21 Cdo 1707/2000
Datum rozhodnutí: 22.03.2001
Dotčené předpisy:




U S N E S E N Í

21 Cdo 1707/2000

Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci dědictví po JUDr. J. S., zemřelém dne 12. května 1998, za účasti J. S., vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. D 918/98, o dovolání JUDr. V. J., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. dubna 2000 č.j. 10 Co 441/2000-123, takto:

Dovolání se zamítá.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud Plzeň - město usnesením ze dne 5.6.1998 č.j. 29 D 963/98-2 zahájil řízení o dědictví po JUDr. J. S., zemřelém dne 12.5.1998. Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 27.7.1998 č.j. 14 Nc 65/98-39 bylo projednání a rozhodnutí této dědické věci přikázáno podle ustanovení § 12 odst.2 o.s.ř. Okresnímu soudu v Klatovech, který provedením úkonů v řízení o dědictví pověřil podle ustanovení § 38 o.s.ř. notářku JUDr. M. Š.

Po projednání dědictví Okresní soud v Klatovech usnesením ze dne 20.1.2000 č.j. D 918/98 Nd 195/98-117 určil obecnou cenu majetku zůstavitele ve výši 2,064.551,40 Kč, výši dluhů částkou 0 Kč a čistou hodnotu dědictví ve výši 2,064.551,40 Kč a současně potvrdil, že dědictví nabyl ing. J. S. Při svém rozhodování vycházel ze závěru, že jediným dědicem po zůstaviteli je na základě závěti jeho synovec ing. J. S., který dědictví neodmítl. Nabytí dědictví proto bylo ve smyslu ustanovení § 481 obč. zák. potvrzeno tomuto jedinému zůstavitelovu dědici.

Odvolání, které proti usnesení soudu prvního stupně podal advokát JUDr. V. J., Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 28.4.2000 č.j. 10 Co 441/2000-123 podle ustanovení § 218 odst.1 písm.b) o.s.ř. odmítl. Dospěl k závěru, že advokát JUDr. V. J. není účastníkem tohoto dědického řízení, neboť není zůstavitelovým dědicem a jeho účastenství na řízení nevyplývá ani z ustanovení § 175b věty druhé a třetí o.s.ř.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal advokát JUDr. V. J. dovolání. Namítá, že do dědického řízení "řádně přihlásil" svou pohledávku za zůstavitelem ve výši 57.046,- Kč, kterou však soud prvního stupně do dědictví nezahrnul. Dovolatel je proto účastníkem tohoto dědického řízení, neboť zůstavitelův věřitel je vždy účastníkem "té části projednávání dědictví, jež se týká jeho pohledávky". Dovolatel dovozuje, že usnesení odvolacího soudu je postiženo vadou uvedenou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. a že spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a navrhuje, aby dovolací soud zrušil usnesení soudů obou stupňů.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř) věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 - dále jen "o.s.ř." (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) se nejprve zabýval otázkou, zda usnesení odvolacího soudu trpí - jak uvádí dovolatel - vadou uvedenou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o.s.ř.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.

Odnětím možnosti jednat před soudem se ve smyslu citovaného ustanovení rozumí postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci procesních práv, která mu občanský soudní řád dává (např. právo účastnit se jednání, činit přednesy, navrhovat důkazy apod.).

Rozhodnutí soudu (ve věci samé nebo o otázkách, týkajících se přípustnosti řízení) vyjadřuje závěry, k nimž soud dospěl zhodnocením skutečností, které vyšly najevo za řízení (v "průběhu řízení"). Postupem soudu v průběhu řízení je tedy činnost soudu, která vydání soudního rozhodnutí předchází, a nikoliv vlastní rozhodovací akt soudu, který má za úkol průběh řízení zhodnotit. O vadu ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. jde tedy jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv při rozhodování. Pro tento závěr svědčí i systematický argument (tzv. argumentum a rubrica), neboť občanský soudní řád sám užívá termínu "průběh řízení" pro řízení v prvním stupni k označení hlavy první části třetí a v užším významu v záhlaví (rubrice) k ustanovením § 100 až § 102 o.s.ř., zatímco soudní rozhodnutí jsou upravena až v hlavě čtvrté části třetí o.s.ř.; obdobně se řízení o odvolání (hlava první části čtvrté o.s.ř.) člení na "řízení u odvolacího soudu" (rubrika k ustanovením § 211 až 217 o.s.ř., postihující - mimo jiné též přes odkaz v ustanovení § 211 o.s.ř. - průběh odvolacího řízení) a na "rozhodnutí o odvolání" (rubrika k ustanovením § 218 až § 223 o.s.ř.) [srovnej např. usnesení Nejvyššího soud ČR z 27.6.1996 sp. zn. 2 Cdon 539/96, uveřejněné pod č. 27 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998].

V návaznosti na změnu v ustanovení § 237 písm. f) o.s.ř. provedenou zákonem č. 238/1995 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a zákon České národní rady č. 114/1988 Sb., o působnosti orgánů České socialistické republiky v sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů /nyní ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o.s.ř./, rozšířila tato novela občanského soudního řádu přípustnost dovolání na ta rozhodnutí odvolacího soudu, v jejichž důsledku řízení před odvolacím soudem končí bez meritorního projednání odvolání /srov. § 238a odst. 1 písm. c) až f) o.s.ř./. Kdyby mělo usnesení odvolacího soudu o odmítnutí odvolání způsobovat - jak uvádí dovolatel - vadu podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. (která sama o sobě zakládá přípustnost a současně důvodnost dovolání), bylo by ustanovení § 238a odst. 1 písm. e) o.s.ř. obsoletním (srov. např. závěry uvedené v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24.10.1996 sp. zn. 2 Cdon 1007/96, uveřejněném pod č. 36 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997).

Usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odvolání podle ustanovení § 218 odst. 1 o.s.ř. odmítnuto, tedy nelze chápat jako nesprávný postup soudu, jímž by mohla být účastníku odňata možnost jednat před soudem /§ 237 odst. 1 písm. f) o.s.ř./.

Po zjištění, že dovolání směřuje proti usnesení odvolacího soudu, proti němuž je dovolání přípustné podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. e) o.s.ř., Nejvyšší soud České republiky přezkoumal napadené usnesení bez jednání (srov. § 243a odst. 1 větu první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Účastníky řízení o dědictví jsou navrhovatel a ti, které zákon za účastníky označuje (srov. § 90 druhou část věty o.s.ř.). Zákon účastníky řízení o dědictví označuje zejména v ustanovení § 175b o.s.ř.

Podle ustanovení § 175b věty druhé o.s.ř. je zůstavitelův věřitel účastníkem řízení v případě § 175p o.s.ř., v případě, kdy se vypořádává jeho pohledávka, a při likvidaci dědictví.

V posuzovaném případě je - jak vyplývá z obsahu spisu - nepochybné, že nedošlo k dohodě o přenechání předluženého dědictví věřitelům k úhradě dluhů (§ 175p o.s.ř.) a že nebyla ani nařízena likvidace dědictví (§ 175t až § 175v o.s.ř.). Z uvedených případů tedy účastenství advokáta JUDr. V. J. v řízení o dědictví po JUDr. J. S. nemůže vyplývat.

O případ, kdy se v řízení o dědictví vypořádává pohledávka zůstavitelova věřitele, nejde - jak se mylně domnívá dovolatel - tehdy, jestliže věřitel zůstavitele svou pohledávku "přihlásí" do dědictví. O vypořádání pohledávky, které zakládá účastenství zůstavitelova věřitele v řízení o dědictví, se jedná jen v případě, má-li být výsledkem dědického řízení (tj. vypořádání dědictví) stav, že zůstavitelovi dědici budou odpovídat za dluhy zůstavitele jinak než uvádí ustanovení § 470 odst.2 obč. zák.; k vypořádání pohledávky zůstavitelova věřitele odchylně od ustanovení § 470 odst.2 obč. zák. pak může v řízení o dědictví dojít jen tehdy, jestliže dědictví nabývá více dědiců a jestliže v tomto směru uzavřou dohodu o vypořádání dědictví. Zákon tu povolává zůstavitelova věřitele za účastníka dědického řízení proto, že výsledek řízení o dědictví může mít vliv na práva zůstavitelova věřitele; účast zůstavitelova věřitele na řízení má zajistit, aby mohl v řízení v zájmu ochrany svých práv a oprávněných zájmů vykonávat ohledně své pohledávky procesní práva, popřípadě plnit procesní povinnosti, a aby usnesení o dědictví odpovídalo hmotnému právu i ohledně jeho pohledávky za zůstavitelem.

V posuzované případě zůstavitel zanechal jediného dědice, a to synovce ing. J. S., kterému odkázal svůj majetek závětí ze dne 3.10.1993. Už z tohoto důvodu nepřichází v tomto dědickém řízení v úvahu situace, že by zůstavitelovi dědici mohli odpovídat za dluhy zůstavitele jinak než uvádí ustanovení § 470 odst.2 obč. zák. Věřitel zůstavitele, a tedy ani dovolatel, proto nemůže být účastníkem dědického řízení po zůstaviteli též z toho důvodu, že by se v řízení vypořádávala jeho pohledávka za zůstavitelem.

Z uvedeného vyplývá, že soud prvního stupně postupoval správně, když nepovažoval advokáta JUDr. V. J. za účastníka tohoto dědického řízení, a že odvolací soud odmítl jeho odvolání proti usnesení soudu prvního stupně v souladu s ustanovením § 218 odst.1 písm.b) o.s.ř. Na tomto závěru nic nemění ani to, že do pasiv dědictví nebyla zahrnuta pohledávka dovolatele ve výši 57.046,- Kč, ačkoliv v nich podle názoru dovolatele měla být uvedena. Pro osoby, které nebyly účastníky dědického řízení, totiž nejsou - s výjimkou likvidace dědictví - výroky usnesení soudu, vydaných v dědickém řízení, závazné (srov. § 175y odst. 2 o.s.ř.). Dovolatel proto může svá práva, týkající se tvrzeného dluhu zůstavitele, uplatnit proti zůstavitelově dědici žalobou ve sporném řízení.

Protože usnesení odvolacího soudu není postiženo vadou uvedenou v ustanovení § 237 odst.1 písm.f) o.s.ř. ani jinou vadou, vypočtenou v ustanovení § 237 odst.1 o.s.ř., a protože z hlediska uplatněných dovolacích důvodů je správné, Nejvyšší soud České republiky dovolání advokáta JUDr. V. J. podle ustanovení § 243b odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 22. března 2001

JUDr. Ljubomír D r á p a l , v. r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Dana Rozmahelová