21 Cdo 1673/2002
Datum rozhodnutí: 18.12.2002
Dotčené předpisy: § 3 odst. 2 předpisu č. 219/2000Sb., § 43 odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb., § 79 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb., § 79 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb., § 90 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb., § 103 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb., § 104 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb., § 107 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb.




21 Cdo 1673/2002

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně M. K., zastoupené advokátem, proti žalovanému Okresnímu úřadu Č., o 25.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 15 C 1649/2001, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 6. května 2002 č.j. 35 Co 204/2002-9, takto:

I. Dovolání žalobkyně se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v České Lípě dne 25.9.2001 domáhala, aby jí žalovaný zaplatil na dlužném platu 25.000,- Kč. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že je u žalovaného v pracovním poměru od 2.9.1985, že od 10.4.1989 vykonávala funkci vedoucí školní jídelny, že vedle této činnosti pracovala jako kuchařka a že jí žalovaný určil podle nařízení vlády č. 251/1992 Sb. "nezákonně" platovou třídu, čímž ji "značně finančně poškodil". Jako žalovaného v žalobě označila "Okresní úřad Č.".

Obvodní soud v České Lípě usnesením ze dne 21.3.2002 č.j. 15 C 1649/2001-4 řízení zastavil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že "účtárně Okresního soudu v České Lípě se přikazuje po právní moci tohoto usnesení vrátit žalobkyni soudní poplatek 1.000,- Kč". Soud prvního stupně dovodil, že žalobkyní označený žalovaný Okresní úřad v Č. je ode dne 1.1.2001, kdy nabyl účinnosti zákon č. 219/2000 Sb., organizační složkou státu, "není právnickou osobou" a nemůže v právních vztazích vystupovat vlastním jménem, "nýbrž pouze jménem státu v případech stanovených zvláštním právním předpisem". Protože žalovaný Okresní úřad v Č. nemá způsobilost být účastníkem řízení a protože nedostatek této podmínky řízení nelze odstranit, řízení muselo být podle ustanovení § 104 odst.1 o.s.ř. zastaveno.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci usnesením ze dne 6.5.2002 č.j. 35 Co 204/2002-9 usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud dovodil, že žalobkyně "v souladu se zákonem o okresních úřadech č. 147/2000 Sb." označila žalovaného jako "Okresní úřad Č." a že "není tudíž pochyb, proti kterému subjektu žaloba směřuje". Žádný "z identifikačních znaků" žalovaného nenasvědčuje tomu, že žalobkyně "směřovala žalobu proti České republice a že okresní úřad měl být pouze zastupujícím orgánem České republiky v daném řízení", a proto soud prvního stupně neměl důvod postupovat podle ustanovení § 43 o.s.ř. a vyzývat žalobkyni k odstranění vady žaloby v označení žalovaného. Protože soud prvního stupně dospěl ke správnému závěru, že žalovaný byl v žalobě řádně označen, a protože žalovaný nemá "způsobilost k právním úkonům, neboť je pouze organizační složkou státu", trpí řízení nedostatkem podmínky řízení spočívající v nezpůsobilosti být účastníkem řízení a muselo být podle ustanovení § 104 odst.1 o.s.ř. zastaveno.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že "s výroky obecných soudů" nemůže souhlasit, poukazuje na "stanovisko Ústavního soudu, např. nález ÚS ze dne 29.6.1995 sp. zn. III ÚS 74/94, Sb. nál. a usn. č. 42/sv. 3", které jí "dává za pravdu", a dovozuje, že soudy jí "brání domáhat se stanoveným postupem svých práv před soudem". Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud usnesení soudů obou stupňů zrušil.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 o.s.ř. a že jde o usnesení, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 239 odst. 2 písm. a) o.s.ř., přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Podle ustanovení § 19 o.s.ř. způsobilost být účastníkem řízení má ten, kdo má způsobilost mít práva a povinnosti; jinak jen ten, komu ji zákon přiznává.

Způsobilostí být účastníkem řízení se rozumí způsobilost mít procesní práva a povinnosti, která zákon přiznává účastníkům. Způsobilost být účastníkem řízení má zásadně ten, kdo má podle hmotného práva způsobilost mít práva a povinnosti (tzv. právní subjektivitu). Způsobilost být účastníkem řízení tedy mají fyzické osoby (jejich způsobilost mít práva a povinnosti v pracovněprávních vztazích jako zaměstnanci vyplývá z ustanovení § 11 odst.1 a 2 zák. práce a jako zaměstnavatelé z ustanovení § 8a věty první zák. práce), právnické osoby a stát (Česká republika); je-li stát (Česká republika) účastníkem pracovněprávních vztahů, je právnickou osobou (srov. § 8b odst.1 zák. práce) a jedná za něj příslušná organizační složka státu (srov. § 8b odst.2 zák. práce). Ten, kdo nemá podle hmotného práva způsobilost mít práva a povinnosti (tzv. právní subjektivitu), je způsobilým účastníkem řízení, jen jestliže mu zákon tuto způsobilost přiznává.

Okresní úřady jsou správními úřady státu (srov. § 1 odst.1 zákona č. 147/2000 Sb., o okresních úřadech) a jsou tedy - jak vyplývá z ustanovení § 3 odst.1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, který nabyl účinnosti dnem 1.1.2001 - organizační složkou státu. Jako organizační složka státu nejsou právnickými osobami (srov. § 3 odst.2 větu první zákona č. 219/2000 Sb.); protože ani zákon jim nepřiznává způsobilost být účastníkem řízení, nejsou způsobilým účastníkem občanského soudního řízení.

Podle ustanovení § 90 o.s.ř. účastníky řízení jsou žalobce a žalovaný. Vymezení účastníků řízení se v tomto případě zakládá čistě procesním způsobem; žalobcem je ten, kdo podal u soudu návrh na zahájení řízení (žalobu), a žalovaným je ten, koho žalobce v žalobě za tohoto účastníka řízení (za žalovaného) označil.

Z ustanovení § 79 odst.1 věty druhé a třetí o.s.ř. vyplývá, že žalobce musí v žalobě označit účastníky řízení tak, aby bylo nepochybné, kdo je účastníkem řízení, aby ho nebylo možné zaměnit s někým jiným (s jinou osobou), a aby s ním soud mohl jednat. Fyzickou osobu jako účastníka řízení je proto třeba označit jménem, příjmením a bydlištěm, popřípadě dalšími údaji umožňujícími její přesnou identifikaci (datem narození, místem podnikání apod.). Právnická osoba se jako účastník řízení označuje uvedením obchodní firmy nebo názvu a adresy sídla; jde-li o právnickou osobu, která se zapisuje do obchodního rejstříku, je součástí obchodní firmy právnické osoby - kromě jejího názvu - i dodatek označující její právní formu (§ 9 odst.2 obch. zák.).

Ve vztahu ke státu se v ustanovení § 79 odst.1 větě druhé o.s.ř. uvádí, že jeho označení jako účastníka řízení obsahuje "označení státu a příslušného státního orgánu, který za stát před soudem vystupuje". Uvedená dikce vystihuje situaci, jaká tu byla před přijetím zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, a zákona č. 155/2000 Sb., který se mění zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Ode dne účinností těchto zákonů (tj. od 1.1.2001) je nepochybné, že za stát může v právních vztazích (včetně pracovněprávních vztahů) jednat a v řízení před soudem vystupovat jeho organizační složka. I když uvedené změny v právní úpravě nebyly výslovně promítnuty do znění ustanovení § 79 odst.1 o.s.ř. (k tomu došlo až zákonem č. 151/2002 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím soudního řádu správního, který nabude účinnosti dnem 1.1.2003), je třeba dovodit, že již od 1.1.2001 se stát v žalobě uváděl "označením státu a příslušné organizační složky, která za stát před soudem vystupuje".

Jestliže žaloba neobsahuje označení účastníků řízení, všechny údaje potřebné k označení účastníků řízení nebo je-li žaloba v označení účastníků řízení neurčitá nebo nesrozumitelná (tj. obsahuje-li takové označení účastníků řízení, které neumožňuje jejich přesnou identifikaci nebo je-li zjevný logický rozpor mezi označením účastníka řízení a jinými údaji o tomto účastníku obsaženými v žalobě), je soud povinen pokusit se takovéto vady podání odstranit - neučinil-li tak žalobce dříve sám (z vlastní iniciativy) - postupem podle ustanovení § 43 o.s.ř.

Příčinou toho, proč je žaloba v označení účastníků řízení vadná, mohou být - jak správně uvádí odvolací soud - i chyby v psaní nebo jiné zřejmé nesprávnosti, které se žalobci přihodily při vyhotovení žaloby. O odstranění tímto způsobem vzniklých vad podání je soud povinen se pokusit postupem podle ustanovení § 43 o.s.ř. - jak vyplývá z jejich povahy - jen tehdy, jsou-li z obsahu žaloby zjevné; není-li chyba v psaní nebo jiná zřejmá nesprávnost z obsahu žaloby nepochybná, lze ji zohlednit, jen jestliže ji žalobce odstraní sám (tj. sdělí-li soudu, že v označení účastníků došlo k chybě v psaní nebo jiné zřejmé nesprávnosti a současně uvede správné znění opravovaného údaje).

Označí-li však žalobce v žalobě účastníky řízení úplně (přesně), určitě a srozumitelně, není vadou podání skutečnost, že nemají (všichni nebo někteří z nich) způsobilost být účastníkem řízení. Byl-li v žalobě označen za účastníka řízení ten, kdo nemá způsobilost být účastníkem řízení, jde o nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit. Ten, kdo nemá způsobilost být účastníkem řízení, nemůže v občanském soudním řízení vstoupit do procesních vztahů. V takto vadně zahájeném řízení nemůže vzniknout procesněprávní vztah, neboť zde chybí jeden z jeho základních prvků - jeden ze subjektů procesněprávního vztahu (způsobilá strana sporu). Soud je proto povinen v kterémkoliv stadiu řízení k tomuto nedostatku podmínek řízení přihlédnout a řízení zastavit (§ 103, § 104 odst. 1 o.s.ř.). Způsobilost být účastníkem řízení je přitom procesní podmínkou, kterou soud zkoumá z úřední povinnosti a jejíž nedostatek vždy vede k zastavení řízení (srov. též nález Ústavního soudu České republiky ze dne 29.6.1995 sp. zn. III. ÚS 74/94, Sbírka nálezů a usnesení sv. III, č. 42, str. 297).

Vzhledem k tomu, že soud v případě neodstranitelného nedostatku podmínky řízení nemůže v řízení pokračovat a je povinen řízení zastavit, nemůže do takto vadně zahájeného řízení přistoupit další účastník (§ 92 odst. 1 o.s.ř.) a nemůže ani dojít k záměně účastníka (§ 92 odst. 2 o.s.ř.). V řízení není možné ani pokračovat s právním nástupcem účastníka, který v době zahájení řízení neměl způsobilost být účastníkem řízení; procesní nástupnictví se uplatní - jak vyplývá z ustanovení 107 odst. 1 o.s.ř. - jen tehdy, jestliže účastník alespoň v den podání žaloby měl způsobilost být účastníkem řízení a tuto způsobilost ztratil až po zahájení řízení (v jeho průběhu).

Uvedené platí nejen tehdy, označil-li žalobce za účastníka řízení toho, kdo nikdy neměl způsobilost být účastníkem řízení, nebo někoho, kdo sice byl způsobilý mít práva a povinnosti nebo jemuž zákon přiznával způsobilost být účastníkem řízení, avšak před zahájením řízení tuto způsobilost ztratil, ale i v případě, že žalobce označil za účastníka řízení organizační složku právnické osoby, která nemá tzv. právní subjektivitu, nebo organizační složku státu (srov. též názor vyjádřený ve Stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 3.9.1997 Cpjn 30/97, které bylo uveřejněno pod č. 41 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1997).

V projednávané věci žalobkyně - jak je nepochybné z obsahu žaloby - označila za žalovaného "Okresní úřad Č.". Uvedené označení žalovaného bylo úplné (přesné), určité a srozumitelné a nevzbuzovalo žádné pochybnosti o tom, kdo se měl podle údajů v žalobě řízení jako žalovaný účastnit. Vzhledem k tomu, že z obsahu žaloby nevyplývá, že by v označení žalovaného v žalobě došlo (mohlo dojít) k chybě v psaní nebo jiné zřejmé nesprávnosti (a nic takového netvrdila žalobkyně ani v dovolání) nebo že by údaj označující žalovaného byl v logickém rozporu s vylíčením rozhodujících skutečností (v žádném z údajů obsažených v žalobě se ani nenaznačuje, že by se žalobkyně svého nároku domáhala proti České republice), popřípadě údajem o tom, čeho se žalobce domáhá (žalobním petitem), neměl soud prvního stupně důvod postupovat podle ustanovení § 43 o.s.ř., neboť žaloba neobsahovala v označení žalovaného žádné vady, o jejichž odstranění byl povinen se pokusit způsobem uvedeným v ustanovení § 43 o.s.ř.

Žalobu nebylo možné projednat a rozhodnout ve věci samé proto, že žalobkyní úplně (přesně), určitě a srozumitelně označený žalovaný neměl způsobilost být účastníkem řízení. Uvedená skutečnost není - jak uvedeno již výše - vadou žaloby, ale nedostatkem podmínky řízení, který nelze odstranit a který vede bez dalšího k zastavení řízení. Označila-li žalobkyně za žalovaného Okresní úřad Č., nešlo tedy o procesní úkon neúplný (nepřesný), neurčitý nebo nesrozumitelný. Žaloba je jako procesní úkon projevem vůle žalobce; projevila-li žalobkyně v žalobě (v označení žalovaného) takovou vůli, kterou v ní skutečně projevit chtěla, tedy uvedla-li v ní to, k čemu její vůle skutečně směřovala, nelze ji považovat za vadný procesní úkon proto, že při jejím podání vycházela z předpokladu (z právního názoru), že Okresní úřad v Č. je subjekt, který je povinen její nárok uspokojit, a že se tento předpoklad (právní názor) ukázal jako nesprávný (chybný). Případný omyl v právním názoru, který vedl žalobkyni (jejího zástupce) k tomu, že v žalobě označila žalovaného v té podobě, jak došla soudu prvního stupně dne 25.9.2001, tedy nezpůsobuje vadu žaloby ve smyslu ustanovení § 43 o.s.ř.

Na uvedeném závěru nic nemění ani to, že soudy při svém rozhodování nepochybně věděly, že Okresní úřad Č. jako organizační složka státu nemá tzv. právní subjektivitu a že žalobkyně měla - chtěla-li, aby jako žalovaný vystupoval v řízení ten, kdo má způsobilost být účastníkem řízení - žalovaného označit jako "Českou republiku - Okresní úřad Č.". O tomto svém závěru však neměly povinnost žalobkyni poučit, neboť by nešlo o poučení o jejích procesních právech a povinnostech, ale o tom, kdo jako zaměstnavatel žalobkyně je povinen uspokojit nárok, kterého se domáhá žalobou, tedy by šlo o poučení o hmotném právu, které je v občanském soudním řízení nepřípustné.

S názorem dovolatelky, že by jí soudy "bránily domáhat se stanoveným postupem svých práv před soudem", nelze souhlasit. Byla to totiž samotná žalobkyně, která - vedena chybným právním názorem, že Okresní úřad v Č. je subjekt, který je povinen její nárok uspokojit - označila za žalovaného někoho, kdo nemá způsobilost být účastníkem řízení, čímž zabránila soudům, aby se jí uplatněným nárokem mohly meritorně zabývat, neboť z důvodu nedostatku této podmínky řízení muselo být řízení zastaveno. Žalobkyni přitom nic nebránilo a ani v současné době nebrání, aby svůj nárok znovu uplatnila u soudu vůči tomu, kdo je skutečně povinen její nárok (ukáže-li se jako opodstatněný) uspokojit.

Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správné. Nejvyšší soud ČR proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243b odst.2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst.5 věty první, § 224 odst.1 a § 151 odst.1 o.s.ř., neboť v řízení, v němž jeden z účastníků nemá způsobilost být účastníkem řízení, je pojmově vyloučeno přiznat některému z účastníků náhradu nákladů řízení.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 18. prosince 2002

JUDr. Ljubomír Drápal,v.r.

předseda senátu