21 Cdo 1527/2016
Datum rozhodnutí: 21.12.2016
Dotčené předpisy: § 1 odst. 1 předpisu č. 65/1965Sb. ve znění do 31.12.2006



21 Cdo 1527/2016

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Ljubomíra Drápala v právní věci žalobce MUDr. J. S. , zastoupeného Mgr. Adélou Gajdovou, advokátkou se sídlem v Praze 1 Starém Městě, Národní č. 973/41, proti žalovanému MAQUET Medizintechnik Vertrieb und Service GmbH se sídlem ve Wiener Neudorfu, Industriezentrum Nö Süd, Strasse č. 16, Objekt 69, E5, A-2335, Rakouská republika, reg. č. FN 239668 d, zastoupenému Mgr. Jakubem Poláčkem, advokátem se sídlem v Brně, Starobrněnská č. 286/13, o 782 100 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 5 Cm 89/2009, o dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. listopadu 2015 č. j. 14 Cmo 344/2014-267, takto:

Usnesení vrchního soudu se zrušuje a věc se vrací Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.

Odůvodnění:


Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze dne 16. 4. 2009 domáhal, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci 782 100 Kč s úroky z prodlení v zákonné výši z částek a za dobu, jež v žalobě rozvedl. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že dne 27. 12. 2007 uzavřel se žalovaným smlouvu o výkonu funkce vedoucího organizační složky, na jejímž základě se zavázal vykonávat funkci vedoucího organizační složky žalovaného na území České republiky a plnit další povinnosti a žalovaný se zavázal hradit žalobci za plnění těchto povinností odměnu a poskytovat mu další plnění, že žalobci byl předán dokument Okamžité zrušení smlouvy ze dne 30. 4. 2008 podepsaný jednatelem žalovaného, že není zřejmé, jakou smlouvu žalovaný zamýšlel ukončit, že se zdá být zřejmým , že se jedná o ukončení pracovního poměru, který však smlouvu o výkonu funkce mezi stranami založen nebyl, že smlouva o výkonu funkce je smlouvou obchodní, která se řídí obchodním zákoníkem, že dokument Okamžité zrušení smlouvy se nevztahuje k výkonu funkce vedoucího organizační složky podle smlouvy o výkonu funkce, neboť se týká dispozice se slovenskými korunami , se kterými žalobce z titulu vedoucího organizační složky v České republice nedisponoval, a žalobci se v něm vytýká nepřítomnost na pracovišti, přestože přítomnost na pracovišti mu smlouva o výkonu funkce neukládala, a že proto smluvní vztah založený smlouvou o výkonu funkce uvedeným dokumentem ukončen nebyl. Vzhledem k tomu, že žalovaný začal žalobci bránit v plnění jeho povinností, vyzval jej žalobce písemně k zajištění základních podmínek pro výkon jeho funkce; to však žalovaný odmítl mimo jiné s tvrzením, že žalobce byl odvolán z funkce. Žalobce má za to, že smluvní vztah založený smlouvou o výkonu funkce nekončí odvoláním vedoucího organizační složky z funkce a že žalovaný je dále povinen platit žalobci sjednanou odměnu, kterou mu přestal poskytovat počínaje květnem 2008 a která se skládá z fixní složky ve výši 55 300 Kč měsíčně a z variabilní složky ve výši 284 400 Kč za rok; žalobci též přísluší právo na další odměnu ve výši jedné měsíční fixní odměny (55 300 Kč) , která byla podle smlouvy o výkonu funkce splatná společně s odměnou za měsíc listopad 2008.

Žalovaný zejména namítal, že žalobci skončil výkon funkce vedoucího organizační složky žalovaného, do které byl jmenován ke dni 13. 10. 2006, na základě rozhodnutí žalovaného o odvolání žalobce z funkce ze dne 30. 4. 2008 a že povaha věci ve smyslu čl. V odst. 1 smlouvy o výkonu funkce vedoucího organizační složky vylučuje plnění povinností žalovaného z této smlouvy. Tato povaha věci spočívá podle žalovaného především v tom, že po žalovaném nebylo možno spravedlivě požadovat, aby žalobce vykonával funkci vedoucího organizační složky a dostával za ni odměnu (zejména proto, že žalobce neoprávněně disponoval s finančními prostředky žalovaného ve výši 1 900 000 Kč), a že funkce vedoucího organizační složky byla po odvolání žalobce obsazena. Kromě toho má žalovaný za to, že smlouva o výkonu funkce žalobce je ve smyslu ustanovení § 66 odst. 2 obchodního zákoníku neplatná, neboť nebyla schválena valnou hromadou žalovaného.

Městský soud v Praze poté, co Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 16. 11. 2011 č. j. Ncp 1211/2011-106 rozhodl, že k projednání a rozhodnutí této věci jsou v prvním stupni příslušné krajské soudy podle § 9 odst. 3 písm. h) o. s. ř. - rozsudkem ze dne 19. 12. 2013 č. j. 5 Cm 89/2009-208, doplněným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2014 č. j. 5 Cm 89/2009-217, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 68 053 Kč k rukám advokáta Mgr. Marka Vojáčka a českému státu náklady řízení sestávající se z nákladů tlumočného ve výši 890 Kč. Vycházel ze zjištění, že organizační složka žalovaného pro Českou republiku byla zapsána do obchodního rejstříku dne 13. 10. 2006, že vedoucím této organizační složky byl od jejího založení až do 19. 5. 2008, kdy byl vymazán z obchodního rejstříku, žalobce, že smlouva ze dne 28. 12. 2007, která měla upravit vzájemná práva a povinnosti při výkonu funkce podle obchodního zákoníku, určovala odměnu žalobce za výkon funkce a způsob skončení smluvního vztahu a že žalovaný dne 30. 4. 2008 odvolal žalobce z funkce vedoucího organizační složky a sdělil mu, že k datu 30. 4. 2008 okamžitě skončil ve funkci vedoucího organizační složky v České republice , neboť dne 28. 4. 2008 nebyl v zaměstnání, nereagoval na výzvy vedení žalovaného a neoprávněně disponoval s jeho finančními prostředky. Dospěl k závěru, že mezi účastníky vznikl jmenováním ke dni 13. 10. 2006 pracovní poměr ve smyslu ustanovení § 33 odst. 3 zákoníku práce a že jelikož dne 30. 4. 2008 došlo k písemnému odvolání žalobce z funkce vedoucího organizační složky a k okamžitému zrušení pracovního poměru, jehož neplatnosti se žalobce v prekluzivní lhůtě 2 měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr tímto rozvázáním skončit, nedomáhal, nelze již platnost tohoto rozvázání soudem přezkoumat. Uvedl, že smlouva ze dne 28. 12. 2007 nemohla ukončit pracovněprávní vztah založený jmenováním a založit vztah nový, podřazený režimu obchodního zákoníku, neboť zákoník práce taxativně definuje způsoby skončení pracovního poměru. Shledal, že za stavu, kdy je mezi stranami nesporné, že všechny mzdové nároky žalobce do 30. 4. 2008 byly zcela uspokojeny, nemá žalobce žádné zákonné mzdové nároky po skončení pracovního poměru a nemůže mít ani žádné nároky na odměnu na základě smluvního vztahu založeného smlouvou ze dne 28. 12. 2007, neboť v řízení tento smluvní vztah prokázán nebyl .

K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 4. 11. 2015 č. j. 14 Cmo 344/2014-267 rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku o nákladech řízení státu tak, že žalobci se povinnost zaplatit České republice na nákladech řízení částku 890 Kč neukládá , ve zbývající části jej zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Neztotožnil se s názorem soudu prvního stupně, že mezi žalobcem a žalovaným se jedná o pracovněprávní vztah založený jmenováním, neboť vztah mezi stranami je nutné posuzovat podle jeho obsahu a v řízení nevyšlo najevo, že by vůle stran směřovala k uzavření pracovního poměru. Dospěl k závěru, že žalobce vykonával činnost vedoucího organizační složky na základě jiného právního vztahu, neboť není vyloučeno, aby tato funkce byla vykonávána i v jiném než pracovním poměru, a že podmínky výkonu funkce byly později upraveny smlouvou, která je srozumitelná a určitá. Zdůraznil, že účastníci měli jednoznačnou vůli založit obchodněprávní vztah, na který přiměřeně dopadají ustanovení o smlouvě mandátní podle § 566 a násl. obchodního zákoníku. Uložil soudu prvního stupně, aby se v dalším řízení vypořádal s otázkou, zda a v jaké výši žalobci vznikl nárok na požadované plnění.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítá, že se odvolací soud nezabýval klíčovým obdobím činnosti žalobce ve funkci vedoucího organizační složky počínaje jejím vznikem a ponechal tak právní povahu vztahu vedoucího organizační složky a otázku jeho vzniku v právním vakuu . Uvádí, že bez pochybností došlo ke jmenování žalobce vedoucím organizační složky a že vzhledem k absenci jakéhokoli písemného ujednání ohledně tohoto vztahu ke dni zápisu organizační složky do obchodního rejstříku lze uvažovat buď o vzniku pracovního poměru jmenováním, nebo o konkludentním uzavření mandátní smlouvy. Má za to, že okolnosti věci, jeho tvrzení, podpořené provedenými důkazy svědčí bez pochybností pro prvně jmenovaný závěr , a zdůrazňuje, že činnost žalobce pro žalovaného nesla všechny rysy závislé práce a že žalobce obchodněprávní povahu jejich vztahu v okamžiku jmenování do funkce nikdy netvrdil. Dovolatel uvádí, že žalobce projevil souhlas se svým jmenováním svou akceptací a chopením se funkce vedoucího organizační složky, jakož i souhlasem se svým zápisem do obchodního rejstříku, a že mezi stranami byla poté uzavřena pracovněprávní innominátní smlouva, která stanovila konkrétnější podmínky, za kterých měla být funkce vykonávána. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen o. s. ř. ), neboť řízení ve věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

V projednávané věci závisí napadené rozhodnutí odvolacího soudu mimo jiné na vyřešení otázky povahy právního vztahu mezi účastníky. Protože při řešení této právní otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je dovolání proti usnesení odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné

Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalovaného je opodstatněné.

Žalovaný nesouhlasí - jak vyplývá z obsahu dovolání - se závěrem odvolacího soudu, že žalobce vykonával pro žalovaného činnost vedoucího jeho organizační složky v České republice v obchodněprávním vztahu , a dovozuje, že mezi účastníky byl v říjnu 2006, kdy byla tato organizační složka zapsána do obchodního rejstříku a kdy byl žalobce jmenován jejím vedoucím, založen pracovněprávní vztah. Otázku, zda mezi účastníky vskutku vznikl pracovněprávní vztah, je třeba i v současně době posoudit podle tehdy platných právních předpisů, zejména podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 146/1971 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 287/1995 Sb., č. 138/1996 Sb., č. 167/1999 Sb., č. 225/1999 Sb., č. 29/2000 Sb., 155/2000 Sb., č. 220/2000 Sb., č. 238/2000 Sb., č. 257/2000 Sb., č. 258/2000 Sb., č. 177/2001 Sb., č. 6/2002 Sb., č. 136/2002 Sb., č. 202/2002 Sb., č. 311/2002 Sb., č. 312/2002 Sb., č. 274/2003 Sb., č. 46/2004 Sb., č. 436/2004 Sb., č. 562/2004 Sb., č. 563/2004 Sb., č. 628/2004 Sb., č. 169/2005 Sb., č. 253/2005 Sb., č. 342/2005 Sb., č. 413/2005 Sb., č. 72/2006 Sb., č. 79/2006 Sb., č. 115/2006 Sb. a č. 308/2006 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 31. 12. 2006 (dále jen zák. práce ) [srov. též čl. 6 odst. 2 písm. a) Úmluvy o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy, otevřené k podpisu v Římě dne 19. 6. 1980, vyhlášené sdělením Ministerstva zahraničních věcí č. 64/2006 Sb. m. s.].

Pracovněprávní vztahy vznikají mezi zaměstnanci a zaměstnavateli (§ 1 odst. 1 zák. práce). Nestanoví-li zákoník práce nebo jiný právní předpis jinak, vznikají pracovněprávní vztahy nejdříve od uzavření pracovní smlouvy, dohody o provedení práce nebo dohody o pracovní činnosti, a zakládá-li se pracovní poměr zaměstnance volbou nebo jmenováním, nejdříve od jeho zvolení nebo jmenování (§ 1 odst. 2 zák. práce).

Za pracovněprávní se považují takové právní vztahy, které vznikají při výkonu a v souvislosti s výkonem pracovního závazku (nesamostatné práce) mezi zaměstnanci a zaměstnavateli (srov. též například závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2003 sp. zn. 21 Cdo 1893/2002, který byl uveřejněn pod č. 91 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003). Pracovněprávní vztah je charakterizován tím, že zaměstnanec vykonává činnost osobně a ve vztahu podřízenosti zaměstnavateli, jménem zaměstnavatele, podle pokynů zaměstnavatele a na jeho náklady a nebezpečí (odpovědnost), za úplatu (mzdu, plat, odměnu) a zpravidla v pracovní době a na pracovišti. Z uvedené povahy nesamostatné (závislé) práce vyplývá, že ji nelze vykonávat v občanskoprávním ani v obchodněprávním vztahu, pro které je charakteristické rovné (nepodřízené a nenadřízené) vzájemné postavení stran.

Pro závěr, zda mezi stranami vznikl pracovní poměr nebo jiný pracovněprávní vztah, anebo zda šlo o jiný právní vztah, není významné, jak byl označen právní úkon (projev vůle), na základě kterého mezi nimi byl založen právní vztah, ani jak je (byl) jeho účastníkem subjektivně hodnocen; rozhodující je - bez ohledu na to, jak účastníci následně hodnotí své právní postavení - objektivní okolnost, zda nastaly takové skutečnosti, s nimiž právní předpisy spojují vznik příslušného právního vztahu (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005 sp. zn. 21 Cdo 2137/2004, uveřejněného pod č. 30 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2006, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013 sp. zn. 21 Cdo 3356/2012).

Z uvedeného vztaženo na projednávanou věc vyplývá, že pro posouzení, zda mezi žalobcem a žalovaným, který žalobce podle skutkových zjištění soudů jmenoval dne 13. 10. 2006 vedoucím organizační složky žalovaného v České republice, vznikl pracovněprávní vztah, je významné, zda činnost vedoucího této organizační složky vykazovala znaky nesamostatné (závislé) práce, neboť v takovém případě by mohla být žalobcem vykonávána bez ohledu na subjektivní představy účastníků o povaze jejich právního vztahu - jen v pracovněprávním, a nikoli v občanskoprávním (obchodněprávním) vztahu se žalovaným (srov. též odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2006 sp. zn. 21 Cdo 1082/2005, v němž dovolací soud dovodil, že funkce vedoucího organizační složky právnické osoby patří mezi funkce vedoucích zaměstnanců vymezených v ustanovení § 27 odst. 5 zák. práce, u nichž se pracovní poměr zakládá jmenováním). Spočívala-li činnost vedoucího organizační složky žalovaného v České republice ve výkonu nesamostatné (závislé) práce žalobce pro žalovaného a vznikl-li proto mezi účastníky dne 13. 10. 2006 pracovněprávní vztah, nemohlo na této právní povaze jejich vztahu nic změnit ani to, že dne 28. 12. 2007 uzavřeli smlouvu, která měla upravit jejich vzájemná práva a povinnosti při výkonu funkce vedoucího organizační složky žalobcem, neboť v takovém případě by šlo s přihlédnutím k obsahu smlouvy o dohodu o pracovních podmínkách sjednanou mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem po vzniku pracovního poměru (popřípadě jiného pracovněprávního vztahu).

Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu, který dospěl k závěru o obchodněprávní povaze vztahu mezi účastníky, aniž by se zabýval tím, zda činnost žalobce ve funkci vedoucího organizační složky žalovaného v České republice vykazovala znaky nesamostatné (závislé) práce, kterou lze vykonávat jen v pracovněprávním vztahu, není správné. Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky toto usnesení zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu (Vrchnímu soudu v Praze) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. prosince 2016

JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu