21 Cdo 1650/2006
Datum rozhodnutí: 25.04.2007
Dotčené předpisy:





21 Cdo 1650/2006


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce P. F. M. a.s., zastoupeného advokátkou, proti žalované Č. k. a., o určení neplatnosti smlouvy o zřízení zástavního práva a o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 16 Cm 141/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. ledna 2006, č.j. 8 Cmo 241/2004-174, takto:


Rozsudek vrchního soudu a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 2. března 2004, č.j. "17/16" Cm 141/98-119 se (s výjimkou výroků týkajících se určení neplatnosti smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 29.3.1991) zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Žalobce se žalobou podanou u býv. Krajského obchodního soudu v Brně dne 1.6.1998 (a změněnou se souhlasem soudu prvního stupně) domáhal určení, že "smlouva o zřízení zástavního práva k nemovitostem - administrativní budově v B. s příslušenstvím se stavební parcelou č. 3617 v k.ú. B. m., zapsaným u Střediska geodézie ve smlouvě na blíže neurčeném listu vlastnictví, ve skutečnosti vedeném na listu vlastnictví č. pro k.ú. K. P. u Katastrálního úřadu B. m., uzavřená dne 29.3.1991 mezi I. b., s.p.ú., pobočka B., a organizací s.p. T. B., je vůči žalobci neplatná a zástavní právo na základě této smlouvy vůči žalobci neexistuje". Žalobu zdůvodnil zejména tím, že uvedené nemovitosti nabylo na základě smlouvy o prodeji podniku, uzavřené s Fondem národního majetku dne 30.6.1992 v rámci "privatizace s.p. T. B.", do vlastnictví U. výrobní družstvo, které je "prohlášením vlastníka s účinky vkladu 22.1.1996" vložilo do "základního jmění" žalobce. Podle "původních výpisů z LV" nemovitosti sice byly zatíženy zástavním právem "nejprve pro I. b. s.p.ú. B., později pro K. b. P. s.p.ú.", avšak "nikde nebyla uvedena částka, která je nemovitostí jištěna". Žalobce posléze zjistil, že zástavní právo bylo zřízeno na základě smlouvy o zřízení zástavního práva, uzavřené dne 29.3.1991 mezi "I. b., s.p.ú., pobočka B., zast. ředitelem Ing. L. P., a s.p. T. B., zast. ředitelem ing. E. M." Podle názoru žalobce je smlouva o zřízení zástavního práva ze dne 29.3.1991 neplatným právním úkonem; její "předmět a pohledávka jsou neurčité a obsah smlouvy tím místy nesrozumitelný", což spočívá zejména v tom, že v rozporu s ustanovením § 129d odst. 2 hospodářského zákoníku "nebyl určen předmět zástavního práva a pohledávka" ["jak prohlášení klienta o vlastnictví (bod 1), tak samotný návrh na vyznačení zástavního práva (bod 7), se vztahují k blíže neurčené administrativní budově v B. m., bez vyznačení příslušného LV," a pohledávka je uvedena pouze částkou 123.000.000,- Kč bez jakéhokoliv dalšího a bližšího určení, tj. bez přímé návaznosti na příslušnou úvěrovou smlouvu"], že "banka uvádí stavební parcelu č. 3617 s administrativní budovou B. v katastrálním území B. m.", ačkoliv podle smlouvy o prodeji podniku "se jednalo o pozemek a budovu C v katastrálním území K. P.", že není "řádně určen" ani zástavní věřitel (označení "I. b. s.p.ú. pobočka B., bez sídla a IČO je nedostačující") a že zápis do evidence nemovitostí proběhl v rozporu se zákonem (zástavní smlouva byla "podepsána 29.3.1991 a na geodézii doručena spolu s návrhem na zápis zástavního práva do evidence nemovitostí až v měsíci červenci, tj. po více než devadesáti dnech od jejího vzniku"). Na základě neplatné smlouvy o zřízení zástavního práva nemohlo k předmětným nemovitostem vzniknout zástavní právo.


Krajský soud v Brně, který věc převzal od Krajského obchodního soudu v Brně podle čl. II bodu 1 věty druhé zákona č. 215/2000 Sb., rozsudkem ze dne 2.3.2004, č.j. "17/16" Cm 141/98-119 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 10.375,- Kč, "z toho na nákladech právního zastoupení 5.375,- Kč". Poté, co dovodil, že účastníci "jsou v řízení věcně legitimováni" a že žalobce "má na určení neplatnosti zástavní smlouvy a neexistence zástavního práva naléhavý právní zájem, neboť bez příslušného výroku soudu by bylo ohroženo jeho právo k bezproblémovému nakládání s nemovitostmi, neboť by nedošlo k výmazu zapsaného zástavního práva", nejprve zjistil, že "v jednom předloženém vyhotovení smlouvy" je předmět zástavního práva určen jako "administrativní budova se stavební parcelou 3617 v katastrálním území B.", aniž by byla uvedena výměra stavební parcely a list vlastnictví, zatímco "v dalším předloženém vyhotovení smlouvy" jsou "doplněny výměry stavební parcely, LV č. a škrty v označení katastrálního území město a zápis K. P.", a posléze uzavřel, že "s jednotlivými smlouvami bylo disponováno a že prvotní byla smlouva bez vymezení výměry parcely, bez vymezení LV, se špatně vepsaným katastrálním územím B. m. namísto B. K. P., neboť dle těchto údajů bylo zapsáno zástavní právo do původního LV a teprve v dalších zápisech na základě listin žalobcem založených bylo patrně opravováno". Podle názoru soudu prvního stupně je smlouva o zřízení zástavního práva ze dne 29.3.1991 neplatná "pro neurčitost a nesrozumitelnost", když zajišťovaná pohledávka je vymezena jako "klientův závazek s přísl. ve výši 123.000.000,- Kč z výše uvedené úvěrové smlouvy", avšak úvěrová smlouva "nikde specifikována není" a "není tedy zřejmé, o jakou smlouvu se jedná, v jaké výši byl původní úvěr poskytnut, s kým byla tato úvěrová smlouva uzavřena a pod jakým číslem", a nelze ani dovodit, čím byla pohledávka zajišťována. Protože nelze "bez dalšího dovodit platnost této smlouvy", nemůže "zakládat existenci zástavního práva k předmětné nemovitosti vůči žalobci".


K odvolání žalované Vrchní soud v Olomouci - poté co usnesením ze dne 22.11.2005, č.j. 8 Cmo 241/2004-165 rozhodl, že v řízení bude pokračováno na straně žalovaného namísto E. G., a.s., s Č. k. a. - rozsudkem ze dne 17.1.2006 č.j. 8 Cmo 241/2004-174 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zamítl žalobu o určení, že "smlouva o zřízení zástavního práva k nemovitostem - administrativní budova B. se stavební parc. č. 3617, v kat. území B. m., zapsaným u střediska geodézie ve smlouvě na blíže neurčeném LV, ve skutečnosti vedeném na LV č. pro k.ú. K. P. u Katastrálního úřadu B. m., uzavřená dne 29.3.1991 mezi I. b., s.p.ú., pobočka B. a organizací s.p. T. B., je neplatná"; ve výroku o určení "neexistence zástavního práva na základě této smlouvy vůči žalobci" rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Nejprve dovodil, že žalobce má naléhavý právní zájem pouze na určení, že "neexistuje zástavní právo na základě zástavní smlouvy ze dne 29.3.1991"; na určení neplatnosti samotné zástavní smlouvy ze dne 29.3.1991 naléhavý právní zájem nemůže být dán, neboť "deklarací platnosti nebo neplatnosti tohoto úkonu se postavení žalobce nijak nezmění". Po doplnění dokazování odvolací soud zjistil, že "administrativní budově, kolaudované dne 5.9.1988, bylo číslo popisné přiděleno až dne 25.7.1991", že v žádosti o přidělení tohoto čísla není uvedena stavební parcela pod touto budovou jako samostatně evidovaný pozemek, oddělený z parcely č. 3617, z čehož dovodil, že "tento pozemek ke dni podpisu smlouvy ještě nebyl samostatně evidován a nebyla známa jeho výměra", a že proto "zásahy do vyhotovení smlouvy musely být provedeny až po datu 25.7.1991" a tedy "autentické je vyhotovení zástavní smlouvy bez těchto zásahů". Při řešení otázky neplatnosti smlouvy o zřízení zástavního práva, kterou bylo třeba posoudit podle ustanovení hospodářského zákoníku, odvolací soud dospěl k závěru, že "vymezení předmětu zástavy jako administrativní budova B. se stavební parcelou č. 3617 v katastrálním území B. m. není vymezení předmětu zástavního práva určitým způsobem" a že, "i kdyby bylo možno ujednání o předmětu zástavního práva ve smlouvě vyložit jako určité", je smlouva neplatná pro neurčitost "ujednání o pohledávce, kterou má zástavní právo zajišťovat", když z ujednání, že "smlouva o zřízení zástavního práva dle § 129c a násl. hospodářského zákoníku se uzavírá k zajištění pohledávky vzniklé z úvěrové smlouvy mezi I. B. a státním podnikem T. k 31.3.1991" a "že se uzavírá k zajištění klientova závazku s příslušenstvím ve výši Kčs 123.000.000,- z výše uvedené smlouvy (bod 5)", podle odvolacího soudu "není vůbec patrno, které konkrétní pohledávky a z kterých úvěrových smluv má zástavní smlouva zajišťovat". Protože "je neplatná smlouva o zřízení zástavního práva uzavřená dne 29.3.1991 pro neurčitost vymezení zastavených nemovitostí a zastavených pohledávek, které zajišťuje", nemohlo podle názoru odvolacího soudu "na základě takovéto neplatné smlouvy vzniknout zástavní právo vůči žalobci (jeho předchůdcům) a závěr soudu prvního stupně, že zástavní právo na základě této neplatné smlouvy vůči žalobci neexistuje, je správný".


Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítá, že obsah smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 29.3.1991 je třeba vykládat ve smyslu ustanovení § 20 odst. 2 hospodářského zákoníku "v souladu se skutečnou vůlí jednající organizace a v souladu s povahou jednání, o které jde, přitom je třeba přihlédnout k okolnostem, za kterých byl projev vůle učiněn, a k zásadám poctivého hospodářského styku", a že "v kontextu tohoto ustanovení" je smlouva v "ujednání o předmětu zástavního práva a zajišťované pohledávce dostatečně určitá a smluvní strany v okamžiku uzavření zástavní smlouvy měly jasno o tom, co se zajišťuje a čím". Žalovaná vytýká soudům, že měly zkoumat "skutečnou vůli smluvních stran vyjádřenou v roce 1991 a nikoliv "rekonstruovanou vůli komentovanou právními nástupci s odstupem delšího času", a dovozuje, že "úřad v roce 1991 evidující zástavní práva" shledal zástavní smlouvu "po doplnění určitou" a že až do podání žaloby "nebylo sporu o tom, že zástavní právo existuje". Podle názoru žalované je třeba považovat za "autentické znění" smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 29.3.1991 "znění doplněné", neboť bylo "výsledkem konkretizace vůle smluvních stran s ohledem na nezbytnost formální registrace zástavní smlouvy příslušným úřadem"; "doplněné autentické znění zástavní smlouvy" je nepochybně ve vymezení předmětu zástavního práva a zajišťovaných pohledávek "dostatečně určité". Přípustnost dovolání žalovaná dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu "v napadené části" zrušil a aby mu věc v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.


Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.


Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).


Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o.s.ř.


Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§ 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§ 237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].


Žalovaná napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalované proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.


Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o.s.ř.].


Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.


Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.


V projednávané věci odvolací soud řešil mimo jiné otázku, zda je určitý obsah smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 29.3.1991 v ujednání o předmětu zástavního práva (zástavě) a o zajišťované pohledávce. Vzhledem k tomu, že pro posouzení této otázky bylo rozhodující především užití ustanovení § 20 odst. 2 a § 22 hospodářského zákoníku a že odvolací soud k němu přistoupil v rozporu s ustálenou judikaturou soudů, představuje napadený potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud ČR proto dospěl k závěru, že dovolání žalované proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné.


Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.


Vzhledem k tomu, že smlouva o zřízení zástavního práva k předmětným nemovitostem byla uzavřena v době do 31.12.1991 (dne 29.3.1991), je třeba i v současné době posoudit určitost smlouvy a další okolnosti její platnosti, jakož i vznik zástavního práva a nároky účastníků z tohoto zástavního práva podle zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31.12.1991 - dále jen "hosp. zák." (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 18.5.1999, sp. zn. 21 Cdo 1975/98, který byl uveřejněn pod č. 64 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000).


Podle ustanovení § 129d odst. 2 věty první hosp. zák. ve smlouvě o zřízení zástavního práva musí být určen předmět zástavního práva (zástava) a pohledávka, kterou zajišťuje.


Podle ustanovení § 22 odst. 1 věty první hosp. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně, vážně, určitě a srozumitelně, jinak je neplatný.


Podle ustanovení § 22 odst. 2 hosp. zák. neplatnosti z důvodů uvedených v ustanovení § 22 odst. 1 hosp. zák. se může dovolávat jenom organizace, na jejíž ochranu je důvod neplatnosti stanoven. Tato organizace může úkon dodatečně schválit nebo jej strany mohou dodatečným vyjasněním učinit určitým a srozumitelným. V tom případě má právní účinky, jako by byl platný od počátku.


Podle ustanovení § 20 odst. 2 hosp. zák. právní úkon je třeba vykládat v souladu se skutečnou vůlí jednající organizace a v souladu s povahou jednání, o které jde. Přitom je třeba přihlédnout k okolnostem, za kterých byl projev učiněn, a k zásadám poctivého hospodářského styku. Projev vůle, který obsahuje výraz, jenž připouští různý výklad, je třeba v pochybnostech vykládat k tíži toho, kdo takový výraz užil.


Vzniknou-li o obsahu právního úkonu pochybnosti a nebyl-li ani dodatečným vyjasněním provedeným jeho účastníky (stranami) učiněn určitým a srozumitelným, uvádí se pro takový případ v ustanovení § 20 odst. 2 hosp. zák. pravidla, pomocí kterých lze neurčitost nebo nesrozumitelnost právního úkonu odstranit. Závěru o tom, že projev vůle je neurčitý nebo nesrozumitelný (a že právní úkon je pro neurčitost nebo nesrozumitelnost neplatný), tedy musí vždy předcházet výklad právního úkonu. Právní úkon je podle ustálené judikatury soudů totiž neurčitý nebo nesrozumitelný, jen jestliže ani jeho výkladem nelze odstranit všechny pochybnosti o jeho obsahu. Výklad právního úkonu vždy musí směřovat k objasnění toho, co bylo skutečně projeveno; pomocí výkladu právního úkonu nelze ani "nahrazovat" nebo "doplňovat" vůli, kterou jednající v rozhodné době neměl nebo kterou sice měl, ale kterou neprojevil, ani měnit smysl a obsah jinak jasného právního úkonu.


Není-li možné provést výklad písemného právního úkonu jen na základě listiny, v níž je obsažen, musí soud při postupu podle ustanovení § 20 odst. 2 hosp. zák. přihlédnout ke skutečné vůli jednajícího, k povaze jednání, o které jde, k okolnostem, za nichž byl projev vůle učiněn, a k zásadám poctivého obchodního styku; byl-li použit výraz, jenž připouští různý výklad, je třeba v pochybnostech projev vůle vykládat k tíži toho, kdo takový výraz použil. Podle ustálené judikatury soudů musí být přihlédnuto ke všem uvedeným hlediskům, neboť z nich lze objektivně usuzovat na obsah písemného právního úkonu. Z uvedeného současně vyplývá, že ustanovení § 20 odst. 2 hosp. zák. vymezuje okruh okolností, k nimž musí být při výkladu právního úkonu (projevu vůle) přihlédnuto, v širším rozsahu než nyní platná právní úprava, požaduje-li ustanovení § 35 odst. 2 občanského zákoníku, aby právní úkon vyjádřený slovy byl vyložen nejen podle jeho jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.


I kdyby šlo o právní úkon neurčitý nebo nesrozumitelný, neboť by se ani pomocí jeho výkladu nepodařilo odstranit všechny pochybnosti o jeho obsahu, je právní úkon z tohoto důvodu - jak vyplývá z ustanovení § 22 odst. 2 věty první hosp. zák. - neplatný, jen jestliže se neplatnosti dovolala "organizace" (strana smlouvy), na jejíž ochranu je důvod neplatnosti stanoven. Neplatnost právního úkonu podle ustanovení § 22 odst.1 hosp. zák. tedy je pouze relativní; nedovolala-li se jí žádná ze stran smlouvy nebo uplatnila-li ji "organizace", na jejíž ochranu nebyl důvod neplatnosti stanoven, je třeba právní úkon považovat navzdory zjištěným vadám za platný.


Odvolacímu soudu je třeba v první řadě vytknout, že - dovodil-li (shodně se soudem prvního stupně), že s jednotlivými písemnými vyhotoveními smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 29.3.1991 bylo "disponováno" a že "autentické je vyhotovení zástavní smlouvy bez následných zásahů" (tj. bez "vymezení výměry předmětné parcely, bez vymezení LV a střediska Geodezie se špatně vepsaným katastrálním územím B. m. místo B. K. P.") - se nezabýval také tím, zda "následné verze" smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 29.3.1991, které pochází z doby před zápisem zástavního práva v evidenci nemovitostí (u příslušného Střediska geodesie), nepředstavují dodatečné vyjasnění obsahu smlouvy ve smyslu ustanovení § 22 odst. 2 hosp. zák. Kdyby totiž byl tímto způsobem dodatečně vyjasněn obsah smlouvy (alespoň v určení předmětu zástavního práva - zástavy), muselo by být na smlouvu ze dne 29.3.1991 pohlíženo tak, jako by byla od počátku platná.


Odvolací soud svůj závěr o neurčitosti smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 29.3.1991 učinil (stejně jako soud prvního stupně) - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku - pouze na základě textu (znění) smlouvy. Je nepochybné, že text (znění) smlouvy není sám o sobě jednoznačný, neboť spolehlivě neurčuje ani předmět zástavního práva (zástavu), ani zajišťovanou pohledávku. K tomu, aby bylo možné uzavřít, že smlouva o zřízení zástavního práva je neurčitá, však uvedené zjištění nepostačuje; pro posouzení, jaký byl sjednán obsah smlouvy, bylo třeba také - jak uvedeno výše - přihlédnout ke skutečné vůli jednajícího, k povaze jednání, o které jde, k okolnostem, za nichž byl projev vůle učiněn, a k zásadám poctivého obchodního styku. Teprve kdyby ani pomocí uvedených hledisek nebyly odstraněny všechny pochybnosti o obsahu smlouvy, šlo by o neplatný právní úkon podle ustanovení § 22 odst. 1 věty první hosp. zák. Soudy se však věcí z těchto hledisek nezabývaly, i když přihlédnutí zejména ke skutečné vůli účastníků smlouvy a zásadám poctivého hospodářského styku může napomoci porozumět takovým ujednáním, jejichž obsah jinak není (nemusí být) zcela jednoznačný; jejich závěr o neurčitosti smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 29.3.1991 proto zatím nemůže obstát.


Neplatnost právního úkonu podle ustanovení § 22 odst. 1 hosp. zák. je - jak uvedeno výše - neplatností relativní. K tomu, aby bylo možné uzavřít, že smlouva o zřízení zástavního práva ze dne 29.3.1991 je pro neurčitost neplatným právním úkonem, je proto potřebné zjištění, že se neplatnosti smlouvy z tohoto důvodu dovolal právě ten, na jehož ochranu je tento důvod neplatnosti stanoven. Neplatnosti smlouvy se v projednávané věci dovolal - jak vyplývá ze skutkových zjištění soudů - žalobce jako právní nástupce "zástavce", soudy se však tím, zda jím uplatněný důvod neplatnosti byl stanoven v právních vztazích na jeho ochranu, nezabývaly a neměly k tomu ani potřebná zjištění. Závěr soudů o neplatnosti smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 29.3.1991 tedy rovněž z tohoto pohledu nelze považovat za podložený.


Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku není správný. Nejvyšší soud České republiky proto rozsudek odvolacího soudu (s výjimkou dovoláním nenapadeného výroku o zamítnutí žaloby o určení neplatnosti smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 29.3.1991) zrušil; vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil též rozsudek soudu prvního stupně (s výjimkou výroku týkajícího se určení neplatnosti smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 29.3.1991) a věc v tomto rozsahu vrátil Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem, § 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).


Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).


Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 25. dubna 2007


JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.


předseda senátu