21 Cdo 1713/2006
Datum rozhodnutí: 19.04.2007
Dotčené předpisy:





21 Cdo 1713/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně M. H., zastoupené advokátkou, proti žalované České republice - Ministerstvu obrany (Vojenskému úřadu pro právní zastupování), o 4.193.100,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp.zn. 33 C 176/2004, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. října 2005, č.j. 64 Co 249/2005-39, takto:


I. Dovolání žalované se zamítá.


II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í:


Žalobkyně se domáhala (žalobou podanou dne 2.12.2004 u Obvodního soudu pro Prahu 6), aby jí žalovaná zaplatila na náhradě za ztížení společenského uplatnění 4.193.100,- Kč. Žalobu odůvodnila zejména tím, že dne 28.10.2001 při havárii vrtulníku A. ČR, v němž letěla jako palubní průvodčí, utrpěla těžký úraz, který žalovaná uznala za úraz služební a zaplatila jí mimo jiné - náhradu za ztížení společenského uplatnění ve výši 1.397.700,- Kč, odpovídající celkem 11.647,5 bodům (po zvýšení základního bodového hodnocení o 50% a při hodnotě bodu 120,- Kč). Žalobkyně je v důsledku služebního úrazu plně invalidní, je vyřazena z plnohodnotného života a zcela odkázána na pomoc svého manžela a dalších osob. Protože následkem úrazu u ní došlo k závažnému poškození zdraví s totálními důsledky pro všechny životní úkony, pro uspokojování životních, rodinných, sportovních a společenských potřeb bez jakékoli naděje na výrazné zlepšení zdravotního stavu, požaduje žalobkyně vzhledem k výjimečnosti jejího případu hodného mimořádného zřetele - zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění podle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. na trojnásobek dosud vyplacené částky 1.397.700,- Kč, tj. na částku 4.193.100,- Kč.


Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 22.2.2005, č.j. 33 C 176/2004-24, žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 112.604,- Kč k rukám zástupkyně žalobkyně . Po provedeném řízení dovodil, že za škodu na zdraví způsobenou žalobkyni (jako vojákyni z povolání) tím, že dne 28.10.2001 při výkonu služby palubní průvodčí vrtulníku A. ČR (při jeho havárii) utrpěla služební úraz, odpovídá žalovaná podle ustanovení § 112 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, a že nárok žalobkyně na náhradu za ztížení společenského uplatnění vyplývá z ustanovení § 116 a § 119 odst. 1 uvedeného zákona a z vyhlášky č. 440/2001 Sb.; vycházel ze zjištění, že z tohoto titulu žalovaná již vyplatila žalobkyni částku 1.397.700,- Kč (za 11.647,5 bodů při hodnotě bodu 120,- Kč). Dospěl k závěru, že s ohledem na charakter poškození zdraví žalobkyně jsou splněny podmínky pro další mimořádné zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění podle ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. a že trojnásobné navýšení je zcela na místě .


K odvolání žalované Městský soud v Praze usnesením ze dne 6.10.2005, č.j. 64 Co 249/2005-39, rozsudek soudu prvního stupně zrušil, řízení zastavil a rozhodl, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Prezidentu České republiky k dalšímu řízení a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. S poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 13.9.2005, č.j. 21 Cdo 2719/2004-105, a usnesení Městského soudu v Praze, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu ČR 7/2005 pod č. 55 , dovodil, že v projednávané věci není dána pravomoc soudu podle ustanovení § 7 odst. 1 o.s.ř., neboť právní vztah, z něhož žalobkyně odvozuje svůj nárok (služební poměr vojákyně z povolání), je typickým právním poměrem státně zaměstnaneckým, veřejnoprávním (vzniká mocenským aktem služebního orgánu - rozhodnutím o povolání občana do služebního poměru podle ustanovení § 5 zákona č. 221/1999 Sb.), a že zákon pravomoc k projednání a rozhodnutí věci vyplývající ze služebního poměru vojáka z povolání nesvěřuje soudu ani ve smyslu ustanovení § 7 odst. 3 o.s.ř., neboť právní poměry osob vykonávajících vojenskou činnou službu jako svoje zaměstnání upravuje zákon č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání; v těchto právních vztazích rozhodují služební orgány, kterými jsou prezident republiky, ministr obrany a v rozsahu určeném rozkazem prezidenta nebo rozkazem ministra velitelé, náčelníci, ředitelé a jiní vedoucí zaměstnanci (§ 2 odst. 2 citovaného zákona). Protože projednání a rozhodnutí o dané věci brání nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit [a řízení je tak postiženo vadou podle § 229 odst. 1 písm. a), § 212 odst. 5 o.s.ř.], odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil, řízení podle ustanovení § 104 odst. 1 o.s.ř. zastavil a rozhodl o postoupení věci prezidentu republiky jako nejvyššímu ze služebních orgánů.


Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítá, že, ačkoliv došlo ode dne účinnosti zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, k nové úpravě služebního poměru vojáků z povolání a zároveň k úpravě tzv. řízení ve věcech služebního poměru (dle Části deváté tohoto zákona), není možné ustanovení této části aplikovat na veškerou rozhodovací činnost služebních orgánů; je nutné rozlišovat rozhodování ve věcech služebního poměru a jiné druhy rozhodnutí , které se zásadně liší svým věcným obsahem a také rozdílnou formou . Zdůraznila, že pro rozhodování ve věcech služebního poměru podle Části deváté zákona je typické, že těmito rozhodnutími se zakládají určitá práva (nároky) nebo povinnosti (závazky) vojáka jednostranným rozhodnutím služebního orgánu jednajícího jménem státu, tedy subjektem veřejnoprávní povahy. Vedle těchto případů služební orgány ve vztahu k vojákovi rozhodují i v mnoha dalších případech, kdy vydávají rozhodnutí upravující konkrétní výkon služby (formou rozkazu či pokynu), která ovšem nelze podřadit (a nesporně to ani nebylo vůlí zákonodárce) pod rozhodování podle Části deváté zákona č. 221/1999 Sb., neboť se jimi nezakládají žádná práva a povinnosti a stát zde vystupuje spíše jako zaměstnavatel, tedy subjekt povahy soukromoprávní . Stejně je tomu podle názoru dovolatelky i v daném případě, kdy nejde o věc služebního poměru, ale o věc, která se služebním poměrem toliko souvisí, a to jen při posuzování souvislosti činnosti vojáka při služebním úrazu s výkonem služby . Jinak by zcela ztrácelo smysl označení Části deváté zákona č. 221/1999 Sb. jako Rozhodování ve věcech služebního poměru či Hlavy I. téže části zákona Řízení ve věcech služebního poměru , neboť by neexistoval případ, který by nebyl rozhodnutím ve věci služebního poměru, pokud je účastníkem řízení voják . Soudy v této souvislosti nezohlednily , že současná podzákonná právní úprava a organizační struktura ministerstva postup žalované při vydávání rozhodnutí o náhradě škody za poškození zdraví vojáka tak, jak o něm bylo pravomocně rozhodnuto, neumožňuje . Zákon č. 221/1999 Sb. ani jiný zákon neřeší bližší úpravu způsobu rozhodování a rozsahu odškodnění újmy na zdraví vzniklé vojákovi z povolání, přičemž z rozkazů ministra obrany č. 52/1995 a č. 22/1992 je zřejmé, že o charakteru úrazu a jeho případného odškodnění rozhoduje příslušný velitel útvaru (náčelník, ředitel, vedoucí), u kterého k poškození zdraví vojáka došlo, případně (u složitých případů) ředitel Vojenského úřadu pro právní zastupování; ten ovšem není vůči útvarům nadřízeným služebním orgánem, který by věc řešil v odvolacím řízení, a ani ve struktuře ministerstva obrany není stanoven orgán, který by měl pravomoc přezkoumávat v odvolacím řízení závěry ředitele tohoto úřadu. Proto podle názoru dovolatelky výsledkem rozhodovacího procesu v případě služebních úrazů není rozhodnutí služebního orgánu podle části deváté zákona č. 221/1999 Sb. , neboť služební orgán nemůže jednostranně rozhodnout o výši odškodného, ale jde o pouhý návrh na mimosoudní vypořádání existujícího právního nároku na náhradu škody na zdraví , který postrádá znaky veřejnoprávního vztahu a zejména nezakládá práva a povinnosti jakéhokoliv subjektu českého práva . Jediným způsobem, jakým voják může zvrátit závěr, který ve věci jeho úrazu učinil velitel útvaru či ředitel Vojenského úřadu pro právní zastupování, je - jak žalovaná zdůraznila obrátit se po obdržení rozhodnutí v zákonné lhůtě na místně příslušný soud . Podle názoru žalované odvolací soud zastavení řízení nesprávně odůvodnil usnesením Městského soudu v Praze ze dne 14.10.2003, sp.zn. 16 Co 468/2003, publikovaným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu ČR 7/2005 pod č. 55 , neboť v tomto případě se jednalo o příslušníka Policie České republiky, který svůj nárok uplatňoval podle zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, který upravuje nároky ze služebního poměru odlišným způsobem než zákon č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání; ačkoliv oba zákony používají pro specifický vztah mezi služebním orgánem a fyzickou osobou pojmu služební poměr, nelze podle názoru žalované analogicky dovozovat či jakkoliv dávat do souvislosti podobnost úpravy a odůvodňovat ustanoveními jednoho zákona vztahy upravené zákonem druhým (stejně jako není možné argumentovat zákonem č. 65/1965 Sb., zákoníkem práce) . Žalovaná navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.


Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o usnesení, proti kterému je podle ustanovení § 239 odst. 2 písm. a) o.s.ř dovolání přípustné, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.


V posuzované věci žalobkyně uplatnila žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 6 dne 2.12.2004 nárok na náhradu škody na zdraví (zvýšení odškodnění náhrady za ztížení společenského uplatnění podle ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. ), jež jí vznikla následkem služebního úrazu, který utrpěla dne 28.10.2001 při výkonu služby palubní průvodčí vrtulníku A. ČR. Protože jde o základ a výši nároku vyplývajícího ze služebního poměru žalobkyně jako vojákyně z povolání, která vykonávala vojenskou činnou službu v ozbrojených silách České republiky jako svoje zaměstnání, a protože ze žaloby a z obsahu spisu nepochybně vyplývá, že žalobkyně nemíní podávat žalobu proti pravomocnému rozhodnutí správního orgánu ve smyslu zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů, je pro posouzení věci především významné, zda je pro rozhodnutí o tomto nároku uplatněném žalobou na peněžité plnění podle ustanovení § 80 písm. b) o.s.ř. dána pravomoc soudu.


Podle ustanovení § 7 odst. 1 o.s.ř. v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných, družstevních, jakož i obchodních vztahů (včetně vztahů podnikatelských a hospodářských), pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány.


Podle ustanovení § 7 odst. 3 o.s.ř. jiné věci projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon.


Služebně právní vztahy, z nichž žalobkyně odvozuje svůj nárok, vznikají dnem, který byl stanoven jako den nástupu do služby v rozhodnutí služebního orgánu o povolání občana České republiky (který složil vojenskou přísahu a splňuje další zákonem stanovené předpoklady srov. § 3 zákona č. 221/1999 Sb.) do služebního poměru (§ 5 odst. 2 zákona č. 221/1999 Sb.). Služební poměr vojáka z povolání, zakládající se mocenským aktem služebního orgánu (dnem bezprostředně následujícím po dni doručení rozhodnutí o povolání občana do služebního poměru - srov. § 5 odst. 1 zákona č. 221/1999 Sb.), je jak správně uvádí odvolací soud - svojí povahou právním poměrem veřejnoprávním a po celou dobu svého průběhu se výrazně odlišuje od poměru pracovního, který je naopak poměrem soukromoprávním, jehož účastníci mají rovné postavení. Vzájemné vztahy účastníků tohoto poměru se vyznačují tím, že jeden účastník (stát) vystupuje vůči druhému jako nositel veřejné svrchované moci a tím jako silnější subjekt, který druhému subjektu může jednostranně zakládat jeho práva a ukládat povinnosti. Protože veřejnoprávní povaha je příznačná pro vzájemné vztahy účastníků služebního poměru jako celku [za služebně právní vztahy nelze považovat jen takové vztahy, které postrádají časový, místní a zejména věcný (vnitřní účelový) poměr k výkonu služby], nelze přisvědčit názoru dovolatelky, že nárok vyplývající z odpovědnosti státu za škodu způsobenou vojákovi služebním úrazem, o který se v daném případě jedná, postrádá znaky veřejnoprávního vztahu . Na veřejnoprávní povaze tohoto právního vztahu přitom nemůže ničeho změnit ani způsob, jakým žalobkyně svůj požadavek na zaplacení náhrady škody na zdraví procesně uplatnila, neboť žaloba ve smyslu ustanovení § 80 písm. b) o.s.ř. o splnění povinnosti je přípustným právním nástrojem jen při uplatňování nároků z právních vztahů vyjmenovaných v ustanovení § 7 odst. 1 o.s.ř., pro které je charakteristická rovnost účastníků.


Jelikož se v posuzovaném případě jak k tomu dospívá i odvolací soud - nejedná o věc vyplývající ze vztahů vyjmenovaných v ustanovení § 7 odst. 1 o.s.ř., tj. občanskoprávních, pracovních, rodinných, družstevních, jakož i obchodních vztahů (včetně vztahů podnikatelských a hospodářských), může být dána pravomoc soudu k projednání a rozhodnutí této věci ve smyslu ustanovení § 7 odst. 3 o.s.ř., jen stanoví-li to zákon.


Řízení ve věcech služebního poměru vojáků z povolání upravuje zákon č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání (který nabyl účinnosti dnem 1.12.1999), tím způsobem, že pravomoc činit právní úkony ve věcech služebního poměru jménem České republiky svěřuje služebním orgánům, kterými jsou prezident republiky, ministr obrany a v rozsahu určeném rozkazem prezidenta nebo rozkazem ministra velitelé, náčelníci, ředitelé a jiní vedoucí zaměstnanci (srov. § 2 odst. 2 cit. zákona). Postup uvedených orgánů v rámci řízení ve věcech služebního poměru, včetně opravných prostředků, pak zmíněný zákon vymezuje v Části deváté pod marginální rubrikou Rozhodování ve věcech služebního poměru v ustanoveních § 144 až 158. Uvedená ustanovení - kromě jiného - stanoví, že řízení ve věcech služebního poměru proběhne rovněž za účasti občana, jehož služební poměr vojáka zanikl, či za účasti pozůstalých (srov. § 144 cit. zákona), že proběhne i tehdy, když služební poměr vojáka zanikl (srov. § 158 cit. zákona), a že návrh na přezkoumání rozhodnutí služebního orgánu soudem je možno podat až po vyčerpání opravného prostředku podle § 153, a to v době 30 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí (srov. § 157 odst. 1 cit. zákona, po 1.1.2003 srov. rovněž § 5 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů).


S názorem dovolatelky, že s ohledem na interní normativní akty v resortu ministerstva obrany (rozkazy ministra obrany č. 52/1995 a č. 22/1992) služební orgán nemůže jednostranně rozhodnout o výši odškodného , tj. o náhradě škody na zdraví způsobené vojákovi, nelze souhlasit.


Na rozdíl od zákona č. 76/1959 Sb., který upravoval některé služební poměry vojáků předtím, než byl s účinností od 1.12.1999 zrušen (srov. § 167 zákona č. 221/1999 Sb.), obsahuje zákon č. 221/1999 Sb., vedle již zmíněných procesních ustanovení upravujících postup služebních orgánů v rámci řízení ve věcech služebního poměru, v Části sedmé pod marginální rubrikou Náhrada škody též hmotněprávní ustanovení o odpovědnosti státu za škodu způsobenou vojákovi (srov. § 112 a násl. zákona č. 221/1999 Sb.), která komplexně vymezují zákonné předpoklady jednotlivých druhů odpovědnosti státu za škodu (včetně předpokladů odpovědnosti státu za škodu způsobenou vojákovi služebním úrazem srov. § 115 odst. 1, § 128 zákona č. 221/1999 Sb.), podmínky zproštění se této odpovědnosti (srov. § 126 zákona č. 221/1999 Sb.) i rozsah a výši poskytnuté náhrady škody (včetně výše jednotlivých nároků náhrady škody na zdraví srov. § 116 až § 125 zákona č. 221/1999 Sb.). O ucelenosti a samostatnosti právní úpravy odpovědnosti státu za škodu způsobenou vojákovi vymezené v Části sedmé, Hlavě II. a III. zákona č. 221/1999 Sb. (a o vůli zákonodárce v tomto směru) nepochybně svědčí to, že dnem 1.12.1999, kdy nabyl účinnosti zákon č. 221/1999 Sb., bylo současně zrušeno (zákonem č. 225/1999 Sb.) ustanovení § 206 odst. 2 zák. práce, které stanovilo, že ustanovení § 187 až 205c zák. práce (o odpovědnosti zaměstnavatele za škodu způsobenou zaměstnanci) se vztahují též na příslušníky ozbrojených sil v činné službě. Rozkazy ministra obrany vydané v letech 1992 a 1995, na něž dovolatelka ve svých úvahách poukazuje, tedy zjevně vychází z již překonané právní úpravy služebních poměrů vojáků před 1.12.1999 a jako předpisy nižší právní síly než zákon (které mohou být vydány ministerstvem pouze na základě zmocnění stanoveného zákonem a jen v mezích zákona srov. článek 79 odst. 3 Ústavy České republiky) nemohly služebním orgánům odejmout ani omezit pravomoc originálně založenou od 1.12.1999 zákonem č. 221/1999 Sb.


Dovolací soud nesouhlasí ani s názorem dovolatelky, že odvolací soud zastavení řízení nesprávně odůvodnil usnesením Městského soudu v Praze ze dne 14.10.2003, sp.zn. 16 Co 468/2003, publikovaným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu ČR 7/2005 pod č. 55 , neboť v tomto případě se jednalo o příslušníka Policie České republiky, který svůj nárok uplatňoval podle zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, který upravuje nároky ze služebního poměru odlišným způsobem než zákon č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání , a že nelze analogicky dovozovat či jakkoliv dávat do souvislosti podobnost úpravy a odůvodňovat ustanoveními jednoho zákona vztahy upravené zákonem druhým (stejně jako není možné argumentovat zákonem č. 65/1965 Sb., zákoníkem práce) .


Dovolatelka přehlíží, že právní úprava služebního poměru policistů (provedená zákonem č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, ve znění pozdějších předpisů) a právní úprava služebního poměru vojáků z povolání (provedená zákonem č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění pozdějších předpisů) mají společné to, že vzájemné vztahy účastníků služebního poměru mají veřejnoprávní povahu (v obou případech se tedy nejedná o věc vyplývající ze vztahů vyjmenovaných v ustanovení § 7 odst. 1 o.s.ř., pro které je charakteristická rovnost účastníků), a dále to, že ani jeden z uvedených zákonů nesvěřuje soudu v rámci občanského řízení sporného pravomoc k projednání a rozhodnutí věcí vyplývajících ze služebního poměru (nestanoví pravomoc soudu podle ustanovení § 7 odst. 3 o.s.ř.); jakým způsobem upravuje zákon č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, ve znění pozdějších předpisů, nároky ze služebního poměru není pro posouzení otázky pravomoci soudu k projednání a rozhodnutí věci v občanském soudním řízení významné. Odvolacímu soudu proto nelze důvodně vytýkat, jestliže v dovoláním napadeném usnesení odkázal na závěry, k nimž dospěl Městský soud v Praze v rozhodnutí ze dne 14.10.2003, sp. zn. 16 Co 468/2003, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 55, ročník 2005.


Z uvedeného vyplývá, že pravomoc k projednání a rozhodnutí dané věci, která vyplývá z právních poměrů vojáků z povolání po 1.12.1999, na základě žaloby podle ustanovení § 80 písm. b) o.s.ř. zákon nesvěřuje soudu ani ve smyslu ustanovení § 7 odst. 3 o.s.ř. Projednání a rozhodnutí o dané věci tedy brání nedostatek podmínky řízení (nedostatek pravomoci soudu), který nelze odstranit (§ 104 odst. 1 o.s.ř.).


Protože usnesení odvolacího soudu je správné a protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou tvrzeno), že by usnesení odvolacího soudu bylo postiženo vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.


Věcná správnost usnesení odvolacího soudu není dotčena ani tím, že věc byla odvolacím soudem postoupena Prezidentu České republiky.


Jak vyplývá ze sdělení náčelníka Vojenské kanceláře prezidenta republiky ze dne 18. ledna 2006, o rozhodnutí prezidenta republiky jako nejvyššího služebního orgánu, uveřejněného pod č. 13 ve Sbírce instrukcí a sdělení Ministerstva spravedlnosti ČR, roč. 2006, prezident republiky jako nejvyšší služební orgán ve smyslu ustanovení § 2 odst. 2 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, a § 2 odst. 1 zákona č. 220/1999 Sb., o průběhu základní nebo náhradní služby a vojenských cvičení a o některých právních poměrech vojáků v záloze, rozhodl, že v případě, že v občanském soudním řízení ve věcech týkajících se služebních poměrů vojáků z povolání (zákon č. 221/1999 Sb.), právních poměrů osob, které konaly nebo konají vojenskou činnou službu formou základní nebo náhradní služby a vojenských cvičení, a dále ve věcech některých právních poměrů vojáků v záloze (zákon č. 220/1999 Sb.) soud svým rozhodnutím zastaví řízení z důvodu nedostatku své pravomoci (§ 7 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů), neboť věc má být projednána a rozhodnuta služebním orgánem (§ 2 odst. 1 zákona č. 220/1999 Sb., § 2 odst. 2 zákona č. 221/1999 Sb.), je služebním orgánem příslušným stanovit, který ze služebních orgánů postoupenou věc v dalším řízení projedná a rozhodne, ministr obrany.


Protože výše uvedené sdělení náčelníka Vojenské kanceláře prezidenta republiky, které bylo vydáno poté, co ve věci rozhodl odvolací soud, určuje, že služebním orgánem příslušným stanovit, který ze služebních orgánů postoupenou věc v dalším řízení projedná a rozhodne, je ministr obrany, a protože smyslem výroku o postoupení věci (srov. § 104 odst. 1 věta druhá o.s.ř.) je, aby věc byla postoupena příslušnému kompetentnímu orgánu, postoupí soud projednávanou věc ministru obrany; ten stanoví, který ze služebních orgánů v rámci organizační struktury ozbrojených sil České republiky věc v dalším řízení projedná a rozhodne.


O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalovaná s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobkyni v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly (srov. § 142 odst. 1 věta první o.s.ř.).


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 19. dubna 2007


JUDr. Mojmír Putna, v. r.


předseda senátu