21 Cdo 176/2001
Datum rozhodnutí: 22.01.2002
Dotčené předpisy: § 241 odst. 3 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 243b odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




21 Cdo 176/2001

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně L. V., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) H. n., zastoupenému advokátem a 2) N. D., o odškodnění nemoci z povolání, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp.zn. 9 C 279/94, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. srpna 2000, č.j. 16 Co 247/2000-252, takto:

I. Dovolání žalobkyně se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Žalobkyně se domáhala (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby jí každý z žalovaných zaplatil 95.347,- Kč s 3% úrokem z částky 33.975,- Kč od 21. 3. 1994 do 14. 7. 1994, s 16% úrokem z částky 33.975,- Kč od 15. 7. 1994 do zaplacení a aby jí platil měsíčně počínaje 1. 12. 1995, vždy do 15 dne v měsíci, 4.539,- Kč. Žalobu odůvodnila zejména tím, že u prvního žalovaného pracovala jako dělnice v obráběcí dílně při výrobě kuchyní A. a K. na broušení hran a přířezů. Dne 24. 8. 1993 (v té době již pracovala u druhého žalovaného) byla u ní zjištěna nemoc z povolání onemocnění kostí, kloubů, šlach a nervů končetin z dlouhodobého nadměrného jednostranného zatížení. Následkem nemoci z povolání byla nejprve v pracovní neschopnosti a poté převedena na jinou méně placenou práci. Domáhá se proto, aby jí žalovaní zaplatili náhradu za ztrátu na výdělku vzniklou tímto jejím převedením.

Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 25. 6. 1996, č.j. 9 C 279/94-104, ve znění opravného usnesení ze dne 30. 9. 1996, č.j. 9 C 279/94-110, žalobě ve vztahu k prvnímu žalovanému vyhověl a rozhodl, že první žalovaný je povinen nahradit na nákladech řízení žalobkyni 16.883,- Kč na účet jejího právního zástupce a České republice 1.574,40,- Kč na účet Okresního soudu v Olomouci ; žalobu ve vztahu k druhému žalovanému zamítl a ve vztahu mezi tímto žalovaným a žalobkyní žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Rozsudkem ze dne 7. 1. 1997, č.j. 9 C 279/94-123, ve znění opravného usnesení ze dne 11. 6. 1997, č.j. 9 C 279/94-130, doplnil předcházející rozsudek tak, že první žalovaný je povinen zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Olomouci soudní poplatek ve výši 14.712,- Kč. Vycházeje z toho, že pro vznik odpovědnosti ve smyslu ustanovení § 190 odst. 3 zák. práce nestačí pouhá holá existence tam uvedených podmínek, ale musí být určeno, že tyto podmínky nejen existovaly, ale i byly příčinou nemoci z povolání, v konkrétním případě dospěl k závěru, že za nemoc z povolání zjištěnou u žalobkyně nese odpovědnost první žalovaný, neboť u druhého žalovaného sice existovaly podmínky, za nichž konkrétní nemoc z povolání vzniká, avšak chyběla u něj podmínka dlouhodobosti.

K odvolání prvního žalovaného Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 13. 10. 1997, č.j. 16 Co 297/97-135, rozsudek soudu prvního stupně, ve znění doplňujícího rozsudku a opravných usnesení (vyjma výroku kterým byla zamítnuta žaloba vůči druhému žalovanému, a výroku o náhradě nákladů řízení mezi tímto žalovaným a žalobkyní), zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Vytknul soudu prvního stupně, že nesprávně vyložil ustanovení § 190 odst. 3 zákoníku práce, když dovodil, že odpovědnost zaměstnavatele podle tohoto ustanovení je dána jen tehdy, vykonával-li zaměstnanec práci za podmínek, při nichž vzniká nemoc z povolání, dlouhodobě . Dospěl naopak k závěru, že délka zaměstnání u určitého zaměstnavatele v podmínkách, z nichž nemoc z povolání vzniká, není pro vznik jeho odpovědnosti za škodu vzniklou nemocí z povolání rozhodnou. Uložil proto soudu prvního stupně, aby se zabýval zjišťováním, zda žalobkyně pracovala také u druhého žalovaného za podmínek, za nichž nemoc z povolání, jež byla u ní zjištěna, vzniká.

Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 25. 10. 1999, č.j. 9 C 279/94-230, žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků ani Česká republika - Okresní soud v Olomouci nemá právo na náhradu nákladů řízení. Po provedeném dokazování zjistil, že žalobkyně poté, co v dubnu 1992 nastoupila do pracovního poměru u druhého žalovaného (ten převzal všechny stávající zaměstnance provozovny prvního žalovaného v P.), pokračovala v práci na brusce, i když ne v takovém časovém rozsahu jako u prvního žalovaného. Protože ze znaleckého posudku z oboru posudkového lékařství bylo zjištěno, že ke vzniku této nemoci z povolání dochází při dlouhodobém výkonu se stereotypem pohybů při monotónní svalové činnosti se zapojováním stále stejných svalových skupin a na ně navazujících dalších tkáňových struktur, vazů, kloubů, cév a nervů, a to i u fyzicky málo náročné práce, dovodil, že za nemoc z povolání žalobkyně odpovídá zaměstnavatel, u něhož v těchto podmínkách naposledy pracovala, tedy druhý žalovaný.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 1. 8. 2000, č.j. 16 Co 247/2000-252, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Poté, co doplnil dokazování výslechem znalce MUDr. J. J., dospěl k závěru, že žalobkyně nepracovala naposledy za podmínek, z nichž vznikla nemoc z povolání, kterou trpí, u prvního žalovaného a že první žalovaný tak není v řízení o odškodnění nemoci z povolání pasivně legitimován. Vycházel přitom z toho, že žalobkyně trpí nemoci z povolání, jež vzniká za podmínek, za nichž žalobkyně naposledy pracovala u druhého žalovaného. Přidržel se přitom závěrů znaleckého posudku, který vycházel z údajů samotné žalobkyně o rozsahu jejího pracovního zatížení i charakteru prováděných pracovních operací u druhého žalovaného.

V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobkyně namítá, že odvolací soud při posuzování její žaloby vycházel ze znaleckého posudku znalce MUDr. J. J., ač znalec při jeho vypracování nepřihlédl ke všem skutečnostem, které vyšly v řízení najevo. Má za to, že v řízení bylo prokázáno, že po jejím nástupu k druhému žalovanému došlo ke změně technologie výroby a tím také k tomu, že, i když pracovala nadále na brusce, šlo o práci jiného typu, kdy se brousilo pohybem shora dolů a nikoli pohybem otáčivým. Nelze tedy dovodit, že pracovala za stejných podmínek, za nichž jí za předcházející dobu práce (dvanácti let) vznikla nemoc z povolání. Vytýká dále odvolacímu soudu, že se řádně nezabýval znaleckým posudkem znalcem MUDr. S., který konstatoval jako jedinou příčinu její nemoci profesi dělnice v obráběcích dílnách při mnohaleté opakované a stejné zátěži horních končetin. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 dále jen o.s.ř. (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je i podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Žalobkyně podává dovolání proti rozsudku odvolacího soudu - jak uvádí ve svém podání ze dne 11. 10. 2000 - proto, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, tedy z důvodu uvedeného v ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř.

Podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením § 133 až § 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.

Dovolacím důvodem podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.

Skutkový závěr o tom, že žalobkyně také u druhého žalovaného pracovala za podmínek, z nichž vzniká nemoc z povolání (onemocnění kostí, kloubů, šlach a nervů končetin z dlouhodobého nadměrného jednostranného zatížení), odvolací soud učinil - jak vyplývá z odůvodnění rozsudku z výsledků dokazování (zejména ze znaleckého posudku a výpovědi znalce MUDr. J. J.), které zhodnotil způsobem vyplývajícím z ustanovením § 132 o.s.ř. Protože ostatní důkazy v tomto směru nepřinesly pro rozhodnutí věci podstatné poznatky, má uvedené skutkové zjištění oporu v provedeném dokazování; z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu je zřejmé, že odvolací soud pro uvedené skutkové zjištění vzal v úvahu jen skutečnosti, který vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že žádné skutečnosti, které v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly zařízení najevo a které byly současně významné pro věc, nepominul a že v jeho hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, není z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti, logický rozpor.

Namítá-li dovolatelka, že po změně zaměstnavatele v dubnu 1992 šlo o práci na brusce zcela jiného typu (brousilo se pohybem shora dolů a nikoli pohybem otáčivým), přehlíží, že pro posouzení věci není rozhodující, zda i u nového zaměstnavatele prováděla stejné práce, ale rozhodující je, zda prováděla práce, z nichž vzniká nemoc z povolání (onemocnění kostí, kloubů, šlach a nervů končetin z dlouhodobého nadměrného jednostranného zatížení). Podstatné totiž je, zda se typově jednalo o činnost, z níž uvedená nemoc z povolání vzniká, kterou znalec charakterizoval jako dlouhodobý výkon se stereotypem pohybů při monotónní svalové činnosti se zapojováním stále stejných svalových skupin a na ně navazujících dalších tkáňových struktur, vazů, kloubů, cév a nervů, a to i u fyzicky málo náročné práce. Za těchto podmínek (jak znalec dovodil z popisu práce žalobkyně, který mu sama předložila přípisem z 25. 9. 1998) žalobkyně u druhého žalovaného od dubna 1992 pracovala.

Případná není ani výtka dovolatelky, že odvolací soud nepřihlédl k obsahu znaleckého posudku MUDr. J. S., neboť tento znalec se se znalcem MUDr. J. J. shodl v tom, co bylo příčinou nemoci z povolání žalobkyně (opakovaná a stejná zátěž horních končetin).

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. nebo jinou vadou, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243b odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 4 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 věty první o.s.ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovaným v dovolacím řízení žádné náklady, které by byly vynaloženy účelně na obranu jejich práva, nevznikly (§ 142 odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 22. ledna 2002



JUDr. Mojmír Putna,v.r.

předseda senátu