21 Cdo 1707/2006
Datum rozhodnutí: 15.02.2007
Dotčené předpisy:





21 Cdo 1707/2006


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce Ing. L. S., zastoupeného advokátem, proti žalovanému V. a K. J. Č., a.s., zastoupenému advokátem, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp.zn. 7 C 173/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích pobočka v Táboře ze dne 20. října 2005, č.j. 15 Co 433/2005-111, takto:


Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 5. 5. 2005, č.j. 7 C 173/2003-83, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Táboře k dalšímu řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Dopisem ze dne 31. 3. 2003 žalovaný sdělil žalobci, že mu dává výpověď z pracovního poměru podle § 46 odst. 1 písm. f) zákoníku práce z důvodu, že se opakovaně jedná o chování nehospodárné a proti zájmům zaměstnavatele , které lze hodnotit jako opakované porušování pracovní kázně s vysokým stupněm závažnosti . Důvod k tomuto opatření spatřoval v tom, že žalobce přesto, že byl dopisem žalovaného ze dne 3. 2. 2003 vyzván, aby odstranil nedostatky v řídící práci spočívající zejména v nedostatečné kontrole a nutnosti vedení dokladů pro zadané práce, bez čehož nelze obhájit oprávněnost vynaložených nákladů , a dále v předražování externích výkonů , které žalobce sám zadával a přejímal, na což upozornila i kontrola prováděná VST , nesplnil pokyny zaměstnavatele uložené mu tímto dopisem ze dne 3. 2. 2003. Následně byl dopisem žalovaného ze dne 11. 3. 2003 upozorněn na závažnost nedostatků v řídící práci a jejich možné důsledky (pro zaměstnavatele nebude přijatelné, aby žalobce i nadále zastával funkci vedoucího střediska). Ani na tento dopis však žalobce nereagoval a i přes uvedené výzvy doporučil společnosti (zaměstnavateli) uzavřít smlouvu na 2 akce čištění kanalizace , jež nebyly řádně připravené, technicky neodpovídají a jsou opět neúnosně předražené .


Žalobce se domáhal (žalobou doručenou soudu dne 22. 8. 2003), aby bylo určeno, že výpověď žalovaného ze dne 31. 3. 2003 doručená žalobci je neplatná . Žalobu odůvodnil zejména tím, že k výtkám obsaženým v dopise ze dne 3. 2. 2003 se ústně, mj. i na poradách vedení, vyjadřoval a vysvětlil , že k proplácení externím dodavatelům vždy dává souhlas finanční ředitel nebo ředitel divize . Navíc, v pracovní smlouvě ani v žádném vnitropodnikovém předpise či směrnici není stanoven postup, jak mají být smlouvy s dodavateli uzavírány, vykazovány, kontrolovány a finančně zúčtovány. Zdůraznil, že všechny realizované akce byly řádně vyúčtovány konečnému odběrateli. Na výtky obsažené v dopise ze dne 11. 3. 2003 ( jedná se o ty samé akce, za které již obdržel výše uvedenou výzvu k nápravě nedostatků obsaženou v dopise ze dne 3. 2. 2003) reagoval dopisem ze dne 12. 3. 2003, ve kterém vyjádřil svůj nesouhlas s argumentací žalovaného a s tím, že by skončil ve funkci vedoucího střediska a vyzval žalovaného, aby stanovil zásady a pravidla postupu a kompetenci při sjednávání externích pravidel (správně zakázek) a pravidla pro jejich sledování z hlediska efektivity pro žalovaného , neboť takovéto zásady nebyly ve společnosti žalovaného zpracovány . Podle žalobce nelze hovořit o nehospodárnosti ve výpovědi označených dvou akcích na čištění kanalizace, neboť ty byly předloženy ve formě materiálu pro schválení ve vedení společnosti a nevznikla v daném případě žalovanému žádná škoda .


Okresní soud v Táboře rozsudkem ze dne 25. 3. 2004, č.j. 7 C 173/2003-40, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 455,- Kč . Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že postup žalovaného vůči žalobci byl v souladu se ZP , když žalobci byly ve zprávě ze dne 12. 12. 2002 důrazně vytknuty závažné nedostatky ve vykazování prací pro V. společnost T. , čímž porušil své povinnosti vedoucího zaměstnance vyplývající z ustanovení §§ 73 a 74 zák. práce; že všechny písemné výzvy žalovaného k nápravě nedostatků byly prokázány, ale náprava skutečně nenastala ; a že řada akcí zajišťovaných žalobcem jako zaměstnancem žalovaného se projevila jako výrazně předražená a žalobce ve své funkci nebyl schopen prokázat oprávněnost a účelnost takto vysokých nákladů . Toto chování žalobce soud prvního stupně - i přes určité formální nedostatky v písemných projevech žalovaného - posoudil jako závažné porušení pracovní kázně .


K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře - usnesením ze dne 24. 8. 2004, č.j. 15 Co 337/2004-54, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vytknul soudu prvního stupně nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí spočívající v tom, že odůvodnění rozhodnutí v prvé řadě postrádá jasné a srozumitelné, samostatně vymezené přijetí nejdříve skutkových závěrů, a to na základě hodnocení důkazů dle § 132 o.s.ř., a pak závěrů právních, v souladu s požadavky zakotvenými v § 157 odst. 2 o.s.ř. Soud prvního stupně se měl zabývat otázkou, zda výpověď z pracovního poměru je podle obsahu dostatečně konkrétní, tedy zda výpovědní důvody jsou skutkově vymezeny tak, aby je nebylo možno zaměnit s jiným důvodem , a dále otázkou, zda vymezené výpovědní důvody byly ve vztahu k žalobci uplatněny včas z hlediska ustanovení § 46 odst. 3 zák. práce.


Okresní soud v Táboře rozsudkem ze dne 5. 5. 2005, č.j. 7 C 173/2003-83, určil, že výpověď z pracovního poměru daná žalovaným žalobci dopisem ze dne 31. 3. 2003 je neplatná, a uložil žalovanému zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 20.653,- Kč k rukám právního zástupce žalobce . Soud prvního stupně po provedení dalších důkazů a jejich zhodnocení dovodil, že text výpovědi ze dne 31. 3. 2003 skutečně trpí řadou formálních nedostatků . Žalovaný vytýká žalobci v textu výpovědi nedostatky v řídící práci, ty však nejsou nijak konkretizovány tak, aby je nebylo možné zaměnit s jiným důvodem a ani po materiální stránce nelze posoudit , zda u žalobce byly dány důvody k rozvázání pracovního poměru. Jediným konkrétním důvodem, který se v textu výpovědi objevuje, je doporučení ze strany žalobce, aby žalovaný uzavřel smlouvu na dvě akce čištění kanalizace v nabízené ceně 775.000,- Kč a 651.250,- Kč , v takovémto postupu žalobce, který předložil pouze návrh, však nelze shledat takové jednání , které by bylo důvodem pro výpověď z pracovního poměru podle ust. § 46 odst. 1 písm. f) ZP . Soud prvního stupně dospěl k závěru, že i kdyby vymezené výpovědní důvody tak, jak byly ve výpovědi popsány, mohly být nějakým výkladem uznány za skutkově dobře vymezené tak, jak vyžaduje ust. § 44 odst. 2 ZP , dochází zde k porušení lhůty stanovené v § 46 odst. 3 ZP . Je totiž nutné vycházet z předpokladu, že o zprávě V. společnosti T., datované dne 12. 12. 2002 kterou by bylo možné považovat za důvod k podání výpovědi žalobci se žalobce (správně žalovaný) dozvěděl nejpozději na začátku ledna 2003, a proto bylo nutné dát žalobci výpověď z tohoto důvodu nejpozději do poloviny března 2003, a to dodrženo nebylo .


K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 20. 10. 2005, č.j. 15 Co 433/2005-111, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a uložil žalovanému nahradit žalobci náklady odvolacího řízení v částce 6.129,- Kč na účet JUDr. A. J. Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně po zrušovacím rozhodnutí krajského soudu respektoval v zásadě jeho pokyny a právní názory , a že po doplnění dokazování přistoupil po skutkové i právní stránce ke správnému posouzení věci. I odvolací soud je přesvědčen, že část výpovědi z pracovního poměru, která se týká popsaných nedostatků v práci žalobce , je zcela obecná a nekonkrétní, mající spíše charakter popisu událostí, které se v době několika týdnů před jejím podáním odehrály . Ve výpovědi žalovaného nejsou uvedeny konkrétní nedostatky v řídící práci žalobce (které externí výkony měly být předraženy, v čem a kdy nebyla dostatečná úroveň dokladů, apod.), jež nelze zhojit ani výkladem, protože vyložit lze nějakým způsobem jenom to, co je dostatečně specifikováno . Odvolací soud se ztotožnil i se závěrem soudu prvního stupně týkajícím se námitky žalovaného, že tím, že žalobce předložil návrhy smluv na čištění kanalizací, byť podle žalovaného s náklady příliš vysokými a přemrštěnými, žádným způsobem pracovní kázeň neporušil, neboť nedošlo k žádnému rozhodnutí žalobce navenek, jež by žalovanou společnost zavazovalo , a toto jednání nepředstavuje samo o sobě skutek, ve kterém by bylo možné spatřovat porušení pracovní kázně .


Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný z důvodů uvedených v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) a v ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) popř. c) o.s.ř. . Má za to, že jeho výpověď ze dne 31. 3. 2003 sice uvádí řadu obecných údajů, avšak uvádí dva zcela konkrétní důvody, jejichž existence byla ve výpovědi uvedena a důkazy v průběhu řízení prokázána . Jednak nesplnění pokynu ředitele divize předložit do 7. 2. 2003 odůvodnění včetně úplných dokladů pro posouzení výše čerpaných provozních nákladů jednotlivých akcí zajišťovaných střediskem žalovaného řízeným žalobcem pro V. společnost T. (dále jen VST), jejichž výši napadl ředitel VST v kontrolní zprávě z 12. 12. 2002 (protože VST je klíčovým zákazníkem žalovaného, bylo zdůvodnění těchto nákladů pro žalovaného přímo existenční nutností ); dle názoru dovolatele měl soud za použití ustanovení § 240 zákoníku práce dospět k závěru, že tento výpovědní důvod byl stanoven dostatečně určitě, též s ohledem na kvalifikaci a vykonávanou funkci žalobce . A jednak skutečnost, že žalobce přes výzvy ředitele divize ze 3. 2. 2003 a z 11. 3. 2003 předložil žalovanému návrhy na uzavření smluv na čištění kanalizací, kterými měl zadat žalovaný zakázku podnikatelce K., která na tyto zakázky neměla živnostenské oprávnění , a navíc ceny v navrhovaných smlouvách byly zcela neúměrné . Tím žalobce porušil kromě vnitropodnikových směrnic žalovaného též základní povinnosti zaměstnanců a vedoucích zaměstnanců podle § 73 odst. 1 písm. d) a § 74 zákoníku práce . Dovolatel považuje oba tyto důvody výpovědi za závažné porušení pracovní kázně s tím, že kterýkoli z nich naplňuje možnost výpovědi podle § 46 odst. 1 písm. f) zákoníku práce , a navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil Okresnímu soudu v Táboře k dalšímu řízení .


Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalovaného odmítl jako zjevně bezdůvodné, případně zamítl , neboť je přesvědčen, že z textu výpovědi nevyplývá dostatečně určitě, v čem spočívá porušení pracovní kázně žalobce, zda v předchozích nedostatcích v řídící práci, v neodstranění nedostatků či neprokázání účtovaných nákladů žalobce .


Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) dovolání přípustné (otázku výkladu právního úkonu posoudil odvolací soud v rozporu s hmotným právem a judikaturou soudů), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.


Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k tomu, že výpověď z pracovního poměru byla žalobci dána dopisem ze dne 31. 3. 2003 (doručeným v měsíci dubnu 2003) podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění do 30. 9. 2003, tedy do dne, než nabyl účinnosti zák. č. 274/2003 Sb., kterým se mění některé zákony na úseku ochrany veřejného zdraví - dále jen zák. práce .


Podle ustanovení § 44 odst. 2 zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď pouze z důvodů výslovně stanovených v § 46 odst. 1; výpovědní důvod musí ve výpovědi skutkově vymezit tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným důvodem, jinak je výpověď neplatná. Důvod výpovědi nelze dodatečně měnit.


Podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. e) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, nesplňuje-li zaměstnanec předpoklady stanovené právními předpisy pro výkon sjednané práce nebo nesplňuje-li bez zavinění zaměstnavatele požadavky pro řádný výkon této práce; spočívá-li nesplňování těchto požadavků v neuspokojivých pracovních výsledcích, lze zaměstnanci z tohoto důvodu dát výpověď, jen jestliže byl zaměstnavatelem v době posledních 12 měsíců písemně vyzván k jejich odstranění a zaměstnanec je v přiměřené době neodstranil.


Podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, jsou-li u zaměstnance dány důvody, pro které by s ním zaměstnavatel mohl okamžitě zrušit pracovní poměr, nebo pro závažné porušení pracovní kázně; pro soustavné méně závažné porušování pracovní kázně lze dát zaměstnanci výpověď, jestliže byl v době posledních šesti měsíců v souvislosti s porušením pracovní kázně písemně upozorněn na možnost výpovědi.


Protože výpovědní důvod použitý ve výpovědi z pracovního poměru je charakterizován jeho skutkovým vymezením, vychází soud při posouzení, o jaký výpovědní důvod jde, ze skutkového vylíčení tohoto důvodu; okolnost, zda, popřípadě jak, zaměstnavatel tento důvod právně kvalifikoval, tu není sama o sobě významná. Je totiž věcí soudu, aby posoudil, který v ustanovení § 46 odst. 1 zák. práce uvedený výpovědní důvod byl skutkovým vylíčením důvodu výpovědi opravdu naplněn (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 1998, sp. zn. 21 Cdo 1524/98, uveřejněný pod č. 11 v časopise Soudní judikatura, roč. 1999).


V projednávané věci dal žalovaný žalobci výpověď proto, že přesto, že byl dopisem žalovaného ze dne 3. 2. 2003 vyzván, aby odstranil nedostatky v řídící práci spočívající zejména v nedostatečné kontrole a nutnosti vedení dokladů pro zadané práce, bez čehož nelze obhájit oprávněnost vynaložených nákladů , a dále v předražování externích výkonů , které žalobce sám zadával a přejímal, na což upozornila i kontrola prováděná VST , nesplnil pokyny zaměstnavatele uložené mu tímto dopisem ze dne 3. 2. 2003. Následně byl dopisem žalovaného ze dne 11. 3. 2003 upozorněn na závažnost nedostatků v řídící práci a jejich možné důsledky (pro zaměstnavatele nebude přijatelné, aby žalobce i nadále zastával funkci vedoucího střediska). Ani na tento dopis však žalobce nereagoval a i přes uvedené výzvy doporučil společnosti (zaměstnavateli) uzavřít smlouvu na 2 akce čištění kanalizace , jež nebyly řádně připravené, technicky neodpovídají a jsou opět neúnosně předražené .


Šlo tedy o posouzení, zda toto jednání žalobce má být z hlediska důvodu výpovědi z pracovního poměru podřazeno pod ustanovení § 46 odst. 1 písm. e) věty za středníkem zák. práce nebo pod ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce; samotná okolnost, jak toto jednání právně kvalifikoval žalovaný (a také žalobce) je jak výše uvedeno bezvýznamná.


Ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce je charakterizováno [obdobně jako ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce] tím, že zaměstnanec poruší pracovní kázeň. Povinnost dodržovat pracovní kázeň patří k základním povinnostem zaměstnance vyplývajícím z pracovního poměru [srov. § 35 odst. 1 písm. b) zák. práce] a spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny právními předpisy, pracovním řádem (zejména ustanoveními § 73, § 74 a § 75 zák. práce), pracovní smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Má-li být porušení pracovní kázně právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovních povinností ze strany zaměstnance zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity. Zákoník práce rozlišuje mezi soustavným méně závažným porušením pracovní kázně, závažným porušením pracovní kázně a porušením pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Přitom může mít zaměstnanec dobré pracovní výsledky, ale přestože dobrých pracovních výsledků dosahuje, porušuje některé své povinnosti, jež z pracovního poměru vyplývají.


Oproti tomu uplatnění výpovědního důvodu podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. e) věty za středníkem zák. práce spočívajícího v neuspokojivých pracovních výsledcích zaměstnance především vůbec nevyžaduje porušení pracovních povinností (i když není vyloučeno, že neuspokojivých pracovních výsledků může zaměstnanec dosahovat také proto, že některé své povinnosti porušuje). Ustanovení § 46 odst. 1 písm. e) věty za středníkem zák. práce vychází totiž z objektivního zjištění, že zaměstnanec neuspokojivé pracovní výsledky dosahuje, a to bez ohledu na to, zda tomu tak je v důsledku zaviněného jednání zaměstnance (alespoň ve formě nedbalosti). Je zcela nepodstatné, zda neuspokojivé pracovní výsledky jsou důsledkem zaměstnancovy neschopnosti, nezpůsobilosti, neodpovědného přístupu k plnění pracovních povinností apod. Podstatné je, že zde objektivně neuspokojivé pracovní výsledky existují.


Z uvedených závěrů však odvolací soud nevycházel a věc posuzoval pouze podle toho, jak skutkový důvod uvedený v dopise žalovaného ze dne 31. 3. 2003 právně kvalifikovala žalovaná. Z obsahu uvedeného dopisu (výpovědi z pracovního poměru) však jednoznačně vyplývá, že žalovaný žalobci vytýká nedostatky v jeho práci, které ani přes upozornění žalovaného neodstranil. Takto vylíčený důvod výpovědi nenaplňuje skutkovou podstatu výpovědního důvodu podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce, ale skutkovou podstatu výpovědního důvodu podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. e) zák. práce. Z hlediska naplnění důvodu výpovědi podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. e) zák. práce se ale odvolací soud věcí nezabýval jeho rozsudek proto nemůže být správný.


Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud České republiky jej zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.). Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).


Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1, § 243d odst. 1 část věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).


Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek


V Brně dne 15. února 2007


JUDr. Mojmír Putna, v. r.


předseda senátu