21 Cdo 1574/2006
Datum rozhodnutí: 27.11.2007
Dotčené předpisy:




21 Cdo 1574/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci dědictví po S. R., zemřelém dne 2. ledna 1996, za účasti 1) F. R., 2) H. B., zastoupené advokátkou, 3) P. R., 4) J. S., 5) H. R., zastoupené advokátkou, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. D 103/96, o dovolání H. R., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. listopadu 2005, č. j. 18 Co 68/2004-95, takto:

Dovolání se zamítá.

Odůvodnění:



Okresní soud ve Zlíně usnesením ze dne 15.5.1996, č. j. D 103/96-18, určil obecnou cenu majetku, který měl S. R., zemřelý dne 2.1.1996 (dále též jen zůstavitel ), v bezpodílovém spoluvlastnictví s pozůstalou manželkou F. R. částkou 803.764,- Kč a rozhodl, že z tohoto majetku patří do dědictví polovina v hodnotě 401.882,- Kč ; určil obecnou cenu majetku zůstavitele ke dni jeho úmrtí částkou 588.667,- Kč, výši zůstavitelových dluhů částkou 15.664,- Kč a čistou hodnotu dědictví po zůstaviteli částkou 573.003,- Kč; schválil dohodu dědiců o vypořádání dědictví po zůstaviteli, podle níž pozůstalá manželka F. R., nabyla 60 akcií I.. s. p. a doživotní a bezplatné právo bydlení v domě se st. pl. 518 a zahradou 246/15 k.ú. M. u Z., obec Z., a to tak, že bude užívat sama samostatnou bytovou jednotku v prvním poschodí a spoluužívat schodiště, chodbu, dvůr a zahradu, což bude věcným břemenem na uvedených nemovitostech; poz. dcera H. B.., nabyla id. ¼ domu st. pl. 518 zahrady 246/15 z LV č. 489 k. ú. M. u Z., obec Z.; poz. syn P. R., nabyl id. ½ pozemků p.č. 838/85, 838/86, 939/6, 941/2, 942, 943, 944, 945, 1048, 1097/1, 1251/1, 1251/2, 1255/1, 1255/2, 1467/11, 1467/12, 1687, 1739, 1740, 1741, 1747 z LV v k. ú. M., obec M., okr. V., id. ½ pozemků p. č. 2680/10 a 2680/19 z LV v k. ú. K., obec K., okr. K. ; rozhodl o odměně soudní komisařky JUDr. L. K., notářky ve Z. Při posouzení dědického práva vycházel ze závěru, že dědici zůstavitele jsou ze zákona jeho manželka F. R., jeho děti H. B., P. R. a J. S., a jeho vnučka H. R.

Odvolání podané H. R. proti tomuto usnesení Okresní soud ve Zlíně usnesením ze dne 17.10.2003, č. j. D 103/96-28, odmítl. Dospěl k závěru, že H. R. dala dne 5.4.1996 procesní plnou moc zůstavitelově manželce F. R. ; že usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 15.5.1996, č. j. D 103/96-18, si F. R. převzala dne 15.5.1996 a že odvolání podané H. R. bylo podáno po uplynutí odvolací lhůty .

K odvolání H. R. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 13.2.2004, č. j. 18 Co 18/2004-40, usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 17.10.2003, č. j. D 103/96-28, zrušil. Vycházel ze závěru, že řízení o dědictví po S. R. probíhalo podle občanského soudního řádu ve znění účinném v době jeho smrti, který neumožňoval, aby o odvolání rozhodoval sám soud prvního stupně .

Krajský soud v Brně poté usnesením ze dne 11.11.2005, č. j. 18 Co 68/2004-95, odvolání H. R. podané proti usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 15.5.1996, č. j. D 103/96-18, odmítl. Vycházel ze závěru, že usnesení soudu prvního stupně ze dne 15.5.1996, č. j. D 103/96-18, převzala u soudu dne 15.5.1996 F. R., která podle plné moci datované dne 5.4.1996 zastupovala H. R. a podle plných mocí ze dne 15.5.1996 i H. B., J. S. a P. R. ; že dne 19.9.2003 bylo soudu prvního stupně doručeno podání H. R. označené jako odvolání do usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 15.5.1996, č. j. D 103/96-18 ; že H. R. byla v řízení o dědictví po zůstaviteli zastupována F. R. ; že toto zjištění se opírá především o výpověď F. R., podle níž se s H. R. dohodly na vyřizování dědictví ; že této dohodě o zastupování nasvědčuje i to, že již při předběžném šetření, o němž byl dne 16.2.1996 sepsán soudem pověřenou notářkou protokol, F. R. uvedla, že H. R. se zdržuje v N., a že byly současně F. R. vydány formuláře plných mocí ; že u podpisu H. R. na plné moci, datované 5.4.1996, je uvedeno její rodné číslo ; že se H. R. po dobu více než sedmi let od smrti zůstavitele o průběh řízení o dědictví přímo u soudu sama neinformovala a nedomáhala se své účasti na jednání ; že zastoupení vzniká na základě dohody mezi zastoupeným a zástupcem, pro kterou není stanovena žádná forma, může tedy být uzavřena i ústně (literatura připouští dokonce i uzavření dohody mlčky) ; že plná moc (písemná nebo udělená do protokolu soudu) je pouze potvrzením o tom, že k dohodě o zastupování došlo ; že není vyloučeno, aby skutečnost, že k dohodě o zastupování došlo, byla prokázána jinak, než plnou mocí ; že ani okolnost, že by H. R. plnou moc datovanou 5.4.1996 nepodepsala, což, byť jen s větší mírou pravděpodobnosti, nikoli jednoznačně, uvedl i ustanovený znalec z oboru grafologie, sama o sobě neznamená, že k dohodě o zastupování (ústní) nedošlo ; že k dohodě o zastupování mezi H. R. a F. R. došlo ; že v době doručování závěrečného usnesení soudu prvního stupně měl soud k dispozici plnou moc, přičemž tehdy nic nenasvědčovalo tomu, že by ji nepodepsala sama H. R. ; že proto správně, v souladu s ustanovením § 49 odst. 1 o.s.ř., bylo usnesení doručeno pouze zástupkyni H. R., F. R. ; že, bylo-li F. R. předmětné usnesení soudu prvního stupně doručeno dne 15.5.1996, pak odvolání, které podala sama H. R. u soudu prvního stupně dne 19.9.2003, je opožděné .

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala H. R. dovolání. Namítá, že nikdy nezmocnila F. R. plnou mocí ze dne 5.4.1996, a tudíž s ní nebylo a nemohlo být jednáno jako s účastníkem dědického řízení v zastoupení F. R. na základě této plné moci ; že doručení usnesení okresního soudu F. R. tedy nemohlo být vůči ní účinné a v tomto případě vyvolat běh odvolací lhůty ; že odvolací soud provedl dokazování neúplně, neboť skutková zjištění provedená odvolacím soudem nemají po obsahové stránce oporu v provedeném dokazování, a proto nemohou obstát ani právní závěry odvolacího soudu, tj. aplikace hmotného práva na takto zjištěný skutkový stav věci ; že pokud z provedeného dokazování odvolací soud dovodil existenci dohody o plné moci mezi ní a F. R., pak i kdyby toto skutkové zjištění odvolacího soudu bylo správné, nic nevypovídá o obsahu této dohody, tedy o rozsahu práv a povinností účastníků dohody ; že odvolací soud prakticky připustil, že nepodepsaná plná moc, resp. úplná absence procesní písemné plné moci k zastupování, by nebyla vadou řízení a soud prvního stupně by jednal s F. R. jako se zástupcem účastníka ; že takový závěr je zcela absurdní a v příkrém rozporu s občanským soudním řádem, neboť zástupci udělená procesní plná moc pro každé, a tedy i dědické řízení, musí být udělena písemně nebo ústně do protokolu ; že závěr odvolacího soudu je v rozporu s právní úpravou a jedná se o nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř., neboť kdyby nebylo napevno postaveno, že účastník řízení je zastoupen na základě plné moci, byl by soud povinen jednat přímo s účastníkem, jakoby žádného zmocněnce neměl ; že plná moc ze dne 5.4.1996, kterou měla udělit F. R. z hlediska formulace jejího obsahu předpokládá dohodu o zastoupení v dědickém řízení takového rozsahu dle bodu 1. až 4. plné moci, že zahrnuje důležité hmotněprávní úkony (nikoli jen procesní), jako je odmítnutí či neodmítnutí dědictví a uzavření dohody mezi dědici o vypořádání dědictví ; že ústní dohoda o zastupování v dědickém řízení neprokazuje, co bylo obsahem této dohody, neboli co vše ono vyřizování dědictví zahrnuje, konkrétně v této věci například, zda F. R. byla oprávněna uzavřít dohodu o vypořádání dědictví jménem navrhovatelky, jak vyplývá z bodu 4. plné moci ze dne 5.4.1996 takového obsahu, dle které by navrhovatelka neobdržela ničeho ; že její zájmy a zájmy F. R. byly od počátku ve vzájemném rozporu, jemuž mohl soud prvního stupně (notář) předejít důslednou aplikací vyšetřovací zásady, která je tomuto druhu řízení přikazována ; že mezi dědici téže skupiny měl soud při zkoumání podmínek před schválením dědické dohody zkoumat, zda při zastupování navrhovatelky F. R. i při uzavírání tohoto úkonu není dán ex lege rozpor, a to tím spíše, že navrhovatelce se podle této dohody nemělo dostat ničeho ; že znalec ve znaleckém posudku ze dne 27.9.2005 dospěl k závěru, že podpis na plné moci ze dne 5.4.1996 není s větší pravděpodobností podpisem navrhovatelky ; že dle výpovědi F. R. měla být tato listina podepsána navrhovatelkou za její přítomnosti a její matky u příležitosti návštěvy u ní, z textu listiny však vyplývá, že měla být vystavena ve S. r. N. v K. ; že není zjevné z jakých důkazních prostředků vzal odvolací soud za zjištěné a prokázané, že dohodou o zastupování byl ujednán rozsah zastoupení ; že až po učinění skutkového závěru o uzavření dohody a jejím obsahu by soud mohl posoudit věc po právní stránce správně a úplně . Navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Vzhledem k tomu, že pro postup soudu prvního i druhého stupně v řízení o dědictví je určující okamžik smrti zůstavitele (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 12. a 15. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dále jen zákon č. 30/2000 Sb. ) a zůstavitel S. R. zemřel dne 2.1.1996, tedy před 31.12.2000, je třeba dovolání v posuzovaném případě i v současné době projednat a rozhodnout (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb.) podle dosavadních právních předpisů , tj. podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 (dále jen o.s.ř. ).



Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o usnesení, proti kterému je podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. e) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

V posuzovaném případě je ve spise založena plná moc (někdejší vzor SEVT K.ř.č. 149 plná moc ) kterou R. H. zmocnila R. F. , aby jí zastupovala při projednání dědictví po R. S. ; aby dědictví po uvedeném zůstaviteli neodmítla nebo odmítla ; aby se zúčastnila všech jednání v této věci, zejména předběžného šetření, soupisu a projednání, činila návrhy, prohlášení a vyjádření a předkládala písemná podání ; aby uzavírala dohody o vypořádání dědictví nebo jiné smíry, práva a závazky náležející k dědictví uplatňovala, popírala nebo se jich vzdala, věci a práva k dědictví náležející zcizila nebo zatížila, peníze nebo jiné hodnoty přijímala a příjem stvrzovala a závazky zemřelého plnila ; aby přijímala jakákoliv rozhodnutí a jiné písemnosti a vůbec vše činila, čeho bude vyžadovat skončení projednání tohoto dědictví . Plná moc současně obsahuje konstatování, že H. R. souhlasí s tím, aby její zástupkyně uzavřela jejím jménem dohodu o vypořádání dědictví, i kdyby podle ní neobdržela z dědictví žádný podíl, a že obě jmenované jsou mezi sebou dohodnuty a jejich zájmy nejsou ve vzájemném rozporu . Plná moc je datována v K. SRN dne 5.4.1996 a je na ní v místě určeném pro podpis a uvedení rodného čísla rukou (jména osob a místo a datum jsou ve formuláři plné moci doplněny strojopisně) napsáno R. H. .

Z obsahu spisu vyplývá, že H. R. při jednání odvolacího soudu uvedla, že v době, kdy dědeček zemřel, byla v N. ; že v N. se zdržovala s přestávkami v letech 1992 1998 ; že o smrti dědečka se dozvěděla z telefonu od matky ; že poté babičce telefonovala a jí také do telefonu řekla svoje rodné číslo, když to požadovala údajně kvůli nějaké maličkosti ; že o dědictví se s babičkou nikdy nebavila, protože jí to nebylo příjemné ; že o možnosti sjednat nějakou náhradu z dědictví a něčeho se domoci se dozvěděla od svého přítele, když na to přišla řeč, že po dědečkovi nic nezdědila . F. R. při jednání odvolacího soudu uvedla, že v době, kdy se jednalo o dědictví po manželovi, nebyla u jednání přítomna vnučka H. R., ovšem než šli na jednání u notářky, byla u nich na návštěvě se svou matkou a s dcerou a při této příležitosti došlo k dohodě, že za ni bude dědictví vyřizovat, a proto jí také podepsala plnou moc ; že papír s předepsanou plnou mocí přinesla od notářky ; že neví, kdo vyplnil předtištěnou plnou moc založenou ve spise ; že podpis na tuto plnou moc napsala vnučka H. za přítomnosti její a její matky ; že neví, kdo napsal číslo pod podpisem na plné moci . H. B. a P. R. při jednání odvolacího soudu shodně uvedli, že podklady pro dědické řízení obstarávala sama maminka ; že neví jakým způsobem byla plná moc notářce předložena .

Ve znaleckém posudku z oboru písmoznalectví ruční písmo, vypracovaném podle zadání odvolacího soudu Mgr. et Bc. K. P., je uvedeno, že podpis na plné moci ze dne 5.4.1996 není s větší pravděpodobností podpisem stejné osoby, jako podpisy na srovnávacím materiálu, tj. H. R. .

H. R. v dovolání namítá, že usnesení odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování ; že nikdy nezmocnila F. R. plnou mocí ze dne 5.4.1996 ; že pokud z provedeného dokazování odvolací soud dovodil existenci dohody o plné moci mezi ní a F. R., pak i kdyby toto skutkové zjištění odvolacího soudu bylo správné, nic nevypovídá o obsahu této dohody, tedy o rozsahu práv a povinností účastníků dohody ; že plná moc ze dne 5.4.1996, kterou měla udělit F. R. z hlediska formulace jejího obsahu předpokládá dohodu o zastoupení v dědickém řízení takového rozsahu dle bodu 1. až 4. plné moci, že zahrnuje důležité hmotněprávní úkony (nikoli jen procesní), jako je odmítnutí či neodmítnutí dědictví a uzavření dohody mezi dědici o vypořádání dědictví ; že ústní dohoda o zastupování v dědickém řízení neprokazuje, co bylo obsahem této dohody, neboli co vše ono vyřizování dědictví zahrnuje, konkrétně v této věci například, zda F. R. byla oprávněna uzavřít dohodu o vypořádání dědictví jménem navrhovatelky, jak vyplývá z bodu 4. plné moci ze dne 5.4.1996 takového obsahu, dle které by navrhovatelka neobdržela ničeho ; že znalec ve znaleckém posudku ze dne 27.9.2005 dospěl k závěru, že podpis na plné moci ze dne 5.4.1996 není s větší pravděpodobností podpisem navrhovatelky ; že dle výpovědi F. R. měla být tato listina podepsána navrhovatelkou za její přítomnosti a její matky u příležitosti návštěvy u ní, z textu listiny však vyplývá, že měla být vystavena ve S. r. N. v K. ; že není zjevné z jakých důkazních prostředků vzal odvolací soud za zjištěné a prokázané, že dohodou o zastupování byl ujednán rozsah zastoupení ; že až po učinění skutkového závěru o uzavření dohody a jejím obsahu by soud mohl posoudit věc po právní stránce správně a úplně .

Podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování u soudu odvolacího.

Důkazy soud hodnotí podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§ 132 o.s.ř.). Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy zákonné či nezákonné); k důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne. Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocení důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí. Při důkazu výpovědí svědka musí soud vyhodnotit věrohodnost výpovědi s přihlédnutím k tomu, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a k projednávané věci a jaká je jeho rozumová a duševní úroveň, k okolnostem, jež doprovázely jeho vnímání skutečností, o nichž vypovídá, vzhledem ke způsobu reprodukce těchto skutečností a k chování při výslechu (přesvědčivost, jistota, plynulost výpovědi, ochota odpovídat na otázky apod.) a k poznatkům, získaným na základě hodnocení jiných důkazů (do jaké míry je důkaz výpovědi svědka souladný s jinými důkazy, zda jim odporuje, popřípadě zda se vzájemně doplňují); celkové posouzení z uvedených hledisek pak poskytuje závěr o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených (prokazovaných) skutečností.

Dovolacím důvodem podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.

Shora citované skutkové závěry odvolacího soudu, jejichž nesprávnost H. R. v dovolání namítá, odvolací soud učinil - jak vyplývá z odůvodnění jeho usnesení - z výsledků dokazování, které zhodnotil způsobem vyplývajícím z ustanovení § 132 o.s.ř. Odvolací soud vysvětlil, jakými úvahami se při hodnocení výsledků dokazování řídil (že zjištění se opírá především o výpověď F. R., podle níž se s H. R. dohodly na vyřizování dědictví ; že dohodě o zastupování nasvědčuje i to, že již při předběžném šetření, o němž byl dne 16.2.1996 sepsán soudem pověřenou notářkou protokol, F. R. uvedla, že H. R. se zdržuje v N., a že byly současně F. R. vydány formuláře plných mocí ; že u podpisu H. R. na plné moci, datované 5.4.1996, je uvedeno její rodné číslo ; že se H. R. po dobu více než sedmi let od smrti zůstavitele o průběh řízení o dědictví přímo u soudu sama neinformovala a nedomáhala se své účasti na jednání ; že není vyloučeno, aby skutečnost, že k dohodě o zastupování došlo, byla prokázána jinak, než plnou mocí ; že ani okolnost, že by H. R. plnou moc datovanou 5.4.1996 nepodepsala, což, byť jen s větší mírou pravděpodobnosti, nikoli jednoznačně, uvedl i ustanovený znalec z oboru grafologie, sama o sobě neznamená, že k dohodě o zastupování (ústní) nedošlo ; že k dohodě o zastupování mezi H. R. a F. R. došlo ; že v době doručování závěrečného usnesení soudu prvního stupně měl soud k dispozici plnou moc, přičemž tehdy nic nenasvědčovalo tomu, že by ji nepodepsala sama H. R. . Protože z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu je zřejmé, že odvolací soud pro uvedené zjištění vzal v úvahu skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že nepominul žádné skutečnosti, které by v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, a že v hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti není logický rozpor, má uvedený závěr oporu v provedeném dokazování.

H. R. v dovolání dále namítá, že doručení usnesení okresního soudu F. R. tedy nemohlo být vůči ní účinné a v tomto případě vyvolat běh odvolací lhůty ; že odvolací soud prakticky připustil, že nepodepsaná plná moc, resp. úplná absence procesní písemné plné moci k zastupování, by nebyla vadou řízení a soud prvního stupně by jednal s F. R. jako se zástupcem účastníka ; že takový závěr je zcela absurdní a v příkrém rozporu s občanským soudním řádem, neboť zástupci udělená procesní plná moc pro každé, a tedy i dědické řízení, musí být udělena písemně nebo ústně do protokolu ; že závěr odvolacího soudu je v rozporu s právní úpravou a jedná se o nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř., neboť kdyby nebylo napevno postaveno, že účastník řízení je zastoupen na základě plné moci, byl by soud povinen jednat přímo s účastníkem, jakoby žádného zmocněnce neměl ; že její zájmy a zájmy F. R. byly od počátku ve vzájemném rozporu, jemuž mohl soud prvního stupně (notář) předejít důslednou aplikací vyšetřovací zásady, která je tomuto druhu řízení přikazována ; že mezi dědici téže skupiny měl soud při zkoumání podmínek před schválením dědické dohody zkoumat, zda při zastupování navrhovatelky F. R. i při uzavírání tohoto úkonu není dán ex lege rozpor, a to tím spíše, že navrhovatelce se podle této dohody nemělo dostat ničeho ; že znalec ve znaleckém posudku ze dne 27.9.2005 dospěl k závěru, že podpis na plné moci ze dne 5.4.1996 není s větší pravděpodobností podpisem navrhovatelky .

Podle ustanovení § 22 odst. 1 obč. zák. je zástupcem ten, kdo je oprávněn jednat za jiného jeho jménem. Ze zastoupení vznikají práva a povinnosti přímo zastoupenému.

Podle ustanovení § 22 odst. 2 obč. zák. zastupovat jiného nemůže ten, kdo sám není způsobilý k právnímu úkonu, o který jde, ani ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy zastoupeného.

Podle ustanovení § 23 obč. zák. zastoupení vzniká na základě zákona nebo rozhodnutí státního orgánu (zákonné zastoupení) anebo na základě dohody o plné moci.

Podle ustanovení § 24 věty první a třetí o.s.ř. účastník se může dát v řízení zastupovat zástupcem, jejž si zvolí. V téže věci může mít současně jen jednoho zvoleného zástupce.

Podle ustanovení § 28 odst. 1 o.s.ř. zástupci, jejž si účastník zvolil, udělí písemně nebo ústně do protokolu plnou moc buď pro celé řízení nebo jen pro určité úkony.

Podle ustanovení § 28 odst. 2 o.s.ř. plnou moc udělenou pro celé řízení nelze omezit. Zástupce, jemuž byla tato plná moc udělena, je oprávněn ke všem úkonům, které může v řízení učinit účastník.

Účastník řízení nemusí svá práva a povinnosti za řízení vykonávat sám. Má právo zvolit si k tomuto účelu zástupce (zmocněnce). Účastníka může na základě plné moci zastupovat též jiný účastník řízení.

Smlouva (dohoda) o plné moci, na základě které se zástupce zavazuje zastupovat účastníka v řízení před soudem, nemusí být uzavřena písemně; platná je proto rovněž smlouva (dohoda), která byla uzavřena ústně, popřípadě konkludentně. Udělení plné moci je třeba soudu vždy prokázat. To se může stát listinou obsahující prohlášení účastníka, jímž pověřuje zmocněnce svým zastupováním. Tuto písemnou plnou moc lze nahradit prohlášením účastníka učiněným ústně do protokolu. Z listiny (z protokolu) musí být rovněž zřejmé, že zmocněnec plnou moc přijal. Při posuzování, zda písemná plná moc nebo ústní prohlášení účastníka o udělení plné moci, mají potřebné náležitosti, je třeba vzít především v úvahu, zda spolehlivě prokazují oprávnění označeného zástupce jednat za účastníka řízení; smyslem (účelem) těchto procesních úkonů je totiž prokázat soudu udělení plné moci. V případě, že je možné bez pochybností takové oprávnění dovodit z obsahu písemné plné moci, ústního prohlášení účastníka, popřípadě z okolností, za kterých byla písemná plná moc soudu doručena nebo za kterých bylo učiněno ústní prohlášení, nemají případné vady v písemné plné moci nebo ústního prohlášení účastníka o udělení plné moci za řízení význam.

Byla-li plná moc udělena jen pro určité úkony, jde o prostou plnou moc. Plná moc udělená pro celé řízení se nazývá procesní plná moc. Nebylo-li v plné moci výslovně uvedeno, že platí jen pro určité úkony, je třeba vycházet z toho, že jde o procesní plnou moc. Procesní plnou moc nelze v rozsahu oprávnění zástupce omezit; obsahuje-li plná moc v tomto směru nějaká omezení, jde o prostou plnou moc. Omezením procesní plné moci není, byla-li udělena jen na určitou část řízení (např. pro řízení před soudem prvního stupně, pro podání dovolání apod.). V prosté plné moci mohou být úkony, které je zmocněnec oprávněn vykonat, výslovně uvedeny buď pozitivně (vyjmenováním úkonů, které má zmocněnec vykonat) nebo negativně (určením úkonů, které zmocněnec nesmí provést). Procesní plná moc opravňuje zmocněnce ke všem úkonům, které může za řízení učinit sám účastník; případné vnitřní ujednání mezi účastníkem a zmocněncem, které by oprávnění zmocněnce omezovalo, nemá při posuzování perfekce procesních úkonů učiněných zmocněncem právní význam. Podle prosté plné moci může zmocněnec vykonat jen úkony, které v ní byly uvedeny. Ani zde nemá právní význam případné vnitřní ujednání mezi účastníkem a zmocněncem, které by neodpovídalo udělené plné moci. V občanském soudním řízení (dříve i v řízení před státním notářstvím) se uplatní též tzv. všeobecná plná moc, kterou zmocnitel zmocnil zmocněnce, aby jej zastupoval ve všech věcech. Tato plná moc dopadá jak na hmotněprávní úkony, tak i na úkony procesní a má pro řízení stejný význam jako procesní plná moc.

Zástupce účastníka (zmocněnec) nesmí účastníka v řízení zastupovat, jestliže jejich zájmy jsou, uvažováno z pohledu konkrétní projednávané věci, v rozporu se zájmy zastoupeného účastníka řízení (srov. § 22 odst. 2 obč.zák.). K vyloučení těchto osob ze zastupování nestačí pouhá možnost střetu se zájmy zastoupeného účastníka; tento rozpor musí existovat a musí být v řízení zjištěn (postaven najisto).

Zjistí-li soud, že je tu rozpor v zájmech účastníka řízení a jeho zástupce (zmocněnce, opatrovníka), dochází k vyloučení zástupce (zmocněnce) z řízení přímo ze zákona. Projeví se to tím, že soud přestane s takovým zástupcem (zmocněncem) jednat; rozhodnutí o tom nevydává. Rozpor v zájmech zmocněnce a zastoupeného má za následek neplatnost (bezúčinnost) udělené plné moci. Procesní úkony, které učinil zástupce (zmocněnec), jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy zastoupeného účastníka, jsou od počátku neúčinné a soud k nim nesmí přihlížet. Případný nesprávný závěr soudu prvního stupně v tomto směru je důvodem k odvolání proti každému rozhodnutí, do něhož se promítl.

Také v řízení o dědictví není vyloučeno zastoupení jednoho dědice - účastníka řízení druhým dědicem účastníkem řízení, protože samotné postavení dědiců v řízení o dědictví odůvodňuje jak výše uvedeno - jen možnost rozporu v jejich zájmech, nikoli ještě existenci tohoto rozporu. Stejně zákon nevylučuje, aby v rámci těch oprávnění, jež vznikla ze zastoupení, jednal některý z dědiců před soudem (soudním komisařem) za jiného dědice i při vypořádání dědictví dohodou; pokud by to zákon nepřipouštěl, jistě by oprávnění zástupce v tomto směru zúžil podobným výslovným způsobem, jakým to učinil v jiné souvislosti např. v ustanovení § 463 odst. 2 obč. zák. (podle něhož zástupce dědice může za něj dědictví odmítnout jen podle plné moci, která ho k tomu výslovně opravňuje). Ovšem za situace, kdy jeden dědic navrhne k vypořádání dědictví i v zastoupení druhého dědice dohodu, která se svými důsledky pro zastoupeného dědice dokonce blíží odmítnutí dědictví, je nezbytné aby soud před rozhodnutím o schválení dohody (srov. § 175q odst. 1 písm. c/ o.s.ř. a § 482 obč. zák.) pečlivě zkoumal, zda mezi zastoupeným a zástupcem neexistuje rozpor v zájmech, tj. jinými slovy, zda vůbec zástupce zastupuje zastoupeného právně účinným způsobem (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22.11.1965, sp. zn. 5 Cz 102/65, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 12, ročník 1966; usnesení Mětského soudu v Praze ze dne 28.6.1974, sp. zn. 11 Co 21/74, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 49, ročník 1975).

Zjišťování, zda není dán rozpor v zájmech zástupce a zastoupeného za situace, kdy jeden dědic navrhne k vypořádání dědictví i v zastoupení druhého dědice dohodu, která se svými důsledky pro zastoupeného dědice blíží odmítnutí dědictví, však není potřebné tehdy, když z plné moci vyplývá, že zastoupený nestanovil zástupci hranice, ve kterých a jak má zástupce při uzavírání dědické dohody jednat (srov. např. stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.6.2000, sp.zn. Cpjn 38/98, uveřejněné ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 44, ročník 2000), a současně zastoupený deklaroval, že je srozuměn i s takovou dohodou, podle které by z dědictví nic nenabyl.

Z výše uvedeného vyplývá, že odvolací soud v posuzovaném případě, opíraje se o jak shora zhodnoceno správná skutková zjištění, dospěl ke správnému závěru, že H. R. byla v řízení o dědictví po zůstaviteli zastupována F. R. . Rozpor v zájmech zástupkyně a zastoupené, tj. F. R. a H. R., nebyl prokázán a ani jinak v řízení nevyšel najevo.

Podle ustanovení § 159 o.s.ř. doručený rozsudek, který již nelze napadnout odvoláním, je v právní moci. Uvedené ustanovení platí přiměřeně i tehdy, rozhodl-li soud usnesením (srov. § 167 odst.2 o.s.ř.).

Rozhodnutí soudu se doručuje účastníkům řízení, popřípadě jejich zástupcům. Má-li účastník zástupce s plnou mocí pro celé řízení, doručuje se rozhodnutí soudu pouze tomuto zástupci (srov. § 49 odst.1 o.s.ř.). V případě, že nebylo doručeno účastníku řízení, který neměl zástupce s plnou mocí pro celé řízení, že nebylo doručeno zástupci účastníka s plnou mocí pro celé řízení nebo že bylo doručeno účastníku řízení, ačkoliv měl zástupce s plnou mocí pro celé řízení, nebylo rozhodnutí soudu doručeno řádně (v souladu se zákonem); takový postup má za následek, že rozhodnutí soudu nemohlo nabýt právní moci a že, šlo-li o rozhodnutí soudu prvního stupně (státního notářství), nezačala běžet odvolací lhůta účastníku, kterému bylo takto (v rozporu se zákonem) doručováno.

Z uvedeného vyplývá, že správný je i závěr odvolacího soudu, že usnesení soudu prvního stupně bylo v souladu s ustanovením § 49 odst. 1 o.s.ř. doručeno pouze zástupkyni H. R., F. R. a že, bylo-li F. R. předmětné usnesení soudu prvního stupně doručeno dne 15.5.1996, pak odvolání, které podala sama H. R. u soudu prvního stupně dne 19.9.2003, je zjevně opožděné (srov. § 204 o.s.ř.).

Usnesení odvolacího soudu je tak, z hlediska důvodů, pro které bylo proti tomuto usnesení podáno dovolání, správné. Protože nebylo zjištěno (a ani tvrzeno), že by usnesení odvolacího soudu bylo postiženo vadou uvedenou v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř., nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání Heleny Růžičkové podle ustanovení § 243b odst. 1, části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. listopadu 2007

JUDr. Roman Fiala, v. r.

předseda senátu