21 Cdo 1738/2004
Datum rozhodnutí: 11.01.2005
Dotčené předpisy: § 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




21 Cdo 1738/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné E. S., proti povinnému V. S., zastoupenému advokátem, pro výživné srážkami ze mzdy povinného, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9, pod sp. zn. 47 E 1159/2002, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. ledna 2004, č.j. 55 Co 20/2004-19, takto:

I. Dovolání povinného se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Na návrh oprávněné Obvodní soud pro Prahu 9 usnesením ze dne 3. 12. 2002, č.j. 47 E 1159/2002-2, nařídil podle vykonatelného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 28. 5. 1986, sp.zn. 7 C 172/86, k uspokojení přednostní pohledávky oprávněné pro dlužné výživné za dobu od 1. 1. 2001 do 31. 7. 2002 v částce 8.550,- Kč výkon rozhodnutí srážkami dále uvedené části mzdy důchodu nároku na dávky v nemoci, který přísluší povinnému proti plátci jeho příjmu U. K. ; zároveň stanovil bližší podmínky za nichž má být výkon rozhodnutí prováděn, i další povinnosti, jež musí povinný v průběhu výkonu rozhodnutí dodržovat.

K odvolání povinného Městský soud v Praze usnesením ze dne 27. 1. 2004, č.j. 55 Co 20/2004-19, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Vycházeje z toho, že v odvolacím řízení lze usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí přezkoumávat jen ohledně toho, zda rozhodnutí, které má být vykonáno, je pravomocné a vykonatelné (zda je titulem pro výkon rozhodnutí), zda oprávněný a povinný jsou totožní s těmi, jímž bylo vykonávaným rozhodnutím přiznáno právo a uložena povinnost, zda není vymáháno více anebo něco jiného, než to, co bylo povinnému vykonávaným rozhodnutím uloženo, zda výkon není veden zjevně nevhodným způsobem, zda vykonávané rozhodnutí obsahuje označení oprávněné a povinné osoby a vymezení rozsahu a obsahu povinnosti, k jejímuž splnění byl výkon rozhodnutí navržen, dospěl k závěru, že odvolací námitky povinného jsou irelevantní a nadto se týkají řízení nalézacího.

V dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., aniž blíže specifikuje, v čem spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, povinný namítá, že soud akceptoval bez přezkoumání tvrzení oprávněné o výši dlužného výživného, ačkoli již z předloženého osobního dokladu je zřejmé, že oprávněná byla v době podání návrhu zletilou . Argumentuje dále tím, že v letech 1989 až 2002 žila oprávněná u povinného, který o ni po celou dobu plně pečoval i po materiální stránce. Soud tak povinného nutí k plnění povinnosti, kterou již splnil. Výživné bylo průběžně žalovaným (správně povinným) plněno, aniž byl došlo k jakémukoliv jeho navýšení, přičemž v posledním období nebylo plněno již peněžní formou, nýbrž žalobkyně (správně oprávněná) žila u žalovaného (správně povinného). Soud měl také správně zjistit, že v daném případě je vymáháno více, než povinnému uložilo vykonávané rozhodnutí. Navrhl, aby rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 9 sp.zn. 24 E 1159/2002 a rozhodnutí Městského soudu v Praze sp.zn. 55 Co 20/2003 byla zrušena a aby věc byla vrácena Obvodnímu soudu pro Prahu 9 k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadené usnesení bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.). Dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (§ 236 odst. 2 o.s.ř.).



Podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, jsou obsaženy v ustanovení § 238a odst. 1 písm. c), § 238a odst. 2 a v § 237 odst. 1 a 3 o.s.ř.



Dovolání je přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí [§ 238a odst. 1 písm. c), § 238a odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], nebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí jinak než v dřívějším usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější usnesení zrušil [§ 238a odst. 1 písm. c), § 238a odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. c), § 238a odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené usnesení odvolacího soudu má v rozhodnutí o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí po právní stránce zásadní význam [§ 238a odst. 1 písm. c), § 238a odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].



Povinný dovoláním napadá usnesení odvolacího soudu ve výroku, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí.



Podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. c), § 238a odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno usnesení o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání povinného proti usnesení odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 238a odst. 1 písm. c), § 238a odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.



Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 238a odst. 1 písm. c), § 238a odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [238a odst. 1 písm. c), § 238a odst. 2 a § 237 odst. 3 o.s.ř.].



Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 238a odst. 1 písm. c), § 238 odst. 2 a § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.



Přípustnost dovolání podle ustanovení 238a odst. 1 písm. c), § 238a odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 238a odst. 1 písm. c), § 238a odst. 2 a § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené usnesení odvolacího soudu v rozhodnutí o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Při rozhodování o nařízení výkonu rozhodnutí pro vymožení peněžitého plnění soud - z hlediska jeho věcného posouzení - zkoumá, zda rozhodnutí (jiný způsobilý titul), jehož výkon je navrhován, bylo vydáno orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelné po stránce formální a materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni, zda je výkon rozhodnutí navrhován v takovém rozsahu, který stačí k uspokojení oprávněného, zda k vydobytí pohledávky nepostačuje výkon rozhodnutí nařízený nebo navržený jiným způsobem, zda vymáhané právo není prekludováno a zda navržený způsob výkonu rozhodnutí není zřejmě nevhodný. Při výkonu rozhodnutí soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost vykonávaného rozhodnutí nebo jiného titulu; obsahem rozhodnutí (jiného titulu), jehož výkon se navrhuje, je soud vázán a je povinen z něj vycházet.

Naproti tomu při rozhodování o nařízení výkonu rozhodnutí soud nezkoumá, zda, popřípadě v jakém rozsahu, povinný splnil vymáhanou povinnost; v tomto směru vychází z tvrzení oprávněného (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 20. 8. 1965, sp.zn. 5 Cz 57/65, uveřejněné pod č. 69 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1965). Doložil-li povinný zároveň s podáním odvolání proti usnesení o nařízení soudního výkonu rozhodnutí, že svou povinnost vůči oprávněnému splnil dobrovolně, není to důvodem ke změně rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že se návrh na nařízení soudního výkonu rozhodnutí zamítá, nýbrž k zastavení výkonu rozhodnutí usnesením soudu prvního stupně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 25. 4. 1980, sp. zn. 3 Cz 24/80, uveřejněný pod č. 41 ve Sbírce soudního rozhodnutí a stanovisek, ročník 1982). Z uvedených závěrů vychází i dosavadní soudní praxe, vycházel z nich odvolací soud a ani dovolací soud nemá důvod na těchto závěrech cokoli měnit.

Neobstojí proto námitka dovolatele, že v letech 1989 až 2002 žila oprávněná u povinného, který o ni po celu dobu plně pečoval i po materiální stránce , a že výživné bylo průběžně žalovaným plněno, aniž by došlo k jakémukoliv navýšení, přičemž v posledním období nebylo plněno již peněžní formou, nýbrž žalobkyně žila u žalovaného . Jestliže povinný pohledávky oprávněné uhradil (ať jíž osobním plněním, nebo finančními částkami) a jestliže vymáhaná pohledávka je proto nižší (nebo žádná), než bylo uvedeno oprávněnou (a podle jejího tvrzení také v usnesení soudu o nařízení výkonu rozhodnutí), může se povinný domáhat částečného (nebo úplného) zastavení výkonu rozhodnutí podle ustanovení § 268 odst. 1 písm.g) a odst. 4 o.s.ř.

Z uvedeného vyplývá, že dovolání proti usnesení odvolacího soudu (s ohledem na povinným uplatněné dovolací důvody) není přípustné ani z hlediska ustanovení § 238a odst. 1 písm. c), 238a odst. 2 a 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud ČR proto dovolání povinného podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. aniž by se mohl věcí dále zabývat odmítl.



O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst.5 věty první, § 254 odst. 1, § 224 odst.1 a § 151 odst.1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť povinný nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů právo a oprávněné v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 11. ledna 2005

JUDr. Mojmír Putna

předseda senátu