21 Cdo 1681/99
Datum rozhodnutí: 26.06.2001
Dotčené předpisy:




21 Cdo 1681/99

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobců A) T. D., a B) M. K., zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) F. n. m., zastoupenému advokátkou, a 2) B. l. - o. d., R., a.s., zastoupené advokátem, o vydání nemovitosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 260/91, o dovolání druhé žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. dubna 1999 č. j. 18 Co 482/98-154, takto:

I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. dubna 1999 č. j. 18 Co 482/98-154 se ve výroku, kterým byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. března 1998 č. j. 25 C 260/91-103 tak, že žalovaná ad 2) je povinna vydat žalobci T. D. jednu ideální polovinu a žalobkyni M. K. jednu ideální dvanáctinu parcely č. 453/2, zapsané v katastru nemovitostí pro katastrální území P. na listu vlastnictví č. 176, a ve výrocích o náhradě nákladů řízení mezi žalobci a žalovanou ad 2) zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

II. Dovolání směřující proti výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. dubna 1999 č. j. 18 Co 482/98-154, jímž byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. března 1998 č. j. 25 C 260/91-103 tak, že žalovaný ad 1) je povinen ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku vydat žalobci T. D. jednu ideální polovinu a žalobkyni Markétě Kalvodové jednu ideální dvanáctinu parcely č. 453/2, zapsané v katastru nemovitostí pro katastrální území P. na listu vlastnictví č. 176, se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobci se domáhali vydání pozemku parc. č. 453/2 v katastrálním území P. Uváděli, že tento pozemek jim byl jako spoluvlastníkům (žalobkyně vstoupila rovněž do práv zemř. A. F., Ž. R., M. F. a M. Z.) odňat zčásti rozhodnutím finančního odboru ONV v P. ze dne 26. 3. 1960 č. j. Fin/3-60/88-59 podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb. a vyhlášky č. 88/1959 Ú.l. a zčásti rozhodnutím Ústředního národního výboru h. m. P. ze dne 30. 5. 1950 č. j. 11 III 1001/49, přičemž tehdy jediný žalovaný O. d. B. L., s.p., odmítl uvedený pozemek vydat s odůvodněním, že na něm byla po jeho převzetí státem zřízena stavba.

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 25. 3. 1998 č. j. 25 C 260/91-103 žalobu o vydání parcely č. 453/2 katastr. území P., a to každému ideální polovinou" proti žalovaným státnímu podniku O. d. B. L., F. n. m. a akciové společnosti R. (usnesením Městského soudu v Praze ze dne 28. 3. 1996 č. j. 18 Co 100/96-38 bylo připuštěno přistoupení F. n. m. a akciové společnosti R. do řízení) zamítl s odůvodněním, že vydání pozemku brání stavba spojená se zemí pevným základem, která byla na pozemku zřízena až po jeho převzetí státem. Zamítnut pak byl rovněž návrh žalobců na vydání předběžného opatření, kterým bylo po žalované akciové společnosti R. požadováno nepřevádět vlastnictví k pozemku č. 453/2 P., ani pozemek nezcizovat a nezatěžovat věcnými břemeny.

K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 4. 1999 č. j. 18 Co 482/98-154 rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu mezi žalobci a žalovaným státním podnikem O. d. B. L. zrušil a v tomto rozsahu řízení zastavil; ve vztahu mezi žalobci a žalovanými F. n. m. a akciovou společností R. změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že těmto žalovaným stanovil povinnost vydat žalobci T. D. jednu ideální polovinu a žalobkyni M. K. jednu ideální dvanáctinu parcely č. 453/2, zapsané v katastru nemovitostí pro katastrální území P. na listu vlastnictví č. 176. V zamítavých výrocích ohledně vydání ideálních pěti dvanáctin požadované parcely žalobkyni M. K. a o vydání předběžného opatření k této ideální části nemovitosti byl rozsudek soudu prvního stupně odvolacím soudem zrušen a v tomto rozsahu věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud narozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že vydání předmětného pozemku nebrání jeho zastavěnost, když stavba, která na něm byla zřízena po jeho převzetí státem, není stavbou, která by nebyla přemístitelná bez neúměrných nákladů, přičemž úměrnost nákladů na přemístění vrchní části montované stavby včetně postavení nové spodní části stavby" hodnotil ve vztahu k několikanásobně vyšší ceně pozemku, na kterém stojí". Podstatným shledal rovněž charakter stavby na pozemku umístěné, resp. skutečnost, že jde o stavbu dočasnou, jejíž životnost daná kolaudačním rozhodnutím již skončila.

177

Proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaným byla stanovena povinnost podíly sporného pozemku žalobcům vydat (žalobci T. D. v rozsahu ideální poloviny a žalobkyni M. K. v rozsahu ideální dvanáctiny), podala žalovaná R., nesoucí od 17. 5. 1999 obchodní název B. l. - o. d., R., a.s.", dovolání. Namítá v něm, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a že spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Naplnění dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř. shledává dovolatelka v tom, že odvolací soud učinil závěr o cenové relaci stavba - pozemek", resp. porovnával výši nákladů na přemístění vrchní části stavby s cenou pozemku, na němž se stavba nachází, aniž by provedl důkaz o ceně tohoto pozemku, a k dispozici neměl ani zjištění, zda znalcem vyčíslený odhad zahrnuje i náklady související s odstraněním a znovuvybudováním betonových patek stavby, případně náklady na pořízení nového pozemku, na který by stavba byla přemístěna. Dovolatelka je přesvědčena, že s přihlédnutím ke svému umístění a ztíženému přístupu nemůže mít pozemek, jehož vydání je požadováno, odvolacím soudem prezentovanou několikanásobně" vyšší cenu, než činí náklady na přemístění stavby; protože jde o pozemek, který je pro jiný subjekt nevyužitelný, bude jeho cena naopak velmi nízká. V rámci dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. brojí dovolatelka proti závěru odvolacího soudu ve své podstatě dovozujícímu vyloučení aplikace ustanovení § 10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových a jiných křivd, ve znění pozdějších předpisů. Připomíná, že podle současné judikatury je z hlediska citovaného ustanovení rozhodující pouze existence stavby, žádná další okolnost, jakou je např. povolenost stavby, případně její nezkolaudování, podmínku zastavěnosti pozemku nemodifikuje. Proto ani omezení životnosti stavby v kolaudačním rozhodnutí nemůže mít ty právní důsledky, jimiž argumentuje odvolací soud. V dalším se pak dovolatelka zaměřila na zdůvodnění výtky, že odvolací soud nevzal při rozhodování v úvahu další právní překážky vydání pozemku, konkrétně privatizaci O. d. B. l., s.p. V této souvislosti napadá závěr odvolacího soudu, že kupní smlouva uzavřená mezi žalovanými podle schváleného privatizačního projektu je ve smyslu § 39 občanského zákoníku neplatná, neboť byla uzavřena v rozporu s ustanovením § 22 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových a jiných křivd, ve znění pozdějších předpisů. S odkazem na tyto důvody dovolatelka navrhla, aby dovolací soud dovoláním napadený výrok rozsudku odvolacího soudu (tedy výrok II) zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně" (z obsahu dovolání vyplývá, že míněn je soud odvolací) k dalšímu řízení.

Žalobci navrhli zamítnutí dovolání, neboť odvolací soud podle jejich názoru rozhodl na základě skutkového zjištění, které má v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a věc správně posoudil i po stránce právní. Skutečnost, že cena pozemku je jednoznačně několikanásobně vyšší, než nutné náklady na přemístění stavby, je podle žalobců - vzhledem k běžně známým cenám pozemků v centru hlavního města - zcela zřejmá a k tomuto tvrzení není nutné provádět důkazy. Žalobci nesouhlasí s tvrzením žalované, že pozemek nemá pro nepřístupnost" pro třetí osobu cenu. Připomínají, že žádaný pozemek sousedí s pozemkem, jehož je žalobce T. D. podílovým spoluvlastníkem, proto je pro něho hospodářsky využitelný. Ani námitku, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, nepovažují žalobci za důvodnou. Odvolací soud totiž nezkoumal, zda jde ve své podstatě o stavbu černou" či nikoli, zabýval se pouze faktickou podstatou stavby, tj. otázkou její trvalosti. Logicky dovodil, že stavbu, která byla od samého počátku koncipovaná jako stavba dočasná, čemuž bylo přizpůsobeno konstrukční pojetí i charakter použitého materiálu, nelze mít za stavbu relativně trvalého charakteru. Za zcela správnou a vyčerpávající považují žalobci rovněž argumentaci odvolacího soudu týkající se platnosti kupní smlouvy uzavřené mezi žalovanými a nesouhlasí s názorem dovolatelky, že odvolací soud se neměl zabývat rozhodnutím o privatizaci.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 - dále jen o. s. ř." (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé jiné zákony).

Dovolání žalované směřující proti výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. dubna 1999 č. j. 18 Co 482/98-154, jímž byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. března 1998 č. j. 25 C 260/91-103 tak, že žalovaný F. n. m. je povinen ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku vydat žalobci T. D. jednu ideální polovinu a žalobkyni M. K. jednu ideální dvanáctinu parcely č. 453/2, zapsané v katastru nemovitostí pro katastrální území P. na listu vlastnictví č. 176, není přípustné.

Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník řízení, jemuž nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popřípadě jemuž byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jeho právech, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. Výrokem, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potud, že rozhodl o vzájemném restitučním vztahu žalobců a žalovaného ad 1), však nebyla konstituována nebo deklarována žádná práva či stanoveny povinnosti žalované ad 2); žalovaná ad 2) proto není k dovolání proti tomuto výroku rozsudku odvolacího soudu subjektivně oprávněna. Dovolacímu soudu nezbylo, než její dovolání v uvedeném rozsahu odmítnout (§ 243b odst. 4, věta první a § 218 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.).

Dovolání žalované směřující proti výroku pravomocného rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. dubna 1999 č. j. 18 Co 482/98-154, kterým byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. března 1998 č. j. 25 C 260/91-103 tak, že žalovaná ad 2) je povinna ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku vydat žalobci T. D. jednu ideální polovinu a žalobkyni M. K. jednu ideální dvanáctinu parcely č. 453/2, zapsané v katastru nemovitostí pro katastrální území P. na listu vlastnictví č. 176, je podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. přípustné a dovolací soud dospěl k závěru, že je i opodstatněné.

Žalovaná nenamítá, že v řízení došlo k vadám taxativně vyjmenovaným v ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř., nebo že řízení bylo postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. a/ a b/ o. s. ř.), a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by k některé z uvedených vad došlo.

Odvolací soud založil své rozhodnutí ve věci mimo jiné na závěru, že v posuzovaném případě nebrání vydání žádaného pozemku ustanovení § 10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění zákonů č. 458/1990 Sb., č. 528/1990 Sb., č. 137/1991 Sb., č. 264/1992 Sb. a č. 115/1994 Sb. (dále jen restituční zákon"), podle něhož pozemek, na němž je umístěna stavba, která byla zřízena až po převzetí pozemku státem, se nevydává; oprávněné osobě přísluší peněžní náhrada (§ 14). Argumentuje již ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu ČR zabývající se výkladem ustanovení § 10 odst. 4 restitučního zákona odvolací soud uzavřel, že halu, která byla na pozemku č. 453/2 zřízena až po jeho převzetí státem, nelze mít za stavbu, která by tvořila překážku jeho vydání. Při zohlednění nákladů na přemístění vrchní montované stavby a postavení nové spodní části" nelze totiž hovořit o stavbě, která by nebyla přemístitelná bez neúměrných nákladů. Podstatnou pro rozhodnutí shledal i skutečnost, že životnost montované haly, jakož i dříve postavených skladů vymezených v kolaudačním rozhodnutí tak, že se jedná o stavby dočasné, již dávno skončila", a nemůže tak jít o stavby relativně trvalého charakteru. Vycházel přitom (stejně jako předtím soud prvního stupně) mimo jiné ze zjištění, že garážová hala - B. L." o půdorysním rozměru 44 krát 10,2 metrů a o celkové výšce 4,25 metrů je typizovanou stavbou, která byla stavěna postupně; stavba dvou částí označených jako sklady byla povolena 16. 2. 1970 na dobu do 31. 12. 1981, stavební povolení třetí části, označené jako montovaný plechový sklad dočasná stavba", bylo vydáno 14. 7. 1978. Nadzemní část stavební konstrukce garážové haly je smontována z jednotlivých dílů, plášť tvoří profilovaný plech, spodní část stavby tvoří do země zapuštěné betonové patky, betonová podlaha a betonové pasy. Nosnou konstrukci, včetně opláštění, lze demontovat a znovu postavit při hrubém odhadu nákladů 400-700 tisíc korun, spodní stavební část nelze přemístit, protože je spojena se zemí pevným základem, základové patky musejí odpovídat únosnosti podloží místa stavby a podlahu včetně pasů nelze reálně demontovat.

178

Již v rozsudku ze dne 27. 5. 1996 sp. zn. 2 Cdon 267/96, uveřejněném v Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 23/97 vyjádřil Nejvyšší soud názor, že ne každá stavba zřízená až po převzetí pozemku státem tvoří překážku vydání pozemku, a že stavbou, kterou má na zřeteli ustanovení § 10 odst. 4 restitučního zákona, lze rozumět pouze takovou stavbu, kterou nelze bez nežádoucích obtíží spočívajících zejména v neúměrných nákladech, v technické náročnosti, v nebezpečí nadměrného poškození nebo znehodnocení, přemístit z pozemku, na němž stojí, na jiné místo, tedy stavbu relativně trvalého charakteru. Uváděl, že stavbou relativně trvalého charakteru" je především nemovitost, tj. stavba spojená se zemí pevným základem, neboť právě u takové stavby lze - až na výjimky - předpokládat trvalý charakter, tedy nereálnost jejího přemístění bez poškození či znehodnocení.

Odvolací soud se ve svém rozhodnutí - pokud jde o právní posouzení věci - sice dovolává v předchozím odstavci zmíněného rozhodnutí Nejvyššího soudu, pochybil však ve dvou směrech. Poprvé tehdy, když v intencích úvah o přemístitelnosti stavby (tedy reálnosti přemístění stavby na jiné místo) nepojal stavbu garážové haly B. L. jako celek, nýbrž rozdělil ji na její vrchní část a část spodní. Zatímco stavba haly jako celek je podle nezpochybněného závěru odvolacího soudu nemovitostí (tj. stavbou spojenou se zemí pevným základem), posuzují-li se její jednotlivé části samostatně, mají z hlediska ustanovení § 119 občanského zákoníku charakter rozdílný; samotná svrchní část stavby je tvořena ocelovým skeletem, avšak spodní část sestávající s betonových patek, betonových pasů a betonové podlahy, zůstává spojena se zemí pevným základem. Přes demontovatelnost své svrchní části je předmětná garážová hala nemovitostí a je nepřípustné, aby byla dělena na jednotlivé části a z pohledu úvah o samotné přemístitelnosti pak uvažována pouze jedna z těchto částí stavby. Uvažuje-li se stavba garážové haly jako celek, lze uzavřít, že se nejedná o stavbu, kterou by - jak vyplynulo ze znaleckého posudku - bylo vůbec reálné bez poškození či nadměrného znehodnocení přemístit a je nelogické, resp. nadbytečné, zjišťovat výši nákladů na přemístění stavby, případně relaci mezi těmito náklady a cenou pozemku.

Druhým pochybením soudu bylo ztotožnění pojmu stavba relativně trvalého charakteru" se životností" stavby danou kolaudačním rozhodnutím. Pojem stavba relativně trvalého charakteru byl Nejvyšším soudem ve shora zmiňovaném rozsudku, kterého se odvolací soud ve svém rozhodnutí dovolává, použit výlučně k určitému charakterizování stavby, která je spojena se zemí pevným základem a která je z tohoto důvodu - až na výjimky - nepřemístitelná. Naproti tomu životnost stavby značí předpoklad, jak dlouho může stavba, s přihlédnutím ke své konstrukci, použitému materiálu apod., sloužit účelu, k němuž byla zřízena. Lze souhlasit s dovolatelkou, že životnost stavby je (stejně jako její povolenost podle stavebních předpisů či oprávněnost podle předpisů občanského práva) z hlediska ustanovení § 10 odst. 4 restitučního zákona bezvýznamná; podstatné je pouze, že stavba byla zřízena až po převzetí pozemku státem, že se na pozemku - byť i zcela morálně opotřebovaná - fakticky nachází (je na něm umístěna) a že jde o takovou stavbu, jíž nelze bez poškození či nežádoucího znehodnocení přemístit z pozemku, na němž stojí, na jiné místo, když cílem ustanovení § 10 odst. 4 restitučního zákona bylo předejít situacím, v nichž by uspokojení restitučních nároků založilo stav odlišnosti právního režimu pozemku od právního režimu stavby na něm postavené po jeho odnětí státem.

Jestliže je garážová hala - B. L." nacházející se na pozemku č. 453/2 v katastrálním území P. nemovitostí (tj. stavbou spojenou se zemí pevným základem), jíž reálně nelze bez poškození či nadměrného znehodnocení přemístit na jiné místo, a byla-li podle nezpochybněného zjištění soudu prvního stupně, které odvolací soud převzal, vybudována právním předchůdcem žalované až poté, co pozemek byl žalobcům, resp. jejich právním předchůdcům, státem odňat, brání vydání pozemku ustanovení § 10 odst. 4 restitučního zákona. Právní názor odvolacího soudu, podle kterého vydání žádaného pozemku nebrání jeho zastavěnost, není správný a Nejvyšší soud České republiky proto rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadené části zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení (§ 243b odst. 1 část věty za středníkem, § 243b odst. 2 věta první o. s. ř.). Za nadbytečné přitom považoval vyjadřovat se jak k dovolatelkou rovněž zpochybněným právním závěrům odvolacího soudu, které se týkají dalších právních překážek vydání pozemku", tak i k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř.

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud též o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243d odst. 1 věty druhá a třetí o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek

V Brně 26. června 2001

JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á, v. r.

předsedkyně senátu