21 Cdo 166/2015
Datum rozhodnutí: 06.08.2015
Dotčené předpisy: § 30 odst. 1 a § 138 odst. 1 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013



21 Cdo 166/2015

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce P. S. , zastoupeného Mgr. Zbyňkem Babíkem, advokátem se sídlem v Brně, Příkop č. 834/8, proti žalovanému UNISTAV a.s. se sídlem v Brně, Příkop č. 838/6, IČO 00531766, zastoupenému JUDr. Vierou Štichovou, advokátkou se sídlem v Brně, Erbenova č. 370/3, o náhradu škody, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 43 C 134/99, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. srpna 2014, č. j. 15 Co 290/2014-509, takto:

Usnesení krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou (podanou dne 23. 11. 1999 a následně doplněnou) domáhal, aby mu žalovaný a Z. P., zaplatili společně a nerozdílně náhradu škody na zdraví ušlého zisku ve výši 27.440,- Kč s úrokem z prodlení za dobu trvání pracovní neschopnosti od 6. 4. 1999 do 30. 11. 1999 a dále za období od 1. 12. 1999 do budoucna peněžitou měsíční rentu ve výši zákonem stanovené minimální mzdy (kterou vyčíslil spolu s úrokem z prodlení). Uvedl, že v souvislosti s výkonem práce u žalovaného došlo k poškození jeho zdraví a v jeho důsledku ke škodě na jeho příjmech v podnikatelské činnosti.

Městský soud v Brně na základě žádosti žalobce usnesením ze dne 20. 6. 2002, č. j. 43 C 134/99-207, ustanovil žalobci k ochraně jeho zájmů v předmětné věci zástupce JUDr. Karla Mináře, advokáta se sídlem v Brně, Táborská 107. Usnesením ze dne 12. 6. 2013, č. j. 43 C 134/99-417, Městský soud v Brně zprostil JUDr. Karla Mináře (z důvodu jeho odchodu do důchodu) funkce zástupce žalobce a ustanovil žalobci zástupce Mgr. Martina Rybnikáře, advokáta se sídlem v Brně, tř. Kpt. Jaroše č. 3. Na základě dohody o ustanovení nástupce podle ustanovení § 27 odst. 4 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, byl nástupcem Mgr. Martina Rybnikáře ustanoven Mgr. Zbyněk Babík, advokát se sídlem v Brně, Příkop č. 8.

Usnesením ze dne 27. 10. 2009, č. j. 43 C 134/99-394, Městský soud v Brně řízení ve vztahu k žalovanému Z. P. zastavil (z důvodu jeho úmrtí dne 6. 5. 2009) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Městský soud v Brně usnesením ze dne 18. 7. 2014, č. j. 43 C 134/99-482, zrušil zastupování žalobce zástupcem Mgr. Zbyňkem Babíkem. Dospěl k závěru, že u žalobce byly zjištěny okolnosti vylučující přiznání osvobození od soudních poplatků , neboť jak vyplývá z rozhodnutí ve věci 43 C 306/2004, ze dne 7. 5. 2014, potvrzeného Krajským soudem v Brně č. j. 49 Co 215/2014-693, ze dne 30. 6. 2014, příjem žalobce byl tvořen několika sociálními dávkami v době, kdy bylo rozhodováno, ale žalobci byla vyplacena poměrně vysoká částka 290.506,- Kč Ministerstvem spravedlnosti ČR . Tyto finanční prostředky výrazně ovlivnily majetkové poměry žalobce, který může hradit náklady řízení. Na straně žalobce tedy nejsou nadále dány podmínky pro ustanovení zástupce soudem.

K odvolání žalobce Krajský soud v Brně usnesením ze dne 25. 8. 2014, č. j. 15 Co 290/2014-509 usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Z obsahu spisu dovodil, že žalobci byl k ochraně jeho zájmů v řízení o náhradu škody na zdraví ustanoven usnesením ze dne 20. 6. 2002, č. j. 43 C 134/99-207, zástupce, advokát JUDr. Karel Minář, neboť podle tvrzení žalobce mu byla poskytována dávka hmotné podpory v nezaměstnanosti, která nebyla schopna pokrýt jeho životní náklady, a že byl dotován otcem starobním důchodcem. Následně bylo soudem prvního stupně rozhodnuto tak, že zástupcem žalobce v předmětné věci byl ustanoven advokát, Mgr. Martin Rybnikář a v důsledku jeho vyškrtnutí ze seznamu advokátů se jeho nástupcem stal advokát Mgr. Zbyněk Babík. Od ledna 2013 byl žalobci vyplácen invalidní důchod ve výši 6.257,- Kč měsíčně a od prosince 2013 ve výši 6.470,- Kč. Dne 31. 3. 2014 zemřel jeho otec, který byl osobou závislou na pomoci jiné osoby ve stupni těžké závislosti a o něhož žalobce v době od 16. 9. 2010 do 31. 3. 2014 pečoval. V letech 2010-2012 dosáhly příjmy žalobce od České správy sociálního zabezpečení Praha částky 198.543,- Kč a půjčku od firmy Provident ze dne 14. 8. 2008 v celkové výši 33.920,- Kč žalobce zaplatil 26. 6. 2009. Žalobce v odvolání potvrdil, že v průběhu let 2008 2013 mu bylo Ministerstvem spravedlnosti ČR vyplaceno celkem 290.506,- Kč. Odvolací soud dospěl k závěru, že v poměrech žalobce došlo od doby, kdy mu byl soudem ustanoven zástupce ke změnám, které spočívají v tom, že jeho příjem je tvořen nikoliv hmotnou podporou v nezaměstnanosti, ale invalidním důchodem (jehož výše je od prosince 2013 6.470,- Kč měsíčně) a že mu byla vyplacena poměrně vysoká částka 290.506,- Kč Ministerstvem spravedlnosti ČR, která nepochybně výrazně ovlivnila jeho majetkové poměry a z níž může hradit nejen náklady tohoto řízení, ale též své případné závazky . Odvolací soud nesouhlasil s názorem žalobce, že částky vyplacené ministerstvem spravedlnosti není možno při posuzování jeho poměrů zohlednit jako příjem, neboť představují kompenzaci za nesprávnosti a křivdy způsobené žalobci postupem soudů za nepřiměřenou délku soudních řízení, neboť bez ohledu na to, z jakého důvodu byly tyto částky žalobci vyplaceny, nepochybně ovlivnily jeho majetkové poměry do té míry, že již není odůvodněn závěr, že by žalobci bylo pro jeho majetkové poměry znemožněno uplatňovat nebo bránit své právo u soudu .

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Za otázku zásadního právního významu, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, označil otázku, zda lze náhradu za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím pro účely rozhodování o osvobození od soudních poplatků považovat za klasický příjem finančních prostředků, anebo zda má tato náhrada nemajetkový rozměr, když tato náhrada dorovnává újmu, která byla poškozenému způsobena . Namítl, že soudy posuzovaly otázku, zda jsou u žalobce splněny podmínky pro osvobození od soudních poplatků, pouze na základě příjmů, které žalobce v posledních šesti letech obdržel od ministerstva spravedlnosti, a vůbec se nezabývaly celkovými majetkovými, osobními a výdělkovými poměry žalobce, jeho zdravotním stavem a předpokládanými náklady na právní zastoupení a na soudní poplatky. Soudy se měly zabývat nejen příjmy, ale i výdaji a závazky žalobce a osobními poměry účastníka vůbec, zda je účastník s ohledem na své poměry schopen zaplatit soudní poplatky a nést další výdaje spojené s řízením. Podle dovolatele nedošlo ani v důsledku vyplacení částky 290.506,- Kč za období let 2008 až 2013 na jeho straně ke změně majetkových poměrů. Osobní, majetkové a výdělkové poměry žalobce jsou již delší dobu velmi špatné, žalobce je nemajetný, a jako invalidní důchodce má v současné době invalidní důchod ve výši 6.672,- Kč měsíčně, ze kterého jsou navíc pravidelně prováděny exekuční srážky. Částku 290.506,- Kč žalobce obdržel jako náhradu za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím a nelze ji tedy považovat za klasický příjem finančních prostředků, ale za kompenzaci za nesprávnosti a křivdy způsobené žalobci postupem soudů a jiných orgánů státu. Finanční prostředky žalobce obdržel převážně za průtahy v soudních řízeních, ve kterých vymáhal své pohledávky proti svým dlužníkům, dostal se tak do svízelné majetkové situace a musel si za účelem uspokojení svých základních životních potřeb vzít půjčky, které byl povinen vrátit i s vysokými úroky. Nejedná se tedy o běžný příjem, ale o určitou kompenzaci toho, co mu nepřiměřená délka soudních řízení způsobila. Navíc finanční prostředky obdržel žalobce v délce téměř šesti let a jednotlivé menší částky nemohou mít vliv na životní úroveň a majetkové poměry v roce 2014. Navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen o. s. ř. ), neboť řízení bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť otázka posuzování podmínek pro osvobození účastníka od placení soudních poplatků nebyla ještě ve všech souvislostech vyřešena, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243 odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Podle ustanovení § 30 odst. 1 o. s. ř. účastníku, u něhož jsou předpoklady, aby byl soudem osvobozen od soudních poplatků (§ 138), předseda senátu ustanoví na jeho žádost zástupce, jestliže je to nezbytně třeba k ochraně jeho zájmů. O tom, že může tuto žádost podat, je předseda senátu povinen účastníka poučit.

Podle ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř. na návrh může předseda senátu přiznat účastníkovi zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva; přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li proto zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno. Nerozhodne-li předseda senátu jinak, vztahuje se osvobození na celé řízení a má i zpětnou účinnost; poplatky zaplacené před rozhodnutím o osvobození se však nevracejí.

Jak správně uvádí v dovoláním napadeném usnesení odvolací soud, pro závěr, zda jsou u účastníka splněny předpoklady pro osvobození od soudních poplatků (jako jedné z podmínek pro ustanovení zástupce podle § 30 odst. 1 o. s. ř.) jsou významná hlediska uvedená v ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř., na základě nichž soud rozhoduje o žádosti účastníka o přiznání osvobození od soudních poplatků. Těmito hledisky jsou, zda nejde o zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva a poměry účastníka.

Poměry účastníka, který je fyzickou osobou (člověkem), odůvodňují osvobození od soudních poplatků tehdy, jestliže vzhledem ke stavu svého jmění (majetku a dluhů) není schopen platit náklady řízení, aniž by tím ohrozil vlastní výživu (v rozsahu odpovídajícím zejména jeho potřebám a zdravotnímu stavu) a výživu osob, k nimž má nebo k nimž převzal vyživovací povinnost. Při posuzování poměrů takového účastníka samozřejmě nelze brát v úvahu veškerý jeho majetek; podstatné jsou příjmy z výdělečné nebo jiné činnosti účastníka, výnosy jeho majetku a další jeho disponibilní peněžní prostředky (včetně možnosti si je opatřit prací nebo jiným zákonným způsobem) a zásadně se nepožaduje, aby (pouze v zájmu zaplacení nákladů řízení) účastník zpeněžoval (samozřejmě, nejde-li o obchodování vyplývající z podnikatelské činnosti účastníka) své movité nebo nemovité věci nebo jiný majetek. Všechny okolnosti, které jsou významné pro posouzení jeho poměrů, je účastník povinen soudu věrohodně doložit. Účastníku nesmí být jen pro jeho nepříznivou majetkovou situaci znemožněno uplatňovat nebo bránit své právo u soudu a naplnit své právo na právní pomoc v občanském soudním řízení od počátku řízení.

Celkové zhodnocení všech okolností, které vypovídají o poměrech účastníka, soud promítne do úvahy, zda účastník, který je fyzickou osobou (člověkem), je schopen ze svých příjmů a dalších disponibilních peněžních prostředků uhrazovat soudní poplatky a platit ostatní náklady řízení, zejména náklady spojené s právní pomocí, která by mu byla poskytována od počátku řízení až do jeho skončení, a s placením záloh na důkazy, které navrhl nebo které soud nařídil o skutečnostech jím uvedených anebo v jeho zájmu. Jestliže to poměry (nedostatek disponibilních peněžních prostředků) žádajícího účastníka nedovolují, je soud povinen mu přiznat odpovídající osvobození od soudních poplatků (zcela, zčásti, pro část řízení nebo jen pro některé úkony) srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2014, sp. zn. 21 Cdo 1940/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, uveřejněné pod číslem 99/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. září 2013, sp. zn. 30 Cdo 2643/2013.

Stejnými úvahami se soud řídí v případě, že došlo ke změně v poměrech účastníka, jemuž již bylo osvobození od soudních poplatků přiznáno nebo u něhož měl soud tento předpoklad za splněný, a proto mu ustanovil na jeho žádost zástupce (jako je tomu v projednávané věci).

Při posuzování, zda se změnily okolnosti, jež byly důvodem proto, že byl žalobci ustanoven zástupce (usnesením Městského soudu v Brně ze dne 20. 6. 2002, č. j. 43 C 134/99-207), a zda jsou tedy dány důvody pro zrušení uvedeného usnesení odvolací soud vycházel z toho, že v poměrech žalobce došlo ke změnám, neboť jeho příjmem je nikoliv hmotná podpora v nezaměstnanosti (jako tomu bylo v době, kdy mu byl zástupce ustanoven), ale invalidní důchod, jehož výše od prosince 2013 představuje částku 6.470,- Kč měsíčně, a z toho, že navíc žalobce potvrdil, že mu byla v průběhu let 2008 až 2013 vyplacena Ministerstvem spravedlnosti České republiky poměrně vysoká částka 290.506,- Kč , která nepochybně výrazně ovlivnila jeho majetkové poměry, a z níž může hradit nejen náklady tohoto soudního řízení, ale též případné závazky, pro které jsou, jak tvrdí prováděny exekuční srážky . Odmítl přitom názor žalobce, že částky vyplacené Ministerstvem spravedlnosti České republiky představují toliko kompenzaci za nesprávnosti a křivdy způsobené žalobci postupem soudů či jiných orgánů státu a za nepřiměřenou délku soudního řízení. Uzavřel, že majetkové poměry žalobce již neodůvodňují osvobození od soudních poplatků. Měl, též za to, že z obsahu jednotlivých obsáhlých podání žalobce, která jsou založeny v soudním spisu, nepochybně vyplývá, že žalobce své zájmy v předmětném soudním řízení je schopen chránit sám .

S těmito úvahami dovolací soud nesouhlasí, neboť se míjejí s požadavky, které na posouzení, zda jsou u účastníka naplněny předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, klade shora citovaná judikatura, od jejíchž závěrů nemá dovolací soud důvod se odklánět.

V prvé řadě odvolací soud přehlédl, že při posuzování poměrů účastníka nelze brát v úvahu veškerý jeho majetek; podstatné jsou příjmy z výdělečné nebo jiné činnosti účastníka, výnosy jeho majetku a další jeho disponibilní peněžní prostředky (včetně možnosti si je opatřit prací nebo jiným zákonným způsobem). Za rozhodující totiž považoval skutečnost, že žalobci byla v průběhu let 2008 až 2013 vyplacena Ministerstvem spravedlnosti České republiky poměrně vysoká částka 290.506,- Kč , aniž blíže zkoumal, z jakého důvodu (proč) mu tato částka (nikoli jednorázově, ale patrně v jednotlivých menších částkách) byla vůbec vyplacena. Z tvrzení žalobce se podává, že by se mělo jednat o kompenzaci za nesprávnosti a křivdy způsobené žalobci postupem soudů a jiných orgánů státu . Kdyby se skutečně jednalo o částky vyplacené žalobci jako kompenzace za nesprávnosti a křivdy způsobené žalobci postupem soudů a jiných orgánů státu [patrně podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád)], nebylo by možno takové částky posuzovat jako příjmy z výdělečné nebo jiné činnosti účastníka, případně výnosy jeho majetku. Je tomu tak proto, že povaha částek takto vyplacených neodpovídá příjmům z výdělečné nebo jiné činnosti účastníka, případně výnosům jeho majetku. Ve skutečnosti se jedná o kompenzaci újmy vzniklé účastníku při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Jejím úkolem je reparovat takto vzniklou újmu, která ale nespočívala ve zmenšení majetku postiženého účastníka. Tato tzv. nemajetková újma spočívá v nepříznivém dopadu výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem do jiných než majetkových hodnot. Lze tak hovořit i o škodě morální, ideální, imateriální, za kterou náleží poškozenému peněžitá materiální satisfakce (odčinění nemajetkové újmy). Nelze proto vycházet z úvahy, že vyplacením těchto částek se účastníku dostalo to, co předtím měl (majetkové hodnoty), a že tak lze mít za to, že před vznikem takto kompenzované újmy (hypoteticky) měl (a nyní mu byly vráceny) majetkové hodnoty odpovídající vyplacené kompenzační náhradě. Naopak tyto částky mají kompenzovat to, že újmu nelze přímo vyjádřit jako škodu spočívající ve zmenšení majetku (nebo jeho očekávanému nezvětšení). Jinak řečeno vyplacením takových plnění nedochází (z pohledu posuzování předpokladů pro osvobození účastníka od soudních poplatků) ke změně v majetkových poměrech účastníka. Opačný výklad by znamenal, že k čím větším poškozením účastníka při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem by docházelo (a účastník by proto dostával kompenzace), tím méně by splňoval předpoklady pro osvobození od soudních poplatků a tím více prostředků by musel vynakládat na řízení, v nichž se domáhá nápravy uvedených poškození při výkonu veřejné moci vzniklých. Odvolací soud se však (jak vyplývá z odůvodnění dovoláním napadeného usnesení) nezabýval ani tím, jaká byla povaha jednotlivých žalobci vyplacených částek, ani tím, jaké měl ve stejném období žalobce výdaje; pojal celé období let 2008 až 2013 jako jeden celek.

Souhlasit nelze ani se závěrem, že z obsahu jednotlivých obsáhlých podání žalobce, které jsou založeny v soudním spisu, nepochybně vyplývá, že žalobce své zájmy v předmětném soudním řízení je schopen chránit sám , neboť z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu není patrné, která konkrétní podání (které jejich obsahové části) svědčí o tom, že žalobce své zájmy v předmětném soudním řízení je schopen chránit sám ; samotná obsáhlost podání totiž o schopnosti hájit v řízení své zájmy nevypovídá.

Z uvedeného vyplývá, že dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu není správné; protože nejsou splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu napadeného usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky napadené usnesení podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, a věc podle ustanovení § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. vrátil odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Brně) k dalšímu řízení.

Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 6. srpna 2015

JUDr. Mojmír Putna předseda senátu