21 Cdo 1542/2004
Datum rozhodnutí: 19.05.2005
Dotčené předpisy:




21 Cdo 1542/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného T-M. C. R. a.s., proti povinnému P. R., pro 8.149,30 Kč s příslušenstvím prodejem movitých věcí povinného, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp.zn. 48 E 652/2000, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. března 2004, č.j. 10 Co 310/2004-37, takto:

Usnesení krajského soudu a usnesení Okresního soudu v Karviné ze dne 27. ledna 2004, č.j. 48 E 652/2000-19, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Karviné k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Na návrh oprávněného, podaný u soudu dne 17.5.2000, Okresní soud v Karviné usnesením ze dne 18.5.2000, č.j. 48 E 652/2000-6, nařídil podle vykonatelného a pravomocného rozhodnutí Ministerstva dopravy a spojů ČR-Českého telekomunikačního úřadu č.j. 251170/99-6381-II. k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 8.149,30 Kč s 15% úrokem z prodlení od 13.1.1999 do zaplacení výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí povinného a rozhodl, že povinný je povinen zaplatit oprávněnému na náhradě nákladů nařízení výkonu rozhodnutí 300,- Kč.

Okresní soud v Karviné poté usnesením ze dne 27.1.2004, č.j. 48 E 652/2000-19, výkon rozhodnutí, nařízený usnesením ze dne 18.5.2000, č.j. 48 E 652/2000-6, zastavil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o zastavení výkonu rozhodnutí. Dospěl k závěru, že rozhodnutí správního orgánu lze vykonat jen ve lhůtě uvedené v ustanovení § 71 odst.3 správního řádu (tj. do tří let po uplynutí lhůty stanovené pro splnění uložené povinnosti). Vzhledem k tomu, že k výkonu navržené rozhodnutí se stalo vykonatelným dne 23.4.1999 a že lhůta pro jeho vykonání uplynula dne 23.4.2002, musel být výkon rozhodnutí podle ustanovení § 268 odst.1 písm.g) o.s.ř. zastaven.

K odvolání oprávněného Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 31.3.2004, č.j. 10 Co 310/2004-37, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Poté, co zjistil, že rozhodnutí Ministerstva dopravy a spojů ČR-Českého telekomunikačního úřadu o uložení povinnosti zaplatit dlužné telekomunikační úhrady za poskytnuté služby sítě GSM P. nabylo právní moci dne 7.4.1999 a stalo se vykonatelným uplynutím 15 dnů od právní moci, dospěl k závěru, že podle ustanovení § 71 odst.3 správního řádu je lze cestou soudního výkonu rozhodnutí vykonat jen do 3 let po uplynutí lhůty stanovené pro splnění uložené povinnosti a že soud prvního stupně proto postupoval správně, když výkon tohoto rozhodnutí zastavil; skutečnost, že k zastavení výkonu rozhodnutí došlo podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. g) o.s.ř., ačkoliv v projednávané věci by byl na místě odkaz na ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o.s.ř., není na újmu věcné správnosti rozhodnutí. Námitku oprávněného, že ustanovení § 71 odst.3 správního řádu platí pouze pro výkon rozhodnutí ve správním řízení a nikoliv také pro soudní výkon rozhodnutí, odvolací soud odmítl s odůvodněním, že občanský soudní řád sice připouští, aby kromě soudních rozhodnutí vydaných v občanském soudním řízení byla vykonána jiná rozhodnutí vydaná v řízeních upravených speciálními zákony, avšak neumožňuje, aby otázka vykonatelnosti takového rozhodnutí, popř. lhůt, v nichž rozhodnutí má být vykonáno, byla posuzována podle jeho ustanovení, popř. podle občanskoprávních předpisů .

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal oprávněný dovolání. Namítá v první řadě, že právo na zaplacení telekomunikačních úhrad je soukromým subjektivním právem, neboť závazkový vztah o poskytování telekomunikačních služeb se neřídí hmotnými veřejnoprávními předpisy , ale hmotnými předpisy soukromého práva , a na základě dohody oprávněného a povinného obchodním zákoníkem. Obchodní zákoník upravuje problematiku běhu promlčecí doby v ustanoveních § 387 až 408 komplexně a ustanovení § 71 odst.3 správního řádu nemůže být v daném případě podle názoru dovolatele v soudním výkonu rozhodnutí aplikováno . Účelem ustanovení § 71 odst.3 správního řádu je totiž poskytnout povinnému právní jistotu, že povinnost uložená správním rozhodnutím nebude moci být vykonána kdykoliv po vydání správního rozhodnutí zcela bez časového omezení , v případech, kdy zvláštní právní předpis upravuje promlčecí dobu práva přiznaného správním rozhodnutím , je však uvedený účel nepochybně naplněn tím, že po uplynutí promlčecí lhůty má dlužník možnost bránit se proti výkonu rozhodnutí námitkou promlčení . Oprávněný dále namítá, že uplynutí lhůty uvedené v ustanovení § 71 odst.3 správního řádu nemá za následek prekluzi práva jako takového ; s uplynutím této lhůty je spojen pouze zánik možnosti právo vymoci cestou výkonu rozhodnutí či cestou exekuce a věřitel se bezdůvodně neobohatí, splnil-li dlužník svou povinnost až po uplynutí lhůty uvedené v ustanovení § 71 odst.3 správního řádu. Skutečnost, že uplynutím lhůty podle ustanovení § 71 odst.3 správního řádu nedochází k zániku práva, podle názoru dovolatele ještě zvýrazňuje nekompatibilitu aplikace tohoto ustanovení s úpravou promlčení obsaženou v obchodním zákoníku, jelikož důsledky této aplikace jsou zcela obdobné, jako by měly být důsledky uplynutí promlčecí doby, a rozdílem je pouze to, že ustanovení § 71 odst.3 správního řádu aplikující orgán aplikuje i bez žádosti povinného . Oprávněný dále poukazuje na Část pátou občanského soudního řádu, podle které účastník správního řízení, jehož předmětem je rozhodování o soukromém právu, má možnost napadnout konečné správní rozhodnutí žalobou , a upozorňuje, že by nepochybně mohlo dojít k situaci, že by správní rozhodnutí přiznávající určité soukromé právo bylo možné vykonat pouze ve lhůtě dle ustanovení § 71 odst.3 správního řádu, zatímco zcela totožné soukromé právo, přiznané soudním rozhodnutím, by bylo možno vykonat v delší lhůtě dle pravidel obsažených v obchodním zákoníku . Přípustnost dovolání oprávněný dovozuje z ustanovení § 238a ve spojení s ustanovením § 237 odst.1 písm.c) a 237 odst.3 o.s.ř. a navrhuje, aby dovolací soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto ve věci zastavení výkonu rozhodnutí, jsou obsaženy v ustanovení § 238a odst.1 písm.d), § 238a odst.2 a v § 237 odst.1 a 3 o.s.ř.

Dovolání je přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto ve věci zastavení výkonu rozhodnutí [§ 238a odst.1 písm.d), § 238a odst.2 a § 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.], nebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci zastavení výkonu rozhodnutí jinak než v dřívějším usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější usnesení zrušil [§ 238a odst.1 písm.d), § 238a odst.2 a § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto ve věci zastavení výkonu rozhodnutí, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 238a odst.1 písm.d), § 238a odst.2 a § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené usnesení odvolacího soudu má v rozhodnutí ve věci zastavení výkonu rozhodnutí po právní stránce zásadní význam [§ 238a odst.1 písm.d), § 238a odst.2 a § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 238a odst.1 písm.d), § 238a odst.2 a § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [238a odst.1 písm.d), § 238a odst.2 a § 237 odst.3 o.s.ř.].

Oprávněný dovoláním napadá usnesení odvolacího soudu ve výroku, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto ve věci zastavení výkonu rozhodnutí. Podle ustanovení § 238a odst.1 písm.d), § 238a odst.2 a § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno usnesení ve věci zastavení výkonu rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání oprávněného proti usnesení odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 238a odst.1 písm.d), § 238a odst.2 a § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení 238a odst.1 písm.d), § 238a odst.2 a § 237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení 238a odst.1 písm.d), § 238a odst.2 a § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení 238a odst.1 písm.d), § 238a odst.2 a § 237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené usnesení odvolacího soudu v rozhodnutí ve věci zastavení výkonu rozhodnutí po právní stránce zásadní význam skutečně má.

V projednávané věci odvolací soud řešil právní otázku užití ustanovení § 71 odst.3 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též jen správního řádu ) při soudním výkonu vykonatelných rozhodnutí správních úřadů. Vzhledem k tomu, že uvedená právní otázka je v rozhodování odvolacích soudů posuzována rozdílně a že velký senát občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR tuto právní otázku vyřešil odlišně od názoru odvolacího soudu, dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání proti usnesení odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení § 238a odst.1 písm.d), § 238a odst.2 a § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.

Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dospěl Nejvyšší soud ČR k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Podle ustanovení § 71 odst.1 správního řádu nesplní-li účastník řízení ve stanovené lhůtě dobrovolně povinnost uloženou mu rozhodnutím, které je vykonatelné (§ 52 odst.2), nebo smírem schváleným správním orgánem nebo výkazem nedoplatků jím sestaveným (dále jen rozhodnutí ), jejich výkon se provede. Nebyla-li stanovena v rozhodnutí lhůta k plnění, určí ji orgán, který provádí výkon rozhodnutí; lhůta nesmí být kratší, než stanoví zvláštní právní předpis.

Podle ustanovení § 71 odst.2 správního řádu výkaz nedoplatků lze vykonat, byl-li sestaven na základě vykonatelného rozhodnutí nebo na základě dlužníkovy povinnosti stanovené právním předpisem zaplatit bez vydání zvláštního rozhodnutí.

Podle ustanovení § 71 odst.3 správního řádu rozhodnutí lze vykonat nejpozději do tří let po uplynutí lhůty stanovené pro splnění uložené povinnosti (odstavec 1).

V rozhodovací činnosti soudů byl přijat a nadále je považován za správný právní názor, uvedený v usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28.2.1972, sp. zn. 11 Co 84/72, který byl uveřejněn pod č. 19 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1973, podle něhož rozhodnutí správního orgánu lze i soudním výkonem rozhodnutí vykonat jen ve lhůtě uvedené v ustanovení § 71 odst.3 zákona č. 71/1967 Sb. . Uplynutím lhůty uvedené v ustanovení § 71 odst.3 správního řádu nedochází k prekluzi samotného subjektivního práva oprávněného . Uvedené ustanovení - jak je zřejmé již z jeho znění - stanoví jen lhůtu, po kterou lze rozhodnutí vykonat, a nijak se nedotýká osudu práva, které jím bylo přiznáno; jejím uplynutím tedy právo nezaniká, avšak není možné je úspěšně vymáhat cestou výkonu tímto způsobem prekludovaného rozhodnutí.

Povinnost platit stanovené úhrady, popřípadě poplatky za používání telekomunikačních zařízení byla zákonem č. 110/1964 Sb., o telekomunikacích, který nabyl účinnosti dnem 1.7.1964, stanovena každému, kdo používá jednotné telekomunikační sítě nebo telekomunikačních výkonů nebo jemuž organizace spojů zřizují, svěřují k užívání, popřípadě udržují telekomunikační zařízení (srov. § 8 odst.1 tohoto zákona). Rozhodování o této povinnosti, vyplývající přímo ze zákona, bylo svěřeno organizacím spojů, které přitom postupovaly podle předpisů o správním řízení (srov. § 21 tohoto zákona). Úhrady a poplatky za užívání telekomunikačních zařízení se stanovily podle tarifů nebo jiných cenových opatření a uživatelé byli povinni je platit bez vydání zvláštního rozhodnutí (srov. § 7 odst.1 vyhlášky č. 111/1964 Sb., kterou se provádí zákon o telekomunikacích, ve znění vyhlášky č. 148/1984 Sb.). Telefonní řád (naposledy vydaný vyhláškou č. 108/1982 Sb., doplněnou vyhláškou č. 40/1988 Sb.) současně stanovil, že dlužné úhrady je účastník povinen zaplatit bez vydání zvláštního rozhodnutí a že nezaplacené úhrady vymáhají organizace spojů na základě výkazu dlužných telekomunikačních poplatků (srov. § 31 odst. 10 a 12 vyhlášky č. 108/1982 Sb.).

Z uvedeného vyplývá, že povinnost platit úhradu a poplatky za používání telekomunikačních zařízení vyplývala přímo ze zákona každému jejich uživateli a že dlužné úhrady a poplatky vymáhaly organizace spojů na základě výkazu dlužných telekomunikačních poplatků. Při vymáhání dlužných úhrad a poplatků za používání telekomunikačních zařízení cestou soudního výkonu rozhodnutí byl v rozhodovací činnosti soudů přijat názor, že výkaz dlužných telekomunikačních poplatků lze vykonat jen ve lhůtě tří let od splatnosti jednotlivých úhrad (na základě povinnosti dlužníka stanovené právním předpisem), které jsou uvedeny v tomto výkaze sestaveném příslušným orgánem spojů (srov. rozsudek býv. Nejvyššího soudu SSR ze dne 27.3.1987, sp. zn. 4 Cz 26/87, který byl uveřejněn pod č. 6 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1989).

Dnem 24.4.1992 nabyl účinnosti zákon č. 150/1992 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 110/1964 Sb., o telekomunikacích. Uvedený zákon nadále zachoval povinnost uživatelů platit přímo ze zákona úhrady a poplatky za používání telekomunikačních zařízení, zrušil však oprávnění organizací spojů vymáhat dlužné úhrady a poplatky pomocí výkazu dlužných telekomunikačních poplatků; současně založil příslušnost k rozhodování o těchto otázkách pro federální ministerstvo spojů a orgány státní správy telekomunikací, které stanoví zákony národních rad s tím, že při rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob se postupuje podle obecných předpisů o správním řízení (srov. § 21 odst.1 a 2 zákona č. 110/1964 Sb. ve znění zákona č. 150/1992 Sb.). Po zániku ČSFR přešla uvedená kompetence na Ministerstvo hospodářství a od 1.11.1996 na Ministerstvo dopravy a spojů (fakticky ji ovšem vykonávala jejich organizační složka Český telekomunikační úřad). Dnem 1.7.2000 nabyl účinnosti zákon č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích a o změně dalších zákonů, který svěřil rozhodování nově zřízenému Českému telekomunikačnímu úřadu.

Po účinnosti zákona č. 150/1992 Sb. došlo rovněž ke změnám v oblasti spojů, neboť došlo k institucionálnímu oddělení činností telekomunikačních od poštovních a posléze k odstátnění a privatizaci úseku telekomunikací; tyto změny vyústily ve stav, že telekomunikační služby začaly místo organizací spojů poskytovat a nadále poskytují právnické osoby, a to na základě smluv uzavíraných s uživateli těchto služeb. Právní vztah mezi poskytovatelem a uživatelem telekomunikačních služeb tedy přestal být - oproti právní úpravě účinné do 24.4.1992 - vztahem veřejnoprávním a stal se vztahem ze soukromého práva . Nezaplatil-li uživatel úhradu za použité telekomunikační služby řádně a včas, nebylo nadále možné ji vymáhat bez rozhodnutí na základě výkazu dlužných telekomunikačních poplatků, ale jen podle vykonatelného rozhodnutí vydaného Federálním ministerstvem spojů a po 1.1.1993 Ministerstvem hospodářství, Ministerstvem dopravy a spojů a posléze Českým telekomunikačním úřadem podle právních předpisů o správním řízení (§ 21 odst.1 zákona č. 110/1964 Sb. ve znění zákona č. 150/1992 Sb., § 102 odst.1 zákona č. 151/2000 Sb.). Závěry judikatury soudů založené na právní úpravě v oblasti telekomunikací účinné do 24.4.1992 proto nadále nelze použít.

Z hlediska projednávané věci je významné, že oprávněný poskytl povinnému telekomunikační službu na základě smlouvy (tedy soukromoprávního vztahu ) a že o povinnosti povinného zaplatit mu za tuto službu úhradu rozhodl v souladu se zákonem správní úřad (Ministerstvo dopravy a spojů) rozhodnutím vydaným podle právních předpisů o správním řízení (podle správního řádu). Při úvaze, zda i na výkon takového rozhodnutí dopadá ustanovení § 71 odst.3 správního řádu, je třeba v první řadě přihlédnout k povaze právního vztahu mezi účastníky.

Bez ohledu na to, vznikl-li mezi účastníky na základě smlouvy obchodní závazkový vztah nebo občanskoprávní vztah, je nepochybné, že právo na úhradu za poskytnuté telekomunikační služby podléhá promlčení (srov. § 387 odst.2 obchodního zákoníku, § 100 odst.2 občanského zákoníku). Jde-li o vztah občanskoprávní, je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé (§ 101 občanského zákoníku); bylo-li právo přiznáno pravomocným rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu, promlčuje se za deset let ode dne, kdy mělo být podle rozhodnutí plněno (§ 110 odst.1 věta první občanského zákoníku). Uplatní-li věřitel v promlčecí době právo u soudu nebo jiného příslušného orgánu a v zahájeném řízení řádně pokračuje, promlčecí doba od tohoto uplatnění po dobu řízení neběží; to platí i o právu, které bylo pravomocně přiznáno a pro které byl u soudu nebo jiného příslušného orgánu navržen výkon rozhodnutí (§ 112 občanského zákoníku). Jedná-li se mezi účastníky o obchodní závazkový vztah, platí, že promlčecí doba činí čtyři roky (§ 397 obchodního zákoníku), že promlčecí doba běží ode dne, kdy měl být závazek splněn nebo mělo být započato s jeho plněním (§ 392 odst.1 věta první obchodního zákoníku) a že promlčecí doba přestává běžet, když věřitel za účelem uspokojení nebo určení svého práva učiní jakýkoli právní úkon, který se považuje podle předpisu upravujícího soudní řízení za jeho zahájení nebo za uplatnění práva v již zahájeném řízení nebo jestliže věřitel zahájí na základě platné rozhodčí smlouvy rozhodčí řízení způsobem stanoveným v rozhodčí smlouvě nebo v pravidlech, jimiž se rozhodčí řízení řídí (§ 402, § 403 odst.1 obchodního zákoníku). Právní úprava promlčení obsažená v obchodním zákoníku výslovně uvažuje - jak vyplývá z jeho ustanovení § 387 a násl. - jen s uplatněním práva v soudním nebo rozhodčím řízení. Vzhledem k tomu, že práva z obchodně závazkových vztahů se podle zákona uplatňují i u jiných orgánů (například správních úřadů), platí uvedená ustanovení analogicky i pro případ, že věřitel zahájil v souladu se zákonem za účelem uspokojení nebo určení svého práva řízení před jiným příslušným orgánem.

Okolnost, že zákon č. 110/1964 Sb., o telekomunikacích (zrušený s účinností od 1.7.2000 zákonem č. 151/2000 Sb.) a ani vyhláška č. 111/1964 Sb., kterou se provádí zákon o telekomunikacích, nebo vyhláška č. 108/1982 Sb., kterou se vydává Telefonní řád [zrušené vyhláškou č. 203/2000 Sb.] neobsahovaly úpravu promlčení nároku na úhradu za telekomunikační služby, je tedy nerozhodná, neboť promlčení práva na úhradu za poskytnutí telekomunikačních služeb vyplývá z občanského nebo obchodního zákoníku, a to podle toho, o jaký právní vztah v konkrétním případě jde.

Promlčení práva z občanskoprávního nebo obchodního závazkového vztahu je imanentní obsahu těchto právních vztahů. Bylo-li právo z občanskoprávního nebo obchodního závazkového vztahu v souladu se zákonem přiznáno vykonatelným rozhodnutím vydaným příslušným správním úřadem podle právních předpisů upravujících správní řízení (správního řádu), nelze z hlediska způsobilosti takového rozhodnutí k výkonu pominout, že uplatněním práva (včetně práva pravomocně přiznaného) u příslušného orgánu přestává (podle občanského a obchodního zákoníku) běžet promlčecí doba a že pravomocným přiznáním práva se nesmí (ve srovnání se stavem, jaký tu byl před zahájením řízení u příslušného orgánu) zhoršit právní postavení věřitele ve vymahatelnosti jeho práva. Ve vztahu k témuž právu nelze za této situace dobře uvažovat o tom, že by správní rozhodnutí nebylo možné vykonat z důvodu uplynutí lhůty uvedené v ustanovení § 71 odst.3 správního řádu (a běh této lhůty nestaví ani zahájení řízení o výkon rozhodnutí), zatímco promlčecí doba u práva, které bylo tímto rozhodnutím přiznáno, ještě neuplynula (a z důvodu stavení promlčecí doby během řízení ani uplynout nemůže, pokračuje-li věřitel řádně v řízení), že by tedy právní postavení věřitele bylo po pravomocném přiznání jeho práva obtížnější než dříve. Přihlédne-li se současně k tomu, že rozhodnutí správního úřadu vytváří pro uplatnění téhož práva v novém správním řízení (z něhož by případně mohlo vyjít nové rozhodnutí o tomtéž právu) překážku věci pravomocně rozhodnuté, mohl by - jak správně upozorňuje dovolatel - nastat stav, kdy sice právo není promlčené (a z tohoto pohledu je lze úspěšně vymáhat), avšak z důvodu uplynutí lhůty uvedené v ustanovení § 71 odst.3 správního řádu rozhodnutí právo přiznávající nelze vykonat (a není tedy možné vynutit splnění práva proti vůli povinného). Takovýto závěr by ve svých důsledcích vedl podle názoru dovolacího soudu až k odepření spravedlnosti (denegationis iustitiae) věřiteli, který by se nemohl domoci svého práva, ačkoliv při jeho uplatňování (vymáhání) postupoval v souladu se zákonem.

V této souvislosti nelze nepřihlédnout též k tomu, že ve věci zaplacení úhrady za poskytnuté telekomunikační služby, o níž bylo pravomocně rozhodnuto příslušným správním úřadem, může účastník správního řízení (věřitel nebo dlužník), který tvrdí, že byl dotčen na svých právech rozhodnutím správního úřadu, kterým byla jeho práva nebo povinnosti založena, změněna, zrušena, určena nebo zamítnuta, podat od 1.1.2003 u soudu žalobu, jíž bude požadovat, aby o téže věci rozhodl soud (srov. § 244 a násl. o.s.ř.); v řízení o této žalobě soud o věci znovu rozhodne, dospěje-li k závěru, že správní úřad o ní nerozhodl správně, přičemž jeho rozsudek nahradí rozhodnutí správního úřadu v takovém rozsahu, v jakém je jím dotčeno (srov. § 250j o.s.ř.). Ohledně práva na úhradu za poskytnuté telekomunikační služby tedy může dojít k tomu, že bude přiznáno buď rozhodnutím správního úřadu nebo rozsudkem soudu a že v závislosti na tom bude (by mohlo být) odlišně uplatňováno ve vykonávacím řízení, neboť na rozsudek soudu o tomto právu ustanovení § 71 odst.3 správního řádu nepochybně nedopadá. Rozlišování ve vymahatelnosti přiznaného práva jen podle toho, zda stejné právo bylo přiznáno rozhodnutím správního úřadu nebo přisouzeno rozsudkem soudu, by založilo nerovnost v právním postavení účastníků, která je v právním státě nepřijatelná.

Z uvedených důvodů dospěl dovolací soud (srov. též usnesení velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 16.2.2005, č.j. 31 Cdo 1966/2004-59) k závěru, že ustanovení § 71 odst.3 správního řádu se neuplatní při soudním výkonu rozhodnutí správního úřadu, jestliže jím bylo přiznáno právo, které podléhá podle hmotného práva (jež je upravuje) promlčení. Právo na úhradu za poskytnuté telekomunikační služby podléhá promlčení, a proto nelze použít ustanovení § 71 odst.3 správního řádu při soudním výkonu rozhodnutí správního úřadu, jímž bylo právo přiznáno. Aplikace ustanovení § 71 odst.3 správního řádu má své místo jen při soudním výkonu rozhodnutí správních úřadů, kterými byla přiznána práva, pro jejichž uplatnění zákon promlčecí a ani jinou dobu nestanoví, a u nichž je třeba dobu jejich výkonu v zájmu právní jistoty povinného určitým časem omezit.

Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné, neboť spočívá na nesprávném právním posouzení věci; Nejvyšší soud České republiky je proto zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.). Protože důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí také na usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil Okresnímu soudu v Karviné k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).

Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 19. května 2005

JUDr. Mojmír Putna, v. r.

předseda senátu