21 Cdo 1622/2008
Datum rozhodnutí: 31.03.2009
Dotčené předpisy:





21 Cdo 1622/2008


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobců a) I. A., zastoupené advokátem, b) F. R., proti žalované J. J., o určení pohledávky, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 24 C 379/2002, o dovolání žalobkyně a) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. června 2007, č. j. 58 Co 169/2007-361, takto:


I. Dovolání žalobkyně a) se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


Odůvodnění:


Žalobkyně a) se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 4 dne 6.11.2002 (doplněnou podáním ze dne 17.12.2002) původně domáhala, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit jí částku 50.000,- Kč, kterou neoprávněně použila pro svou potřebu, a tím se bezdůvodně obohatila .


Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 24.2.2004, č. j. 24 C 379/2002-50, žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vycházel ze závěru, že účastníkem řízení by měli být všichni dědicové, tedy i pozůstalý bratr F. R. ; že žalobkyně se domáhala žalobou na plnění vydání bezdůvodného obohacení a nikoliv žalobou na určení, že do aktiv (pasiv) dědictví patří pohledávka A. R. vůči J. J. ve výši 50.000,- Kč a do pasiv dědictví dluh zůstavitelky vůči I. A. .


K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7.5.2004, č. j. 58 Co 198/2004-66, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že soud prvního stupně pochybil, když stejnopis změněného návrhu nedoručil žalované a zejména pokud rozhodl o takto změněném žalobním návrhu, aniž by předcházelo rozhodnutí o připuštění takové změny postupem podle ust. § 95 o.s.ř. ; že podání, jímž by se F. R. připojil k žalobě, není obsahem nalézacího spisu a že přistoupení účastníka do řízení může navrhnout jen žalobce .


Na výzvu soudu žalobkyně a) podáním ze dne 30.9.2004 doplnila žalobu a domáhala se určení, že měla v den smrti zůstavitelky A. R. pohledávku za zůstavitelkou ve výši 50.000,- Kč a že zůstavitelka A. R. měla v den své smrti pohledávku za žalovanou ve výši 50.000,- Kč ; současně navrhla, aby do řízení přistoupil jako další žalobce její bratr F. R. Uvedla, že v měsíci dubnu 1997 zůstavitelce (své sestře) půjčila částku 50.000,- Kč, a to za účelem koupě bytu ; že tato částka byla zůstavitelce převedena na její účet u K. b., a.s., ; že tato půjčka jí nebyla zůstavitelkou do její smrti vrácena a že dle jejích zjištění byla částka ve výši 50.000,- Kč žalovanou bez právního důvodu vyzvednuta z výše uvedeného účtu v hotovosti a použita k uhrazení členského podílu v bytovém družstvu, ve kterém byla členkou pouze žalovaná, přestože byt užívala společně se zůstavitelkou .


Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 3.10.2006, č.j. 24 C 379/2002-333, určil, že žalobkyně a) měla v den smrti zůstavitelky pohledávku za zůstavitelkou ve výši 50.000,- Kč a zamítl žalobu o určení, že zůstavitelka měla v den své smrti pohledávku za žalovanou ve výši 50.000,- Kč ; současně rozhodl o nákladech řízení. Vycházel ze závěru, že žalobkyně půjčila zůstavitelce v dubnu 1997 částku 50.000,- Kč na splacení členského podílu za družstevní byt v P. ; že zůstavitelka měla vůli vyřešit půjčku v případě úmrtí v rámci dědického řízení ; že žalovaná sama stvrdila svým podpisem, že částku 50.000,- Kč žalobkyni vrátí ; že dispoziční právo k účtu zůstavitelky měla jednak zůstavitelka, jednak žalovaná ; že výběr ve výši 50.000,- Kč provedla dne 10.9.1997 zůstavitelka .


K odvolání žalobkyně a) Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17.4.2007, č. j. 58 Co 169/2007-361, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Dospěl k závěru, že žalovaná žila se zůstavitelkou několik desítek let až do smrti zůstavitelky v roce 1999 ve společné domácnosti ; že finanční prostředky sdružovaly, spořily a společně vydávaly, žily v trvalém spotřebním společenství ; že bezdůvodným obohacením je plnění bez právního důvodu, nebo plnění z neplatného právního důvodu nebo z důvodu, který odpadl, nebo prospěch získaný z nepoctivých zdrojů ; že jednání žalované, kdy v rámci společného hospodaření použila prostředky k zaplacení členského podílu v družstvu, jehož byla členkou, nelze podřadit pod žádnou z uvedených skutkových podstat bezdůvodného obohacení ; že žalobci neprokázali, že by žalovaná použila finanční prostředky v rozporu s vůlí zůstavitelky .


Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně a) dovolání. Namítá, že trvalé spotřební společenství je třeba chápat tak, že osoby, v něm žijící, ze společných prostředků hradí provoz domácnosti, tedy zejména nakupují jídlo, platí nájem a úhrady za služby ; že tyto osoby pořizují ze společných prostředků dražší zařízení domácnosti, například televizi, pračku či ledničku ; že v takovém případě však nutně půjde o věci v ideálním spoluvlastnictví těchto osob, neboť společné prostředky v daném případě pouze znamenají, že obě osoby daly dohromady‛ finanční prostředky, které jsou v jejich výlučném vlastnictví ; že nejde o nějakou obdobu či dokonce formu společného jmění (či bezpodílového spoluvlastnictví) manželů ; že použití společných prostředků není možné na pořízení majetku, který bude ve vlastnictví pouze jedné osoby ; že to by totiž znamenalo, že si jedna z osob pořizuje něco do svého vlastnictví za finanční prostředky osoby druhé, což samo o sobě přípustné není ; že, aby to bylo přípustné, musela by být mezi těmito osobami uzavřena smlouva o půjčce, popř. darovací smlouva (odvolací soud však nic takového netvrdí) ; že zůstavitelka přispívala žalované svými prostředky na pořízení družstevního podílu a mylně se domnívala, že jí patří polovina členského podílu a že tedy své prostředky vynakládá také na svůj majetek ; že, aby žalované nevzniklo bezdůvodné obohacení, musela by mít zůstavitelka vůli uzavřít se žalovanou smlouvu o půjčce a žalované peníze půjčit nebo mít vůli uzavřít smlouvu darovací a žalované peníze darovat ; že nebylo prokázáno, že zůstavitelka uzavřela se žalovanou darovací smlouvu ; že je třeba považovat použití prostředků ve výlučném vlastnictví zůstavitelky žalovanou na zaplacení jejího členského podílu za bezdůvodné obohacení vzniklé na její straně, neboť zůstavitelka jí, popř. za ni, přímo družstvu plnila bez právního důvodu . Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.


Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.


Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).


Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o.s.ř.


Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§ 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§ 237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].


Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Vzhledem k tomu, že odlišnost rozsudků soudu prvního stupně ze dne 24.2.2004, č.j. 24 C 379/2002-50, a ze dne 3.10.2006, č.j. 24 C 379/2002-333, není dána tím, že by soud prvního stupně byl při vydání pozdějšího z uvedených rozhodnutí vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (důvody, pro které byla žaloba zamítnuta rozsudkem ze dne 24.2.2004, č.j. 24 C 379/2002-50, odpadly následnou změnou žalobního petitu a rozšířením okruhu žalobců), není dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.


Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o.s.ř.].


Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.


Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.


Dovolání může být podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení ve smyslu ustanovení § 238 a § 238a o.s.ř. (srov. § 241a odst. 3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).


Podle § 115 obč. zák. domácnost tvoří fyzické osoby, které spolu trvale žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby.


Společnou domácností ve smyslu ustanovení § 115 obč. zák. se rozumí podle ustálené judikatury soudů soužití dvou nebo více fyzických osob, které spolu žijí trvale a které společně uhrazují náklady na své potřeby. Společná domácnost zpravidla předpokládá společné bydlení v jednom nebo více bytech (k naplnění jejích znaků proto nepostačují např. občasné návštěvy); výjimka z tohoto pravidla je možná jen tehdy, jde-li o dočasný a přechodný pobyt jinde z důvodu léčení, návštěvy příbuzných, výkonu práce apod. Jde o spotřební společenství trvalé povahy, a proto společnou domácnost představuje jen skutečné a trvalé soužití, v němž její členové přispívají k úhradě a obstarávání společných potřeb (nepostačuje např. jen příležitostná výpomoc v domácnosti, společné trávení dovolených apod.) a v němž společně a bez rozlišování hospodaří se svými příjmy (srov. např. rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 9.3.1967, sp. zn. 5 Co 54/67, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod poř. č. 12, ročník 1968; zpráva Nejvyššího soudu ČSR ze dne 10.6.1982, sp. zn. Cpj 163/81, uveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod poř. č. 34, ročník 1982; od jejichž závěrů nemá Nejvyšší soud důvod se odchylovat ani v současnosti).


Kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat (§ 451 odst. 1 obč. zák.). Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního úkonu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů (§ 451 odst. 2 občanského zákoníku). Bezdůvodně se obohatil i ten, za nějž bylo plněno, co po právu měl plnit sám (§ 454 občanského zákoníku).


Podle ustálené judikatury soudů jde o majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu především tehdy, kde k poskytnutí a přijetí plnění nebyl od počátku právní důvod, a to zejména proto, že ten, kdo plnil, nevěděl, že ve skutečnosti není povinen plnění poskytnout, nebo že ten, komu se plnilo, není oprávněn plnění přijmout; bezdůvodné obohacení získává ten, komu se plnilo. V případě plnění za jiného, co po právu měl plnit sám, se nejedná o plnění bez právního důvodu. Bezdůvodné obohacení podle ustanovení § 454 obč. zák. vzniká tehdy, je-li tu právní povinnost plnit a, současně, jestliže plnění poskytne za povinnou osobu ten, kdo sám není povinen (po právu) plnit; bezdůvodně se v tomto případě obohatil nikoliv ten, komu bylo plněno, ale ten, za koho se plnilo. Pro plnění za jiného, co po právu měl plnit sám, je současně charakteristické, že ten, kdo plní, poskytuje plnění s vědomím, že sám nemá právní povinnost plnit a že k plnění přistoupil za jiného, který má (by měl) po právu plnit sám. V případě, že ten, kdo plní, jedná v přesvědčení, že plní svůj vlastní závazek nebo jinou svou právní povinnost, ačkoliv tomu tak ve skutečnosti není, jde o plnění bez právního důvodu a nárok na vydání bezdůvodného obohacení vzniká vůči tomu, komu bylo plněno (srov. např. zprávu "K některým otázkám projednávání žalob o vydání neoprávněného majetkového prospěchu podle občanského zákoníku a zákoníku práce" ze dne 28.3.1975, sp.zn. Cpj 34/74, uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 26, ročník 1975, a zprávu "K některým dalším otázkám projednávání žalob o vydání neoprávněného majetkového prospěchu podle ustanovení Občanského zákoníku" ze dne 21.12.1978, sp.zn. Cpj 37/78, uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 1, ročník 1979, jejichž závěry jsou i nadále přijímány jako správné).


V posuzovaném případě z obsahu spisu vyplývá, že zůstavitelka A. R. poskytla (darovala) žalované sporné finanční prostředky bez toho, že by jí v důsledku takového poskytnutí peněz (daru) vznikla za žalovanou jakákoli pohledávka.


Odvolací soud tak při posouzení otázek rozhodných pro závěr o důsledcích nakládání s finančními prostředky, jež zůstavitelka získala jako půjčku od žalobkyně a) i o právní povaze soužití žalované se zůstavitelkou A. R., aplikoval i interpretoval ustanovení § 451 a násl., příp. § 115 obč. zák. v souladu s ustálenou judikaturou soudů. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu proto, z hlediska těchto právních otázek, nemůže mít zásadní význam (srov. § 237 odst. 3 o.s.ř.).


Zbývající námitky uvedené dovolatelkou v dovolání představují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá - jak uvedeno výše - přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.


Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobkyně a) není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně a) - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.


O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o.s.ř.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 31. března 2009


JUDr. Roman Fiala, v. r.


předseda senátu