žalobě za tohoto účastníka řízení (za žalovaného) označil.

Z ustanovení § 79 odst.1 věty druhé a třetí o.s.ř. vyplývá, že žalobce musí v žalobě označit účastníky řízení tak, aby bylo nepochybné, kdo je účastníkem řízení, aby ho nebylo možné zaměnit s někým jiným (s jinou osobou), a aby s ním soud mohl jednat. Fyzickou osobu jako účastníka řízení je proto třeba označit jménem, příjmením a bydlištěm, popřípadě dalšími údaji umožňujícími její přesnou identifikaci (datem narození, místem podnikání apod.). Právnická osoba se jako účastník řízení označuje uvedením obchodní firmy nebo názvu a adresy sídla; jde-li o právnickou osobu, která se zapisuje do obchodního rejstříku, je součástí obchodní firmy právnické osoby - kromě jejího názvu - i dodatek označující její právní formu (§ 9 odst.2 obch. zák.).

Ve vztahu ke státu se v ustanovení § 79 odst.1 větě druhé občanského soudního řádu (ve znění účinném v době podání žaloby) uvádělo, že jeho označení jako účastníka řízení obsahuje "označení státu a příslušného státního orgánu, který za stát před soudem vystupuje". Uvedená dikce vystihovala situaci, jaká tu byla před přijetím zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, a zákona č. 155/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Ode dne účinností těchto zákonů (tj. od 1.1.2001) je nepochybné, že za stát může v právních vztazích (včetně pracovněprávních vztahů) jednat a v řízení před soudem vystupovat jeho organizační složka. I když uvedené změny v právní úpravě nebyly výslovně promítnuty do znění ustanovení § 79 odst.1 o.s.ř. (k tomu došlo až zákonem č. 151/2002 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím soudního řádu správního, jenž nabyl účinnosti dnem 1.1.2003), je třeba dovodit, že již od 1.1.2001 se stát v žalobě uváděl "označením státu a příslušné organizační složky, která za stát před soudem vystupuje".

Jestliže žaloba neobsahuje v označení účastníků řízení, všechny údaje potřebné k označení účastníků řízení nebo je-li žaloba v označení účastníků řízení neurčitá nebo nesrozumitelná (tj. obsahuje-li takové označení účastníků řízení, které neumožňuje jejich přesnou identifikaci nebo je-li zjevný logický rozpor mezi označením účastníka řízení a jinými údaji o tomto účastníku obsaženými v žalobě), jde o podání neúplné, neurčité nebo nesrozumitelné a soud je povinen pokusit se takovéto vady podání odstranit - neučinil-li tak žalobce dříve sám (z vlastní iniciativy) - postupem podle ustanovení § 43 o.s.ř.

Příčinou toho, proč je žaloba v označení účastníků řízení vadná, mohou být i chyby v psaní nebo jiné zřejmé nesprávnosti, které se žalobci přihodily při vyhotovení žaloby. O odstranění tímto způsobem vzniklých vad podání je soud povinen se pokusit postupem podle ustanovení § 43 o.s.ř. - jak vyplývá z jejich povahy - jen tehdy, jsou-li z obsahu žaloby zjevné; není-li chyba v psaní nebo jiná zřejmá nesprávnost z obsahu žaloby nepochybná, lze ji zohlednit, jen jestliže ji žalobce odstraní sám (tj. sdělí-li soudu, že v označení účastníků došlo k chybě v psaní nebo jiné zřejmé nesprávnosti a současně uvede správné znění opravovaného údaje).

Označí-li však žalobce v žalobě účastníky řízení úplně (přesně), určitě a srozumitelně, není vadou podání skutečnost, že nemají (všichni nebo někteří z nich) způsobilost být účastníkem řízení. Byl-li v žalobě označen za účastníka řízení ten, kdo nemá způsobilost být účastníkem řízení, jde o nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit. Ten, kdo nemá způsobilost být účastníkem řízení, nemůže v občanském soudním řízení vstoupit do procesních vztahů. V takto vadně zahájeném řízení nemůže vzniknout procesněprávní vztah, neboť zde chybí jeden z jeho základních prvků - jeden ze subjektů procesněprávního vztahu (způsobilá strana sporu). Vadu podání (žaloby) v označení účastníka řízení je třeba vždy a důsledně odlišovat od nezpůsobilosti být účastníkem řízení. Nemá-li žalobcem bezvadně označený účastník způsobilost být účastníkem řízení, není v soudní a právní praxi a ani v právní teorii žádná pochybnost o tom, že jde o nedostatek podmínky řízení a nikoliv o vadu podání. Soud je povinen v kterémkoliv stadiu řízení k tomuto nedostatku podmínek řízení přihlédnout a řízení zastavit (§ 103, § 104 odst. 1 o.s.ř.). Způsobilost být účastníkem řízení je přitom procesní podmínkou, kterou soud zkoumá z úřední povinnosti a jejíž nedostatek vždy vede k zastavení řízení (srov. též nález Ústavního soudu České republiky ze dne 29.6.1995 sp. zn. III. ÚS 74/94, Sbírka nálezů a usnesení sv. III, č. 42, str. 297).

Vzhledem k tomu, že soud v případě neodstranitelného nedostatku podmínky řízení nemůže v řízení pokračovat a je povinen řízení zastavit, nemůže do takto vadně zahájeného řízení přistoupit další účastník (§ 92 odst. 1 o.s.ř.) a nemůže ani dojít k záměně účastníka (§ 92 odst. 2 o.s.ř.). V řízení není možné ani pokračovat s právním nástupcem účastníka, který v době zahájení řízení neměl způsobilost být účastníkem řízení; procesní nástupnictví se uplatní - jak vyplývá z ustanovení 107 odst. 1 o.s.ř. - jen tehdy, jestliže účastník alespoň v den podání žaloby měl způsobilost být účastníkem řízení a tuto způsobilost ztratil až po zahájení řízení (v jeho průběhu).

Uvedené platí nejen tehdy, označil-li žalobce za účastníka řízení toho, kdo nikdy neměl způsobilost být účastníkem řízení, nebo někoho, kdo sice byl způsobilý mít práva a povinnosti nebo jemuž zákon přiznával způsobilost být účastníkem řízení, avšak před zahájením řízení tuto způsobilost ztratil, ale i v případě, že žalobce označil za účastníka řízení organizační složku právnické osoby, která nemá tzv. právní subjektivitu, nebo organizační složku státu (srov. též názor vyjádřený ve Stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 3.9.1997 Cpjn 30/97, které bylo uveřejněno pod č. 41 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1997).

V projednávané věci žalobce - jak je nepochybné z obsahu žaloby - označil za žalovaného "Národní bezpečnostní úřad, B., P.". Uvedené označení žalovaného bylo úplné (přesné), určité a srozumitelné a v nikom (tedy v každém, kdo si žalobu přečetl a prostudoval) nemohlo vzbudit žádné pochybnosti o tom, kdo se měl podle údajů v žalobě řízení jako žalovaný účastnit.

Žalobce dovozuje, že ze žaloby "jasně vyplývala skutečnost, že žalovaným je (či má být) subjekt, u něhož byl žalobce zaměstnán v pracovním poměru", a že tedy "chybné označení účastníka bylo nedostatkem, který se týkal pouze žalobního návrhu (nikoliv řízení) a který byl odstranitelný", neboť "o identitě subjektu, kterého žalobce zamýšlel žalovat, nemohlo být pochyb a šlo spíše o omyl žalobce či zřejmou nesprávnost". Se žalobcem lze souhlasit v tom, že ze žaloby opravdu "jasně vyplývala skutečnost, že žalovaným je (či má být) subjekt, u něhož byl žalobce zaměstnán v pracovním poměru", z obsahu žaloby však současně - a to žalobce přehlíží - vyplývala rovněž skutečnost, že tímto "subjektem" je (podle názoru žalobce) Národní bezpečnostní úřad (a nikoliv to, že by za svého zaměstnavatele považoval stát, tj. Českou republiku). Žalobce nemůže důvodně tvrdit, že v označení žalovaného "šlo spíše o omyl žalobce či zřejmou nesprávnost". Kdyby opravdu došlo v označení žalovaného, obsaženému v žalobě, k chybě v psaní nebo k jiné zřejmé nesprávnosti, žalobce mohl - zejména s přihlédnutím k tomu, že od zahájení řízení až do rozhodnutí soudu prvního stupně uplynuly více než dva roky a že Národní bezpečností úřad sám upozornil na to, že je ve smyslu ustanovení § 3 zákona č. 219/2000 Sb. organizační složkou České republiky (ve svém vyjádření ze dne 18.5.2001, které bylo zástupci žalobce doručeno dne 6.6.2001) - ještě za řízení před soudem takovou chybu (zřejmou nesprávnost) odstranit; žalobce to však neučinil, naopak - jak je zřejmé i z jeho vyjádření ze dne 19.6.2001 - na označení žalovaného tak, jak je uvedl v žalobě, setrval.

Žaloba je jako procesní úkon projevem vůle žalobce; projevil-li - jako tomu bylo v projednávané věci - žalobce v žalobě (v označení žalovaného) takovou vůli, kterou v ní skutečně projevit chtěl, tedy uvedl-li v ní to, k čemu jeho vůle skutečně směřovala (jakou měl v označení žalovaného vůli), nelze ji považovat za vadný procesní úkon, neboť "o identitě subjektu, kterého žalobce zamýšlel žalovat" (tedy Národního bezpečnostního úřadu), "nemohlo být pochyb". Dovozuje-li žalobce, že "označení účastníka bylo nedostatkem, který byl odstranitelný", a že k tomu měl být vyzván postupem podle ustanovení § 43 o.s.ř., pak - kromě jiného - zaměňuje příčinu za následek. Vzhledem k tomu, že žalobce označil žalovaného přesně, určitě a srozumitelně, bylo by nutným předpokladem k tomu, aby soud vyzval žalobce k jinému označení žalovaného (zejména s ohledem na požadavek ustanovení § 43 odst.1 věty druhé o.s.ř., podle kterého soud "účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést"), také poskytnutí poučení spočívajícího v tom, že se žalobce oproti svým údajům uvedeným v žalobě o osobě svého zaměstnavatele "mýlí", neboť jeho zaměstnavatelem je Česká republika a nikoliv Národní bezpečnostní úřad, který jako příslušná organizační složka státu za Českou republiku v pracovněprávních vztazích toliko jedná, a jiné označení žalovaného ze strany žalobce by přicházelo v úvahu, jen kdyby svůj "omyl" v tomto směru uznal; takové poučení (poučení o tom, kdo je zaměstnavatelem žalobce) by bylo nepochybně poučením o hmotném právu, které je v občanském soudním řízení nepřípustné. Postupem podle ustanovení § 43 o.s.ř. může soud vyzvat žalobce k odstranění vady v označení žalovaného, jen jestliže žalovaný byl v žalobě označen způsobem, který neumožňoval jeho přesnou identifikaci nebo je-li zjevný logický rozpor mezi označením žalovaného a jinými údaji o tomto účastníku obsaženými v žalobě; jeho prostřednictvím nesmí být měněn obsah jinak přesných, určitých a srozumitelných procesních úkonů a nepřichází v úvahu v případě, kdyby žalobce musel být (současně) poučen podle hmotného práva (v projednávané věci o tom, kdo je jeho zaměstnavatelem).

Žalobu tedy nebylo možné v posuzovaném případě projednat a rozhodnout ve věci samé proto, že žalobcem úplně (přesně), určitě a srozumitelně označený žalovaný neměl způsobilost být účastníkem řízení. Uvedená skutečnost není - jak uvedeno již výše - vadou žaloby, ale nedostatkem podmínky řízení, který nelze odstranit a který vede bez dalšího k zastavení řízení. Vadu žaloby totiž nelze spatřovat v tom, že žalobce při jejím podání vycházel z předpokladu (z právního názoru), že Národní bezpečnostní úřad je subjekt, který je povinen jeho nárok uspokojit, a že se tento předpoklad (právní názor) ukázal jako nesprávný (chybný); případný omyl v právním názoru, který vedl žalobce k tomu, že v žalobě označil žalovaného v té podobě, jak došla soudu prvního stupně dne 19.4.2001, nepředstavuje "chybné označení účastníka" a nelze jej řešit postupem podle ustanovení § 43 o.s.ř.

S názorem žalobce, že rozhodnutími soudů bylo "zmařeno" jeho ústavní právo "na spravedlivý proces a přístup k soudci vůbec" a že právní názory soudů nejsou v souladu s právem na soudní ochranu ve smyslu Čl. 36 odst.1 Listiny základních práv a svobod a s Čl. 90 Ústavy, nelze v žádném případě souhlasit.

Ustanovení Čl. 36 odst.1 Listiny základních práv a svobod dává každému právo domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu stanoveným postupem. V oblasti občanského soudního řízení uvedený postup stanoví zejména zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a je nepochybné, že jeho ustanovení nelze vykládat formalisticky (tj. bez přihlédnutí k jejich smyslu a účelu). V projednávané věci se žalobce svého práva u soudu stanoveným postupem nedomáhal, neboť v rozporu s ustanoveními § 19 a § 104 odst.1 o.s.ř. požadoval, aby o jeho právu bylo rozhodnuto vůči tomu, kdo nemá způsobilost být účastníkem řízení, a nedošlo k tomu jen v důsledku chyby nebo jiné zřejmé nesprávnosti (v takovém případě by měl - jak vyplývá z výše uvedeného - dostatek možností ke zjednání nápravy). Užití ustanovení § 43 o.s.ř., jehož se žalobce v průběhu řízení domáhá, by za tohoto stavu věci bylo - jak uvedeno výše - v rozporu s tímto stanoveným postupem (a tedy i s Čl. 36 odst.1 Listiny základních práv a svobod) a přijetí názoru, které by jeho užití přesto akceptovalo, není možné bez zjevně účelové manipulace s obsahem žaloby a jinými částmi spisu, bez porušení základních zásad občanského soudního řízení, bez porušení pravidel spravedlivého procesu a bez narušení právní jistoty, k němuž dovolací soud neshledal žádný důvod a které v právním státě nelze ničím ospravedlnit.

Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu je správné. Nejvyšší soud ČR proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243b odst.2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst.5 věty první, § 224 odst.1 a § 151 odst.1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť v řízení, v němž jeden z účastníků nemá způsobilost být účastníkem řízení, je pojmově vyloučeno přiznat některému z účastníků náhradu nákladů řízení.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. března 2005

JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.

předseda senátu