21 Cdo 1677/2006
Datum rozhodnutí: 15.03.2007
Dotčené předpisy:





21 Cdo 1677/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně L. D., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) MVDr. F. M., 2) MVDr. R. M., oběma zastoupeným advokátem, o určení dědického práva, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 5 C 25/2004, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. října 2005, č. j. 18 Co 116/2005-97, takto:


I. Dovolání žalovaných se odmítá.


II. Žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.934,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.


O d ů v o d n ě n í :


Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Prostějově dne 23.1.2004 domáhala určení, že je dědičkou po zůstaviteli A. M. . Uvedla, že jí bylo usnesením Okresního soudu Prostějov ze dne 15.12.2003, č.j. D 1106/2003-29, uloženo podat ve lhůtě 30-ti dnů od právní moci usnesení žalobu na určení, že je dědičkou zemřelého A. M. ; že se zemřelým A. M. žila ve společné domácnosti od roku 1994 do jeho úmrtí v roce 2003 a pečovala o společnou domácnost ; že jejich společné žití splňovalo podmínky dle ust. § 115 o.z. ; že spolu žili v druhovském poměru a bydleli v domě v O. kde společně rozšířili obytnou část na byt o velikosti 3+1 v letech 1995-1996 ; že zde od roku 1994 trvale žili, společně uhrazovali náklady na své potřeby, tj. na stravu, udržování domácnosti apod., a to ona ze svého důchodu a zemřelý z důchodu a výdělků ze své činnosti samostatně hospodařícího rolníka ; že od roku 1994 do roku 2003 s nimi žil ve společné domácnosti i její syn J. D. ; že od roku 1994 nežije ve svém formálním bydlišti v P. ; že k užívání původního bytu nemá žádný právní titul ; že splňuje podmínky pro dědění dle ust. § 475 o.z. .


Okresní soud v Prostějově rozsudkem ze dne 14.9.2004, č.j. 5 C 25/2004-66, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 6.4.2005, č.j. 5 C 25/2004-83, žalobě vyhověl; současně rozhodl, že žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 8.824,- Kč k rukám zástupce žalobkyně a že žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně nahradit ČR Okresnímu soudu v Prostějově náklady řízení jí placené ve výši 430,- Kč . Vycházel ze závěru, že žalobkyně žila od roku 1994 se zemřelým A. M. ve společné domácnosti ; že společně trvale žili a obstarávali veškeré záležitosti ohledně chodu domácnosti ; že finanční prostředky každého z nich tvořily finanční příjmy společné, z nichž uhrazovali chod domácnosti (nákupy, opravy domu, inkaso apod.) ; že společně v patřičné dělbě zajišťovali chod domácnosti (společné vaření, praní apod.) ; že tento stav trval až do smrti A. M. ; že jejich vztah je třeba právně hodnotit jako domácnost ve smyslu ust. § 115 občanského zákoníku ; že vztah mezi žalobkyní a A. M. byl založen na citu a je možno jej označit jako vztah druhovský ; že A. M. byl člověk uzavřený, samotářský, který do svého domu velice málokdy někoho pouštěl , a že proto pokud by A. M. neměl citový vztah k osobě, které umožnil s ním bydlet, bylo by s podivem, že by osobu bez citového vztahu nechal u sebe v domě bydlet, nadto s dítětem, a že by takto ve svém domě přijímal i potomky (děti, vnuky) této osoby ; že žalobkyně a A. M. i v době smrti A. M. tvořili domácnost, když spolu trvale žili a uhrazovali společně náklady na své potřeby ; že žalobkyně je proto dědičkou po zůstaviteli A. M. .


K odvolání žalovaných Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 21.10.2005, č.j. 18 Co 116/2005-97, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 7.556,50 Kč k rukám advokáta. Vycházel ze závěru, že žalobkyně podala proti žalovaným žalobu na určení, že je dědičkou A. M., na základě usnesení Okresního soudu v Prostějově ze dne 15.12.2003, č.j. D 1006/2003-29, vydaném v řízení o dědictví po zůstaviteli A. M. ; že v dědickém řízení po zůstaviteli zůstala mezi účastníky sporná skutečnost, na které závisí rozhodnutí o dědickém právu ; že zůstavitel zemřel jako svobodný, děti nezanechal, o svém majetku závětí nepořídil ; že jako dědici ze zákona přichází v úvahu jeho synovci žalovaní, a dále žalobkyně ; že žalobkyně tvrdila, že žila se zůstavitelem ve společné domácnosti déle než po dobu jednoho roku, a z tohoto důvodu pečovala o společnou domácnost ; že žalovaní dědické právo žalobkyně popřeli; že podle ustálené judikatury je třeba, aby soužití osoby ve společné domácnosti vykazovalo znaky společné domácnosti podle § 115 o.z., tj. aby šlo o soužití trvalé povahy, spočívající v oboustranném a souhlasném úmyslu dvou, popř. více, osob žít v trvalém životním společenství, vyznačujícím se spotřebním společenstvím, a aby byla dále splněna jedna ze dvou dalších podmínek, buď péče o společnou domácnost nebo odkázanost výživou na zůstavitele ; že péčí o společnou domácnost přitom nelze rozumět pouhé bydlení v jednom bytě, ale i společnou úhradu nákladů s ní spojených a aktivní výkon prací s vedením společné domácnosti spojených (např. nákupy potravin, praní, vaření, žehlení, vzájemné ošetřování v nemoci apod.) ; že soužití se považuje za trvalé, jestliže jsou tu objektivně zjištěné okolnosti, které svědčí o úmyslu vést takové společenství trvale, nikoli jen na přechodnou dobu ; že společné uhrazování nákladů na životní potřeby lze charakterizovat jako hospodářské soužití, při němž osoby společně hospodaří se svými příjmy, nejsou přesně oddělovány finanční prostředky a nerozlišuje se, které věci v domácnosti smí tyto osoby užívat ; že zůstavitel pracoval jako samostatně hospodařící rolník, byl povahově uzavřený, samotářský, nebyl zvyklý přijímat návštěvy, s lidmi v obci se nestýkal, svým známým se nesvěřoval ; že proto skutečnost, že přijal žalobkyni v roce 1994 do svého domu, a tato zde žila až do jeho smrti v srpnu 2003, tedy více než deset let, již sama napovídá o možném charakteru jejich soužití ; že mezi žalobkyní a zůstavitelem šlo o soužití trvalé povahy (již ze samotné délky soužití lze usuzovat na úmysl žít v trvalém životním společenství) vyznačující se spotřebním společenstvím ; že zůstavitel a žalobkyně spolu bydleli v jednom bytě, společně uhrazovali náklady spojené s vedením společné domácnosti a vykonávali práce k vedení domácnosti potřebné ; že nic nenasvědčuje tomu, že by přesně oddělovali finanční prostředky a rozlišovali, které věci v domácnosti smí který z nich užívat ; že nevyšlo najevo nic, co by svědčilo o změně charakteru jejich soužití až do doby smrti zůstavitele ; že skutečnosti, které vyšly v průběhu řízení najevo nesvědčí, a to ani pro přijetí žalobkyně jako hospodyně za plat, ani pro jinou formu soužití, při které by žili zůstavitel a žalobkyně (se synem) ve dvou, paralelně existujících domácnostech se všemi jejich atributy ; že bylo prokázáno, že žalobkyně žila se zůstavitelem ve společné domácnosti ve smyslu § 115 o.z. a že je dán předpoklad jejího dědění ze zákona ve třetí dědické skupině podle § 475 odst. 1 o.z. .


Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání. Namítají, že soudy obou stupňů hodnotily důkazy provedené v řízení výlučně ve prospěch žalobkyně, nebraly v potaz výrazné rozdíly ve svědeckých výpovědích svědků navržených žalující stranou ani v tvrzeních žalobkyně samotné a opomenuly důkazy vyvracející tvrzení žalobkyně, či na její návrh slyšených svědků ; že odvolací soud se spokojil s popisem dosavadního řízení a s odkazy na příslušná ustanovení zákona či ustálenou judikaturou ; že mezi tvrzeními žalobkyně a jejího syna J. M. jsou zásadní rozpory vztahující se k majetkovým záležitostem a k péči o údajnou společnou domácnost (zajišťování oprav domu, jeho financování atp.) ; že tento svědek se odstěhoval z domu zůstavitele počátkem roku 2003 a nemůže se tedy vyjádřit k okolnostem soužití žalobkyně a zůstavitele v době od února 2003 do srpna 2003, tedy do jeho smrti ; že další syn žalobkyně J. D. vypověděl pouze o tom, že byl matkou seznámen se skutečností, že jí bylo nabídnuto bydlení u pana M., jezdil za ní jen občas, naposledy někdy v březnu 2003, jinak se pouze domníval, že mezi žalobkyní a zůstavitelem je vedena společná domácnost a nemohl vypovídat o rozhodné době, tedy od března 2003 do srpna 2003 ; že J. B. jako svědek vypověděl, že měl dojem, že žalobkyně do domu zůstavitele patří, nic bližšího ovšem nevěděl ; že nebylo doloženo, že by J. B. byl někdy v domě zůstavitele ; že pouze uvedl, že se stýkali pracovně, pokud po sobě něco potřebovali , a že tedy svědek B. rovněž nemůže doložit tvrzení žalobkyně o existenci její společné domácnosti se zůstavitelem, zejména v rozhodnou dobu, tj. ke dni jeho úmrtí ; že existenci společné domácnosti žalobkyně se zůstavitelem nelze dovodit ani z výpovědi B. S. ; že tento svědek jasně vypověděl v tom smyslu, že nikdy neviděl žalobkyni zůstaviteli pomáhat, a to ani při opravách domu, popř. pohoštění řemeslníků atp. ; že žalobkyně měla vedle trvalého pobytu v jiné obci zřízeno i místo pro přijímání důchodu mimo obec O. ; že odvolací soud se nezabýval argumenty žalovaných ani jimi provedenými důkazy , protože v opačném případě by nemohl dojít k názoru, že nevyšlo najevo nic, co by svědčilo o změně charakteru soužití žalobkyně se zůstavitelem až do jeho úmrtí ; že doložený velmi špatný stav zůstavitele, co do zajištění jeho stravování, péče o jeho svršky a zevnějšek, zřejmě nejsou dostatečným důkazem skutečného charakteru daného vztahu ; že zůstavitel si stěžoval na majetnické sklony žalobkyně a způsob chování vůči němu a neměl sílu zbavit se jí ; že lze dovodit skutečný charakter vztahů žalobkyně k zůstaviteli a důvod jejího setrvání v jeho domě, a to snahu dosáhnout jeho majetku ; že chování žalobkyně ve vztahu k zůstaviteli bylo třeba posoudit jako jednání, které je v rozporu s dobrými mravy ; že napadené rozhodnutí vycházející z nesprávně hodnocených a tvrzení žalobkyně neprokazujících důkazů má po právní stránce zásadní význam . Navrhují, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil.


Žalobkyně uvedla, že dovolání není důvodné ani přípustné, neboť se nejedná o věc, jež by měla po právní stránce zásadní význam ; že žalovaní v dovolání napadají způsob hodnocení důkazů Krajským soudem v Brně a opakují své odlišné závěry na hodnocení důkazů provedených Okresním soudem v Prostějově a navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl.


Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.


Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).


Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o.s.ř.


Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§ 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§ 237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].


Žalovaní dovoláním napadají rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen.


Dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné, neboť ve věci nebylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Přípustnost dovolání by tedy v této věci mohla být založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.


Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o.s.ř.].


Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.


Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.


Dovolání může být podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení ve smyslu ustanovení § 238 a § 238a o.s.ř. (srov. § 241a odst. 3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst.2 písm. a) nebo ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).


I když dovolatelé v dovolání uvedli, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam , z obsahu dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že podrobují kritice výhradně skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází. Podstatou těchto jejich námitek je nesouhlas s tím, jak odvolací soud hodnotil provedené důkazy, k jakým skutkovým závěrům z provedených důkazů dospěl a také skutečnost, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle názoru dovolatelů pro posouzení věci významné. Dovolatelé, na rozdíl od skutkového zjištění odvolacího soudu, v dovolání předestírají vlastní skutkové závěry a na těchto skutkových závěrech pak budují své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci. Tím, že dovolatelé na odlišných skutkových závěrech budují odlišný právní názor na věc, nezpochybňují právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Námitky dovolatelů tedy nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá - jak uvedeno výše - přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.


Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalovaných není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaných - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.


V dovolacím řízení vznikly žalobkyni v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně za zastupování ve výši 1.550,- Kč (srov. ustanovení § 5 písm. c), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15, § 16 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb.) a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb.), celkem ve výši 1.625,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalobkyně advokát osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15.12.2004 sp.zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005) k nákladům řízení, které žalobkyni za dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů, rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad [srov. § 137 odst. 1 a 3 a § 151 odst. 2 větu druhou o.s.ř.; § 47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty] ve výši 309,- Kč (po zaokrouhlení). Protože dovolání žalovaných bylo odmítnuto, dovolací soud jim podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby žalobkyni tyto náklady nahradili. Žalovaní jsou povinni přiznanou náhradu nákladů řízení, tj. celkem částku 1.934,- Kč, zaplatit společně a nerozdílně k rukám advokáta, který žalobkyni v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 15. března 2007


JUDr. Roman Fiala, v. r.


předseda senátu