21 Cdo 1519/2014
Datum rozhodnutí: 26.08.2014
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013, § 469a odst. 1 písm. b) obč. zák. ve znění do 31.12.2013, § 469a odst. 2 obč. zák. ve znění do 31.12.2013, § 241a odst. 1 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013, § 242 odst. 4 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013




21 Cdo 1519/2014



U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Ljubomíra Drápala v právní věci žalobkyně Bc. M. H. , zastoupené JUDr. Radoslavem Bolfem, advokátem se sídlem v Mělníku, Fibichova č. 218, proti žalovaným 1) J. H., 2) JUDr. M. O. , 3) M. S. a 4) J. O. , o určení dědického práva, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 14 C 116/2012, o dovolání žalovaného 2) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. března 2013, č.j. 24 Co 84/2013-132, takto:

I. Dovolání žalovaného 2) se odmítá .
II. Žalovaný 2) je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.900,50 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Radoslava Bolfa, advokáta se sídlem v Mělníku, Fibichova č. 218; jinak žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o.s.ř.):
Dovolání žalovaného 2) ze dne 30.5.2013, které bylo soudu prvního stupně doručeno dne 4.6.2013, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28.3.2013, č.j. 24 Co 84/2013-132, není podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31.12.2013 [(dále jen o.s.ř. ), neboť řízení bylo zahájeno přede dnem 1.1.2014 (srov. Čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony)] přípustné, jelikož rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [k otázce nedůvodnosti vydědění žalobkyně zůstavitelem podle § 469a odst. 1 písm. b) obč. zák. (ve znění účinném do 31.12.2013) srov. například rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9.8.1996, sp. zn. 6 Co 10/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 23, ročník 1998; rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.9.1997, sp. zn. 2 Cdon 86/97, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 21, ročník 1998; rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.4.2001, sp. zn. 30 Cdo 2214/2002, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 6, ročník 2005; usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18.10.2007, sp. zn. 21 Cdo 403/2007; rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.5.2008, č.j. 21 Cdo 1825/2007, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.11.2009, sp. zn. 21 Cdo 3992/2008] a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. Námitka dovolatele týkající se vázanosti odvolacího soudu nálezem Ústavního soudu ze dne 7.11.2012, sp. zn. I. ÚS 295/10, není důvodná, neboť Ústavní soud se ve zmiňovaném nálezu zabýval otázkou aplikace ustanovení § 469a odst. 2 obč. zák. (ve znění do 31.12.2013), jež na daný případ nedopadá, a proto z jeho právních názorů nelze činit pro projednávanou věc jakékoliv závěry. Pokud žalovaný 2) namítá porušení práva na spravedlivý proces, pak přehlíží skutečnost, že právo na spravedlivý proces nelze interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci bez dalšího. K podání dovolatele ze dne 11.6.2013, které bylo soudu prvního stupně doručeno až dne 11.7.2013, dovolací soud nepřihlédl, neboť jím bylo dovolání doplněno v rozporu s ustanovením § 242 odst. 4 o.s.ř. až po uplynutí dovolací lhůty.

V části, v níž dovolatel uplatnil jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o.s.ř. (vznáší-li výhrady proti správnosti a úplnosti skutkových zjištění a skutkového závěru, které byly pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující, tj. že žalobkyní projevený zájem o zůstavitele odpovídal charakteru již z dětství nastolených rodinných vazeb , a proti hodnocení důkazů odvolacím soudem), dovolání trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat.

Namítá-li žalovaný 2), že soudy porušily ustanovení § 87 zákona o rodině tím, že se dostatečně nezabývaly právy a povinnostmi potomka vůči rodiči, pak nebere náležitě v úvahu, že posouzení této otázky nebylo pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující, a tedy není způsobilé zpochybnit závěr o nedůvodnosti vydědění žalobkyně zůstavitelem, na němž dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá.

Konečně přípustnost dovolání nemohou založit ani námitky, jimiž dovolatel uplatňuje zmatečnostní vadu podle § 229 odst. 3 o.s.ř. [namítá-li, že odvolací soud jednal přesto, že byl vyrozuměn o tom, že se žalovaný 2) nemůže k soudu dostavit pro náhlý úraz a následnou hospitalizaci , a že soudu zaslal omluvu a žádost o přeložení nařízeného jednání ], neboť v této části neuplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o.s.ř. Dovolací soud sice smí ke zmatečnostem podle ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. přihlédnout (a to i když nebyly v dovolání uplatněny), avšak - jak vyplývá z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. - jen tehdy, je-li dovolání přípustné. Uvedený předpoklad v projednávané věci však naplněn není, neboť - jak uvedeno výše - dovolání žalovaného 2) proti rozsudku odvolacího soudu není podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného 2) proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o.s.ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. srpna 2014 JUDr. Roman Fiala předseda senátu