21 Cdo 1614/2012
Datum rozhodnutí: 28.02.2013
Dotčené předpisy: § 557 předpisu č. 141/1950Sb., § 558 předpisu č. 141/1950Sb.




21 Cdo 1614/2012

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobkyně M. K. , zastoupené JUDr. Štefánii Fajmonovou, advokátkou se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, V Lískách č. 1065/31, proti žalované České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových v Praze 2 , Rašínovo nábřeží č. 390/42, IČO 69797111, Územnímu pracovišti v Brně, Příkop č. 11, o vydání dědictví, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 52 C 9/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. prosince 2011 č.j. 18 Co 164/2011-177, takto:

Rozsudek krajského soudu (s výjimkou výroku, kterým byl rozsudek městského soudu změněn) a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 16. prosince 2010 č.j. 52 C 9/2005-136 (s výjimkou výroku, kterým byla žaloba zamítnuta v rozsahu, v jakém se žalobkyně domáhala "vydání" ideálních 2/12 nemovitostí) se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Žalobkyně se žalobou podanou u Městského soudu v Brně dne 1.7.2005 domáhala, aby žalované bylo uloženo "vydat jí jednu ideální polovinu domu čp. postaveného na pozemku parc. č. zast. pl. o výměře 354 m 2 a ideální polovinu pozemků p.č. zahrada o výměře 133 m 2 a parc. č. zastavěná plocha a nádvoří o výměře 354 m 2 , nemovitostí zapsaných u Katastrálního úřadu Brno - město pro obec Brno a katastrální území Staré Brno na LV č. 87". Žalobu zdůvodnila zejména tím, že předmětné nemovitosti (jejich ideální polovinu) získala v řízení o dědictví po H. M., dříve K. a rozené S., zemřelé dne 7.1.1952, na základě usnesení Městského soudu v Brně ze dne 10.6.2002 č.j. 59 D 1142/2000-71 žalovaná. Pravou dědičkou zůstavitelky však byla její dcera G. K., rozená K., která zemřela dne 15.12.1973; její manžel J. K. poté uzavřel manželství se žalobkyní, která se po jeho smrti dne 24.7.1995 stala jeho dědičkou. Žalobkyně dovozuje, že její manžel J. K. byl "oprávněným dědicem" předmětných nemovitostí a že po jeho smrti se "oprávněnou dědičkou" stala žalobkyně.

Žalovaná namítala, že žalobkyně není ve věci aktivně legitimována. Řízení o dědictví po jejím manželu J. K. bylo zastaveno, protože zanechal jen majetek nepatrné hodnoty; jako jeho dědici přichází v úvahu nejen žalobkyně, ale i jeho syn Ing. M. K. a děti jeho již dříve zemřelého syna J. K. V. a I. K.

Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 14.10.2008 č.j. 52 C 9/2005-53 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dospěl k závěru, že žalobkyně se svého nároku podle ustanovení § 487 občanského zákoníku domáhá nesprávně "žalobou o vydání nemovitosti", ačkoli správně měla žalovat "na určení vlastnictví k nemovitosti". Žalobkyně navíc není ve věci legitimována, neboť její zemřelý manžel J. K. má více právních nástupců a všichni tito právní nástupci by měli v řízení vystupovat na straně žalující, protože mají postavení nerozlučných společníků ve smyslu ustanovení § 91 odst. 2 občanského soudního řádu.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně usnesením ze dne 10.3.2010 č.j. 18 Co 50/2009-72 zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovodil, že žalobu na ochranu oprávněného dědice ve smyslu § 485 občanského zákoníku lze uplatnit jak žalobou o uložení povinnosti "vydat konkrétní majetkové hodnoty" oprávněnému dědici, tak i žalobou o určení "vlastnictví k nemovitým věcem". Oprávněný dědic má podle názoru odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 485 občanského zákoníku právo "na vydání takové části dědictví, na jakou mu stačí jeho dědické právo", a "nelze mu proto upřít aktivní věcnou legitimaci k samostatnému uplatnění nároku k takové části dědictví žalobou u soudu"; jde "o uplatnění individuálního majetkového nároku, vycházejícího ze zásad vydání bezdůvodného obohacení, o němž soud rozhoduje podle stavu ke dni rozhodnutí a jímž se zakládá povinnost žalovaného (nepravého dědice) vydat konkrétní majetkové hodnoty žalobci". Vzhledem k tomu, že majetek J. K., na něhož měl přejít nárok oprávněného dědice podle ustanovení § 485 občanského zákoníku po G. K., nikdo nenabyl děděním, není tu podle odvolacího soudu "důvod uvažovat o subjektivní kumulaci účastníků na straně žalující" a činit "závěr, že by žalobkyně (jako nerozlučná společnice ve smyslu ustanovení § 91 odst. 2 občanského soudního řádu) neměla možnost uplatnit nárok podle ustanovení § 485 občanského zákoníku jako jeden z možných právních nástupců J. K.". Odvolací soud uložil soudu prvního stupně, aby se v dalším řízení "jako otázkou předběžnou zabýval dědickým právem možných dědiců J. K.".

Městský soud v Brně poté rozsudkem ze dne 16.12.2010 č. j. 52 C 9/2005-136 žalované uložil "vydat žalobkyni ideální 4/12 domu čp. postaveného na pozemku p.č. , zastavěná plocha o výměře 354 m 2 a ideální 4/12 pozemku p.č. zahrada o výměře 133 m 2 a p.č. zastavěná plocha a nádvoří o výměře 354 m 2 nemovitostí zapsaných u Katastrálního úřadu Brno - město pro obec Brno a katastrální území Staré Brno na LV 87", zamítl žalobu o vydání "ideální 2/12 domu čp. postaveného na pozemku p.č. , zastavěná plocha o výměře 354 m 2 a ideální 4/12 pozemku p.č. zahrada o výměře 133 m 2 a p.č. zastavěná plocha a nádvoří o výměře 354 m 2 nemovitostí zapsaných u Katastrálního úřadu Brno - město pro obec Brno a katastrální území Staré Brno na LV 87" a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 15.853,50 Kč k rukám advokátky JUDr. Štefánie Fajmonové. Soud prvního stupně zjistil, že řízení o dědictví po H. M., provdané K. a rozené S., zemřelé dne 7.1.1952, bylo usnesením Státního notářství v Brně ze dne 4.3.1952 sp. zn. 18 D 95/52 zastaveno "pro nedostatek majetku" a že poté, co bylo zjištěno, že je zůstavitelka pod "jménem H. K." vedena v katastru nemovitostí jako spoluvlastník jedné ideální poloviny předmětných nemovitostí, bylo řízení o dědictví znovu zahájeno usnesením Městského soud v Brně ze dne 26.6.2000 č. j. 59 D 1142/2000-12 a usnesením Městského soud v Brně ze dne 10. 6. 2002 č.j. 59 D 1142/2000-71 rozhodnuto, že tento spoluvlastnický podíl připadl státu jako odúmrť. Dcera zůstavitelky G. K., k níž se v řízení o dědictví nepřihlíželo z důvodu jejího neznámého pobytu, zemřela dne 15.12.1973 a její majetek nabyl (jako jediný dědic) její manžel J. K.. Řízení o dědictví po J. K., který zemřel dne 24.7.1995 a který o svém majetku pořídil závěť ve prospěch žalobkyně, bylo zastaveno a zůstavitelův nepatrný majetek byl vydán žalobkyni jako vypravitelce pohřbu. Vycházeje z právního názoru odvolacího soudu, že žalobkyně je aktivně legitimována k uplatnění nároku J. K. na vydání dědictví podle ustanovení § 485 občanského zákoníku samostatně v rozsahu svého dědického podílu, soud prvního stupně dospěl k závěru, že z "možných dědiců po J. K." je jeho syn Ing. M. K. dědicky nezpůsobilým, neboť "roztrhal a pozřel závěť svého otce", že závěť J. K. ze dne 16.5.1992 je platným právním úkonem z hlediska obsahu a formy, ale je relativně neplatná v rozsahu, kterým upírá dědické právo neopomenutelných zákonných dědiců, pro jejichž vydědění neshledal zákonné podmínky, a že tedy po J. K. měla žalobkyně dědit 1/3, děti J. K. mladšího, tedy I. a V. K., další 1/3 a syn Ing. M. K. P. K. rovněž 1/3. Vzhledem k tomu, že všichni uvedení potomci J. K. staršího byli v době jeho smrti dne 24.7.1995 již zletilí, náleží jim jedna polovina zákonných podílů. Protože J. K. byl spoluvlastníkem jedné ideální poloviny předmětných nemovitostí, náleží žalobkyni 4/12 celku, které jí byly ve smyslu § 485 odst. 1 občanského zákoníku vydány.

K odvolání účastnic Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 15.12.2011 č.j. 18 Co 164/2011-177 změnil rozsudek soudu prvého stupně "jen tak, že se zamítá žaloba v rozsahu, již se žalobkyně domáhá vydání dalších ideálních 2/12 předmětných nemovitostí"; jinak jej potvrdil a rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud setrval na svém stanovisku, že při uplatnění nároku vyplývajícího z ustanovení § 485 občanského zákoníku je "způsobilým předmětem řízení povinnost k vydání označených nemovitostí" a že "vydané rozhodnutí je postačujícím podkladem pro záznam práva do katastru nemovitostí", a dovodil, že žalobkyně je v projednávané věci aktivně legitimována. Právo na vydání dědictví vzniklo připadnutím dědictví státu v řízení o dědictví po H. M., jejíž dědičkou ze zákona byla dcera G. K., po jejíž smrti právo na vydání dědictví ex lege (§ 460 občanského zákoníku) přešlo na jejího jediného dědice manžela J. K.; i když řízení o dědictví po J. K. bylo zastaveno a nepatrný majetek byl vydán žalobkyni jako vypravitelce pohřbu, přešlo na žalobkyni ze zákona právo na vydání dědictví. Protože řízení o nároku oprávněného dědice na vydání dědictví podle ustanovení § 485 občanského zákoníku nekončí rozhodnutím, které by se muselo vztahovat na všechny účastníky dědického řízení, je nárok na vydání dědictví individuálním nárokem každého z právních nástupců zůstavitele, vycházejícím z jeho dědického práva. Ohledně rozsahu dědického podílu žalobkyně vycházel stejně jako soud prvního stupně z toho, že dědické právo žalobkyně postačuje "v konkurenci s dědickým právem dalších právních nástupců zůstavitele J. K." na 4/6 dědictví, když další 1/6 připadá na potomka dědicky nezpůsobilého syna zůstavitele Ing. M. K. a další 1/6 na potomky "předemřelého syna zůstavitele J. K. mladšího"; žalobkyně má tedy právo na 4/6 z jedné poloviny, tedy 4/12 předmětných nemovitostí. Ke změně rozsudku soudu prvního stupně přistoupil odvolací soud jen proto, že v zamítavém výroku rozsudku byly ("zřejmě jen chybou v psaní") uvedeny "id. 4/12" pozemků místo správných "id. 2/12".

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, dovolání. Namítá, že na straně žalující museli vystupovat jako nerozluční společníci ve smyslu ustanovení § 91 odst. 2 občanského soudního řádu "všichni v úvahu připadající dědicové jako právní nástupci oprávněného dědice", že právo podle ustanovení § 485 občanského zákoníku může uplatnit pouze oprávněný dědic, což byla dědička zůstavitelky H. M. G. K., a že všechny další osoby jsou "v postavení jen možných právních nástupců", a proto musí prokázat, že se stali dědici tohoto práva jak po G. K., tak po manželu žalobkyně J. K., což znamená, že nárok oprávněného dědice by musel být předmětem dodatečného projednání dědictví. Žalovaná dovozuje, že právo na vydání dědictví nemohla úspěšně uplatnit jen jedna z možných dědiček po J. K. Žalovaná dále namítá, že rozhodnutí soudu ukládající povinnost vydat nemovitost není "postačujícím podkladem" pro záznam do katastru nemovitostí podle ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb. (ve znění pozdějších předpisů). Žalovaná navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů účinných do 31.12.2012 (dále jen "o.s.ř."), neboť napadený rozsudek byl vydán v době do 31.12.2012 (srov. Čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání žalované proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a že v napadeném výroku jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. l písm. b) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Soudy v projednávané věci vycházely - jak vyplývá z odůvodnění jejich rozhodnutí z předpokladu, že právo na vydání dědictví uplatněné žalobkyní z důvodu ochrany oprávněného dědice po H. M., dříve K. a rozené S., zemřelé dne 7.1.1952, se řídí ustanoveními § 485 až 487 občanského zákoníku (zákonem č. 40/1964 Sb. ve znění pozdějších předpisů). S tímto závěrem dovolací soud nesouhlasí.

Řízení o dědictví po H. M., dříve K. a rozené S., zemřelé dne 7.1.1952, bylo - jak soudy zjistily - usnesením býv. Státního notářství v Brně ze dne 4.3.1952 č.j. 18 D 95/52-4 zastaveno "pro nedostatek majetku". Poté, co vyšlo najevo, že zůstavitelce patřila ideální polovina předmětných nemovitostí, Městský soud v Brně usnesením ze dne 26.6.2000 č.j. 59 D 1142/2000-12 zahájil řízení o dědictví po zůstavitelce a usnesením ze dne 10.6.2002 č.j. 59 D 1142/2000-71 potvrdil, že uvedený majetek zůstavitelky připadl podle ustanovení § 513 zákona č. 141/1950 Sb. a podle ustanovení § 342 zákona č. 142/1950 Sb. státu (České republice). V době smrti zůstavitelky totiž bylo dědické právo upraveno v Části páté zákona č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, a v řízení o dědictví se postupovalo podle právní úpravy obsažené v Části druhé, Hlavě šesté zákona č. 142/1950 Sb., o řízení ve věcech občanskoprávních (občanský soudní řád); uvedená právní úprava byla určující nejen při rozhodování v roce 1952, ale také pro rozhodování o majetku zůstavitelky dodatečně objeveném, i když k němu došlo až po zrušení zákonů č. 141/1950 Sb. a č. 142/1950 Sb. (tedy po 1.4.1964) [srov. § 859 odst. 1 a § 873 (nyní platného) občanského zákoníku a § 106 odst. 3 zákona č. 95/1963 Sb., o státním notářství a řízení před státním notářstvím (notářský řád), Čl. II bod 2 zákona č. 263/1992 Sb., kterým se mění a doplňuje občanský soudní řád, a bod 12 Části dvanácté, Hlavy I zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony].

Ochrana oprávněného (pravého) dědice je institutem dědického práva, pomocí kterého má být zjednána náprava, zjistí-li se teprve po projednání dědictví, že oprávněným (pravým) dědicem zůstavitele je někdo jiný, než komu bylo dědictví potvrzeno nebo kdo je podle výsledku projednání dědictví jinak nabyl. Proto také se ochrana oprávněného (pravého) dědice řídí právní úpravou, která byla určující pro dědické právo po zůstaviteli. Zemřela-li tedy zůstavitelka H. M., dříve K. a rozená S., dne 7.1.1952, a řídilo-li se proto dědické právo v jejím případě právní úpravou obsaženou v zákoně č. 141/1950 Sb. i v době po 1.4.1964, kdy bylo nahrazeno právní úpravou obsaženou v zákoně č. 40/1964 Sb., znamená to (mimo jiné), že ochrana pravého dědice této zůstavitelky se i v současné době řídí ustanoveními § 557 a 558 zákona č. 141/1950 Sb., neboť musí být posuzována podle právní úpravy účinné v době smrti zůstavitelky (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27.5.2004 sp. zn. 30 Cdo 1192/2003).

Vzhledem k tomu, že soudy v projednávané věci při posouzení uplatněného nároku v rozporu se zákonem vycházely z ustanovení § 485 a § 487 (nyní platného) občanského zákoníku, zabránily tím dovolacímu soudu (činnost dovolacího soudu má zásadně jen přezkumný charakter) vyslovit se k právním otázkám pro rozhodnutí věci významným a posoudit tak důvodnost námitek dovolatelky.

Protože rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právní posouzení věci, Nejvyšší soud České republiky jej podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. v dovoláním napadeném výroku a v akcesorickém výroku o náhradě nákladů řízení zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky v dotčené části rovněž toto rozhodnutí (včetně akcesorického výroku o náhradě nákladů řízení) a věc vrátil soudu prvního stupně (Městskému soudu v Brně) k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 a § 243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. února 2013
JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu