21 Cdo 1564/2009
Datum rozhodnutí: 06.05.2010
Dotčené předpisy: § 195 odst. 3 předpisu č. 65/1965Sb. ve znění do 31.12.2006, § 241a odst. 3 o. s. ř., § 132 o. s. ř., § 17 odst. 4 předpisu č. 1/1992Sb. ve znění do 31.12.2006




21 Cdo 1564/2009

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce P. Š ., zastoupeného JUDr. Marií Cilínkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Bolzanova č. 1, proti žalované České republice - Ministerstvu obrany (Vojenskému úřadu pro právní zastupování) v Praze 6, nám. Svobody č. 471, o náhradu škody na zdraví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 7 C 467/98, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. dubna 2007, č.j. 62 Co 431/2005-218, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 29. srpna 2007, č.j. 62 Co 431/2005-224, takto:

Rozsudek městského soudu (ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 29.8.2007, č.j. 62 Co 431/2005-224) se (s výjimkou výroku, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 47.794,- Kč s úroky z prodlení) zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Žalobce se (žalobou změněnou se souhlasem soudu) domáhal, aby mu žalovaná zaplatila 257.182,- Kč s 26% úroky z prodlení z částky 65.036,- Kč od 15.1.1998 do zaplacení. Žalobu odůvodnil zejména tím, že dne 5.8.1985 při výkonu základní vojenské služby při ostrých střelbách na spojeneckém cvičení utrpěl úraz oboustranné akutní akustické trauma, v důsledku kterého trpí oboustrannou částečnou nedoslýchavostí a oboustranným intenzívním ušním šelestem ve vysokých frekvencích (tinitus), který mu způsobuje poruchy spánku, a druhotně (v reakci na postižení sluchu) se u něj vyvinul chronický neurotický syndrom. Žalovaná uznala svoji odpovědnost za úraz, pro jehož následky byl žalobce s účinností od 14.10.1991 uznán částečně invalidním, a poskytla žalobci odškodnění za bolest a ztížení společenského uplatnění a až do roku 1994 platila žalobci v odpovídající výši i náhradu za ztrátu na výdělku. Od roku 1995 však žalovaná při výpočtu náhrady odpočítává žalobci jakési fiktivní výdělky (jejichž výši stanoví - bez ohledu na jím skutečně odpracovanou dobu - tak, jakoby žalobce pracoval na plný úvazek), které jsou nesrovnatelně vyšší, než jeho skutečný příjem, a tím dochází ke krácení jeho nároku . S tímto postupem, který žalovaná odůvodňuje poukazem na ustanovení § 195 odst. 3 zák. práce, podle kterého se zaměstnanci nehradí škoda do výše částky, kterou si bez vážných důvodů opomenul vydělat, však žalobce nesouhlasí, neboť podle jeho názoru pro nepříznivý zdravotní stav objektivně nemůže vyšších výdělku dosahovat , když podle hodnocení posudkové komise z roku 1991 je schopen vykonávat dosavadní nebo stejně kvalifikované zaměstnání jen za zvláště ulehčených podmínek , a podle posudku Pražské správy sociálního zabezpečení ze dne 19.11.1997 je občanem se změněnou pracovní schopností, nemůže vykonávat práce v hlučném prostředí a práce psychicky náročné. Po žalované proto požadoval (vycházeje z nesporného průměrného výdělku před poškozením ve výši 7.819,- Kč, po redukci 6.614,- Kč a dále valorizovaného podle příslušných předpisů) doplatek náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, který s ohledem na promlčecí lhůty uplatňuje až od listopadu 1996 do prosince 2000 v celkové výši 257.182,- Kč.

Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 22.2.2002, č.j. 7 C 467/98-80 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 26.950,- Kč na účet zástupkyně žalobce JUDr. Marie Cilínkové , a že Čs. státu se nepřiznává náhrada nákladů řízení . Soud prvního stupně ze znaleckého posudku a výslechu znalce MUDr. Miroslava Noska vzal za prokázané , že žalobce (za jehož úraz, který utrpěl při výkonu vojenské základní služby, žalovaná nese plnou pracovněprávní odpovědnost ) v žalovaném období od roku 1996, kdy pracoval jako taneční pedagog v Domě dětí a mládeže hl. m. Prahy na zkrácený úvazek, nebyl schopen (pro následky úrazu) vykonávat soustavné zaměstnání za normálních podmínek, ty musely být ulehčeny nebo doba zaměstnání zkrácena , přičemž je zřejmé, že i při poruše sluchu taneční pedagog nemůže pracovat na plný úvazek, ale jen na zkrácený úvazek, nebo za jinak ulehčených podmínek . Za tohoto skutkového stavu má soud za to, že nejsou dány důvody pro aplikaci ust. § 195 odst. 3 zák. práce , podle kterého zaměstnavatel neuhradí zaměstnanci škodu do výše částky, kterou si bez vážných důvodů opomenul vydělat, a z těchto důvodu soud shledal žalobu opodstatněnou a v celém rozsahu jí vyhověl .

K odvolání žalované Městský soud v Praze usnesením ze dne 31.10.2002, č.j. 58 Co 373/2002-94 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že, ačkoliv si opatřil dostatek podkladů a učinil z nich odpovídající zjištění, při určení výše žalobcova nároku pouze popsal, jakým způsobem lze náhradu za ztrátu na výdělku v případě žalobce vyčíslit, avšak konkrétní výpočet v odůvodnění napadeného rozsudku neuvedl . Protože při absenci konkrétního výpočtu je rozsudek soudu prvního stupně ne zcela srozumitelný a tudíž nepřezkoumatelný (viz. např. R 46/85) , odvolací soud mu uložil, aby v dalším řízení v tomto směru zjednal nápravu.

Obvodní soud pro Prahu 6 (poté, co žalobce vzal žalobu zpět ohledně částky 22.133,- Kč) rozsudkem ze dne 17.9.2004 č.j. 7 C 467/98-151, ve znění usnesení ze dne 16.9.2005, č.j. 7 C 467/98-166, zastavil řízení co do částky 22.133,- Kč, žalované uložil, aby zaplatila žalobci 230.359,- Kč s úroky z prodlení, které ve výroku specifikoval, zamítl žalobu co do částky 4.690,- Kč s úroky z prodlení a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit Čs, státu na účet zdejšího soudu náklady řízení ve výši 86.648,- Kč, že náklady řízení ve výši 2.500,- Kč znalečné nese čs. stát , a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalobce poté, co původní zaměstnání strojního zámečníka, jímž se vyučil, nemohl ze zdravotních důvodů vykonávat , začal pracovat jako taneční pedagog, což byla práce, která odpovídala jeho kvalifikaci, kterou získal studiem na konzervatoři v letech 1992 - 1996 ukončeným maturitou . Vzhledem k tomu, že zdravotní stav žalobce v posuzovaném období nebyl zcela uspokojivý , když - jak vyplývá ze znaleckého posudku MUDr. Noska - postižení sluchu způsobené úrazem a následná psychická reakce na toto postižení neumožňuje žalobci práci na plný úvazek a znalcem vymezená pracovní schopnost žalobce (jeho pracovní potenciál zůstal zachován z 65%) odpovídá žalobcově práci na poloviční úvazek tanečního pedagoga , soud prvního stupně opětovně neshledal důvody pro omezení rozsahu uplatněného nároku podle ustanovení § 195 odst. 3 zák práce. Při výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku za žalované období od 1.12.1996 do 31.12.2000 vycházel z průměrného redukovaného výdělku před vznikem škody, jak jej vyčíslil žalobce, který po úpravě dle vládního nařízení č. 298/96 Sb. činil 7.494,- Kč , a následně valorizovaného podle příslušných právních předpisů, od kterého odečetl částečný invalidní důchod ve výši 894,- Kč měsíčně a výdělky žalobce po úrazu, kterých skutečně dosáhl jako taneční pedagog v Domě dětí a mládeže hl. m. Prahy, popřípadě v letních měsících (červenec a srpen), kdy žalobce pravidelně neměl od zaměstnavatele žádný příjem s důvodu prázdnin , odečetl namísto skutečných výdělků 75% minimální mzdy dle vládního nařízení č. 303/95 Sb. . Po přihlédnutí k částkám, které již žalovaná z tohoto titulu žalobci zaplatila (celkem 12.993,- Kč), přiznal soud žalobci celkovou ztrátu na výdělku ve výši 230.359,- Kč. K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4.4.2007, č.j. 62 Co 431/2005-218, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 29.8.2007 č.j. 62 Co 431/2005-224, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalované uložil, aby zaplatila žalobci 182.565,- Kč s úroky z prodlení, které ve výroku specifikoval, a co do částky 47.794,- Kč s úroky z prodlení žalobu zamítl; ve výrocích o nákladech řízení tento rozsudek zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v daném případě nepřichází v úvahu aplikace ustanovení § 195 odst. 3 zák. práce , protože žalovaná neprokázala a ani netvrdila, že by žalobci nabídla jinou vhodnou práci, a zároveň bylo prokázáno, že se nejedná ani o situaci, kdy by si žalobce bez vážných důvodů opomenul vydělat částky, které mu umožňovaly jeho schopnosti zejména s ohledem na jeho zdravotní stav . Za situace, kdy si žalobce po úrazu zvýšil svou původní kvalifikaci zámečníka studiem na konzervatoři obor taneční pedagogika (přičemž toto zaměstnání také vykonával ) a kdy ze znaleckého posudku MUDr. Miroslava Noska vyplývá, že žalobce trpí po úrazu bolestmi hlavy, šelestem v uších, nervozitou a podrážděností, nelze podle názoru odvolacího soudu dovozovat, že poloviční pracovní úvazek, který žalobce vykonával (jako taneční pedagog v Domě dětí a mládeže hl. m. Prahy), neodpovídá jeho schopnostem a možnostem s ohledem na popsaný zdravotní stav . Při rozhodování o výši uplatněného nároku odvolací soud vycházel závěrů a podrobných výpočtů vyplývajících ze znaleckého posudku JUDr. Bedřicha Klimeše, který od průměrného výdělku žalobce před vznikem škody (původně 3.422,- Kč čistých ), dále valorizovaného podle příslušných právních předpisů až na částku 12.399,- Kč, odpočítával na rozdíl od soudu prvního stupně částečný invalidní důchod ve výši 1.044,- Kč (a nikoli 894,- Kč) a průměrné výdělky po úrazu vyčíslil podle pokynu odvolacího soudu tak, jako by žalobce pracoval minimálně v rozsahu 50% fondu pracovní doby (tj. pokud žalobce v příslušném měsíci odpracoval více, pak ponechal skutečně dosažený výdělek, a pokud odpracoval méně, provedl přepočet na 50% fondu pracovní doby), a v měsících, kdy žalobce nepracoval vůbec, pak znalec započítával minimální mzdu platnou pro poživatele částečného invalidního důchodu. Protože odvolací soud považoval uvedený znalecký posudek za odborně fundovaný, přehledný a zcela vyčerpávající , přiznal žalobci na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za žalované období od prosince 1996 do konce roku 2000 podle výpočtu znalce celkem 182.565,- Kč.

V dovolání proti tomuto rozsudku odvolacího soudu žalovaná namítala, že po ní nelze spravedlivě požadovat, aby poskytovala žalobci náhradu za takovou ztrátu na výdělku, která má jinou příčinu, a to příčinu zjevně nesouvisející s úrazem žalobce . Podle jejího názoru odvolacím soudem provedený odpočet skutečných výdělků žalobce ve výši, která by odpovídala (minimálně) 50% fondu pracovní doby, nemá oporu v provedeném dokazování, nýbrž že naopak je provedenými důkazy dostatečně odůvodněn její postup spočívající v dopočtu skutečných výdělků do plného fondu pracovní doby, případně alespoň do 65% fondu, což odpovídá rozsahu zachovaného pracovního potenciálu žalobce . Zdůraznila, že ze znaleckého posudku MUDr. Noska vyplývají dvě alternativy přizpůsobení pracovních podmínek zdravotnímu stavu žalobce, a to buď zkrácení pracovní doby nebo úprava pracovních podmínek. Na jednání konaném dne 4.6.2004 pak jmenovaný znalec uvedl, že v tomto konkrétním případě, kdy pracovní podmínky žalobce (jako tanečního pedagoga v Domě dětí a mládeže hl. m. Prahy) byly ulehčeny tím, že pracoval na 6 hodin a 2 hodiny byly stanoveny jako příprava pro výkon práce, souhlasí s tím, že vykonávat tuto práci mohl na plný úvazek . Z toho tedy žalovaná dovozuje, že jí prováděné dopočty výdělků do výše odpovídající plnému fondu pracovní doby jsou oprávněné . I kdyby však znalecký posudek nebyl doplněn o konstatování možnosti výkonu práce na plný úvazek, má žalovaná za to, že by žalobce byl schopen práce alespoň v rozsahu zachovaného pracovního potenciálu, který při snížení pracovního potenciálu o 35% činil 65% . Dovolatelka v této souvislosti rovněž zdůraznila, že v průběhu řízení dostatečně doložila, že příčinou nízkého počtu odpracovaných hodin ze strany žalobce není zdravotní stav žalobce, ale poptávka na straně zaměstnavatele Domu dětí a mládeže , což bylo patrno zejména v letních měsících (červenci a srpnu), kdy žalobce několik let po sobě nedosahoval žádného výdělku, a to nikoli pro následky pracovního úrazu , ale z důvodů nedostatku práce na straně zaměstnavatele. V těchto případech by podle jejího názoru odpovídal důvodu nedosahování výdělků žalobcem (nesouvisejícímu s pracovním úrazem) spíše postup stanovení stop výdělku pro období měsíců bez práce a bez výdělku , který by se dal odvodit z předešlých desetiměsíčních období výkonu práce, než započítávání výdělků ve výši minimální mzdy osoby částečně invalidní, jak provedl odvolací soud. Kromě toho dovolatelka vytkla odvolacímu soudu, že převzal výpočet náhrady za ztrátu na výdělku ze znaleckého posudku JUDr. Bedřicha Klimeše, aniž by zohlednil náhrady, které již žalovaná žalobci dobrovolně poskytla (1.584,- Kč za rok 1996, 8.383,- Kč za rok 1997 a 3.026,- Kč za rok 1998). Žalovaná navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30.6.2009 (dále jen o.s.ř. ), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k tomu, že žalobce požaduje doplatek náhrady za ztrátu na výdělku od 1.12.1996 - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30.9.1999, tj. přede dnem, než nabyl účinnosti zákon č. 167/1999 Sb., kterým se mění zákon č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 9/1991 Sb., o zaměstnanosti a působnosti orgánů České republiky na úseku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 368/1992 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (srov. § 364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce) - dále jen zák. práce . Předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele vůči zaměstnanci za škodu vzniklou zaměstnanci pracovním úrazem podle ustanovení § 190 odst. 1 zák. práce jsou existence pracovního úrazu, vzniklého za stanovených pracovních podmínek, vznik škody a příčinná souvislost mezi pracovním úrazem a vznikem škody. Ke vzniku nároku na náhradu škody je zapotřebí, aby všechny tři tyto předpoklady byly splněny současně; chybí-li kterýkoliv z nich, nárok nevzniká. Odpovědnost za škodu vzniklou zaměstnanci pracovním úrazem je tzv. objektivní odpovědností; zaměstnavatel tedy odpovídá za samotný výsledek (za škodu), aniž je uvažováno jeho zavinění.

U vojáků v činné službě je třeba při zkoumání, zda jde o pracovní úraz, vzhledem k odchylkám stanoveným na základě zmocnění obsaženého v ustanovení § 206 odst. 2 zák. práce předpisem Všeob. - P - 21 (práv.) - vyšetřování a odškodňování úrazů a nemocí z povolání, vycházet z toho, že pracovním úrazem se rozumí úraz, který vojáci v činné službě utrpěli při plnění úkolů služby v ozbrojených silách nebo v přímé souvislosti s jejich plněním a kterým tímto úrazem bylo způsobeno poškození zdraví nebo smrt.

Škoda, která vzniká následkem pracovního úrazu, spočívá též ve ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity). Ke ztrátě na výdělku dochází proto, že pracovní schopnost zaměstnance byla následkem pracovního úrazu snížena (omezena) nebo zanikla, a účelem náhrady za tuto ztrátu je poskytnout přiměřené odškodnění zaměstnanci, který není schopen pro následky pracovního úrazu dosahovat takový výdělek, jaký měl před poškozením.

O vztah příčinné souvislosti mezi ztrátou na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity) a pracovním úrazem se jedná tehdy, vznikla-li tato škoda (došlo-li k poklesu nebo úplné ztrátě výdělku) následkem pracovního úrazu (tj. bez pracovního úrazu by škoda nevznikla tak, jak vznikla). Nárok na náhradu za ztrátu na výdělku vzniká dnem, kdy došlo k poklesu (ztrátě) výdělku. Pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity) není rozhodující průměrný výdělek před pracovním úrazem, ale průměrný výdělek poškozeného před vznikem škody. Podle ustanovení § 195 odst. 1 zák. práce náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity nebo částečné invalidity se poskytne zaměstnanci v takové výši, aby spolu s jeho výdělkem po pracovním úrazu s připočtením případného invalidního nebo částečného invalidního důchodu poskytovaného z téhož důvodu se rovnala jeho průměrnému výdělku před vznikem škody. Přitom se nepřihlíží ke zvýšení invalidního důchodu pro bezmocnost, ke snížení tohoto důchodu podle právních předpisů o sociálním zabezpečení, ani k výdělku zaměstnance, který dosáhl zvýšeným pracovním úsilím.

Škoda spočívající ve ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity) je majetkovou újmou, která se - jak vyplývá z citovaného ustanovení - stanoví ve výši rozdílu mezi výdělkem zaměstnance před vznikem škody a výdělkem po poškození, k němuž je třeba připočítat případný invalidní nebo částečný invalidní důchod poskytovaný z téhož důvodu; nepřihlíží se přitom ke zvýšení invalidního důchodu pro bezmocnost, ke snížení tohoto důchodu podle právních předpisů o sociálním zabezpečení a k výdělku zaměstnance, který dosáhl zvýšeným pracovním úsilím. Tímto způsobem jsou vyjádřeny snížení (omezení) nebo ztráta pracovní způsobilosti poškozeného zaměstnance a jeho neschopnost dosahovat pro následky nemoci z povolání stejný výdělek jako před poškozením.

V ustanovení § 195 odst. 1 zák. práce se výslovně neuvádí, jakým způsobem a za jaké období se stanoví výdělek zaměstnance po pracovním úrazu. Vzhledem k tomu, že náhrada za ztrátu na výdělku se vyplácí pravidelně jednou měsíčně (srov. § 205b odst. 3 zák. práce), plyne z povahy věci, že pro určení výše náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání částečné invalidity (při uznání invalidity není poškozený zaměstnanec povinen vykonávat jakoukoliv výdělečnou činnost) se zpravidla vychází z výdělku zaměstnance, který dosáhl v měsíci, za nějž se náhrada poskytuje.

Žalovaná ve svém dovolání nezpochybňuje výši průměrného výdělku před vznikem škody, jak byl vypočten ve znaleckém posudku JUDr. Bedřicha Klimeše ze dne 19.4.2006, ze kterého v posuzované věci při řešení této právní otázky vycházel odvolací soud v souvislosti se svým rozhodováním o výši uplatněného nároku žalobce; vyslovuje však nesouhlas s tím, jakým způsobem odvolací soud stanovil výdělek žalobce po pracovním úrazu.

V projednávané věci bylo soudy - mimo jiné - zjištěno (správnost skutkových zjištění v tomto směru dovolatelka nezpochybňuje), že po pracovním úrazu ze dne 5.8.1985, který utrpěl při výkonu základní vojenské služby, žalobce nebyl schopen pro následky úrazu (porucha sluchu, tinitus, neurotický syndrom) vykonávat dosavadní práci strojního zámečníka v hlučném prostředí. Rozhodnutím Pražské správy sociálního zabezpečení ze dne 7.1.1993 byl žalobci s účinností od 14.10.1991 přiznán pro následky pracovního úrazu částečný invalidní důchod. V letech 1992 až 1996 žalobce absolvoval studium na konzervatoři obor taneční pedagogika, které ukončil maturitní zkouškou. Od roku 1991 žalobce pracuje, většinou na základě dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr, jako taneční pedagog v Domě dětí a mládeže hl. m. Prahy; každoročně v měsících červenec a srpen z důvodu na straně zaměstnavatele (školní prázdniny) nemá žádný příjem. Žalovaná má za to, že žalobce je schopen s ohledem na jeho zdravotní stav byť ovlivněný následky pracovního úrazu vykonávat tuto práci v pracovním poměru na plný pracovní úvazek.

Podle ustanovení § 195 odst. 3 zák. práce zaměstnanci, který bez vážných důvodů odmítne nastoupit práci, která mu byla zajištěna, přísluší náhrada za ztrátu na výdělku podle předchozích odstavců pouze ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem škody způsobené pracovním úrazem a průměrným výdělkem, kterého mohl dosáhnout na práci, která mu byla zajištěna. Zaměstnavatel zaměstnanci neuhradí škodu do výše částky, kterou si bez vážných důvodů opomenul vydělat.

Uvedené ustanovení umožňuje mimo jiné - v případech, kdy zaměstnanec bez vážných důvodů opomenul dosáhnout výdělek , brát na zřetel vyšší výdělek, než kterého poškozený zaměstnanec v tom kterém měsíci skutečně dosáhl. Z vyššího než skutečně dosaženého výdělku lze vycházet například v případě, že zaměstnanec má v příslušném kalendářním měsíci neomluvenou absenci, nebo jestliže zaměstnanec odškodňovaný náhradou za ztrátu na výdělku podle ustanovení § 195 zák. práce podá sám výpověď z pracovního poměru bez bez vážných důvodů bez jakékoliv souvislosti s jeho zdravotním stavem ovlivněným následky pracovního úrazu a v novém zaměstnání dosahuje nižších výdělků než v dosavadním. Obdobná situace nastává i tehdy, jestliže částečně invalidní zaměstnanec z vlastního rozhodnutí plně nevyužívá svých výdělečných schopností (není zaměstnán nebo pracuje na zkrácený pracovní úvazek, aniž by to bylo výslovně stanoveno lékařským posudkem). V takovém případě je nutno zjistit předpokládaný výdělek v zaměstnání, v němž by byly výdělečné schopnosti postiženého zaměstnance plně využity, neboť k tíži zaměstnavatele odpovědného za odškodňování ztráty na výdělku nemůže jít nedosahování výdělku v důsledku vlastního rozhodnutí zaměstnance o rozsahu zaměstnání, v němž není plně využit jeho zbývající pracovní potenciál.

V posuzovaném případě dospěl odvolací soud v této souvislosti k závěru, že za situace, kdy žalobce trpí po pracovním úrazu bolestmi hlavy, šelestem v uších, nervozitou a podrážděností , nelze dovozovat, že poloviční úvazek, který žalobce vykonával (jako taneční pedagog), neodpovídá jeho schopnostem a možnostem s ohledem na popsaný zdravotní stav . Závěr o tom, v jakém rozsahu byl žalobce s ohledem na svůj zdravotní stav schopen vykonávat práci tanečního pedagoga v Domě dětí a mládeže hl. m. Prahy, představuje skutkové zjištění soudu. Jedná se o výsledek dokazování (hodnocení důkazů), při němž soud hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, a přihlíží přitom pečlivě ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (srov. § 132 o.s.ř.). Uvedené skutkové zjištění žalovaná v dovolání zpochybňuje a uplatňuje tak dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř.

Podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř., je-li dovolání přípustné mimo jiné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. (a tak je tomu v projednávané věci), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením § 133 až § 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování provedené před odvolacím soudem.

Dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.

Z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu a z obsahu spisu vyplývá, že při zjišťování, v jakém rozsahu byl žalobce s ohledem na svůj zdravotní stav schopen vykonávat práci tanečního pedagoga v Domě dětí a mládeže hl. m. Prahy, vzal odvolací soud v úvahu pouze vyjádření ze znaleckého posudku MUDr. Miroslava Noska ze dne 8.1.2002 o tom, že žalobce trpí po pracovním úrazu bolestmi hlavy, šelestem v uších, nervozitou a podrážděností , a na jeho základě uzavřel, že nelze dovozovat, že poloviční úvazek, který žalobce vykonával, neodpovídá jeho schopnostem a možnostem s ohledem na popsaný zdravotní stav . Takové hodnocení důkazů však nelze považovat za odpovídající zákonu. Odvolací soud totiž nehodnotil všechny důkazy provedené u soudu prvního stupně a v řízení odvolacím, které se vztahovaly k rozhodné skutkové otázce (každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti), nýbrž jen ten, který svědčí - podle jeho názoru ve prospěch jím zaujatého skutkového závěru. Do procesu hodnocení důkazů nezahrnul důkazy, které uvedenému skutkovému závěru nenasvědčují, a s těmito důkazy se nevypořádal. Jedná se zejména o konečný závěr vyplývající z výše zmíněného znaleckého posudku MUDr. Miroslava Noska o tom, že žalobce jako taneční pedagog při poruše sluchu nemůže pracovat na plný úvazek, ale jen na zkrácený úvazek, nebo za jinak ulehčených podmínek , a k tomu doplňující vyjádření jmenovaného znalce na jednání konaném dne 4.6.2004, kdy k otázkám žalované mimo jiné - uvedl, že v tomto konkrétním případě, kdy pracovní podmínky žalobce (jako tanečního pedagoga v Domě dětí a mládeže hl. m. Prahy) byly ulehčeny tím, že pracoval na 6 hodin a 2 hodiny byly stanoveny jako příprava pro výkon práce, souhlasí s tím, že vykonávat tuto práci mohl na plný úvazek . Pro úplnost neměl být z hlediska zdravotní způsobilosti žalobce pro výkon práce tanečního pedagoga ponechán stranou pozornosti ani závěr lékařské posudkové komise Pražské správy sociálního zabezpečení ze dne 19.11.1997, podle kterého žalobce v důsledku jeho zdravotního postižení není schopen vykonávat práce v hlučném prostředí a tam, kde je nutný velmi dobrý sluch, práce psychicky velmi náročné , a z hlediska zachovaného pracovního potenciálu žalobce pak závěr posudkové komise z téhož data o tom, že z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla jeho schopnost soustavné výdělečné činnosti o 35% , ke kterému přihlížel i již zmíněný znalec MUDr. Nosek při svém odborném vyjádření. Odvolací soud přitom neměl opomenout, že stanovený procentuální pokles výdělečných schopností žalobce má význam především z hlediska splnění podmínek pro přiznání nároku na částečný invalidní důchod, není však sám o sobě rozhodující (zejména bez přihlédnutí ke konkrétním pracovním podmínkám) pro závěr o tom, v jakém rozsahu by byly výdělečné schopnosti žalobce v rámci výkonu práce tanečního pedagoga, kterou za daných podmínek vykonával u zaměstnavatele Domu dětí a mládeže hl. m. Prahy, plně využity.

Protože odvolací soud pominul rozhodné skutečnosti, které vyplývají z uvedených důkazů provedených před soudem prvního stupně, neodpovídá výsledek jeho hodnocení důkazů postupu stanovenému v ustanovení § 132 o.s.ř. Skutkové zjištění odvolacího soudu o tom, v jakém rozsahu byl žalobce s ohledem na svůj zdravotní stav schopen vykonávat práci tanečního pedagoga v Domě dětí a mládeže hl. m. Prahy, proto dosud nemá oporu v provedeném dokazování. Kromě toho je třeba odvolacímu soudu vytknout, že při stanovení výdělku žalobce v letních měsících (červenec a srpen), kdy každoročně z důvodu na straně zaměstnavatele Domu dětí a mládeže hl. m. Prahy (školní prázdniny) neměl žádný příjem, opomenul, že od situace, kdy poškozený zaměstnanec v důsledku vlastního rozhodnutí plně nevyužije svých výdělečných schopností, která je popsána v ustanovení § 195 odst. 3 zák. práce, je třeba odlišit stav, kdy poškozený zaměstnanec má zájem využít pracovním úrazem sníženou (omezenou) pracovní způsobilost, avšak nemá možnost tak uskutečnit výlučně pro nedostatek pracovních příležitostí (tj. proto, že není volné místo, které by mohl zastávat, nebo proto, že jeho dosavadní zaměstnavatel tak jako tomu bylo v projednávané věci pravidelně po určitou část roku jeho práci nepotřebuje). Uvedený stav je totiž jen následkem situace na trhu práce, spočívající v nedostatku vhodných pracovních příležitostí, které by odpovídaly zejména zdravotnímu stavu žalobce (jeho zbývající pracovní způsobilosti), a tedy není v příčinné souvislosti s pracovním úrazem, neboť využití zbývající pracovní způsobilosti žalobce nebránily (nemohly bránit) následky pracovního úrazu, ale jen jiné (výše zmíněné) okolnosti; újmu tím žalobci vzniklou proto žalovaná není povinna nahradit.

Ustálená soudní praxe proto v této souvislosti vychází z názoru, že z důvodu odpovědnosti za škodu vzniklou pracovním úrazem nemůže být zaměstnanci, který pro následky pracovního úrazu není schopen konat dosavadní práci, uhrazena újma spočívající v tom, že pro nedostatek vhodných pracovních příležitostí nemůže po pracovním úrazu mít příjem z vlastní výdělečné činnosti. Vzhledem k tomu, že smyslem a účelem náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity nebo částečné invalidity je - jak uvedeno výše - odškodnění snížení (omezení) nebo ztráty pracovní způsobilosti poškozeného zaměstnance a jeho neschopnosti dosahovat pro následky pracovního úrazu stejný výdělek jako před poškozením, odpovídá uvedeným požadavkům plně takový postup, který výdělek po pracovním úrazu určuje podle pravděpodobného výdělku (§ 17 odst. 4 zákona č. 1/1992, o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku, ve znění účinném do 31.12.2000), jehož by poškozený zaměstnanec dosáhl při práci, odpovídající jeho schopnostem, kvalifikaci a zdravotnímu stavu, kterou by prokazatelně vykonával, kdyby tomu nebránil nedostatek pracovních příležitostí, eventuelně - jako tomu bylo v případě žalobce pravidelný nedostatek práce během určité části roku u dosavadního zaměstnavatele. Pravděpodobný výdělek je současně třeba stanovit ke dni, v němž poškozenému zaměstnanci vznikl nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání částečné invalidity (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1.12.2000, sp. zn. 21 Cdo 2805/99, uveřejněný pod č. 45 v časopise Soudní judikatura, roč. 2001).

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž bylo vyhověno žalobě ohledně částky 182.565,- Kč s úroky z prodlení, není správný. Nejvyšší soud České republiky jej proto v tomto rozsahu podle ustanovení § 243b odst. 2, části věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, věta první o.s.ř.).

V dalším řízení odvolací soud při rozhodování o výši nároku žalobce na náhradu za ztrátu na výdělku neopomene přihlédnout k částkám, které již žalovaná žalobci z tohoto titulu zaplatila.

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1, § 243d odst. 1, část věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 6. května 2010

JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu