21 Cdo 1696/2006
Datum rozhodnutí: 15.03.2007
Dotčené předpisy:





21 Cdo 1696/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce L. H., zastoupeného advokátem, proti žalovanému M. H., zastoupenému advokátem, o určení dědického práva, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp.zn. 7 C 189/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. května 2005, č. j. 21 Co 147/2005-73, takto:


I. Dovolání žalobce se odmítá.


II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 1.625,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.


O d ů v o d n ě n í :


Žalobou podanou u Okresního soudu v Berouně dne 25.4.2002 (doplněnou řadou dalších podání) se žalobce domáhal určení, že závěť zůstavitele J. H. ze dne 28.7.1999 je neplatná a že žalovaný M. H. není závětním dědicem po J. H. .


Okresní soud v Berouně rozsudkem ze dne 5.1.2005, č.j. 7 C 189/2002-39, žalobu zamítl a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 11.230,- Kč k rukám jeho zástupce. Vycházel ze závěru, že pokud jde o požadované určení neplatnosti závěti zůstavitele, nemá žalobce na takovém určení naléhavý právní zájem ; že zůstavitel, v době, kdy se dostavil k notářce za účelem sepisu závěti, nebyl schopen číst ; že proto byli přizváni dva svědci a ti byli přítomni po celou dobu provádění úkonu ; že tito svědci byli způsobilí být svědky, skutečnost, že pracovali ve stejné budově jako notářka je nevylučuje z takového postavení ; že námitka, že zůstavitel neslyšel bez naslouchátek, nebyla prokázána ; že nebyla prokázána ani tvrzení žalobce, že by žalovaný použil lsti či uvedl zůstavitele v omyl ; že v tom, že žalovaný vzal zůstavitele do jeho nemovitosti a tam s ním strávil dovolenou, nelze spatřovat lest či nátlak ; že žalovaný takto strávil dovolenou se zůstavitelem až poté, kdy byla závěť sepsána ; že v dědickém řízení žalobce namítal, že závěť je neplatná, neboť zůstavitel nebyl způsobilý takový úkon učinit ; že však v žalobě takovou námitku neuplatnil, naopak žalobu začal tvrzením, že zůstavitel byl schopen k provádění takových úkonů ; že přesto je nutno dodat, že ani taková námitka, pokud by byla uplatněna, by neobstála, neboť jak vyplývá ze zprávy ústavní lékařky, zůstavitel nejevil známek duševního onemocnění ani netrpěl stavy zmatenosti či dezorientace, a nebyl proto také v péči psychiatra .


K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 25.5.2005, č.j. 21 Co 147/2005-73, rozsudek soudu prvního stupně v napadené části výroku I., jímž byla zamítnuta žaloba na určení, že žalovaný M. H. není závětním dědicem po J. H., a ve výroku II. o nákladech řízení potvrdil a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 8.729,- Kč k rukám jeho zástupce. Vycházel ze závěru, že závěť zůstavitele ve formě notářského zápisu z 28.7.1999 splňuje jak náležitosti dle § 476 odst. 2 občanského zákoníku, tak náležitosti dle § 63 notářského řádu, přičemž místo zůstavitelem je podepsána dvěma svědky úkonu ; že notářka před sepsáním notářského zápisu v rámci svých povinností zjistila, a to na základě prohlášení samotného zůstavitele jako účastníka úkonu, že nemůže číst ; že notářka bez součinnosti zůstavitele neměla jinou možnost provést jakékoli šetření, a navíc prohlášení zůstavitele, že nemůže číst, odpovídalo i tomu, že měl poměrně silné dioptrické brýle ; že tudíž nebylo pochybnosti, že zůstavitel nemůže číst a bylo třeba vycházet z jeho subjektivního pocitu v okamžiku sepisování závěti ; že notářka v notářském zápise správně uvedla, že zůstavitel velmi špatně vidí a nemůže tedy dobře číst a psát ; že svědky úkonu byli Mgr. J. Š. a Mgr. I. Š., kteří byli přibráni v souladu s ustanovením § 66 odst. 1 notářského řádu, když pro postup podle § 66 odst. 2 notářského řádu nebyly v okamžiku sepisování notářského zápisu, vzhledem k prohlášení zůstavitele, předpoklady ; že oba svědci úkonu byli způsobilými svědky a v řízení nebylo prokázáno, že by byli pracovníky notáře ; že Mgr. J. Š. pouze provozoval praxi advokáta v téže budově, v níž vykonávala svoji praxi notářka Mgr. M. H. ; že mezi notářkou a žádným ze jmenovaných svědků nebyl zjištěn pracovněprávní ani obdobný vztah ; že nelze proto přisvědčit námitce žalobce, že výkon praxe notářky a svědků úkonu v jednom objektu vylučuje svědectví úkonu a vykládat ustanovení § 66 not. ř. extenzivně tak, že tyto osoby jsou ve stejném postavení jako pracovníci notáře, který notářský zápis sepisuje ; že neshledal neplatnost závěti ani z důvodu neurčitosti vyjádření, jaký nemovitý majetek má žalovaný podle této závěti nabýt , neboť žalovaný byl závětí ustanoven univerzálním dědicem, takže nabývá majetek zůstavitele ke dni jeho smrti, jak bude v řízení o dědictví zjištěn, včetně majetku nemovitého, bez ohledu na jeho identifikaci v závěti .


Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Namítá, že konstatoval-li Okresní soud v Berouně, že žalobce neprokázal, že by žalovaný použil lsti či uvedl zůstavitele v omyl, je nutno, s ohledem na předvídatelnost soudního rozhodnutí, aby žalobce byl řádně poučen dle § 118a odst. 3 o.s.ř. tedy, aby byl vyzván k označení důkazů potřebných k prokázání všech sporných tvrzení tak, aby unesl své důkazní břemeno ; že k takovému poučení ze strany soudu však nikdy nedošlo ; že soud měl ve smyslu ustanovení § 120 odst. 3 o.s.ř. provést i jiné než účastníky navržené důkazy ke zjištění zdravotního stavu zůstavitele J. H., neboť provedení takových důkazů bylo třeba ke zjištění skutkového stavu, který v řízení vyšel najevo ; že i z důkazů, které byly před soudem prvního stupně provedeny, vyplývá, že zůstavitel číst a psát mohl a soud tak ex offo měl zkoumat, zda závěť měla být podepsána přímo zůstavitelem, či zda měla být podepsána dvěma svědky tak, jak předpokládá ust. § 65 odst. 1 notářského řádu ; že z důkazů provedených před soudem prvního stupně vyplývá, že zůstavitel byl schopen číst, byl schopen též psát, když např. důchod přebíral oproti svému podpisu, a je tak zřejmé, že na místo aplikace ust. § 65 odst. 1 notářského řádu mělo být aplikováno ust. § 63 písm. h) notářského řádu a závěť měla být podepsána přímo zůstavitelem ; že nesprávné právní posouzení věci spatřuje v tom, že soud prvního stupně konstatoval, že závěť zůstavitele učiněná formou notářského zápisu, splňuje všechny náležitosti uvedené v § 62 a násl. notářského řádu , ač zůstavitel byl schopen číst a psát, a závěť proto nesplňuje náležitosti ust. § 63 písm. h) notářského řádu, neboť nebyla podepsána účastníkem ; že soud tak nesprávně aplikoval ust. § 65 odst. 1 notářského řádu, když konstatoval, že k platnosti závěti postačoval podpis dvou svědků přítomných úkonu ; že identifikace nemovitosti tak, jak byla v závěti provedena, je nedostatečná, resp. neurčitá, a závěť je tak neplatná ve smyslu ust. § 37 odst. 1 občanského zákoníku ; že soud však toto nezkoumal, ačkoli se jedná o neplatnost absolutní, ke které má soud povinnost přihlížet z úřední povinnosti ; že nesprávné právní posouzení věci lze spatřovat i v nesprávném výkladu ust. § 66 notářského řádu , neboť s ohledem na skutečnost, že svědci úkonu, a to Mgr. J. Š., sice nejsou pracovníky notáře, který notářský zápis sepsal, avšak tento svědek provozuje advokacii ve stejném objektu jako notář, a to dokonce v sousední kanceláři, je tak nutno zákaz obsažený v ust. § 66 vztáhnout i na tohoto svědka . Navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.


Žalovaný k dovolání žalobce uvedl, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam a navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl.


Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.


Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).


Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o.s.ř.


Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§ 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§ 237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].


Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.


Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o.s.ř.].


Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.


Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.


Dovolání může být podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení ve smyslu ustanovení § 238 a § 238a o.s.ř. (srov. § 241a odst. 3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).


I když dovolatel v dovolání namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z nesprávného právního posouzení věci, z obsahu dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že podrobuje kritice především skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází. Podstatou těchto jeho námitek je nesouhlas s tím, jak odvolací soud hodnotil provedené důkazy, k jakým skutkovým závěrům z provedených důkazů dospěl a také skutečnost, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle názoru dovolatele pro posouzení věci významné. Dovolatel, na rozdíl od skutkového zjištění odvolacího soudu, v dovolání předestírá vlastní skutkové závěry (že z důkazů provedených před soudem prvního stupně vyplývá, že zůstavitel byl schopen číst, byl schopen též psát, když např. důchod přebíral oproti svému podpisu ). Tím, že dovolatel na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc ( na místo aplikace ust. § 65 odst. 1 notářského řádu mělo být aplikováno ust. § 63 písm. h) notářského řádu a závěť měla být podepsána přímo zůstavitelem ; soud tak nesprávně aplikoval ust. § 65 odst. 1 notářského řádu, když konstatoval, že k platnosti závěti postačoval podpis dvou svědků přítomných úkonu ), nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Námitky žalobce tedy nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá - jak uvedeno výše - přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.


Dovolatel dále namítá, že konstatoval-li Okresní soud v Berouně, že žalobce neprokázal, že by žalovaný použil lsti či uvedl zůstavitele v omyl, je nutno, s ohledem na předvídatelnost soudního rozhodnutí, aby žalobce byl řádně poučen dle § 118a odst. 3 o.s.ř. tedy, aby byl vyzván k označení důkazů potřebných k prokázání všech sporných tvrzení tak, aby unesl své důkazní břemeno ; že k takovému poučení ze strany soudu však nikdy nedošlo ; že soud měl ve smyslu ustanovení § 120 odst. 3 o.s.ř. provést i jiné než účastníky navržené důkazy ke zjištění zdravotního stavu zůstavitele J. H., neboť provedení takových důkazů bylo třeba ke zjištění skutkového stavu, který v řízení vyšel najevo ; že i z důkazů, které byly před soudem prvního stupně provedeny, vyplývá, že zůstavitel číst a psát mohl a soud tak ex offo měl zkoumat, zda závěť měla být podepsána přímo zůstavitelem, či zda měla být podepsána dvěma svědky tak, jak předpokládá ust. § 65 odst. 1 notářského řádu . Ani k těmto námitkám, které představují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., nemohl dovolací soud při posuzování otázky, zda je proti napadenému rozsudku dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnout, neboť okolnost, že řízení je případně postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nemůže být - jak uvedeno výše - způsobilým podkladem pro závěr o zásadním významu napadeného rozsudku odvolacího soudu po právní stránce.


Dovolatel též namítá, že identifikace nemovitosti tak, jak byla v závěti provedena, je nedostatečná, resp. neurčitá a závěť je tak neplatná ve smyslu ust. § 37 odst. 1 občanského zákoníku ; že soud však toto nezkoumal, ačkoli se jedná o neplatnost absolutní, ke které má soud povinnost přihlížet z úřední povinnosti .


Ze shora citovaného odůvodnění rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že odvolací soud se zabýval shodnou námitkou uplatněnou žalobcem již v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Závěr odvolacího soudu, ohledně této námitky, je výrazem standardní judikatury soudů. Vzhledem k tomu, že z obsahu spisu vyplývá, že J. H., (dále též jen zůstavitel ), závětí sepsanou dne 28.7.1999 notářským zápisem Mgr. M. H., notářkou v B. (sp.zn. NZ 282/99, N 300/99), ustanovil jediným dědicem veškerého svého majetku žalovaného, je dovolatelem namítána neurčitost příkladmého výčtu zůstavitelova majetku uvedená v závěti pro závěr o určitosti celé závěti nepodstatná (srov. např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29.6.1994, sp.zn. 3 Cdo 84/93, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 9, ročník 1994).


Dovolatel rovněž namítá, že nesprávné právní posouzení věci lze spatřovat i v nesprávném výkladu ust. § 66 notářského řádu , neboť s ohledem na skutečnost, že svědci úkonu, a to Mgr. J. Š., sice nejsou pracovníky notáře, který notářský zápis sepsal, avšak tento svědek provozuje advokacii ve stejném objektu jako notář, a to dokonce v sousední kanceláři, je tak nutno zákaz obsažený v ust. § 66 vztáhnout i na tohoto svědka .


Podle ustanovení § 65 odst. 1 zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen not. ř. ), je-li účastníkem někdo, kdo nemůže číst nebo psát, může notář sepsat notářský zápis pouze za účasti dvou svědků úkonu. Tito svědci musí být přítomni při projevu účastníka o tom, co má být pojato do notářského zápisu a při předčítání notářského zápisu a jeho schválení tím účastníkem, v jehož zájmu byli přítomni.


Podle ustanovení § 65 odst. 2 not. ř. postup podle odstavce 1 není třeba, jestliže má tento účastník schopnost seznámit se s obsahem právního úkonu s pomocí přístrojů nebo speciálních pomůcek a je schopen se vlastnoručně podepsat.


Podle ustanovení § 66 not. ř. svědky totožnosti a svědky úkonu nemohou být osoby, které nejsou plně způsobilé k právním úkonům nebo osoby, které nemohou číst nebo psát. Dále jimi nemohou být osoby blízké účastníkům a osoby, které jsou na věci zúčastněny, a pracovníci notáře, který notářský zápis sepisuje.


Ustanovení § 66 not. ř. obsahuje taxativní výčet okolností, které vylučují fyzické osoby z možnosti být ve smyslu ustanovení § 65 odst. 1 not. ř. svědkem úkonu, o kterém notář sepisuje notářský zápis (srov. § 62 a násl. not. ř.), případně být ve smyslu ustanovení § 64 not. ř. svědkem prokazujícím totožnost účastníka takového úkonu.


Závěr odvolacího soudu, že výkon praxe notářky a svědků úkonu v jednom objektu nevylučuje svědectví úkonu ; že ustanovení § 66 not. ř. nelze vykládat extenzivně tak, že tyto osoby jsou ve stejném postavení jako pracovníci notáře, který notářský zápis sepisuje je správnou aplikací i interpretací ustanovení § 66 not. ř., a z hlediska praxe soudů nemá, pro zjevnost takového závěru, zásadní právní význam.


Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.


V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně za zastupování ve výši 1.550,- Kč (srov. ustanovení § 5 písm. c), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15, § 16, a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006) a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), celkem ve výši 1.625,- Kč. Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby žalovanému tyto náklady nahradil. Žalobce je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 15. března 2007


JUDr. Roman Fiala, v. r.


předseda senátu