21 Cdo 1678/2006
Datum rozhodnutí: 10.05.2007
Dotčené předpisy:





21 Cdo 1678/2006


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobců a) I. G., a b) J. G., obou zastoupených advokátem proti žalované H. O., zastoupené advokátem, o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 7 C 137/99, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. listopadu 2005 č.j. 49 Co 57/2004-62, takto:


I. Dovolání žalobců se zamítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Žalobci se žalobou podanou u Okresního soudu ve Vyškově dne 15.2.1999 domáhali, aby žalované bylo uloženo "vyklidit nemovitosti v k.ú. O., a to pozemek st. plocha s domem na něm postaveným a pozemek zahrada", a "tyto nemovitosti vyklizené odevzdat" žalobcům a) a b). Žalobu odůvodnili zejména tím, že nemovitosti koupili od žalované a jejího manžela Z. O. kupní smlouvou ze dne 9.3.1998, na základě které byl příslušným katastrálním úřadem povolen vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí s právními účinky vkladu dnem 23.11.1998. Žalovaná spolu se svojí dcerou však nemovitosti nadále užívá, aniž by k tomu měla právní důvod; výzvy žalobců k vyklizení nemovitosti dosud byly marné.


Žalovaná namítala, že dne 9.3.1998 uzavřela se žalobci "smlouvu o půjčce, zástavní a kupní smlouvu", na základě kterých jí žalobci půjčili 30.000,- Kč; žalovaná se zavázala vrátit půjčku nejpozději do pěti měsíců "zvýšenou o dohodnuté úroky", k zajištění této pohledávky bylo zřízeno k výše uvedeným nemovitostem zástavní právo a současně bylo dohodnuto, že "zástavci" své nemovitosti "se všemi součástmi a příslušenstvím" prodávají věřitelům do jejich bezpodílového spoluvlastnictví za dohodnutou kupní cenu 37.500,- Kč, na níž "se pohledávka věřitelů včetně příslušenství započítává, přičemž prodlení dlužnice je pro účinnost tohoto ujednání podmínkou odkládací ve smyslu ustanovení § 36 odst.2 občanského zákoníku". Podle názoru žalované je "smlouva o půjčce, zástavní a kupní smlouva" neplatným právním úkonem, neboť byla uzavřena "v tísni a v rozporu s dobrými mravy"; žalovaná se v uvedené době nacházela v tíživé finanční situaci, byla odkázána na sociální podporu a hodnota nemovitostí několikanásobně převyšovala částku, která jí jako půjčka byla poskytnuta".


Okresní soud ve Vyškově rozsudkem ze dne 6.10.2003 č.j. 7 C 137/99-40 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna nahradit žalobcům na náhradě nákladů řízení 4.800,- Kč k rukám advokáta. Po provedeném dokazování soud prvního stupně dospěl k závěru, že podle "smlouvy o půjčce, zástavní a kupní smlouvy" ze dne 9.3.1998 uzavřené mezi žalobci na straně jedné a žalovanou a Z. O. na straně druhé "bylo právo vlastnické dle čl. V smlouvy vloženo do katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu ve V. s právními účinky vkladu dne 23.11.1998", že "žalobci mají předmětné nemovitosti ve společném jmění manželů" a že "žalovaná se v těchto nemovitostech zdržuje bez právního důvodu, neboť neprokázala, že by uzavřela nájemní či obdobnou smlouvu, a zasahuje tak do vlastnického práva žalobců". Obranu žalované, že "předmětná smlouva je v rozporu s dobrými mravy", považoval za "čistě účelovou", neboť "sama přišla za žalobci, požádala o půjčku a sama se nabídla, že jim dá nemovitosti do zástavy", a "při podpisu smlouvy si byla plně vědoma, že o dům může přijít".


K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 16.11.2005 č.j. 49 Co 57/2004-62 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Na základě skutkových zjištění soudu prvního stupně dovodil, že podle "smlouvy o půjčce, zástavní a kupní smlouvy" ze dne 9.3.1998 žalobci poskytli žalované peněžitou půjčku ve výši 30.000,- Kč, kterou se žalovaná zavázala vrátit do pěti měsíců od uzavření smlouvy spolu se sjednanými úroky ve výši 1.500,- Kč, a že k zajištění této pohledávky bylo ve prospěch žalobců zřízeno zástavní právo k nemovitostem ve vlastnictví žalované a jejího manžela Z. O. Ve smlouvě bylo dále dohodnuto, že "v případě včasného nesplnění pohledávky z poskytnuté půjčky jsou věřitelé oprávněni domáhat se uspokojení svých nároků z věcí zastavených"; za tím účelem si účastníci sjednali, že oba zástavci předmětné nemovitosti se všemi součástmi a příslušenstvím prodávají věřitelům do jejich bezpodílového spoluvlastnictví za dohodnutou kupní cenu 37.500,- Kč, na niž se pohledávka věřitelů včetně jejího příslušenství započítává, přičemž "prodlení dlužnice je pro účinnost tohoto ujednání podmínkou odkládací ve smyslu § 36 odst. 2 občanského zákoníku". Podle ustálené judikatury soudů je neplatná kupní smlouva, která byla uzavřena za účelem, aby pohledávka kupujícího zástavního věřitele byla uspokojena tím, že na něj přejde vlastnictví prodávajícího zástavního dlužníka k zástavě, neboť zástavní právo slouží k zajištění pohledávky a jejího příslušenství tím, že v případě jejich řádného a včasného nesplnění je zástavní věřitel oprávněn domáhat se uspokojení z věci zastavené (zástavní právo tedy zástavnímu věřiteli umožňuje, aby dosáhl uspokojení své pohledávky, jestliže ji neuspokojil řádně a včas dlužník, z výtěžku prodeje zástavy) a smlouva, jejímž skutečným smyslem je sjednání tzv. propadné zástavy (uspokojení pohledávky zástavního věřitele tím, že mu připadne zástava do vlastnictví), je v rozporu s účelem zástavního práva a tedy neplatná podle ustanovení § 39 občanského zákoníku. Protože kupní smlouva, obsažená ve "smlouvě o půjčce, zástavní a kupní smlouvě" ze dne 9.3.1998, byla uzavřena "zjevně za tím účelem, aby pohledávka kupujících zástavních věřitelů byla uspokojena tím, že na ně přejde vlastnictví prodávajících zástavních dlužníků k zástavě", jde o neplatný právní úkon podle ustanovení § 39 občanského zákoníku; žalobci proto na základě této smlouvy vlastnické právo k uvedeným nemovitostem nenabyli a jejich žaloba na vyklizení nemůže být úspěšná.


Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Namítají, že žalovaná a Z. O. se v řízení vedeném u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 6 C 228/99 domáhali určení, že "tatáž smlouva o půjčce, zástavní a kupní smlouva ze dne 9.3.1998" je neplatná; jejich žaloba byla pravomocně zamítnuta (rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově ze dne 31.1.2001 č.j. 6 C 228/99-83 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 15.1.2003 č.j. 49 Co 503/2001-115 a usnesením o odmítnutí dovolání Nejvyššího soudu ČR ze dne 24.11.2004 č.j. 30 Cdo 2294/2003-145), a proto je odvolacím soudem uváděná ustálená judikatura soudů "na daný právní vztah v současné době neaplikovatelná se zřetelem na ustanovení § 159 odst. 5 o.s.ř. (resp. iudicata)". Z uvedeného dovolatelé současně dovozují, že, "jestliže byla pravomocně zamítnuta žaloba na určení neplatnosti předmětné smlouvy v jednom skončeném řízení, jsou dovolatelé nespornými vlastníky předmětných nemovitostí (čemuž odpovídá i stav v katastru nemovitostí) a nelze připustit, aby v jiném probíhajícím řízení byla stejná smlouva později právně hodnocena s následkem její neplatnosti". Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.


Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.


V projednávané věci odvolací soud dospěl k závěru, že skutečným smyslem ujednání o prodeji nemovitostí za dohodnutou kupní cenu 37.500,- Kč, na "níž se pohledávka věřitelů včetně jejího příslušenství započítává", obsaženého v bodě V. "Smlouvy o půjčce, zástavní a kupní smlouvy" ze dne 9.3.1998, bylo sjednání tzv. propadné zástavy (zástava připadne na úhradu zajištěné pohledávky do vlastnictví zástavnímu věřiteli) a že je proto smlouva v této části (podle právní úpravy účinné do 31.12.2000) neplatná podle ustanovení § 39 občanského zákoníku. Uvedený závěr, který odpovídá ustálené judikatuře soudů (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5.9.2000 sp. zn. 21 Cdo 2204/99, uveřejněný pod č. 131 v časopise Soudní judikatura, roč. 2000), žalobci - jak vyplývá z obsahu dovolání - nezpochybňují. Oproti uvedenému závěru odvolacího soudu však dovozují, že o platnosti "Smlouvy o půjčce, zástavní a kupní smlouvy" ze dne 9.3.1998 již bylo pravomocně rozhodnuto (rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově ze dne 31.1.2001 č.j. 6 C 228/99-83 "ve spojení" s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 15.1.2003 č.j. 49 Co 503/2001-115 byla žaloba o určení neplatnosti této smlouvy zamítnuta) a že překážka věci pravomocně rozhodnuté (§ 159a odst.5 o.s.ř.) brání tomu, aby byla znovu posuzována a aby tedy v tomto řízení byla "Smlouva o půjčce, zástavní a kupní smlouvy" ze dne 9.3.1998 shledána neplatným právním úkonem. S tímto právním názorem žalobců nelze souhlasit.


Jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku, usnesení nebo platebního rozkazu pro účastníky a popřípadě jiné osoby, vyplývající z ustanovení § 159a odst.1, 2 a 3 o.s.ř., věc projednávána znovu (srov. § 159a odst.5, § 167 odst.2 a § 174 odst.1 o.s.ř.).


Překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává v první řadě tehdy, jde-li v novém řízení o projednání stejné věci. O stejnou věc se jedná tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Není samo o sobě významné, mají-li stejné osoby v novém řízení rozdílné procesní postavení (např. vystupovaly-li v původním řízení jako žalovaní a v novém jako žalobci). Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Řízení se týká těchže osob rovněž v případě, jestliže v novém řízení vystupují právní nástupci (z důvodu universální nebo singulární sukcese) osob, které byly účastníky pravomocně skončeného řízení. I když se nejedná o stejnou věc, překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává také tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení, jestliže výrok pravomocného rozsudku, platebního rozkazu nebo usnesení ve věci samé je závazný pro každého nebo jestliže zákon (ve věcech uvedených v ustanovení § 83 odst.2 o.s.ř. nebo v dalších případech stanovených zvláštními právními předpisy) rozšiřuje subjektivní závaznost rozhodnutí na další osoby, které nebyly účastníky řízení. V těchto případech totiž působí materiální účinky právní moci rovněž proti každému nebo vůči osobám, na něž byla subjektivní závaznost rozhodnutí zákonem rozšířena. V rozsahu závaznosti výroku pravomocného rozsudku, platebního rozkazu nebo usnesení ve věci samé se na tyto osoby vztahuje překážka věci pravomocně rozhodnuté, i když nebyly účastníky původního řízení. Pro posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, není významné, jak byl soudem skutek (skutkový děj), který byl předmětem původního řízení, posouzen po právní stránce. Překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává i tehdy, jestliže skutek (skutkový děj) byl soudem v původním řízení posouzen po právní stránce nesprávně nebo neúplně. O stejný předmět řízení jde také tehdy, jestliže byl stejný skutek (skutkový děj) v novém řízení právně kvalifikován jinak než v řízení původním (srov. též právní názor uvedený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5.12.2006 sp. zn. 21 Cdo 2091/2005, který byl uveřejněn pod č. 17 v časopise Soudní judikatura, roč. 2007).


Rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově ze dne 31.1.2001 č.j. 6 C 228/99-83 potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 15.1.2003 č.j. 49 Co 503/2001-115 byla zamítnuta žaloba podaná žalovanou a jejím manželem Z. O. proti žalobcům mimo jiné o určení neplatnosti "Smlouvy o půjčce, zástavní a kupní smlouvy" ze dne 9.3.1998 - jak bylo soudy zjištěno - proto, že na požadovaném určení nebyl shledán naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení § 80 písm.c) o.s.ř.


Podle ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř. lze žalobou (návrhem na zahájení řízení) uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.


Podle ustálené judikatury soudů naléhavý právní zájem o určení právního vztahu nebo práva je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým (srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24.2.1971 sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1972). Žaloba domáhající se určení podle ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř. nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti podle ustanovení § 80 písm. b) o.s.ř.


Určovací žaloba má preventivní povahu a má za účel poskytnout ochranu právnímu postavení žalobce dříve, než dojde k porušení právního vztahu nebo práva; není proto opodstatněna tam, kde právní vztah nebo právo již byly porušeny a kde proto právním prostředkem ochrany právního vztahu nebo práva je žaloba o plnění. Vyslovený předpoklad však nelze chápat všeobecně. Prokáže-li žalobce, že má právní zájem na tom, aby bylo určeno určité právo nebo právní poměr, přestože by mohl žalovat přímo na splnění povinnosti, nelze mu určovací žalobu odepřít. Za nedovolenou - při možnosti žaloby na plnění - lze považovat určovací žalobu jen tam, kde by nesloužila potřebám praktického života, nýbrž jen ke zbytečnému rozmnožování sporů. Jestliže se určením, že tu právní vztah nebo právo je či není, vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu (a předejde se tak žalobě o plnění), je určovací žaloba přípustná i přesto, že je možná také žaloba na splnění povinnosti podle ustanovení § 80 písm.b) o.s.ř.


Zamítá-li soud určovací žalobu pro nedostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, je logicky vyloučeno, aby se zabýval věcí samou, tedy aby posuzoval, zda tu tvrzený právní vztah nebo práce je či není. I když žaloba o splnění povinnosti je založena na stejném právním vztahu nebo právu, nejedná se v řízení o ní o tentýž nárok nebo stav, a to již proto, že se soud věcí samou - s ohledem na nedostatek naléhavého právního zájmu - ani zabývat nemohl, a že závěr o nedostatku naléhavého právního zájmu na požadované určení nemá pro řízení o žalobě o splnění povinnosti žádný význam. Rozhodovací praxe soudů již dříve dospěla k závěru, že pravomocný rozsudek, jímž byla zamítnuta určovací žaloba pro nedostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, nevytváří překážku věci rozsouzené pro žalobu na plnění (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.3.1997 sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný pod č. 21 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997).


Z uvedeného vyplývá, že právní účinky rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 31.1.2001 č.j. 6 C 228/99-83 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15.1.2003 č.j. 49 Co 503/2001-115 nebránily soudům v tom, aby v tomto řízení dospěly k závěru o neplatnosti části "Smlouvy o půjčce, zástavní a kupní smlouvy" ze dne 9.3.1998. Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný a protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud ČR dovolání žalobců podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.


O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobci s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemají právo a žalované, která měla v dovolacím řízení plný úspěch a která by tak měla právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení (srov. § 142 odst. 1 o.s.ř.), v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.


Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 10. května 2007


JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.


předseda senátu