21 Cdo 1751/2012
Datum rozhodnutí: 11.04.2013
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. b, c) o. s. ř. ve znění do 31.12.2012, § 237 odst. 3 o. s. ř. ve znění do 31.12.2012, § 243b odst. 5 věta první o. s. ř. ve znění do 31.12.2012, § 218 písm. c) o. s. ř. ve znění do 31.12.2012




21 Cdo 1751/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně E. F. , zastoupené JUDr. Jiřím Černým, advokátem se sídlem v Rakovníku, Vysoká č. 92, proti žalované Procter & Gamble - Rakona, s. r. o. se sídlem v Rakovníku, Ottova č. 402, IČO 14801396, zastoupené JUDr. Jiřím Jarošem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 4, Na Pankráci č. 449/11 o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, náhradu mzdy a náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 9 C 120/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. června 2011, č. j. 23 Co 201/2011 - 113, takto:

I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243c odst. 2 o.s.ř.):
Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2011, č. j. 23 Co 201/2011 - 113, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Rakovníku ze dne 20. 1. 2011, č. j. 9 C 120/2010 - 86 , ve výroku, jímž bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru doručené žalovanou žalobkyni dne 9. 9. 2010, je neplatné a že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu mzdy 33.810,- Kč, není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád [ve znění do 31. 12. 2012 (dále jen o. s. ř. ), když dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. Čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony)], neboť ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil, a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř.

Odvolací soud vyložil otázku hodnocení stupně intenzity porušení pracovních povinností a hledisek pro vymezení relativně neurčité hypotézy právní normy ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce v souladu se závěry, k nimž již dříve dospěla judikatura soudů (srov. například právní názory, uvedené v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995, sp. zn. 6 Cdo 53/94, který byl uveřejněn v časopise Práce a mzda č. 7-8 roč. 1996, v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1228/99, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001, nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2001, sp. zn. 21 Cdo 379/2000). Dovodil-li odvolací soud (v souladu se soudem prvního stupně, jehož závěr v tomto směru považoval za obecně správný a v souladu s judikaturou ) při hodnocení stupně intenzity porušení povinností žalobkyní, že s přihlédnutím k osobě žalobkyně a jejímu dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů (žalobkyně nikdy neměla problémy s plněním pracovních povinností, přes pravidelné kontroly nikdy v minulosti nebylo zjištěno, že by se zdržovala na pracovišti pod vlivem alkoholu, navíc k 1.4.2010 přešla z pozice laborantky na pozici referenta příjmu, což představuje určitou formu povýšení), k funkci, kterou zastávala (jako referent příjmu kontrolovala a evidovala příjmové doklady, přičemž v průběhu pracovní doby seděla u počítače v kanceláři, nacházející se ve stejné budově jako příchozí vrátnice ), jakož i k dalším rozhodným skutečnostem (množství alkoholu v krvi žalobkyně, zjištěné dne 13. 8. 2010 orientační dechovou zkouškou, bylo poměrně malé, navíc klesající tendence množství alkoholu v krvi by i v případě skutečného požití alkoholu žalobkyní nasvědčovala tomu, že se jednalo o tzv. zbytkový alkohol po předchozím večeru a míra zavinění žalobkyně by byla nízká; žalobkyně s přihlédnutím k náplni své práce prakticky nemusela vycházet do nebezpečného provozu , kde jsou nepochybně nutné zvýšené požadavky na zachování bezpečnosti práce, a zároveň důsledky porušení povinnosti pro žalovaného jako zaměstnavatele nebyly nikterak zásadní), že intenzita předmětného porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k žalobkyní vykonávané práci (i v případě, že by nebylo prokázáno tvrzení žalobkyně o tom, že nepožila alkoholické nápoje, ale že výsledek orientační dechové zkoušky byl ovlivněn léky na astma, které si vzala ... ) nepředstavuje porušení povinností vztahujících se k žalobkyní vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem , pak bylo ve věci rozhodnuto v souladu se zákonem a s již ustálenou judikaturou, na níž dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit.

Namítá-li dovolatelka nesprávnost závěru odvolacího soudu, že by pravidla uvedená v interní směrnici pro provádění testu na alkohol, která platí pro všechny zaměstnance stejně bez rozdílu, zakotvovala nerovné zacházení se zaměstnanci ve smyslu § 16 zákoníku práce , pak přehlíží, že - jak vyplývá ze shora citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1228/99, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001 - při hodnocení stupně intenzity porušení pracovní kázně není soud vázán tím, jak zaměstnavatel ve svém pracovním řádu (nebo jiném interním předpise) hodnotí určité jednání zaměstnance. Proto otázka, zda interní směrnice žalované zakládala či nezakládala nerovné zacházení, je pro posouzení věci nevýznamná; toliko soud je povolán k tomu, aby s ohledem na konkrétní okolnosti případu vytýčil hlediska rozhodná pro posouzení stupně intenzity porušení povinností zaměstnancem a aby je také vyhodnotil.

Protože napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam, není proti němu dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., neboť žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, na náhradu svých nákladů řízení nemá právo a žalobkyni v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. dubna 2013
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu