21 Cdo 1536/2004
Datum rozhodnutí: 04.11.2004
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 241a odst. 3 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 241a odst. 2 písm. a) předpisu č. 99/1963Sb., § 243b odst. 5 písm. a) předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




21 Cdo 1536/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce O. M., zastoupeného advokátem, proti žalovanému P., státnímu podniku v likvidaci, zastoupenému advokátem, o odškodnění pracovního úrazu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 21 C 24/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. července 2003 č.j. 21 C 24/2003-101 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. ledna 2004 č.j. 22 Co 632/2003-126, takto:

I. Řízení o dovolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. července 2003 č.j. 21 C 24/2003-101 se zastavuje.

II. Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. ledna 2004 č.j. 22 Co 632/2003-126 se odmítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby mu žalovaný zaplatil 162.270,- Kč se 17% úrokem z prodlení od 17.5.1999 do zaplacení. Žalobu odůvodnil tím, že dne 17.6.1981 utrpěl při autohavárii těžký pracovní úraz polytrauma, pro jehož následky byl v roce 1982 převeden do částečné invalidity , a témže roce byl úraz také poprvé odškodněn . Jelikož však v roce 1996 došlo u žalobce k podstatnému zhoršení zdravotního stavu, kdy musel ukončit i svoji živnost, a to výhradně z důvodů zdravotních , požadoval po žalovaném náhradu za ztížení společenského uplatnění, které bylo znaleckým posudkem MUDr. B. ze dne 15.-18.6.1998 ohodnoceno ve výši 1.803 bodů, s požadavkem 300% navýšení, což představuje 162.270,- Kč .

Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 16.7.2003 č.j. 21 C 24/2003-101 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 39.200,- Kč k rukám právního zástupce žalovaného, advokáta a že státu se nepřiznává náhrada nákladů řízení, které uhradil . Soud prvního stupně vycházeje ze znaleckého posudku I. lékařské fakulty UK v Praze a z výpovědí jeho zpracovatelů (Doc. MUDr. K. H., CSc. a Doc. MUDr. H. S., CSc.) dospěl k závěru, že ačkoli došlo k určitému ohodnocení zaznamenaných změn zdravotního stavu žalobce oproti r. 1993 (kdy mu bylo na základě znaleckého posudku Lékařské fakulty v Hradci Králové rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 21 C 2001/91 přiznáno dodatečné odškodnění v souvislosti se zhoršením jeho zdravotního stavu), nebylo v řízení prokázáno, že tyto zdravotní změny jsou v příčinné souvislosti s pracovním úrazem, ke kterému došlo v r. 1981 .

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22.1.2004 č.j. 22 Co 632/2003-126 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení státu, ve výroku o nákladech řízení účastníků tento rozsudek změnil tak, že se žalovanému náhrada nákladů nepřiznává , a rozhodl, že žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů odvolacího řízení . Odvolací soud uvedl, že si soud prvního stupně opatřil pro své rozhodnutí správná a postačující skutková zjištění a že ve shodě s ním nezjistil nic, co by svědčilo pro závěr o nezbytnosti dalšího dokazování novým znaleckým posudkem či výslechem žalobcem navrhovaného svědka Doc. MUDr. V. Stejně jako soud prvního stupně proto dovodil, že u žalobce ve vztahu k části uplatněného nároku nedošlo k podstatnému zhoršení předchozích změn zdravotního stavu, pro které by mu bylo namístě přiznat další odškodnění ztížení společenského uplatnění, a ve vztahu k další části nároku nebyla vůbec prokázána jakákoliv příčinná souvislost mezi zhoršeným zdravotním stavem žalobce a jeho pracovním úrazem z roku 1981 .

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16.7.2003 č.j. 21 C 24/2003-101 podal žalobce dovolání, ve kterém namítá, že existence daného nároku (jehož základ, tedy existence vážného pracovního úrazu, je res iudicata ), je co do základu i co do kauzality bezprostředně závislá na stanovisku lékařů , a že obdivuje smělost Městského soudu v Praze, který v tomto směru nahradil lékaře způsobem, který - obává se nezasluhuje úctu , jestliže nezbývá, než se domnívat, že na úkor žalobce se má soudu dostat jistého uznání od jeho zájmových orgánů . Z tohoto hlediska tedy dovolatel opakuje návrh, aby byly především co do procesního postupu nejprve slyšeni znalci, jejichž pracné získání odpovídá stejně pracným znaleckým posudkům , a zejména aby k nároku na základ odškodnění i na kauzalitu dalších potíží (vedle dalšího důkazního materiálu ) byl podle již předloženého návrhu slyšen Doc. MUDr. J. V., CSc., původní přednosta Katedry posudkového lékařství Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví, jehož lékařské hodnocení není v souladu s nabízeným jednorázovým loajálním výrokem soudů obou stupňů. Žalobce navrhl, aby zejména byla respektována práva poškozených občanů před nezdůvodněnou suverenitou soudu v otázkách lékařských , a aby napadená rozhodnutí s ohledem na jejich provázanost byla zrušena a věc vrácena k novému projednání .

Nejvyšší soud České republiky rozhoduje v občanském soudním řízení o mimořádném opravném prostředku - dovolání - proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (srov. § 236 odst. 1 o.s.ř.).

Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16.7.2003 č.j. 21 C 24/2003-101 v této věci není rozhodnutím odvolacího soudu; jde o rozhodnutí soudu prvního stupně a již z tohoto důvodu je jeho přezkum dovolacím soudem vyloučen; občanský soudní řád proto ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání podaného proti takovémuto rozhodnutí soudu prvního stupně (srov. § 10a o.s.ř.).

Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení; Nejvyšší soud České republiky proto řízení o dovolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16.7.2003 č.j. 21 C 24/2003-101 zastavil (§ 104 odst. 1 o.s.ř.).

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.), zabývaje se dále dovoláním žalobce proti rozsudku odvolacího soudu, po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm. c) o.s.ř.].

V posuzovaném případě žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání není podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustné (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil), může být dovolání žalobce proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o.s.ř.].

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Protože - jak vyplývá z uvedeného - dovolání může být podle ustanovení § 237 odst.1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu především z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]; z důvodu uvedeného v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení § 238 a § 238a o.s.ř. (srov. § 241a odst. 3 o.s.ř.). Dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění (a na něm založil své rozhodnutí), které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Protože pouze posouzení právních otázek, které byly v rozhodnutí odvolacího soudu řešeny, může vést k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, není dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. způsobilým podkladem pro úvahu dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. po právní stránce zásadní význam, a tedy ani pro posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. proto nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto.

Žalobce však ve svém dovolání právní názor odvolacího soudu (aplikaci ustanovení § 190 odst. 1 zák. práce, § 4 odst. 1 a § 5 odst. 2 vyhlášky č. 32/1965 Sb. na soudem zjištěný skutkový stav) nezpochybňuje. Z obsahu dovolání (z vylíčení jeho důvodů) vyplývá, že nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) vychází, a dále s postupem, jakým k nim odvolací soud dospěl, jestliže mu vytýká, že v tomto směru nahradil lékaře způsobem, který nezasluhuje úctu . Podstatou námitek dovolatele je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud (a soud prvního stupně, jehož závěry považoval odvolací soud za správné) přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil, a také skutečnost, že k nároku na základ odškodnění i na kauzalitu dalších potíží nebyl podle již předloženého návrhu slyšen soudní znalec Doc MUDr. J. V., CSc. Protože výtky žalobce nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř., a protože ani tvrzená vada řízení podle ustanovení § 241a odst. 1 písm. a) o.s.ř. (spočívající v tom, že nebyl proveden navržený důkaz) i kdyby byla opodstatněná - není bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy, nemohl dovolací soud správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska těchto dovolacích důvodů přezkoumat, neboť - jak uvedeno výše - nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Protože dovolání není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce aniž by se mohl věcí dále zabývat podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst.1 a § 151 odst.1 o.s.ř., neboť žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 4. listopadu 2004

JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r.

předseda senátu