21 Cdo 1590/2006
Datum rozhodnutí: 13.03.2007
Dotčené předpisy:





21 Cdo 1590/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně S. L., zastoupené advokátem, proti žalovanému S., v. d., zastoupenému advokátkou, o 73.242,- Kč s úrokem z prodlení, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp.zn. 7 C 61/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích pobočky v Táboře ze dne 1. listopadu 2005, č.j. 15 Co 603/2005-62, takto:


I. Dovolání žalobkyně se odmítá.


II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.955,-Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky.


O d ů v o d n ě n í :


Dovolání žalobkyně proti výroku rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích-pobočky v Táboře ze dne 1.11.2005, č.j. 15 Co 603/2005-62, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 8.7.2005, č.j. 7 C 61/2005-32, ve věci samé, není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil) a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemůže mít po právní stránce vzhledem k tomu, že v dovolání byly uplatněny (jak vyplývá z jeho obsahu srov. § 41 odst. 2 o.s.ř.) dovolací důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o.s.ř. - zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. [srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, podle něhož k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a podle ustanovení § 241a odst.3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto].


I když žalobkyně v dovolání uvádí, že jeho přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a odst. 3 téhož ustanovení, neboť se jí nepodařilo, vyjma rozsudku Vrchního soudu, sp.zn. Cdo 63/95, a rozsudku Nejvyššího soudu ČR, sp.zn. 21 Cdo 2905/2000, nalézt další judikaturu, která by spadala na tento případ , z obsahu dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že kromě kritiky skutkových zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu (a soudu prvního stupně) vychází (za důvod dovolání považuje otázku posoudit, zda a do jaké míry takováto docházka na pracoviště má za následek prokázání vůle u organizace dále pracovat, když organizace se sama zbavila možnosti provádět kontrolu docházky, když provozovnu uzamkla a obsadila ji jinými pracovníky pouze po omezenou dobu, v každém případě mimo nástupní dobu do zaměstnání žalobkyně ) žalobkyně odvolacímu soudu vytýká, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spočívající v tom, že byla zkrácena na svých právech, neboť nebyl proveden jí navržený důkaz výslechem svědkyně B. L. (její dcery), v důsledku čehož své tvrzení, že do zaměstnání chodila i po datu, kdy jí byl pracovní poměr okamžitě ukončen, nedoložila přímým důkazem . Protože soud každý procesní úkon účastníka řízení (tedy i vymezení dovolacího důvodu) posuzuje podle jeho obsahu, i když byl nesprávně označen (srov. § 41 odst. 2 o.s.ř.), nepředstavují námitky žalobkyně v dovolání uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o.s.ř.


Vzhledem k tomu, že dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky je - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.


V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátkou náklady (spojené s vyjádřením k dovolání), které spočívají v paušální odměně ve výši 3.880,- Kč [srov. § 7 odst. 1 bod 5., § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15, § 16, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a čl. II vyhlášky č. 276/2006 Sb.] a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a čl. II vyhlášky č. 277/2006 Sb.), celkem ve výši 3.955,- Kč. Protože dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, soud jí ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalovanému nahradila. Přiznanou náhradu nákladů dovolacího řízení je žalobkyně povinna zaplatit k rukám advokátky, která žalovaného v tomto řízení zastupovala (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).


Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 13. března 2007


JUDr. Mojmír Putna, v. r.


předseda senátu