21 Cdo 1681/2002
Datum rozhodnutí: 05.02.2003
Dotčené předpisy: § 237 odst. 3 předpisu č. 99/1963Sb.




21 Cdo 1681/2002

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce E., spol. s r. o., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) P. Z., a 2) L. Z., o 1,000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp.zn. 14 C 17/2000 a 14 C 18/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, ze dne 14. května 2002 č.j. 29 Co 161/2002-71, takto:

I. Dovolání žalobce se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal, aby mu každý z žalovaných zaplatil 500.000,- Kč s 21% úrokem z prodlení od 25.1.2000 do zaplacení. Žaloby odůvodnil tím, že na základě pracovní smlouvy u něj pracovali žalovaný 1) od 22.6.1995 do 30.6.1999 a žalovaná 2) od 18.9.1995 do 30.6.1999 a že se v článku 6. pracovní smlouvy každý ze žalovaných zavázal, že po dobu 5 let po skončení pracovního poměru nebude sám, ani u jiného zaměstnavatele vyrábět ani prodávat výrobky shodné se zbožím firmy E., s.r.o. . Protože žalovaní tento závazek nedodrželi (v uvedeném období začali podnikat se stejnými komoditami jako žalobce pod obchodními jmény S. a L. Z. E. ), vznikla každému ze žalovaných povinnost zaplatit žalobci odškodné ve výši 500.000,- Kč.

Okresní soud v Děčíně (poté, co usnesením ze dne 1.11.2001 č.j. 14 C 18/2000-33 spojil věci obou žalovaných ke společnému projednání a rozhodnutí) rozsudkem ze dne 22.1.2002 č.j. 14 C 17/2000, 14 C 18/2000-50 žaloby zamítl a rozhodl, že žalovaným se nepřiznává náhrada nákladů řízení . Ve věci samé dospěl k závěru, že konkurenční ujednání účastníků v bodě 6. pracovní smlouvy se příčí dobrým mravům a že proto jsou neplatná. Zdůraznil především, že sjednaná doba 5 let by z hlediska žalovaných nepochybně vedla k zásahu do rovnosti v právu podnikat , že konkurenční ujednání nezohledňují případy, kdy by ke skončení pracovního poměru došlo nezávisle na vůli žalovaných (např. z organizačních důvodů na straně žalobce) a poukázal rovněž na nepřiměřenost mezi výší odškodného 500.000,- Kč a výší hrubých mezd žalovaných 9.000,- Kč, i na okolnost, že vzhledem ke sjednání zkušební doby 2 měsíců by mohla např. nastat i situace, kdy by ke zrušení pracovního poměru došlo již po 2 týdnech. Kromě toho soud prvního stupně považoval konkurenční doložky za neurčité z důvodu nedostatečné konkretizace pojmu zboží firmy E. , přičemž, i kdyby ujednání bylo určité, žalobce neprokázal, že žalovaní skutečně obchodují s výrobky shodnými se zbožím žalobce. Dovodil proto, že uplatněné nároky žalobce vůči žalovaným nejsou důvodné.

K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, rozsudkem ze dne 14.5.2002 č.j. 29 Co 161/2002-71 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve správném znění, že se zamítá žaloba se žádostí, aby každému ze žalovaných byla uložena povinnost zaplatit žalobci 500.000,- Kč , a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud stejně jako soud prvního stupně shledal konkurenční doložky účastníků se závazkem na dobu 5 let po skončení pracovního poměru, při majetkové sankci za porušení tohoto závazku mnohonásobně převyšující průměrný výdělek žalovaných, za neplatné pro rozpor se zájmem společnosti [§ 242 odst. 1 písm. c) zák. práce]. Podle jeho názoru by totiž připuštění možnosti uzavírat konkurenční doložky před 1.1.2001, kdy nabyl účinnosti zákon č. 155/2000 Sb., kterým byl novelizován § 29 odst. 2 zák. práce, na dobu podstatně delší než odpovídá nové zákonné úpravě a se sankcemi v rozsahu mnohonásobně převyšujícím průměrný výdělek dosahovaný zaměstnancem podle pracovní smlouvy ve svých důsledcích znamenalo nežádoucí krok k monopolizaci postavení zaměstnavatelů a zásah do práv občana zvolit si zaměstnání nebo činnost podnikání podle svých znalostí a zkušeností ; mimo to by takový výklad mohl vést k nepříznivým důsledkům na trhu práce, když podnikatel činný v témže oboru jako z doložky oprávněný zaměstnavatel by byl omezen v možnosti získat zaměstnance s kvalifikací, kterou by sám třeba lépe využil . Na rozdíl od soudu prvního stupně však odvolací soud nepovažoval konkurenční ujednání účastníků za neurčité, neboť žalovaní v postavení, které zastávali jako zaměstnanci žalobce, museli dobře vědět, o jaký sortiment se jedná a v jakém oboru se jim zakazuje podnikat .

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Přípustnost dovolání spatřoval v zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, neboť řeší právní otázku platnosti konkurenčních doložek, která dosud nebyla v domácí judikatuře dostatečně vyřešena. Namítal, že podstatou každého podniku je zejména pečlivě střežené know-how (zahrnující nejrůznější nápady, ideje a postupy umožňujících dosahovat zisk zdokonalované postupně na základě draze placených zkušeností ) a že podnik jako takový je třeba chránit (stejně jako předměty vlastnického práva) před tím, aby z myšlenek, investic, úsilí, práce a podstupovaného hospodářského rizika netěžil někdo, kdo toto úsilí nepodstoupil. Rozhodnutím v neprospěch žalobce by tudíž byla mezi účastníky založena nerovnost v právu podnikat, spočívající v tom, že by léty budované poznatky o jednotlivých metodách či jiné skutečnosti mající podnikatelskou hodnotu, byly uvolněny bez dalšího k aplikaci třetím osobám (žalovaným) a výkon jejich práv a povinností by tak bez právního důvodu zasáhl do práv a oprávněných zájmů žalobce. Nelze přitom podle názoru dovolatele přehlédnout ani skutečnost, že tato nerovnost mezi účastníky byla založena již za trvání pracovního poměru tím, že žalovaní - jak bylo v průběhu řízení mnohokrát postaveno najisto - na úkor žalobce a bez jeho souhlasu provozovali výdělečnou činnost v naprosto shodném předmětu podnikání. Protože konkurenční ujednání účastníků musí být posuzována podle právní úpravy platné v době jejich sjednání, je třeba odmítnout též argumentaci odvolacího soudu striktními limity platnými v současnosti . Závěrem žalobce zdůraznil, že konkurenčním ujednáním se žalovaní nevzdali práva podnikat dle čl. 26 Listiny , nýbrž že šlo pouze o to , aby nebylo ohroženo postavení žalobce na trhu v důsledku narušení ochrany jeho obchodního tajemství a aby nedošlo ke zneužití poznatků, které žalovaní získali při své činnosti, jinými podnikatelskými subjekty, popř. samotnými žalovanými; podstatou tohoto ujednání tedy není sankce, ale naopak prevence, výzva ke korektnosti . Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1.1.2001, tj. poté, co nabyly účinnosti zákony č. 30/2000 Sb., č. 155/2000 Sb., č. 220/2000 Sb., č. 367/2000 Sb. a č. 370/2000 Sb. (dále též jen o.s.ř. ), neboť dovoláním je napadeno rozhodnutí odvolacího soudu vydané po 1.1.2001 a po řízení provedeném podle Občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.1.2001 (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), se nejprve zabýval tím, zda v posuzovaném případě je dovolání přípustné.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm.b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].

Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzovaném případě zjištěno (správnost skutkových zjištění dovolatel nenapadá), že žalovaný 1) pracoval u žalobce na základě pracovní smlouvy ze dne 22.6.1995 jako vedoucí obchodní zástupce a že žalovaná 2) pracovala u žalobce na základě pracovní smlouvy ze dne 18.9.1995 jako obchodní referent . V pracovní smlouvě (v bodě 6.) se každý z žalovaných zavázal, že po dobu 5 let po skončení pracovního poměru nebude sám, ani u jiného zaměstnavatele vyrábět ani prodávat výrobky shodné se zbožím firmy E., s.r.o. . Pro případ nedodržení této dohody nebo pro případ porušení obchodního tajemství firmy E. s.r.o. se každý z žalovaných zavázal zaplatit žalobci odškodné ve výši 500.000,- Kč a všechny způsobené ztráty . Pracovní poměr mezi žalobcem a žalovaným 1) skončil dohodou ke dni 30.6.1999 a mezi žalobcem a žalovanou 2) dohodou ke dni 18.6.1999; žalovaní začali samostatně podnikat ve stejném předmětu činnosti jako žalobce (v oblasti obalových materiálů a balicích strojů) ještě za trvání pracovního poměru u žalobce.

Za tohoto skutkového stavu odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - řešil mimo jiné právní otázku, zda ujednání účastníků obsažená v bodě 6. pracovní smlouvy ze dne 22.6.1995 a 18.9.1995 jsou platnými právními úkony. Poznatky, jež byly získány v souvislosti se sledováním pravomocných rozhodnutí soudů (srov. § 14 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších změn a doplňků), nasvědčují tomu, že tato právní otázka je odvolacími soudy dosud rozhodována rozdílně. Vzhledem k tomu, že posouzení uvedené otázky bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu z tohoto hlediska rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je v tomto směru podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

V rámci posuzování platnosti ujednání účastníků obsažených v bodě 6. pracovní smlouvy ze dne 22.6.1995 a 18.9.1995 je třeba - z hlediska určení povahy práv a povinností, které mají být obsahem právního vztahu těmito právními úkony založeného - přihlédnout především ke skutečnosti, že jejich předmětem měla být ochrana žalobce po skončení pracovněprávního vztahu účastníků před činností žalovaných, která by měla soutěžní povahu. Předmětem ochrany měly být - jak uvádí dovolatel i jak se podává z obsahu samotných ujednání - know-how, léty budované poznatky o jednotlivých metodách či jiné skutečnosti mající podnikatelskou hodnotu , tedy - jinak řečeno - skutečnosti obchodní, výrobní či technické povahy související s podnikem, které mají skutečnou nebo alespoň potenciální materiální či nemateriální hodnotu, nejsou v příslušných obchodních kruzích běžně dostupné a mají být podle vůle podnikatele utajeny. Z uvedeného vyplývá, že se jednalo o ujednání vyplývající z ochrany obchodního tajemství (srov. § 17 až § 20 obch. zák.) upravující vzájemné vztahy účastníků v době po skončení jejich pracovního vztahu. Protože možnost sjednání tzv. konkurenční doložky nebyla ještě v té době jako smluvní typ v českém právním řádu upravena (srov. bod 18. zákona č. 155/2000 Sb., kterým se mění zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), příslušelo platnost ujednání účastníků vzhledem k jejich obsahu posuzovat na základě příslušných ustanovení občanského, resp. obchodního zákoníku. S přihlédnutím k tomu, že vlastní podstatou posuzované věci zůstává zachování rovnosti účastníků v jejich právu podnikat garantované čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. k tomu nález Ústavního soudu ČR ze dne 1.11.1995 sp. zn. II. ÚS 192/95, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 4, roč. 1995, pod č. 73, na který odkazují i soudy obou stupňů), je třeba sdílet názor odvolacího soudu, který, vycházeje z uvedené maximy, zvažoval vyváženost vzájemných práv a povinností, které účastníkům z ujednání ze dne 22.6.1995 a 18.9.1995 vyplývaly.

Převzetí povinnosti, aby žalovaní využívali po skončení pracovního vztahu své odborné kvalifikace jen v omezeném rozsahu, nepochybně zakládá nerovnost účastníků v jejich právu podnikat. Proto je tím spíše odůvodněn požadavek, aby tomuto závazku odpovídal jiný závazek žalobce, který by uvedené omezení kompenzoval. Z uvedených důvodů je třeba chápat ujednání o tzv. konkurenční doložce jako vzájemný (synallagmatický) závazek, při němž si bývalí účastníci pracovního poměru poskytují hospodářský prospěch navzájem a jsou si navzájem dlužníky i věřiteli (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 11.4.2002 sp. zn. 21 Cdo 1276/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 7, roč. 2002, pod poř. č. 132). Protože v daném případě výraznému omezení žalovaných po dobu pěti let v jejich právu podnikat neodpovídá jakýkoliv závazek žalobce, je závěr odvolacího soudu o neplatnosti těchto ujednání účastníků, která ve svých důsledcích představují zásah do práv občana zvolit si zaměstnání nebo činnost podnikání podle svých znalostí a zkušeností , správný.

Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný, a protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst.1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení § 243b odst. 2, části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1, věty první o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovaným v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly (§ 142 odst. 1 o.s.ř.).



Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 5. února 2003



JUDr. Zdeněk Novotný,v.r.

předseda senátu