21 Cdo 1688/2004
Datum rozhodnutí: 12.04.2005
Dotčené předpisy: § 53 odst. 1 písm. b) předpisu č. 65/1965Sb., § 73 odst. 1 písm. c) předpisu č. 65/1965Sb., § 127 odst. 1 písm. c) předpisu č. 65/1965Sb.




21 Cdo 1688/2004

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně H. R., zastoupené advokátem, proti žalované C. spol. s r.o., zastoupené advokátkou, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 196/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. ledna 2004 č.j. 13 Co 476/2003-69, takto:

Rozsudek odvolacího soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Dopisem ze dne 15.10.2002 žalovaná sdělila žalobkyni, že s ní podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce okamžitě ruší pracovní poměr. Důvod k tomuto opatření spatřovala v tom, že, ačkoli žalobkyně dne 16.9.2002 oznámila žalované, že je v pracovní neschopnosti, nezohlednila tuto skutečnost při výpočtu své mzdy, kterou si v rámci své pracovní činnosti vyplatila v plné výši ; navíc po celou dobu od 16.9.2002 do 29.9.2002 do práce z důvodu pracovní neschopnosti nedocházela, na dotaz zaměstnavatele v současné době však uvádí, že nemocná nebyla . Tímto jednáním žalobkyně podle názoru žalované porušila pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem, neboť porušila svěřené pracovní úkoly, a je podezření, že svým jednáním porušila i další obecně závazné předpisy .

Žalobkyně se domáhala (po částečném zpětvzetí žaloby o určení, že pracovní poměr mezi účastníky trvá, a o náhradu mzdy), aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalobu odůvodnila tím, že dne 11.7.2002 dostala od žalované (u níž pracovala od 1.9.1999 jako ekonom s místem výkonu práce v P.) písemný pokyn, aby od 10.7.2002 do 15.9.2002 vykonávala práci v místě svého trvalého bydliště. Žalobkyně se podle tohoto příkazu zachovala, vykonávala doma řádně a včas všechnu jí svěřenou práci a tu následně odevzdávala žalované. Takto pracovala i v druhé polovině září 2002, nebyla v měsíci září práce neschopná , nýbrž pouze dne 16.9.2002 navštívila svého ošetřujícího lékaře a ten jí na základě objektivního přezkoumání zdravotního stavu doporučil pracovní neschopnost a patřičnou léčbu, což však s ohledem na problémy v zaměstnání nerespektovala a Potvrzení o pracovní neschopnosti předložila žalované pouze jako doklad o návštěvě lékaře a o její jednodenní absenci v zaměstnání . Žalobkyně má zato, že postoj žalované vůči ní se jeví jako zcela účelový a vůči její osobě jako šikana a je zřejmě výsledkem vleklých pracovních i osobních sporů mezi generálním ředitelem žalované a synem žalobkyně , za něž ovšem žalobkyně osobně nenese žádnou odpovědnost .

Žalovaná namítala, že žalobkyni finanční prostředky, které si poukázala jako svoji mzdu za měsíc září 2002, nenáleží . Vycházela z názoru, že v případě, že žalobkyně nebyla nemocná, měla dne 16.9.2002 nastoupit do práce, jestliže však byla uznána práce neschopnou, nebyla oprávněna si vyplatit mzdu v plné výši .

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 28.5.2003 č.j. 23 C 196/2002-46 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 6.300,- Kč k rukám advokáta. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že dne 11.7.2002 byl žalobkyni předán dopis generálního ředitele žalované s pokynem, aby od 10.7. do 15.9.2002 vykonávala práci v místě svého bydliště. Žalobkyně tento nestandardní postup zaměstnavatele akceptovala a práci, která jí příslušela (mzdovou agendu), vykonávala tak, že jí zaměstnankyně žalované podle potřeby předávaly příslušné podklady a žalobkyně jim pak odevzdávala výsledky své práce, příp. s nimi byla ve spojení formou elektronické pošty. Stejným způsobem byla žalobkyně pověřována prací i po datu 15.9.2002 i přesto, že dne 17.9. předložila potvrzení o pracovní neschopnosti . Vzhledem k tomu, že provedenými důkazy bylo prokázáno (a žalovaná ostatně ani v průběhu řízení netvrdila, že by tomu tak nebylo ), že žalobkyně řádně zpracovala mzdy za měsíc září 2002 i další podklady pro předání agendy své nástupkyni, je podle názoru soudu prvního stupně zjevné, že žalobkyně, byť jí bylo lékařkou vystaveno potvrzení o pracovní neschopnosti, svou práci v celém rozsahu vykonávala , a tudíž jí za tuto vykonanou práci příslušela mzda. Protože za daných okolností (kdy žalobkyni byly dodány podklady pro zpracování mezd za měsíc září do místa jejího bydliště) nebyla namístě ani výtka žalované, že žalobkyně v době od 16.9. do 29.9.2002 do práce nedocházela, dospěl k závěru, že nejsou dány důvody pro postup žalované, který volila, neboť jednání chování žalobkyně, které je jí žalovanou vytýkáno, nelze hodnotit jako zvlášť hrubé porušení pracovní kázně .

K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7.1.2004 č.j. 13 Co 476/2003-69 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 5.300,- Kč a před odvolacím soudem částku 5.150,- Kč, obojí k rukám advokátky. Odvolací soud zdůraznil, že podle ustanovení § 127 zák. práce je zaměstnavatel povinen omluvit nepřítomnost zaměstnance v práci po dobu jeho dočasné pracovní neschopnosti, přičemž po dobu dočasné pracovní neschopnosti nepřísluší zaměstnanci náhrada mzdy, nýbrž má nárok na dávky nemocenského pojištění a státní sociální podpory, které upravuje zvláštní právní předpis (zákon č. 54/1956 Sb.). Jestliže tedy žalobkyně dne 16.9.2002 navštívila svou praktickou lékařku, která ji od tohoto dne uznala dočasně práce neschopnou a potvrdila jí pracovní neschopnost na předepsaném tiskopisu ( který byl pro žalobkyni dokladem o pracovní neschopnosti a byl určen pro uplatnění nároku na nemocenské a pro omluvení nepřítomnosti žalobkyně v dosavadním zaměstnání u žalované ), a následujícího dne 17.9.2002 žalobkyně odevzdala toto Potvrzení prac. neschopnosti do rukou své nadřízené, pak tímto jednáním podle názoru odvolacího soudu uplatnila u svého zaměstnavatele nárok na dávky nemocenského pojištění při prac. neschopnosti za dobu jejího trvání, tj. od 16.9.2002 do 29.9.2002 , a tudíž v tomto období neměla nárok na výplatu mzdy, ale na výplatu peněžního plnění zcela jiného druhu . I když příslušné právní předpisy a postupy při vzniku pracovní neschopnosti zaměstnance byly žalobkyni vzhledem k jejímu pracovnímu zařazení mzdové účetní nepochybně známy, tak v době, kdy byla dočasně práce neschopná pro nemoc a uplatnila nárok na dávky nem. pojištění, vypočetla si mzdu, na niž neměla nárok, a dala pokyn k tomu, aby jí ji žalovaná vyplatila, což se také stalo . Jelikož tak jednala v rozporu s ust. § 73 odst. 1 zák. práce, který stanoví základní povinnosti zaměstnanců, když neplnila kvalitně, hospodárně prac. úkoly, nedodržovala právní předpisy vztahující se k práci, kterou konala, a jednala v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele , odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že jednání žalobkyně skutkově popsané v dopise ze dne 15.10.2002 představovalo zvlášť hrubé porušení pracovní kázně a žalovaná tak se žalobkyní okamžitě zrušila prac. poměr podle § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce právem .

V dovolání proti tomuto rozsudku odvolacího soudu žalobkyně namítala, že závěr odvolacího soudu o tom, že porušila pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem, jestliže si za období od 16.9. do 29.9.2002 vyplatila mzdu, je v rozporu s mezinárodními smlouvami a dohodami, čl. 28 Listiny základních práv a svobod (podle kterého mají zaměstnanci právo na spravedlivou odměnu za práci) i ustanovením § 4 odst. 1 zákona o mzdě (podle kterého zaměstnanci přísluší za vykonanou práci mzda). Zdůraznila, že právní posouzení věci odvolacím soudem by bylo akceptovatelné pouze za situace, kdyby žalobkyně byla uznána práce neschopnou, o této skutečnosti předložila žalované potvrzení, po celou pracovní neschopnosti nepracovala a nepředávala žalované žádné výsledky své práce. V daném případě však bylo zcela jednoznačně, bez jakýchkoli pochyb, v soudním řízení prokázáno , že žalobkyně, ačkoli jí lékař vystavil potvrzení o pracovní neschopnosti (na období od 16.9. do 29.9.2002), toto rozhodnutí lékaře vůbec neakceptovala (potvrzení o pracovní neschopnosti předala žalované pouze jako doklad o návštěvě lékaře dne 16.9.2002) a nadále konala pro žalovanou svoji práci, která jí ostatně práci i nadále přidělovala, a to po celou dobu, kdy byla formálně uznána práce neschopnou . Jestliže tedy dovolatelka vykonávala svoji práci i v období od 16.9. do 29.9.2002 a tato skutečnost byla prokázána, je podle jejího názoru zcela zřejmé, že jí za takovouto práci náležela mzda (a nikoli dávky nemocenského pojištění, které jí ostatně žalovaná za uvedené období nevyplatila), a pokud si ji za této situace vyplatila, měla na ni plné právo a nemohlo se jednat o porušení pracovní kázně. Žalobkyně dále dovozovala, že právní názor odvolacího soudu obsažený v napadeném rozsudku je zcela v rozporu i se základními principy a zásadami, na základě kterých je založena státní sociální politika a nemocenské pojištění v České republice , neboť je totiž zcela nepřijatelné a zjevně nelogické , aby byly zaměstnanci vypláceny nemocenské a sociální dávky za situace, kdy má vystaveno od lékaře potvrzení o pracovní neschopnosti, avšak rozhodnutí lékaře nerespektuje a nadále pro svého zaměstnavatele vykonává práci, ze které má zaměstnavatel prospěch; celý sociální a nemocenský systém by tak mohl být zaměstnavateli nadměrně zneužíván a využíván nejen k neprospěchu nemocného zaměstnance, ale především k neprospěchu celé společnosti České republiky . I kdyby však dovolatelka přijala chybnou právní tezi , že si mzdu vyplatila neprávem, byť řádně pracovala, a, i kdyby ohledně dalšího vytčeného jednání (že ve dnech 19.9. do 29.9.2002 nedocházela do práce) se jí eventuelně nepodařilo prokázat, že jí byl pro toto období udělen pokyn k výkonu práce doma, pak podle jejího názoru ani v takovémto případě nejsou splněny podmínky pro aplikaci ust. § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce, neboť by její jednání nemohlo být vykládáno jako zvlášť hrubé porušení pracovní kázně ; s ohledem na zákonné vymezení důvodu pro okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. a) zák. práce totiž není pochyb o tom, že i zvlášť hrubé porušení pracovní kázně musí být hodnoceno z objektivního hlediska jako tak závažné a hrubé porušení pracovní kázně, které dosahuje z hlediska chráněného zájmu či své intenzity až závažnosti trestněprávního jednání vůči zaměstnavateli . Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu, příp. i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a aby věc vrátil odvolacímu soudu, příp. soudu prvního stupně, k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - s ohledem na to, že předmětem řízení je okamžité zrušení pracovního poměru dané žalobkyni dopisem žalované ze dne 15.10.2002, který žalobkyně převzala dne 16.10.2002 - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31.12.2002 (tj. přede dnem, kdy nabyly účinnosti zákony č.136/2002 Sb., č. 311/2002 Sb. a č. 312/2002 Sb.) - dále jen zák. práce .

Podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může okamžitě zrušit pracovní poměr jen výjimečně, a to pouze tehdy, porušil-li zaměstnanec pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem.

Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno (správnost skutkových zjištění v tomto směru dovolatelka nenapadá), že žalobkyně pracovala u žalované od 1.9.1999 na základě pracovní smlouvy ze dne 21.7.1999 jako ekonom s místem výkonu práce v P. Dopisem ze dne 10.7.2002, který žalobkyně převzala dne 11.7.2002, dal generální ředitel žalované žalobkyni pokyn, aby od 10.7. vykonávala práci v místě svého trvalého bydliště, a to do 15.9.2002 . Žalobkyně poté vykonávala svěřenou práci (mzdovou agendu) doma; zaměstnankyně žalované jí podle potřeby předávaly příslušné podklady a žalobkyně jim pak odevzdávala výsledky své práce, příp. s nimi byla ve spojení formou elektronické pošty. Po datu 15.9.2002 do práce nenastoupila, a dne 17.9.2002 předložila žalované Potvrzení o prac. neschopnosti , vyhotovené její ošetřující lékařkou MUDr. B. M., podle kterého byla od 16.9.2002 uznána práce neschopnou. V průběhu pracovní neschopnosti žalobkyně doma rovněž pracovala a koncem měsíce září odevzdala žalované výsledky své práce (kompletně zpracovanou mzdovou agendu za měsíc září 2002); za měsíc září 2002 si žalobkyně vypočetla a nechala vyplatit mzdu v plné sjednané výši, nemocenské dávky za období pracovní neschopnosti od 16.9. do 29.9.2002 jí vyplaceny nebyly. Dne 16.10.2002 převzala od žalované okamžité zrušení pracovního poměru, ve kterém je jí vytýkáno porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem spočívající v tom, že, ačkoli dne 16.9.2002 oznámila žalované, že je v pracovní neschopnosti, nezohlednila tuto skutečnost při výpočtu své mzdy, kterou si v rámci své pracovní činnosti vyplatila v plné výši , a že navíc po celou dobu od 16.9.2002 do 29.9.2002 do práce z důvodu pracovní neschopnosti nedocházela a na dotaz žalované uváděla, že nemocná nebyla.

Námitce dovolatelky, že se vytčeným jednáním nemohla dopustit porušení pracovní kázně, neboť v řízení bylo prokázáno, že po celou dobu, kdy byla formálně uznána práce neschopnou , vykonávala pro žalovanou práci, za kterou jí zřejmě náležela mzda , nelze přisvědčit.

Povinnost dodržovat pracovní kázeň patří k základním povinnostem zaměstnance vyplývajícím z pracovního poměru [srov. § 35 odst.1 písm. b) zák. práce] a spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny právními předpisy, pracovním řádem (zejména ustanoveními § 73, § 74 a § 75 zák. práce), pracovní smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Má-li být porušení pracovní kázně právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovních povinností ze strany zaměstnance zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity. Zákoník práce rozlišuje mezi soustavným, méně závažným porušením pracovní kázně, závažným porušením pracovní kázně a porušením pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Porušení pracovní kázně nejvyšší intenzity (zvlášť hrubým způsobem) je - jak vyplývá z ustanovení § 53 odst.1 písm.b) a § 46 odst.1 písm.f), části věty před středníkem, zák. práce - důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru nebo k výpovědi z pracovního poměru.

Porušením pracovní kázně se rozumí, jak výše uvedeno, zaviněné porušení pracovních povinností, které jsou zaměstnanci stanoveny právními předpisy, pracovním řádem, pracovní smlouvou nebo pokynem přímo nadřízeného vedoucího zaměstnance. Jednotícím kritériem pro všechny druhy těchto povinností, jejichž porušení může být důvodem k rozvázání pracovního poměru, však je, že vyplývají z pracovního poměru nebo jiného pracovněprávního vztahu k zaměstnavateli; závadné chování zaměstnance, jímž nebyly porušeny povinnosti z pracovněprávního vztahu, nemůže být posouzeno jako porušení pracovní kázně.

Podle ustanovení § 73 odst. 1 písm. c) zák. práce jsou zaměstnanci povinni zejména dodržovat právní předpisy vztahující se k práci jimi vykonávané; dodržovat ostatní předpisy vztahující se k práci jimi vykonávané, pokud s nimi byli řádně seznámeni. Uvedená povinnost patří k základním povinnostem zaměstnanců, jejíž nesplnění znamená porušení pracovní kázně s důsledky z tohoto vyplývajícími, včetně možnosti případného skončení pracovního poměru ze strany zaměstnavatele.

Vzhledem k tomu, že v projednávaném případě dle šetření Pražské správy sociálního zabezpečení byla žalobkyně v pracovní neschopnosti od 16.9.2002 do 29.9.2002 , je pro posouzení věci v první řadě významné, jaký vliv má uvedená skutečnost na rozsah práv a povinností, které pro žalobkyni vyplývaly z pracovního poměru.

Postup při posuzování způsobilosti k práci pro účely sociálního zabezpečení (srov. § 21 odst. 3 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů) je upravován vyhláškou č. 31/1993 Sb., o posuzování dočasné pracovní neschopnosti pro účely sociálního zabezpečení. Podle ustanovení § 1 odst. 1 této vyhlášky, dočasnou pracovní neschopnost posuzuje ošetřující lékař, popřípadě příslušná okresní správa sociálního zabezpečení svým lékařem. Lékař potvrzuje pracovní neschopnost na předepsaném tiskopisu, který je dokladem o pracovní neschopnosti. Doklad o pracovní neschopnosti je určen pro uplatnění nároku na nemocenské, pro evidenci práce neschopných občanů a pro omluvení nepřítomnosti v dosavadním zaměstnání (srov. § 4 odst. 1 a 3 vyhlášky). Přezkoumání správnosti tohoto rozhodnutí se lze domáhat - jak vyplývá rovněž z ustanovení § 3 odst. 2 uvedené vyhlášky - postupem podle ustanovení § 77 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu; byl-li posudek o dočasné pracovní neschopnosti vydán v souladu s právními předpisy, nepodléhá toto správní rozhodnutí v občanském řízení sporném z hlediska svého obsahu přezkoumání soudem a z tohoto rozhodnutí je třeba vycházet (§ 135 odst. 2 o.s.ř.).

Skutečnost, že je zaměstnanec uznán dočasně neschopným práce má bezpochyby za následek - jak z toho správně vycházel odvolací soud, že zaměstnavatel omluví nepřítomnost zaměstnance v práci po dobu této pracovní neschopnosti (srov. § 127 zák. práce). Vlastní podstatou (nejen této) překážky v práci však je, že představuje právem uznanou dočasnou nemožnost plnění základních pracovněprávních povinností, a vzhledem k tomu rovněž suspenzi pracovního závazku; zaměstnanec po tuto dobu není povinen vykonávat práci podle pracovní smlouvy [§ 35 odst. 1 písm. b) zák. práce], a zaměstnavatel není povinen přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy a platit mu za vykonanou práci mzdu [§ 35 odst. 1 písm. a) zák práce], přičemž hmotné zabezpečení zaměstnance je zajištěno jiným způsobem. Z uvedeného rovněž vyplývá, že závěr o tom, zda zaměstnanci náleží po dobu trvání překážky v práci mzda, není závislý (jedině) na okolnosti, zda jsou objektivně dány skutečnosti, s nimiž zákon možnost vzniku překážky v práci spojuje, jinak řečeno - zda zaměstnanec měl - z objektivního hlediska nazíráno - plnou zdravotní způsobilost; pro tento závěr je podstatné, zda zaměstnanec i v tuto dobu vykonával anebo nevykonával i nadále práci podle pracovní smlouvy. Z uvedeného tedy vyplývá, že zaměstnanec, který v době, kdy byl ošetřujícím lékařem, popřípadě lékařem příslušné správy sociálního zabezpečení, uznán dočasně práce neschopným, přesto osobně vykonává podle pokynů zaměstnavatele ve stanovené pracovní době ve sjednaném místě práce podle pracovní smlouvy, má nárok na mzdu, a nikoliv na nemocenské. O takový případ se však v posuzované věci nejedná.

Žalobkyně, která - jak z obsahu spisu vyplývá v době od 16.9. do 29.9.2002 nedocházela do zaměstnání, předložila žalované dne 17.9.2002 Potvrzení o prac. neschopnosti vyhotovené její ošetřující lékařkou, podle kterého byla od 16.9.2002 uznána práce neschopnou, a tím prokázala existenci překážky v práci, kterou je zaměstnavatel povinen omluvit. Okolnost, že žalobkyně sice zůstala doma, avšak rozhodnutí lékařky nerespektovala , a v průběhu pracovní neschopnosti (která trvala do 29.9.2002) doma vykonávala práci, ze které má zaměstnavatel prospěch , pouze znamená, že v této době - ze zákonem aprobovaných důvodů - nekonala podle pokynů zaměstnavatele práci v místě sjednaném pracovní smlouvou na pracovišti žalované. Jestliže vykonávala v době trvání překážky v práci pro zaměstnavatele práci podle druhu práce sjednaného pracovní smlouvou z vlastní iniciativy doma, bylo i zde její povinností postupovat podle právních předpisů vztahujících se k této práci. Vzhledem k suspenzi závazku zaměstnavatele platit zaměstnanci za dobu překážky v práci mzdu, lze proto sdílet názor odvolacího soudu potud, že žalobkyně tím, že si za měsíc září 2002 vypočetla a vyplatila mzdu v plné sjednané výši , postupovala v rozporu s předpisy upravujícími peněžité nároky zaměstnance za dobu jeho dočasné pracovní neschopnosti a porušila tak - objektivně vzato - svou základní povinnost uvedenou v ustanovení § 73 odst. 1 písm. c) zák. práce dodržovat právní předpisy vztahující se k práci, kterou vykonávala.

Ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) a § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, t. j. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.

Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil pracovní kázeň méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy méně závažné porušení pracovní kázně , závažné porušení pracovní kázně a porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení pracovní kázně. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní kázně k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní kázně, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení pracovní kázně pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval.

Z hlediska výše uvedených úvah o hlediscích významných pro posouzení míry intenzity porušení pracovní kázně nelze souhlasit s názorem žalobkyně, že porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem je důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru jen tehdy, jestliže dosahuje z hlediska chráněného zájmu či své intenzity až závažnosti trestněprávního jednání vůči zaměstnavateli , tedy je-li srovnatelné s jednáním, naplňujícím skutkovou podstatu trestného činu spáchaného při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, za nějž byl zaměstnanec pravomocně odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na dobu nejméně šesti měsíců [tedy s důvodem pro okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 53 odst.1 písm.a) zák. práce]. Ze samotné skutečnosti, že v ustanovení § 53 odst.1 zák. práce je uvedeno více důvodů, pro které zaměstnavatel může se zaměstnancem okamžitě zrušit pracovní poměr, totiž nelze dovozovat, že postihují v zásadě stejné jednání nebo opomenutí zaměstnance. Zatímco účelem ustanovení § 53 odst. 1 písm. a) zák. práce je umožnit zaměstnavateli okamžité zrušení pracovního poměru se zaměstnancem, který spáchal trestný čin a který stejně u zaměstnavatele nemůže pracovat proto, že byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce sleduje možnost okamžitého zrušení pracovního poměru tehdy, porušil-li zaměstnanec pracovní kázeň (a to i z nedbalosti), jestliže jeho jednání dosáhlo intenzity porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Ze srovnání jednotlivých důvodů, pro které lze okamžitě zrušit pracovní poměr, vyplývá, že důvod uvedený v ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce má postihnout takovou situaci, na níž nedopadá důvod uvedený v ustanovení § 53 odst. 1 písm. a) zák. práce, tedy i takové jednání či opomenutí zaměstnance, které nenaplňuje skutkovou podstatu trestného činu. Jedná se tedy o dva zcela samostatné a spolu nesouvisející důvody skončení pracovního poměru a z jejich srovnání nelze činit žádné závěry o tom, jak vysokou intenzitu má mít porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem k tomu, aby bylo způsobilým důvodem pro okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 53 odst.1 písm. b) zák. práce.

Okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce je ve srovnání s rozvázáním pracovního poměru výpovědí podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) části věty před středníkem zák. práce výjimečným opatřením (srov. dikci ustanovení § 53 odst. 1 zák. práce Zaměstnavatel může okamžitě zrušit pracovní poměr jen výjimečně ... ). K okamžitému zrušení pracovního poměru podle tohoto ustanovení proto může zaměstnavatel přistoupit jen tehdy, jestliže okolnosti případu odůvodňují závěr, že po zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance zaměstnával až do uplynutí výpovědní doby.

Z uvedeného vyplývá, že se zaměstnancem, který porušil pracovní kázeň, lze okamžitě zrušit pracovní poměr jen tehdy, dosáhlo-li jednání zaměstnance (na základě posouzení všech rozhodných okolností) intenzity porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem a odůvodňují-li okolnosti případu závěr, že se zaměstnancem nelze rozvázat pracovní poměr výpovědí podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) části věty před středníkem zák. práce, neboť po zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance zaměstnával až do uplynutí výpovědní doby (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28.6.1995, sp. zn. 6 Cdo 53/94, uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7-8 ročník 1996, nebo rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19.1.2000, sp. zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001, pod pořadovým číslem 21).

V posuzovaném případě odvolací soud dospěl k závěru, že jednání žalobkyně skutkově popsané v přípisu ze dne 15.10.2002 tak, že dne 16.9.2002 žalobkyně oznámila žalované, že je v prac. neschopnosti, přesto tuto skutečnost nezohlednila při výpočtu své mzdy, kterou si v rámci své pracovní činnosti vyplatila v plné výši , dosáhlo intenzity zvlášť hrubého porušení pracovní kázně a že byly splněny podmínky pro okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce, když přihlédl - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku - k tomu, že si žalobkyně vypočetla a vyplatila mzdu za období, ve kterém neměla nárok na výplatu mzdy, ale na výplatu peněžního plnění zcela jiného druhu , přesto, že jí podle přesvědčení odvolacího soudu vzhledem k jejímu pracovnímu zařazení mzdové účetní byly příslušné právní předpisy (zákony č. 65/1965 Sb., č. 582/1991 Sb., č. 54/1956 Sb. a č. 589/1992 Sb., nařízení vlády č. 108/1994 Sb. a vyhláška č. 31/1993 Sb.) upravující postupy při vzniku dočasné pracovní neschopnosti zaměstnance, při uplatnění nároku na dávky nemocenského pojištění, při výplatě těchto dávek a při skončení pracovní neschopnosti nepochybně známy . S tímto vymezením hypotézy právní normy obsažené v ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce nelze souhlasit, neboť odvolacím soudem uvažované skutečnosti nejsou vzhledem k okolnostem případu úplné a neposkytují náležitý podklad pro posouzení, jakou intenzitou žalobkyně pracovní kázeň porušila.

Odvolacímu soudu je třeba vytknout, že při posuzování stupně intenzity porušení pracovní kázně pominul, že žalobkyně, která na základě pokynu generálního ředitele žalované v době od 10.7.2002 do 15.9.2002 pracovala doma (závaznost tohoto pokynu nebyla předmětem přezkumu dovolacím soudem), pokračovala v práci stejným způsobem i poté, co předložila potvrzení o pracovní neschopnosti od 16.9.2002; i v této době zpracovávala mzdovou agendu a žalovaná od ní výsledky její práce přebírala. Ačkoli za období od 16.9. do 29.9.2002 - jak uvedeno výše - neměla nárok na výplatu mzdy, ale na výplatu peněžního plnění zcela jiného druhu (nemocenského), odvolací soud v této souvislosti náležitě neuvážil, že poskytovala žalované plnění obdobné, jako v dřívější době, a že toto plnění nepřestává být z hlediska žalované majetkovým prospěchem (obohacením) jen proto, že je žalobkyně vytvořila v období dočasné pracovní neschopnosti. Bez ohledu na nesprávný postup žalobkyně je tudíž zřejmé, že i když žalobkyní poskytnuté plnění nezakládalo vzhledem k suspenzi pracovního závazku nárok na mzdu jako takovou, nemohlo přesto zůstat bez poskytnutí přiměřené protihodnoty z titulu bezdůvodného obohacení (§ 243 odst. 1, 2 zák. práce). Rozsah takového plnění musí odpovídat tomu, v jaké výši bezdůvodné obohacení zaměstnavateli vzniklo, jinak řečeno, musí odpovídat tomu, co by zaměstnavatel musel plnit fyzické osobě za skutečně vykonanou práci, kdyby k suspenzi pracovního závazku nedošlo, podle mzdových podmínek platných u něho v době, kdy byla práce vykonána (srov. část druhou zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku). Z hlediska důsledků, které jednání žalobkyně pro žalovanou mělo, odvolací soud tedy neměl opomenout učinit součástí svých úvah skutečnost, že žalobkyně v době pracovní neschopnosti vykonávala pro žalovanou bez právního důvodu práci, z níž měla žalovaná prospěch, a z hlediska okolností, za nichž k porušení pracovní kázně došlo, bylo třeba v uvedených souvislostech též přihlédnout ke skutečnosti, že žalobkyně za období od 16.9. do 29.9.2002, kdy byla orgánem správy sociálního zabezpečení evidována jako práce neschopná, nečerpala - vedle (nesprávně) vyplacené mzdy - dávky nemocenského pojištění.

Z uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu o míře intenzity porušení pracovní kázně ze strany žalobkyně je v rozporu s ustanovením § 53 odst. 1 písm b) zák. práce pro neúplnost nezbytných východisek předčasný; odvolacím soudem uvažované skutečnosti zatím neposkytují náležitý podklad pro posouzení, jakou intenzitou žalobkyně pracovní kázeň porušila a zda lze považovat za splněný požadavek ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce, aby zaměstnavatel přistupoval k okamžitému zrušení pracovního poměru zaměstnance jen výjimečně .

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud České republiky jej proto zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem a § 243b odst. 3 věta první o.s.ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1, § 243d odst. 1 část věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 12. dubna 2005

JUDr. Zdeněk Novotný,v.r.

předseda senátu