21 Cdo 1597/2012
Datum rozhodnutí: 26.08.2013
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění do 31.12.2012, § 118a o. s. ř. ve znění do 31.12.2012, § 243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř. ve znění do 31.12.2012, § 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř. ve znění do 31.12.2012, § 139 odst. 1 písm. a) předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 31.12.2008, § 265 odst. 1 a 2 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 31.12.2008




21 Cdo 1597/2012

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně P. H., zastoupené JUDr. Josefem Biňovcem, advokátem se sídlem v Praze 7, Dobrovského č. 15, proti žalované MITSUBISHI ELECTRIC AUTOMOTIVE CZECH s.r.o. se sídlem ve Slaném, Politických vězňů č. 1564, IČO 26185822, zastoupené JUDr. Jaromírem Císařem, advokátem se sídlem v Praze 4, Hvězdova č. 1716/2b, CITY TOWER, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 121 C 160/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. června 2011 č. j. 23 Co 194/2011-122, takto:

Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 4. listopadu 2010 č. j. 121 C 160/2009-110 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Kladně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit jí částku 160.249,- Kč s úrokem z prodlení od 1.9.2009 do 31.12.2009, a aby jí od září 2009 vyplácela pravidelný měsíční peněžitý důchod ve výši 14.451,- Kč do doby, než žalobkyně nalezne odpovídající zaměstnání nebo do věku 65 let, tj. do září 2046 . Žalobu odůvodnila tím, že u žalované byla zaměstnána od 24.7.2006 do 31.10.2008 jako operátor výroby. Postupně začínala mít potíže a při lékařských vyšetřeních bylo zjištěno, že trpí syndromem subitálního tunelu vpravo. Oddělení nemocí z povolání a pracovního lékařství Okresní nemocnice v Kladně uznalo onemocnění žalobkyně jako ohrožení nemocí z povolání, které vzniklo v přímé souvislosti s výkonem zaměstnání žalobkyně u žalované. Za dobu pracovní neschopnosti od 19.10.2007 do 31.10.2008 vznikla žalobkyni škoda ve výši 49.381,- Kč, a od 1.9.2009 do srpna 2009 vznikla škoda ve výši rozdílu mezi rozhodným výdělkem 13.842,- Kč valorizovaného od 1.1.2009 na 14.451,- Kč a výší podpory poskytované úřadem práce po ukončení zaměstnání od 1.11.2008 do srpna 2009 ve výši 110.868,- Kč. I když žalobkyně rozvázala se žalovanou pracovní poměr ze zdravotních důvodu a tím předešla dalšímu poškozování svého zdraví, žalovaná odmítá vzniklou ztrátu hradit s odůvodněním, že nejde o nemoc z povolání, nýbrž pouze o ohrožení nemocí z povolání, s nímž zákoník práce nárok na náhradu škody nespojuje.

Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 4.11.2010 č.j. 121 C 160/2009-110 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 71.326,60 Kč k rukám právního zástupce žalované . Ve věci samé dospěl k závěru, že s uznáním ohrožení nemocí z povolání není spojen vznik nároku na náhradu škody, tedy ani na náhradu ztráty na výdělku během pracovní neschopnosti i po jejím skončení, neboť odpovědnost zaměstnavatele za škodu vzniklou zaměstnanci podle zákoníku práce nastupuje při splnění odpovědnostních předpokladů. Nepřiznání náhrady škody nelze hodnotit ani jako výkon práva realizovaný v rozporu s dobrými mravy. Naopak přiznání nároku na náhradu škody spočívajícího v náhradě ztráty na výdělku po dobu pracovní neschopnosti i po jejím skončení v důsledku ohrožení nemocí z povolání, by vedlo k oslabení ochrany práv zaměstnavatele stanovených zákoníkem práce a k nežádoucímu narušení jistoty v pracovněprávních vztazích.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 21.6.2011 č. j. 23 Co 194/2011-122, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení změnil tak, že žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává , jinak rozsudek potvrdil a rozhodl, že žalované se nepřiznává náhrada nákladů odvolacího řízení. Dovodil, že pouze v případě, že zaměstnavatel zaměstnance pro ohrožení nemocí z povolání převede na jinou práci, náleží mu podle ustanovení § 139 odst. 1 písm. a) zák. práce mzdový doplatek do průměrného výdělku, jehož dosahoval před převedením. Z vylíčených skutkových okolností nelze rovněž dospět k závěru, že by žalovaná odpovídala za škodu na zdraví žalobkyně podle ustanovení § 265 zák. práce. Porušení právní povinnosti žalobkyně zřejmě spatřuje v tom, že pracovala za podmínek, za nichž vzniká onemocnění nemocí z povolání . Jestliže je onemocnění žalobkyně možno hodnotit podle speciálních právních předpisů jako ohrožení nemocí z povolání, kdy je zohledněno nadměrné jednostranné přetěžování, a příslušná ustanovení zákoníku práce důsledky ohrožení nemocí z povolání upravují, nelze dospět k závěru, že žalovaná odpovídá za škodu na zdraví žalobkyně podle obecných ustanovení zákoníku práce o náhradě škody. Protože žalobkyně nebyla převedena na jinou práci podle ustanovení § 41 odst. 1 písm. b) zák. práce, když navíc žalobkyně skončila pracovní poměr okamžitým zrušením dne 31.10.2008 a lékařský posudek, v němž bylo konstatováno ohrožení nemocí z povolání, je až ze dne 26.11.2008, nemohl se soud věcí zabývat ani z těchto hledisek. Vychází-li se ze skutkových tvrzení a provedených důkazů tak, jak byly uvedeny a navrhovány v průběhu celého řízení, nelze dospět k jinému závěru, než že žaloba není důvodná.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Zásadní právní význam spatřovala v tom, zda lze při odškodnění ohrožení nemocí z povolání postupovat podle ustanovení § 265 zák. práce, resp. zda při ohrožení nemocí z povolání, která vznikla zaměstnanci v příčinné souvislosti s výkonem práce u svého zaměstnavatele, náleží zaměstnanci náhrada škody představovaná náhradou za ztrátu na výdělku. Na rozdíl od odškodnění ztráty na výdělku podle ustanovení § 370 a § 371 zák. práce, při onemocnění nemocí z povolání, které je konstruováno jako odpovědnost objektivní, tedy bez ohledu na zavinění zaměstnavatele, je podle názoru dovolatelky v případě ohrožení nemocí z povolání nutné postupovat podle ustanovení § 265 zák. práce jako odpovědnosti subjektivní, tedy zaviněné porušením právních povinností zaměstnavatele. Povinností zaměstnance je prokázat, že jeho zaměstnavatel způsobil ohrožení nemocí z povolání tím, že porušil některé své právní povinnosti, v daném případě překračoval platné hygienické limity při práci. Žalobkyně pracovala podle vyjádření krajské hygienické stanice u žalované v období let 2006 a 2007 za podmínek, při nichž vzniká onemocnění horních končetin z přetěžování, a měřením bylo zjištěno, že při dlouhodobém provádění některých pracovních operací jsou překračovány dané hygienické limity. Bez zmíněného překračování povolených limitů by u žalobkyně nemohlo být ohrožení nemocí z povolání v daném případě uznáno a žalobkyni náleží náhrada za ztrátu na výdělku. Vyjádřila přesvědčení, že náhradu škody při ohrožení nemocí z povolání nelze omezovat pouze na doplatek mzdy podle ustanovení § 139 odst. 1 písm. a) zák. práce, ale je nezbytné postupovat podle obecné odpovědnosti zaměstnavatele podle ustanovení § 265 zák. práce. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31.12.2012 (dále též jen o.s.ř. ), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.1.2013 (srov. Čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), se nejprve zabýval tím, zda v posuzovaném případě je dovolání přípustné.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst.2 písm.a) a § 241a odst.3 o.s.ř. se nepřihlíží.

Žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno žádné rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil) může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné - zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá - srov. § 241a odst. 2 a § 242 odst. 3 o.s.ř.), že žalobkyně pracovala u žalované na základě pracovní smlouvy ze dne 24.7.2006 (a jejích dodatků) jako operátor výroby . Od 19.10.2007 do 31.10.2008 byla v pracovní neschopnosti (v jejím průběhu se podrobila operaci). Dopisem ze dne 31.10.2008 rozvázala okamžitě pracovní poměr ze zdravotních důvodů , a od 1.11.2008 byla vedena Úřadem práce v Kladně v evidenci uchazečů o zaměstnání. Na základě lékařského posudku vydaného oddělením nemocí z povolání v Kladně dne 17.12.2008, který byl potvrzen rozhodnutím Krajského úřadu Středočeského kraje ze dne 24.2.2010 č.j. 020031/2009/KUSK, bylo její onemocnění (syndrom cubitálního tunelu vpravo lehký/ = lehký útlak loketního nervu v oblasti loketního žlábku) zjištěné dne 17.12.2007 uznáno jako ohrožení nemocí z povolání podle kapitoly II. a položky IX seznamu nemocí z povolání . Požadovanou náhradu škody na výdělku žalovaná odmítla žalobkyni uhradit.

Za tohoto skutkového stavu řešil odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - mimo jiné právní otázku podmínek, za kterých zaměstnanci, který nemůže vykonávat dosavadní práci z důvodu ohrožení nemocí z povolání, vzniká nárok na náhradu škody. Protože tato právní otázka dosud nebyla dovolacím soudem ve všech souvislostech vyřešena, představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba posuzovat - vzhledem k tomu, že žalobkyně se domáhá náhrady škody na výdělku, která jí měla vzniknout za dobu pracovní neschopnosti od 19.10.2007 do 31.10.2008, a poté za dobu po skončení uvedené pracovní neschopnosti podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31.12.2008, tj. předtím, než nabyly účinnosti zákony č. 305/2008 Sb., kterým se mění zákon č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, zákon č. 382/2008 Sb., kterým se mění zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (dále jen zák. práce ).

Dovolatelka nenamítá, že by jí měl být poskytnut doplatek ke mzdě podle ustanovení § 139 odst. 1 písm. a) zák. práce, neboť - jak v dovolání uvádí na jinou práci převedena nebyla, a ani vzhledem ke svému zdravotnímu stavu nemohla nastoupit do jiného zaměstnání . Vyjadřuje však přesvědčení, že jí přísluší náhrada škody při ohrožení nemocí z povolání dle obecné odpovědnosti zaměstnavatele podle ust. § 265 zákoníku práce .

Ohrožením nemocí z povolání se rozumí takové změny zdravotního stavu, jež vznikly při výkonu práce nepříznivým působením podmínek, za nichž vznikají nemoci z povolání, avšak nedosahují takového stupně poškození zdravotního stavu, který lze posoudit jako nemoc z povolání, a další výkon práce za stejných podmínek by vedl ke vzniku nemoci z povolání (§ 247 odst. 1 věta první o.s.ř.). Stane-li se zaměstnanec v důsledku zjištěného ohrožení nemocí z povolání nezpůsobilým vykonávat dosavadní práci, vzniká mu za splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 139 odst. 1 písm. a) zák. práce mzdový nárok na doplatek ke mzdě nebo platu (srov. kupříkladu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6.2.2007 sp. zn. 21 Cdo 747/2006). Je však mimo pochybnost, že platná právní úprava zvláštní odpovědnosti zaměstnavatele za škodu vzniklou nemocí z povolání (srov. § 370 a § 371 zák. práce) se zjištěním ohrožení nemocí z povolání výslovně následky pro pobírání náhrady za ztrátu na výdělku nespojuje. Nicméně nelze vyslovit souhlas s názorem odvolacího soudu, že vzhledem ke speciální úpravě onemocnění nemocí z povolání či ohrožení touto nemocí není na místě se stejným onemocněním, které bylo uznáno jako ohrožení nemocí z povolání, zabývat se i z hlediska obecné odpovědnosti.

Podle ustanovení § 265 odst. 1 zák. práce zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci za škodu, která mu vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním porušením právních povinností nebo úmyslným jednáním proti dobrým mravům.

Podle ustanovení § 265 odst. 2 zák. práce zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci též za škodu, kterou mu způsobili porušením právních povinností v rámci plnění úkolů zaměstnavatele zaměstnanci jednající jeho jménem.

Obě citovaná ustanovení upravují tzv. obecnou odpovědnost zaměstnavatele za škodu vzniklou zaměstnanci. Předpoklady vzniku odpovědnosti zaměstnavatele za škodu však upravují rozdílně. Podle ustanovení § 265 odst. 1 zák. práce je zaměstnavatel povinen nahradit zaměstnanci škodu, která zaměstnanci vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, jestliže příčinou škody bylo porušení právních povinností nebo úmyslné jednání proti dobrým mravům. Okolnost, zda právní povinnosti porušil nebo úmyslně jednal proti pravidlům slušnosti a občanského soužití zaměstnavatel, zaměstnanec jednající jeho jménem nebo jiná osoba bez jakéhokoliv vztahu k zaměstnavateli, zde není významná; rozhodující je, že ke škodě došlo při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Podle ustanovení § 265 odst. 2 zák. práce zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci za škodu, která mu vznikla i jinak než při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, a to za předpokladu, že ke škodě došlo následkem porušení právních povinností v rámci plnění úkolů zaměstnavatele jeho zaměstnanci, kteří jednají jeho jménem.

Předpokladem obecné odpovědnosti zaměstnavatele podle ustanovení § 265 zák. práce není, aby porušení právní povinnosti bylo zaměstnavatelem zaviněno, jak se dovolatelka mylně domnívá. V případě tohoto druhu odpovědnosti jde o odpovědnost vylučující jakoukoliv subjektivní kategorii v odpovědnostním právním vztahu, která by charakterizovala osobu odpovědného subjektu. Zaměstnavatel tedy odpovídá i za takové porušení svých povinností, k nimž došlo bez subjektivního zavinění jeho zaměstnanců (srov. Sborník stanovisek Nejvyššího soudu III, Praha 1980, s. 83). Z uvedeného se rovněž podává, že obecná odpovědnost zaměstnavatele podle ustanovení § 265 není vyloučena samotnou skutečností, že nároky zaměstnance z důvodu onemocnění nemocí z povolání či ohrožení touto nemocí jsou speciálně upraveny . Ustálená soudní praxe v tomto ohledu vychází z názoru, že domáhá-li se zaměstnanec vůči zaměstnavateli náhrady škody na zdraví vzniklé tím, že zaměstnavatel porušoval předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, přičemž nejde ani o pracovní úraz ani o nemoc z povolání, je třeba takový nárok posoudit podle ustanovení § 265 zák. práce. V takovém případě je třeba prokázat porušení právních povinností, které mělo za následek vznik škody zaměstnance (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22.9.1970 sp. zn. 3 Cz 22/1971, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1972, pod č. 12). Vzhledem k uvedenému tedy není podstatné, jaké onemocnění učinilo zaměstnance nezpůsobilým k dosavadní práci, zda se skutečně jednalo o ohrožení nemocí z povolání nebo o jiné onemocnění, významné je jen to, zda škoda zaměstnanci vznikla v příčinné souvislosti s porušením právní povinnosti; pro způsob a rozsah náhrady této škody na zdraví v tomto případě platí ustanovení o pracovních úrazech (srov. § 384 odst. 3 zák. práce).

V řízení o náhradu škody podle ustanovení § 265 odst. 1 (anebo též podle odst. 2) zák. práce má žalobce (poškozený zaměstnanec) procesní povinnost tvrdit (srov. § 101 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) a posléze i prokázat (srov. § 101 odst. 1 písm. b/ a § 120 odst. 1 o. s. ř.) všechny uvedené předpoklady potřebné pro vznik odpovědnosti za škodu. V posuzovaném případě se žalobkyně domáhá náhrady škody, která jí měla vzniknout jednak za dobu pracovní neschopnosti, jednak po jejím skončení, s tvrzením, že onemocnění, které bylo později uznáno jako ohrožení nemocí z povolání, které bylo důvodem pracovní neschopnosti a pro které musela zanechat dosavadní práce, vzniklo v přímé souvislosti s výkonem zaměstnání žalobkyně u žalované v důsledku překračování daných hygienických limitů při dlouhodobém provádění některých pracovních operací . I když právní důvod uplatňovaného nároku na náhradu škody dává do souvislosti s případnou nemocí z povolání či s ohrožením touto nemocí, je třeba mít na zřeteli, že právní charakteristika vylíčených skutkových tvrzení není součástí předmětu řízení a není pro soud závazná, neboť pro soud není významné, jak žalobce nebo jiný účastník řízení skutkový stav věci právně posuzuje.

Protože se v posuzovaném případě může jednat o škodu vzniklou při tzv. plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, může být odpovědnost za škodu v této věci založena jen na základě ustanovení § 265 odst. 1 zák. práce. Předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele za škodu vzniklou zaměstnanci podle tohoto ustanovení jsou - jak uvedeno výše škoda vzniklá při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, porušení právních povinností kýmkoli (zaměstnavatelem, jeho zaměstnanci nebo i jinými osobami), a příčinná souvislost mezi uvedeným porušením právních povinností a vznikem škody. I když žalobkyně předložila vyjádření KHS k ověření podmínek vzniku onemocnění pro účely posuzování nemoci z povolání ze dne 16.5.2008, které se porušením předpisů zabývá, měla být s ohledem na uvedenou možnost právního posouzení poučena ve smyslu ustanovení § 118a odst. 1 až 3 o.s.ř., aby s přihlédnutím k obsahu stanovených odpovědnostních předpokladů doplnila vylíčení rozhodujících skutečností a nabídla k nim potřebné důkazy. Protože jí nebylo poskytnuto poučení ve smyslu ustanovení § 118a o.s.ř., ač se tak mělo z objektivního hlediska stát, je řízení postiženo vadou, přestože absence takového poučení měla původ v jiném právním posouzení věci (srov. kupříkladu rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 16.3.2004 sp. zn. 29 Odo 149/2002, uveřejněný v časopise Soudní judikatura roč. 2004, pod č. 49).

Z uvedeného vyplývá, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud České republiky jej proto podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil, a protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1, § 243d odst. 1, část věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. srpna 2013

JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu