21 Cdo 1625/2004
Datum rozhodnutí: 19.05.2005
Dotčené předpisy:




21 Cdo 1625/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného T. a.s. proti povinné M. Š., pro 9.630,10 Kč s příslušenstvím prodejem movitých věcí povinné, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 90 E 70/99, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. června 2003 č.j. 10 Co 646/2003-69, takto:

Usnesení krajského soudu a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 29. dubna 2002 č.j. 90 E 70/99-26 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Ostravě k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Na návrh oprávněného, podaný u soudu dne 14.1.1999, Okresní soud v Ostravě usnesením ze dne 16.7.1999 č.j. 90 E 70/99-12 nařídil podle vykonatelného "správního rozhodnutí Ministerstva dopravy a spojů ČR - Českého telekomunikačního úřadu č.j. 258339/98-6381-I.výpr. ze dne 18.11.1998" k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 9.630,10 Kč s 15% úrokem od 23.10.1998 z částky 2.526,80 Kč do zaplacení, s 15% úrokem od 23.10.1998 z částky 1.696,- Kč do zaplacení, s 15% úrokem od 23.10.1998 z částky 934,40 Kč do zaplacení, s 15% úrokem od 23.10.1998 z částky 1.494,20 Kč do zaplacení, s 15% úrokem od 23.10.1998 z částky 1.434,60 Kč do zaplacení, s 15% úrokem od 23.10.1998 z částky 695,60 Kč do zaplacení, s 15% úrokem od 23.10.1998 z částky 453,40 Kč do zaplacení, s 15% úrokem od 23.10.1998 z částky 494,90 Kč do zaplacení, s 15% úrokem od 23.10.1998 z částky 315,20 Kč do zaplacení výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí povinné a rozhodl, že povinná je povinna zaplatit oprávněnému na náhradě nákladů nařízení výkonu rozhodnutí 1.450,- Kč.

Okresní soud v Ostravě poté usnesením ze dne 29.4.2002 č.j. 90 E 70/99-26 výkon rozhodnutí, nařízený usnesením ze dne 16.7.1999 č.j. 90 E 70/99-12 zastavil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dospěl k závěru, že "rozhodnutí nelze vykonat, neboť uplynula 3 letá prekluzívní lhůta, a došlo tak k zániku práva na výkon rozhodnutí". Protože rozhodnutí správního orgánu lze vykonat jen ve lhůtě uvedené v ustanovení § 71 odst.3 správního řádu (tj. do tří let po uplynutí lhůty stanovené pro splnění uložené povinnosti), musel být výkon rozhodnutí podle ustanovení § 268 odst.1 písm.h) o.s.ř. zastaven.

K odvolání oprávněného Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 30.6.2003 č.j. 10 Co 646/2003-69 usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Poté, co zjistil, že "rozhodnutí Ministerstva dopravy a spojů ČR - Českého telekomunikačního úřadu ze dne 18.11.1998 č.j. 258339/98-6381-I. výpr." o uložení povinnosti zaplatit "dlužné telekomunikační úhrady za poskytnuté služby sítě G. P. " nabylo právní moci dne 19.12.1998 a stalo se vykonatelným uplynutím 15 dnů od právní moci, dospěl k závěru, že podle ustanovení § 71 odst.3 správního řádu je lze cestou soudního výkonu rozhodnutí vykonat jen do 3 let po uplynutí lhůty stanovené pro splnění uložené povinnosti a že soud prvního stupně proto výkon tohoto rozhodnutí zastavil v souladu s ustanovením § 268 odst.1 písm.h) o.s.ř. Námitku oprávněného, že ustanovení § 71 odst.3 správního řádu platí pouze pro výkon rozhodnutí ve správním řízení a nikoliv také pro soudní výkon rozhodnutí, odvolací soud odmítl s odůvodněním, že občanský soudní řád "sice připouští, aby kromě soudních rozhodnutí vydaných v občanském soudním řízení byla vykonána i rozhodnutí vydaná v řízeních upravených speciálními zákony, avšak neumožňuje, aby otázka vykonatelnosti takového rozhodnutí, popř. lhůt, v nichž rozhodnutí má být vykonáno, byla posuzována podle jeho ustanovení, popř. podle občanskoprávních předpisů".

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal oprávněný dovolání. Namítá, že "úprava výkonu rozhodnutí obsažená v o.s.ř. je komplexní procesní úpravou vylučující použití jiných procesních předpisů". Z tohoto důvodu "nelze v soudním řízení o výkon rozhodnutí, kde exekučním titulem je správní rozhodnutí, aplikovat ustanovení § 71 odst. 3 správního řádu", které stanoví pro výkon správních rozhodnutí propadnou lhůtu 3 let po uplynutí lhůty stanovené pro splnění povinnosti, neboť "ze systematického i jazykového výkladu tohoto ustanovení jednoznačně vyplývá, že jde o procesní ustanovení, které upravuje podmínky výkonu správního rozhodnutí ve správním výkonu rozhodnutí, nikoli o ustanovení, které by bylo možno aplikovat i v případech soudního výkonu rozhodnutí, či v případech exekuce prováděné podle zákona č. 120/2001 Sb.". Soud prvního stupně však podle názoru oprávněného vyšel z toho, že "ustanovení § 71 odst. 3 správního řádu je nutno aplikovat ve všech řízeních, ve kterých je vykonáváno správní rozhodnutí". Podle oprávněného takový výklad "není v daném případě ústavně konformní", neboť je v rozporu s jedním ze základních lidských práv na spravedlivý proces zakotveným v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Oprávněný učinil všechny kroky k vymožení své pohledávky, které lze po něm spravedlivě požadovat, avšak "průtahy při provádění výkonu rozhodnutí a aplikací ustanovení § 71 odst. 3 správního řádu" se ocitl v situaci, kdy má k dispozici existující pravomocné rozhodnutí správního orgánu vydané v řádném nalézacím řízení, přesto se však nemůže právní cestou domoci své pohledávky (jedná se o případ odepření spravedlnosti). Oprávněný uvedl, že pravidlo priority ústavně konformního výkladu právní normy bylo formulováno celou řadou nálezů Ústavního soudu (nález Ústavního soudu č. PI. ÚS 48/95, na nález Ústavního soudu č. PI. ÚS 21/96 a na nález Ústavního soudu č. I. ÚS 86/98, ve kterém se výslovně uvádí, že "tam, kde zákon připouští dvojí výklad, je v intencích uplatnění zásad spravedlivého procesu nezbytné dát při jeho aplikaci přednost tomu z nich, který je ve své interpretaci s ústavním pořádkem České republiky co nejvíce v souladu"). Přípustnost dovolání oprávněný dovozuje "z ustanovení § 238a odst. 1 písm. d) o.s.ř. ve spojení s ustanovením 237 odst.3 o.s.ř." a navrhuje, aby dovolací soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto ve věci zastavení výkonu rozhodnutí, jsou obsaženy v ustanovení § 238a odst.1 písm.d), § 238a odst.2 a v § 237 odst.1 a 3 o.s.ř.

Dovolání je přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto ve věci zastavení výkonu rozhodnutí [§ 238a odst.1 písm.d), § 238a odst.2 a § 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.], nebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci zastavení výkonu rozhodnutí jinak než v dřívějším usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější usnesení zrušil [§ 238a odst.1 písm.d), § 238a odst.2 a § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto ve věci zastavení výkonu rozhodnutí, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 238a odst.1 písm.d), § 238a odst.2 a § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené usnesení odvolacího soudu má v rozhodnutí ve věci zastavení výkonu rozhodnutí po právní stránce zásadní význam [§ 238a odst.1 písm.d), § 238a odst.2 a § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 238a odst.1 písm.d), § 238a odst.2 a § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [238a odst.1 písm.d), § 238a odst.2 a § 237 odst.3 o.s.ř.].

Oprávněný dovoláním napadá usnesení odvolacího soudu ve výroku, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto ve věci zastavení výkonu rozhodnutí. Podle ustanovení § 238a odst.1 písm.d), § 238a odst.2 a § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno usnesení ve věci zastavení výkonu rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání oprávněného proti usnesení odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 238a odst.1 písm.d), § 238a odst.2 a § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení 238a odst.1 písm.d), § 238a odst.2 a § 237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení 238a odst.1 písm.d), § 238a odst.2 a § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení 238a odst.1 písm.d), § 238a odst.2 a § 237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené usnesení odvolacího soudu v rozhodnutí ve věci zastavení výkonu rozhodnutí po právní stránce zásadní význam skutečně má.

V projednávané věci odvolací soud řešil právní otázku užití ustanovení § 71 odst.3 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "správního řádu") při soudním výkonu vykonatelných rozhodnutí správních úřadů. Vzhledem k tomu, že uvedená právní otázka je v rozhodování odvolacích soudů posuzována rozdílně a že velký senát občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR tuto právní otázku vyřešil odlišně od názoru odvolacího soudu, dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání proti usnesení odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení § 238a odst.1 písm.d), § 238a odst.2 a § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.

Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dospěl Nejvyšší soud ČR k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Podle ustanovení § 71 odst.1 správního řádu nesplní-li účastník řízení ve stanovené lhůtě dobrovolně povinnost uloženou mu rozhodnutím, které je vykonatelné (§ 52 odst.2), nebo smírem schváleným správním orgánem nebo výkazem nedoplatků jím sestaveným (dále jen "rozhodnutí"), jejich výkon se provede. Nebyla-li stanovena v rozhodnutí lhůta k plnění, určí ji orgán, který provádí výkon rozhodnutí; lhůta nesmí být kratší, než stanoví zvláštní právní předpis.

Podle ustanovení § 71 odst.2 správního řádu výkaz nedoplatků lze vykonat, byl-li sestaven na základě vykonatelného rozhodnutí nebo na základě dlužníkovy povinnosti stanovené právním předpisem zaplatit bez vydání zvláštního rozhodnutí.

Podle ustanovení § 71 odst.3 správního řádu rozhodnutí lze vykonat nejpozději do tří let po uplynutí lhůty stanovené pro splnění uložené povinnosti (odstavec 1).

S názorem dovolatele, že ustanovení § 71 odst.3 správního řádu nelze aplikovat při soudním výkonu rozhodnutí, nelze souhlasit. V rozhodovací činnosti soudů byl přijat a nadále je považován za správný právní názor, uvedený v usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28.2.1972 sp. zn. 11 Co 84/72, který byl uveřejněn pod č. 19 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1973, podle něhož "rozhodnutí správního orgánu lze i soudním výkonem rozhodnutí vykonat jen ve lhůtě uvedené v ustanovení § 71 odst.3 zákona č. 71/1967 Sb.". Uplynutím lhůty uvedené v ustanovení § 71 odst.3 správního řádu samozřejmě nedochází k "prekluzi samotného subjektivního práva oprávněného". Uvedené ustanovení - jak je zřejmé již z jeho znění - stanoví jen lhůtu, po kterou lze rozhodnutí vykonat, a nijak se nedotýká osudu práva, které jím bylo přiznáno; jejím uplynutím tedy právo nezaniká, avšak není možné je úspěšně vymáhat cestou výkonu tímto způsobem "prekludovaného" rozhodnutí.

Povinnost platit stanovené úhrady, popřípadě poplatky za používání telekomunikačních zařízení byla zákonem č. 110/1964 Sb., o telekomunikacích, který nabyl účinnosti dnem 1.7.1964, stanovena každému, kdo používá jednotné telekomunikační sítě nebo telekomunikačních výkonů nebo jemuž organizace spojů zřizují, svěřují k užívání, popřípadě udržují telekomunikační zařízení (srov. § 8 odst.1 tohoto zákona). Rozhodování o této povinnosti, vyplývající přímo ze zákona, bylo svěřeno organizacím spojů, které přitom postupovaly podle "předpisů o správním řízení" (srov. § 21 tohoto zákona). Úhrady a poplatky za užívání telekomunikačních zařízení se stanovily podle tarifů nebo jiných cenových opatření a uživatelé byli povinni je platit bez vydání zvláštního rozhodnutí (srov. § 7 odst.1 vyhlášky č. 111/1964 Sb., kterou se provádí zákon o telekomunikacích, ve znění vyhlášky č. 148/1984 Sb.). Telefonní řád (naposledy vydaný vyhláškou č. 108/1982 Sb., doplněnou vyhláškou č. 40/1988 Sb.) současně stanovil, že dlužné úhrady je účastník povinen zaplatit bez vydání zvláštního rozhodnutí a že nezaplacené úhrady vymáhají organizace spojů na základě výkazu dlužných telekomunikačních poplatků (srov. § 31 odst. 10 a 12 vyhlášky č. 108/1982 Sb.).

Z uvedeného vyplývá, že povinnost platit úhradu a poplatky za používání telekomunikačních zařízení vyplývala přímo ze zákona každému jejich uživateli a že dlužné úhrady a poplatky vymáhaly organizace spojů na základě výkazu dlužných telekomunikačních poplatků. Při vymáhání dlužných úhrad a poplatků za používání telekomunikačních zařízení cestou soudního výkonu rozhodnutí byl v rozhodovací činnosti soudů přijat názor, že výkaz dlužných telekomunikačních poplatků lze vykonat jen ve lhůtě tří let od splatnosti jednotlivých úhrad (na základě povinnosti dlužníka stanovené právním předpisem), které jsou uvedeny v tomto výkaze sestaveném příslušným orgánem spojů (srov. rozsudek býv. Nejvyššího soudu SSR ze dne 27.3.1987 sp. zn. 4 Cz 26/87, který byl uveřejněn pod č. 6 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1989).

Dnem 24.4.1992 nabyl účinnosti zákon č. 150/1992 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 110/1964 Sb., o telekomunikacích. Uvedený zákon nadále zachoval povinnost uživatelů platit přímo ze zákona úhrady a poplatky za používání telekomunikačních zařízení, zrušil však oprávnění organizací spojů vymáhat dlužné úhrady a poplatky pomocí výkazu dlužných telekomunikačních poplatků; současně založil příslušnost k rozhodování o těchto otázkách pro federální ministerstvo spojů a "orgány státní správy telekomunikací, které stanoví zákony národních rad" s tím, že při rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob se postupuje podle obecných předpisů o správním řízení (srov. § 21 odst.1 a 2 zákona č. 110/1964 Sb. ve znění zákona č. 150/1992 Sb.). Po zániku ČSFR přešla uvedená kompetence na Ministerstvo hospodářství a od 1.11.1996 na Ministerstvo dopravy a spojů (fakticky ji ovšem vykonávala jejich organizační složka Český telekomunikační úřad). Dnem 1.7.2000 nabyl účinnosti zákon č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích a o změně dalších zákonů, který svěřil rozhodování nově zřízenému Českému telekomunikačnímu úřadu.

Po účinnosti zákona č. 150/1992 Sb. došlo rovněž ke změnám v oblasti spojů, neboť došlo k institucionálnímu oddělení činností telekomunikačních od poštovních a posléze k odstátnění a privatizaci úseku telekomunikací; tyto změny vyústily ve stav, že telekomunikační služby začaly místo organizací spojů poskytovat a nadále poskytují právnické osoby, a to na základě smluv uzavíraných s uživateli těchto služeb. Právní vztah mezi poskytovatelem a uživatelem telekomunikačních služeb tedy přestal být - oproti právní úpravě účinné do 24.4.1992 - vztahem "veřejnoprávním" a stal se vztahem ze "soukromého práva". Nezaplatil-li uživatel úhradu za použité telekomunikační služby řádně a včas, nebylo nadále možné ji vymáhat bez rozhodnutí na základě výkazu dlužných telekomunikačních poplatků, ale jen podle vykonatelného rozhodnutí vydaného Federálním ministerstvem spojů a po 1.1.1993 Ministerstvem hospodářství, Ministerstvem dopravy a spojů a posléze Českým telekomunikačním úřadem podle právních předpisů o správním řízení (§ 21 odst.1 zákona č. 110/1964 Sb. ve znění zákona č. 150/1992 Sb., § 102 odst.1 zákona č. 151/2000 Sb.). Závěry judikatury soudů založené na právní úpravě v oblasti telekomunikací účinné do 24.4.1992 proto nadále nelze použít.

Z hlediska projednávané věci je významné, že oprávněný poskytl povinné telekomunikační službu na základě smlouvy (tedy "soukromoprávního vztahu") a že o povinnosti povinné zaplatit mu za tuto službu úhradu rozhodl v souladu se zákonem správní úřad (Ministerstvo dopravy a spojů) rozhodnutím vydaným podle právních předpisů o správním řízení (podle správního řádu). Při úvaze, zda i na výkon takového rozhodnutí dopadá ustanovení § 71 odst.3 správního řádu, je třeba v první řadě přihlédnout k povaze právního vztahu mezi účastníky.

Bez ohledu na to, vznikl-li mezi účastníky na základě smlouvy obchodní závazkový vztah nebo občanskoprávní vztah, je nepochybné, že právo na úhradu za poskytnuté telekomunikační služby podléhá promlčení (srov. § 387 odst.2 obchodního zákoníku, § 100 odst.2 občanského zákoníku). Jde-li o vztah občanskoprávní, je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé (§ 101 občanského zákoníku); bylo-li právo přiznáno pravomocným rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu, promlčuje se za deset let ode dne, kdy mělo být podle rozhodnutí plněno (§ 110 odst.1 věta první občanského zákoníku). Uplatní-li věřitel v promlčecí době právo u soudu nebo jiného příslušného orgánu a v zahájeném řízení řádně pokračuje, promlčecí doba od tohoto uplatnění po dobu řízení neběží; to platí i o právu, které bylo pravomocně přiznáno a pro které byl u soudu nebo jiného příslušného orgánu navržen výkon rozhodnutí (§ 112 občanského zákoníku). Jedná-li se mezi účastníky o obchodní závazkový vztah, platí, že promlčecí doba činí čtyři roky (§ 397 obchodního zákoníku), že promlčecí doba běží ode dne, kdy měl být závazek splněn nebo mělo být započato s jeho plněním (§ 392 odst.1 věta první obchodního zákoníku) a že promlčecí doba přestává běžet, když věřitel za účelem uspokojení nebo určení svého práva učiní jakýkoli právní úkon, který se považuje podle předpisu upravujícího soudní řízení za jeho zahájení nebo za uplatnění práva v již zahájeném řízení nebo jestliže věřitel zahájí na základě platné rozhodčí smlouvy rozhodčí řízení způsobem stanoveným v rozhodčí smlouvě nebo v pravidlech, jimiž se rozhodčí řízení řídí (§ 402, § 403 odst.1 obchodního zákoníku). Právní úprava promlčení obsažená v obchodním zákoníku výslovně uvažuje - jak vyplývá z jeho ustanovení § 387 a násl. - jen s uplatněním práva v soudním nebo rozhodčím řízení. Vzhledem k tomu, že práva z obchodně závazkových vztahů se podle zákona uplatňují i u jiných orgánů (například správních úřadů), platí uvedená ustanovení analogicky i pro případ, že věřitel zahájil v souladu se zákonem za účelem uspokojení nebo určení svého práva řízení před jiným příslušným orgánem.

Okolnost, že zákon č. 110/1964 Sb., o telekomunikacích (zrušený s účinností od 1.7.2000 zákonem č. 151/2000 Sb.) a ani vyhláška č. 111/1964 Sb., kterou se provádí zákon o telekomunikacích, nebo vyhláška č. 108/1982 Sb., kterou se vydává Telefonní řád [zrušené vyhláškou č. 203/2000 Sb.] neobsahovaly úpravu promlčení nároku na úhradu za telekomunikační služby, je přitom nerozhodná, neboť promlčení práva na úhradu za poskytnutí telekomunikačních služeb vyplývá z občanského nebo obchodního zákoníku, a to podle toho, o jaký právní vztah v konkrétním případě jde.

Promlčení práva z občanskoprávního nebo obchodního závazkového vztahu je imanentní obsahu těchto právních vztahů. Bylo-li právo z občanskoprávního nebo obchodního závazkového vztahu v souladu se zákonem přiznáno vykonatelným rozhodnutím vydaným příslušným správním úřadem podle právních předpisů upravujících správní řízení (správního řádu), nelze z hlediska způsobilosti takového rozhodnutí k výkonu pominout, že uplatněním práva (včetně práva pravomocně přiznaného) u příslušného orgánu přestává (podle občanského a obchodního zákoníku) běžet promlčecí doba a že pravomocným přiznáním práva se nesmí (ve srovnání se stavem, jaký tu byl před zahájením řízení u příslušného orgánu) zhoršit právní postavení věřitele ve vymahatelnosti jeho práva. Ve vztahu k témuž právu nelze za této situace dobře uvažovat o tom, že by správní rozhodnutí nebylo možné vykonat z důvodu uplynutí lhůty uvedené v ustanovení § 71 odst.3 správního řádu (a běh této lhůty nestaví ani zahájení řízení o výkon rozhodnutí), zatímco promlčecí doba u práva, které bylo tímto rozhodnutím přiznáno, ještě neuplynula (a z důvodu stavení promlčecí doby během řízení ani uplynout nemůže, pokračuje-li věřitel řádně v řízení), že by tedy právní postavení věřitele bylo po pravomocném přiznání jeho práva obtížnější než dříve. Přihlédne-li se současně k tomu, že rozhodnutí správního úřadu vytváří pro uplatnění téhož práva v novém správním řízení (z něhož by případně mohlo vyjít nové rozhodnutí o tomtéž právu) překážku věci pravomocně rozhodnuté, mohl by - jak správně upozorňuje dovolatel - nastat stav, kdy sice právo není promlčené (a z tohoto pohledu je lze úspěšně vymáhat), avšak z důvodu uplynutí lhůty uvedené v ustanovení § 71 odst.3 správního řádu rozhodnutí právo přiznávající nelze vykonat (a není tedy možné vynutit splnění práva proti vůli povinného). Takovýto závěr by ve svých důsledcích vedl podle názoru dovolacího soudu - jak správně upozorňuje i dovolatel - až k odepření spravedlnosti (denegationis iustitiae) věřiteli, který by se nemohl domoci svého práva, ačkoliv při jeho uplatňování (vymáhání) postupoval v souladu se zákonem.

V této souvislosti nelze nepřihlédnout též k tomu, že ve věci zaplacení úhrady za poskytnuté telekomunikační služby, o níž bylo pravomocně rozhodnuto příslušným správním úřadem, může účastník správního řízení (věřitel nebo dlužník), který tvrdí, že byl dotčen na svých právech rozhodnutím správního úřadu, kterým byla jeho práva nebo povinnosti založena, změněna, zrušena, určena nebo zamítnuta, podat od 1.1.2003 u soudu žalobu, jíž bude požadovat, aby o téže věci rozhodl soud (srov. § 244 a násl. o.s.ř.); v řízení o této žalobě soud o věci znovu rozhodne, dospěje-li k závěru, že správní úřad o ní nerozhodl správně, přičemž jeho rozsudek nahradí rozhodnutí správního úřadu v takovém rozsahu, v jakém je jím dotčeno (srov. § 250j o.s.ř.). Ohledně práva na úhradu za poskytnuté telekomunikační služby tedy může dojít k tomu, že bude přiznáno buď rozhodnutím správního úřadu nebo rozsudkem soudu a že v závislosti na tom bude (by mohlo být) odlišně uplatňováno ve vykonávacím řízení, neboť na rozsudek soudu o tomto právu ustanovení § 71 odst.3 správního řádu nepochybně nedopadá. Rozlišování ve vymahatelnosti přiznaného práva jen podle toho, zda stejné právo bylo přiznáno rozhodnutím správního úřadu nebo přisouzeno rozsudkem soudu, by založilo nerovnost v právním postavení účastníků, která je v právním státě nepřijatelná.

Z uvedených důvodů dospěl dovolací soud (srov. též usnesení velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 16.2.2005 č.j. 31 Cdo 1966/2004-59) k závěru, že ustanovení § 71 odst.3 správního řádu je sice třeba aplikovat i při soudním výkonu rozhodnutí, avšak neuplatní se při výkonu takového rozhodnutí správního úřadu, jímž bylo přiznáno právo, které podléhá podle hmotného práva je upravující promlčení. Právo na úhradu za poskytnuté telekomunikační služby podléhá promlčení, a proto nelze použít ustanovení § 71 odst.3 správního řádu při soudním výkonu rozhodnutí správního úřadu, jímž bylo právo přiznáno. Aplikace ustanovení § 71 odst.3 správního řádu má své místo jen při soudním výkonu rozhodnutí správních úřadů, kterými byla přiznána práva, pro jejichž uplatnění zákon promlčecí a ani jinou dobu nestanoví, a u nichž je třeba dobu jejich výkonu v zájmu právní jistoty povinného určitým časem omezit.

Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné, neboť spočívá na nesprávném právním posouzení věci; Nejvyšší soud České republiky je proto zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.). Protože důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí také na usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil Okresnímu soudu v Ostravě k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).

Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 19. května 2005

JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.

předseda senátu