21 Cdo 1679/2009
Datum rozhodnutí: 17.06.2010
Dotčené předpisy: § 240 odst. 1 věta první o. s. ř. ve znění do 30.06.2009, § 241a odst. 1 o. s. ř. ve znění do 30.06.2009, § 241b odst. 3 o. s. ř. ve znění do 30.06.2009, § 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění do 30.06.2009, § 43 odst. 2 o. s. ř. ve znění do 30.06.2009




21 Cdo 1679/2009


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce J. G., zastoupeného JUDr. Vladislavem Bujokem, advokátem se sídlem v Karviné-Fryštátě, K. Śliwky č. 129/12, proti žalovanému Ředitelství silnic a dálnic ČR, příspěvkové organizaci se sídlem v Praze 4, Na Pankráci č. 546/56, IČ 65993390, zastoupenému JUDr. Janou Karáskovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Tererova č. 1355/4A, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 85 C 100/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. listopadu 2008, č. j. 16 Co 193/2008-141, ve znění usnesení ze dne 16. března 2009, č. j. 16 Co 193/2008-155, takto:

I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.610,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Vladislava Bujoka, advokáta se sídlem v Karviné-Fryštátě, K. Śliwky č. 129/12.
O d ů v o d n ě n í :
Dopisem ze dne 6. 12. 2006 žalovaný sdělil žalobci, že mu dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zákoníku práce z důvodu soustavného porušování pracovní kázně ; na možnost výpovědi v souvislosti s porušováním pracovní kázně byl žalobce upozorněn žalovaným dopisy ze dne 5. 6. 2006, 16. 6. 2006, 10. 7. 2006 a 21. 11. 2006.

Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu odůvodnil tím, že ve výpovědi z pracovního poměru ze dne 6. 12. 2006 žádné skutkové vymezení obsaženo není ; je v ní pouze odkaz na to, že byl v souvislosti s porušováním pracovní kázně na možnost výpovědi písemně upozorněn. Navíc je žalobce přesvědčen, že neúmyslná chyba v případném výkaznictví o odpracovaných směnách nemůže být vnímána jako porušení pracovní kázně. Připustil, že informaci o dopravní situaci na D 1, jejíž chybu způsobila předchozí směna, kterou střídal, po svém nástupu do zaměstnání neaktualizoval, že však k žádné újmě nedošlo a jednalo se o drobný nedostatek v práci. Vysvětlil také důvody, pro které byly informace o sjízdnosti komunikací v listopadu 2006 zaslány opožděně a bez příloh (jednalo se o potíže s internetovým připojením). Důvody, které jsou uvedeny ve výpovědi z pracovního poměru, nejsou podle žalobce ani méně závažným excesem z pracovní kázně a, pokud u některé ano, schází zde aspekt soustavnosti .

Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 4. 9. 2007, č. j. 85 C 100/2007-68, žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 12.688,40 Kč k rukám jeho právního zástupce . Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že výpověď z pracovního poměru ze dne 6. 12. 2006 nesplňuje ZP dané náležitosti, resp. je nesrozumitelná Není totiž patrné pro jaké porušení pracovní kázně byla žalobci dána výpověď , neboť upozornění na porušení pracovní kázně byla žalobci dána formou číslovaných interních sdělení, která však ve výpovědi uvedena nejsou. Vznikla tak pochybnost, zda se žalovaný ve výpovědi z pracovního poměru odvolává na tyto interní sdělení nebo na jiné přípisy o jiném (případně jakém) porušení pracovní kázně žalobcem . Tím se stala výpověď z pracovního poměru nepřezkoumatelnou.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 16. 1. 2008, č. j. 16 Co 258/2007-88, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že výpověď daná žalobci splňuje požadavky stanovené § 44 odst. 2 zákoníku práce , protože z ní vyplývá, v jakých skutečnostech žalovaný spatřuje naplnění zákonného důvodu podání výpovědi podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce. Žalovaný ve výpovědi z pracovního poměru odkazuje na písemná upozornění z 5. 6., 16. 6., 10. 7. a 21. 11. 2006 , která byla žalobci doručena, a v každém z nich je popsáno konkrétní porušení pracovní kázně a žalobce byl v nich opakovaně upozorňován na možnost podání výpovědi . Odvolací soud uložil soudu prvního stupně, aby se v dalším průběhu řízení znovu výpovědí z pracovního poměru danou žalobci věcně zabýval.

Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 17. 4. 2008, č. j. 85 C 100/2007-105, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému 22.262,- Kč k rukám jeho právního zástupce . Po doplněném dokazování dospěl k závěru, že po formální stránce nelze žalovanému nic vytknout , a, pokud se týká souvztažnosti porušování pracovní kázně žalobcem, tak ta je pak zachována tím, že u žalobce se vždy jednalo o nesvědomitou a neřádnou práci , když přes upozornění na chyby v Evidenci pracovní doby nevyužil nabídnuté možnosti opravy a opět předložil chybnou evidenci, navíc opožděně , nesledoval informace na ZPI pod dobu 12 hodin , ač to bylo jednou z jeho hlavních činností jako operátora informačních a komunikačních technologií, nepravdivě vylíčil pracovní směnu a účast osob na ni . Soud prvního stupně učinil závěr, že jde o celkově lehkomyslný, tj. nesvědomitý přístup žalobce k plnění pracovních povinností a k tvrzené diskriminaci ze strany žalovaného vůči žalobci soud prvního stupně uzavřel, že vyžadování dodržování pracovní kázně nelze v žádném případě považovat za diskriminaci .

K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 20. 11. 2008, č. j. 16 Co 193/2008-141, ve znění usnesení ze dne 16. 3. 2009, č. j. 16 Co 193/2008-155, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že výpověď z pracovního poměru daná žalobci přípisem žalovaného ze dne 6. 12. 2006 je neplatná, a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 41.083,- Kč k rukám advokáta JUDr. Vladislava Bujoka. Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce porušil pracovní kázeň v souvislosti s podanou výpovědí z pracovního poměru toliko jednou , a to dne 12. 6. 2006, přičemž šlo jen o méně závažné porušení pracovní kázně. Proto nebyly splněny podmínky pro podání výpovědi zaměstnanci podle § 46 odst. 1 písm. f) zákoníku práce.

V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalovaný rekapituluje celý průběh řízení před soudem prvního stupně i soudu odvolacího, cituje a komentuje odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů a v závěru navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu, s přihlédnutím ke skutečnostem uvedeným v předchozích písemných i ústních podáních žalované , zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení a novému rozhodnutí, neboť rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení, když soud prvního stupně zcela přiznal a bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru daná žalovaným žalobci ze dne 6. 12. 2006 je neplatná, se zamítá .

Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalovaného jako nedůvodné zamítl a napadený rozsudek potvrdil , protože rozsudek odvolacího soudu je věcně správný, vychází ze správně zjištěného skutkového stavu a vyvození jemu přiléhavých právních závěrů.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále jen o. s. ř. ), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 7. 2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony) přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání trpí vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat.

Podle ustanovení § 240 odst. 1 věty první o. s. ř. účastník může podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni.

Podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů se toto rozhodnutí napadá, popřípadě které důkazy by měly být provedeny k prokázání důvodu dovolání, a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Podle ustanovení § 241b odst. 3 o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu nebo z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání. Nebyla-li v době podání dovolání splněna podmínka uvedená v ustanovení § 241 o. s. ř., běží tato lhůta až do uplynutí lhůty, která byla dovolateli určena ke splnění této podmínky; požádal-li však dovolatel před uplynutím lhůty o ustanovení zástupce (§ 30 o. s. ř.), běží lhůta podle věty první znovu až od právní moci usnesení, kterým bylo o této žádosti rozhodnuto.

Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.); rozsahem dovolacích návrhů není vázán jen v případech uvedených v ustanovení § 242 odst. 2 o. s. ř. Není-li v dovolání uvedeno, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, nebyl v takovém případě (vzhledem k vázanosti dovolacího soudu zvoleným rozsahem dovolacích návrhů) vymezen obsah přezkumné činnosti odvolacího soudu po stránce kvantitativní, a napadené rozhodnutí odvolacího soudu proto není možné přezkoumat.

Dovolání lze podat z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nebo že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Je-li dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a § 238a o. s. ř.), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). K uplatnění dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. nepostačuje, jestliže dovolatel v dovolání pouze označí některý z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. (například tím, že odkáže na ustanovení zákona nebo že odcituje jeho zákonnou skutkovou podstatu). V dovolání je uvedeno, z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, jen tehdy, jestliže dovolatel popíše (konkretizuje) okolnosti, z nichž usuzuje, že určitý dovolací důvod je dán, tedy - řečeno jinak - jestliže vylíčí okolnosti, v nichž spatřuje nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu a které tak naplňují alespoň některý z dovolacích důvodů taxativně uvedených v ustanovení § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. Chybí-li v dovolání vylíčení okolností, v nichž dovolatel spatřuje naplnění dovolacího důvodu, není v takovém případě (vzhledem k vázanosti dovolacího soudu uplatněným dovolacím důvodem) vymezen obsah přezkumné činnosti dovolacího soudu po stránce kvalitativní a napadené rozhodnutí odvolacího soudu tak není možné z hlediska jeho správnosti přezkoumat (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.).

Dovolání, které neobsahuje údaje o tom, z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, je vadným (neúplným) podáním. Dovolatel tuto vadu dovolání může odstranit a své dovolání doplnit o uvedení dovolacích důvodů - jak vyplývá z ustanovení § 241b odst. 3 o. s. ř. - jen do uplynutí dovolací lhůty, tj. do uplynutí lhůty určené k podání dovolání v ustanovení § 240 o. s. ř.

Marným uplynutím lhůty podle ustanovení § 241b odst. 3 o. s. ř. se původně odstranitelná vada (neúplnost) dovolání, spočívající v tom, že v dovolání nebyl uveden dovolací důvod, stává neodstranitelnou. Znamená to mimo jiné, že po uplynutí této lhůty není možné dovolatele postupem podle ustanovení § 241b odst. 1, § 209 a § 43 o. s. ř. vyzvat k doplnění dovolání o uvedení dovolacího důvodu a že dovolací soud k případnému opožděnému doplnění dovolání o tuto náležitost nemůže přihlédnout. Protože v dovolacím řízení, v němž nebyl vymezen obsah přezkumné činnosti dovolacího soudu po stránce kvalitativní, nelze pokračovat, musí být dovolání, které neobsahuje dovolací důvod a které o tuto náležitost nebylo do uplynutí lhůty uvedené v ustanovení § 241b odst. 3 o. s. ř. doplněno, podle ustanovení § 243c odst. 1 a § 43 odst. 2 o. s. ř. odmítnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 29 Odo 108/2002, které bylo uveřejněno pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004).

V projednávané věci z obsahu spisu vyplývá, že žalovaný podal dovolání proti rozsudku odvolacího soudu včas podáním ze dne 26. 2. 2009, předaným k doručení držiteli poštovní licence dne 27. 2. 2009 a doručeným soudu prvního stupně dne 2. 3. 2009, a že již při podání dovolání byla splněna podmínka dovolacího řízení uvedená v ustanovení § 241 o. s. ř. (žalovaný byl při podání dovolání zastoupen advokátkou JUDr. Janou Karáskovou).

Dovolání žalovaného obsažené v podání, které došlo soudu dne 2. 3. 2009, však neobsahuje údaje o tom, z jakých důvodů rozsudek odvolacího soudu napadá; uvádí se v něm pouze to, že je podáno z důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu vychází z nesprávného právního názoru , a že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení, když soud prvního stupně zcela přiznal a bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru daná žalovaným žalobci ze dne 6. 12. 2006 je neplatná, se zamítá . Pouhá citace textu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. není řádným uplatněním dovolacího důvodu. Není-li takto formulované dovolání doplněno o údaj o tom, z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, ve lhůtě určené v ustanovení § 241b odst. 3 o. s. ř., dovolací soud je bez dalšího odmítne podle § 43 odst. 2 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 1. 2005, sp. zn. 29 Odo 1060/2003, uveřejněné pod č. 31 v časopise Soudní judikatura, ročník 2005).

Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného - aniž by se mohl zabývat dalšími okolnostmi - podle ustanovení § 243c odst. 1 a § 43 odst. 2 věty první o. s. ř. odmítl.

V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 1.875,- Kč [srov. § 7 písm. c), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), tedy celkem 2.175,- Kč. Vzhledem k tomu, že advokát JUDr. Vladislav Bujok osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, patří k nákladům řízení podle ustanovení § 137 odst. 1 a 3, § 151 odst. 2 věty druhé o. s. ř. vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty určená z odměny za zastupování, z náhrad a z jejích hotových výdajů podle sazby daně z přidané hodnoty [20% - srov. § 47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty], tedy částka (po zaokrouhlení) 435,- Kč (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp.zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005). Protože dovolání žalovaného bylo odmítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. uložil, aby žalobci tyto náklady nahradil. Žalovaný je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení, tj. celkem 2.610,- Kč, zaplatit k rukám advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 17. června 2010

JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu