21 Cdo 1511/2011
Datum rozhodnutí: 15.05.2012
Dotčené předpisy: § 61 odst. 1 předpisu č. 65/1965Sb. ve znění do 31.12.2006, § 61 odst. 2 předpisu č. 65/1965Sb. ve znění do 31.12.2006




21 Cdo 1511/2011

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně Ing. E. M. , zastoupené Mgr. Jiřím Hrubanem, advokátem se sídlem v Brně, Antonínská č. 2, proti žalovanému J. K., zastoupenému JUDr. Margit Beranovou, advokátkou se sídlem v Brně, Rooseveltova č. 6/8, o náhradu mzdy, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 49 C 239/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. listopadu 2010 č.j. 15 Co 448/2009-328, takto:

I. Dovolání žalovaného se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 18.420,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Jiřího Hrubana, advokáta se sídlem v Brně, Antonínská č. 2.
O d ů v o d n ě n í :
Žalobkyně se (žalobou změněnou se souhlasem soudu) domáhala, aby jí žalovaný zaplatil 266.656,- Kč s 21% úrokem z prodlení od 1.1.1997 do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaný, pro kterého na základě pracovní smlouvy uzavřené na dobu neurčitou vykonávala od 16.8.1992 práci zástupce pro stavební činnost, administrativní práce, tlumočení v Brně na ul. Nerudova č. 10, s ní dopisem ze dne 29.4.1994 okamžitě zrušil pracovní poměr podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce z důvodu porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem, které bylo rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 16.1.2002 č.j. 15 Co 575/99-102 pravomocně shledáno neplatným. Vzhledem k tomu, že žalobkyně dne 3.5.1994 doporučeným dopisem oznámila žalovanému, že trvá na dalším zaměstnávání, je přesvědčena, že od tohoto dne jsou v jejím případě splněny zákonné podmínky § 61 odst. 1 zák. práce pro přiznání náhrady mzdy až do 31.12.1996, kdy začala intenzivněji podnikat a má za to, že se vydala již vlastní cestou . Do té doby však byla její finanční situace bez příjmů od žalovaného velmi tíživá, její životní úroveň a životní úroveň celé její rodiny výrazným způsobem poklesla , když přes veškerou snahu nebyla schopna najít odpovídající zaměstnání, a to především kvůli tomu, jakým způsobem s ní žalovaný ukončil pracovní poměr. Po žalovaném proto požadovala náhradu mzdy za období 32 měsíců ve výši jejího průměrného výdělku, který činil v rozhodném období 8.333,- Kč .

Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 24.10.2005 č.j. 49 C 239/99-170 uložil žalovanému, aby žalobkyni zaplatil 49.998,- Kč, žalobu ve zbytku ohledně částky 216.658,- Kč s úroky z prodlení zamítl a rozhodl, že žalobkyně povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 55.201,- Kč k rukám advokáta JUDr. Jiřího Veselého a na náhradě nákladů řízení státu 78,- Kč . Ve věci samé dospěl k závěru, že žalobkyně, s níž žalovaný dne 29.4.1994 neplatně okamžitě zrušil pracovní poměr a která dopisem ze dne 2.5.1994 oznámila žalovanému, že trvá na dalším zaměstnávání, má právo na náhradu mzdy podle ustanovení § 61 odst. 1 zák. práce pouze za šest měsíců od května do října 1994 ve výši průměrného výdělku 8.333,- Kč měsíčně, kterou žalobkyně uplatnila v žalobě a žalovaný s touto částkou souhlasil , byť soud má za prokázáno, že průměrný měsíční výdělek žalobkyně činil podle § 17 odst. 1 a 2 zákona o mzdě částku 9.172,- Kč . Ve zbytku soud prvního stupně žalobu zamítl s poukazem na ustanovení § 61 odst. 2 zák. práce z toho důvodu, že žalobkyně v rozhodné době měla živnostenské oprávnění, na základě kterého podnikala, dále měla na základě uzavřené smlouvy s německou firmou GÜSE výhradní zastoupení pro Českou republiku v zásobování zbožím této firmy od roku 1992 téměř 10 let , a kromě toho byla zaměstnána na 7,5 hod. týdně firmou Čtyřlístek s.r.o. a na 100 hod. ročně firmou GATE s.r.o. .

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně usnesením ze 8.1.2008 č.j. 15 Co 334/2006-198 rozsudek soudu prvního stupně v zamítavé části výroku I. ohledně povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni 216.658,- Kč a ohledně 21% úroku z prodlení z částky 266.565,- Kč od 1.1.1997 do zaplacení a ve výrocích o nákladech řízení účastníků a státu zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně zcela zásadní procesní pochybení spočívající v tom, že, ačkoli žalobkyně již v původní žalobě spolu s neplatností okamžitého zrušení pracovního poměru zcela jasně a nezaměnitelně uplatnila i nárok na náhradu mzdy, přesto byla usnesením soudu prvního stupně vyzvána k opravě a doplnění žaloby, na které žalobkyně reagovala podáním ze dne 15.10.2003, ve kterém vylíčila původně zcela jasně uvedené rozhodující skutečnosti poněkud jinak (namísto průměrného výdělku ve výši 9.172,- Kč vycházela z částky 8.333,- Kč). Na tuto procesní situaci však soud prvního stupně nijak nereagoval a disproporci, která vznikla mezi původně uplatněným návrhem a podáním žalobkyně ze dne 15.10.2003 , postupem podle ustanovení § 95 a § 96 o.s.ř. neodstranil. Kromě toho odvolací soud upozornil soud prvního stupně, aby v dalším řízení neopomenul, že při zjišťování výše průměrného výdělku nemůže vyjít ze shodných tvrzení účastníků a že při rozhodování podle ustanovení § 61 odst. 2 zák. práce o snížení, příp. nepřiznání náhrady mzdy není podstatná sociální situace žalobkyně, ale to, zda byla žalobkyně v mezidobí někde zaměstnána, jakou práci tam konala, jakého výdělku tam dosáhla, příp. z jakého důvodu se do práce nezapojila.

Městský soud v Brně (poté, co připustil změnu žaloby podle podání žalobkyně ze dne 15.10.2003) rozsudkem ze dne 9.4.2009 č.j. 49 C 239/99-267 uložil žalovanému, aby žalobkyni zaplatil 24.999,- Kč, ve zbytku, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 241.657,- Kč a úrok z prodlení ve výši 21% z částky 266.565,- Kč od 1.1.1997 , žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 121.360,- Kč k rukám advokátky JUDr. Margit Beranové a na náhradě nákladů řízení státu 3.267,- Kč a že žalovaný je povinen zaplatit na náhradě nákladů řízení státu 338,- Kč. Po doplnění řízení soud prvního stupně (kromě již pravomocně přiznané náhrady mzdy za prvních šest měsíců) přiznal žalobkyni náhradu mzdy ještě za další 3 měsíce (od 1.11.1994 do 31.1.1995 v požadované výši 8.333,- Kč měsíčně) z toho důvodu, že na toto období měla žalobkyně živnostenské oprávnění a dohodu o výhradním zastoupení (firmy GÜSE) a že pracovní smlouvu s firmou Čtyřlístek s.r.o. odmítla uzavřít na období únor 1995 a dále . Za další období od 1.2.1995 pak náhradu mzdy žalobkyni nepřiznal proto, že žalobkyně v tomto období měla živnostenský list, podnikala, nenahlásila se a nebyla vedena na Úřadě práce jako zájemce o zaměstnání (podle vyjádření žalobkyně z důvodu, aby nepřišla o výhradní zastoupení pro firmu GÜSE) a s eventuelním zájemcem o zaměstnání (firmou Čtyřlístek s.r.o.) neuzavřela pracovní poměr v plném rozsahu, jak mohla , ale pouze na 7,5 hod. týdně , přičemž řádně nevysvětlila, proč v této firmě nepracovala ve větším rozsahu . Soud prvního stupně proto ve zbytku žalobu zamítl, když část nároku, to v rozsahu 8 měsíců spolu úroky z prodlení z celé jistiny, o něž žalobkyně podáními ze dne 15.10.2003 a 20.4.2005 rozšířila svůj původní požadavek, byla navíc k námitce žalovaného promlčena.

K odvolání obou účastníků Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 30.11.2010 č.j. 15 Co 448/2009-328 změnil rozsudek soudu prvního stupně v části napadeného výroku I. tak, že žalovanému uložil, aby zaplatil žalobkyni 170.130,- Kč, v další napadené části zamítavého výroku I. ohledně částky 46.528,- Kč a ohledně úroků z prodlení ve výši 21% z částky 266.656,- Kč od 1.1.1997 do zaplacení tento rozsudek potvrdil a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 141.241,75 Kč k rukám advokáta Mgr. Jiřího Hrubana a ČR Městskému soudu v Brně na náhradě nákladů řízení 2.275,- Kč a že žalobkyně je povinna zaplatit ČR Městskému soudu v Brně na náhradě nákladů řízení 1.225,- Kč. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že znovu v napadeném rozsudku rozhodoval o částce 266.656,- Kč, aniž přihlédl k již pravomocnému rozhodnutí o zaplacení částky 49.999,- Kč . Protože zamítavým výrokem soudu prvního stupně byl vyčerpán celý (zbývající) předmět řízení , odvolací soud přezkoumával napadený rozsudek ve vztahu k částce 216.658,- Kč s 21% úrokem z prodlení z částky 266.656,- Kč od 1.1.1997 do zaplacení , o níž dosud nebylo pravomocně rozhodnuto. Ve věci samé odvolací soud vycházel ze zjištění, že žalobkyně měla uzavřeny dohody o pracovní činnosti (na provádění projektových prací a prací s tím souvisejících) se společností Čtyřlístek spol. s r.o. na období od 1.3.1995 do 30.6.1995 na sjednanou pracovní dobu 7,5 hodin s odměnou 17,- Kč za hodinu a až 65% prémií, a dále na období od 2.1.1996 do 31.5.1996 s týdenní pracovní dobou nepřesahující 21,5 hodiny s odměnou 21,- Kč za hodinu a až 65% prémií; kromě toho žalobkyně na základě živnostenského listu (vystaveného dne 9.3.1993) vykonávala činnosti podle odbytové smlouvy ze dne 18.11.1994 jako prodejce zajišťující odbyt dohodnutého prodejního programu německé firmy GÜSE a podle dohody o provedení práce ze dne 3.10.1994 za sjednanou odměnu 2.100,- Kč provedla pasportizaci zeleně v areálech VÚT v Brně. Podle znaleckého posudku Ing. Jaroslava Zlatohlávka žalobkyně za dobu od 3.1.1994 do konce roku 1994 dosáhla příjmu pravděpodobně ve výši 1.728,- Kč, v období roku 1995 nedosáhla žádných příjmů, resp. její celkové vykázané příjmy byly nižší než výdaje na podnikatelskou činnost, a v roce 1996 ze stejných důvodů nedosáhla žádných příjmů . Za tohoto stavu, kdy žalovaný v řízení zejména tvrdil , že žalobkyně nebyla vedena na úřadu práce jako uchazečka o zaměstnání a že nelze přičítat k jeho tíži, že žalobkyně (ač je vysokoškolsky vzdělaná osoba s dlouholetou praxí) dosahovala ze svého podnikání pouze symbolických příjmů , má odvolací soud za to, že žalovaný přes poučení soudu nesplnil povinnost tvrzení a důkazní o tom, že se žalobkyně mohla zapojit do práce v místě sjednaném pracovní smlouvou pro výkon práce nebo v místě, které lze z hlediska daného účelu považovat za rovnocenné místu sjednanému pro výkon práce, a to za podmínek rovnocenných nebo dokonce výhodnějších, než by měla při výkonu práce podle pracovní smlouvy u žalovaného, přičemž podle názoru odvolacího soudu obecné tvrzení o tom, že žalobkyně nevyvinula dostatečnou aktivitu k tomu, aby mohla zaměstnání získat, není z hlediska ustanovení § 61 odst. 2 zák. práce dostatečné . Vzhledem k uvedenému dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že důvody k přiznání náhrady mzdy po skončení pracovního poměru za dobu delší než 6 měsíců byly v daném konkrétním případě splněny , když jak zdůraznil - žalobkyně v řízení prokázala, že nepracovala ani nepodnikala za podmínek v zásadě rovnocenných s podmínkami, které by měla při výkonu práce podle pracovní smlouvy, a žalovaný neprokázal, že by za těchto podmínek pracovat, případně podnikat mohla . Protože nebyly dány dle názoru odvolacího soudu ani důvody pro snížení náhrady mzdy, neboť výdělek žalobkyně ve vymezeném období nebyl pravidelný a jeho výše byla oproti mzdě dosahované u žalovaného spíše symbolická , přiznal žalobkyni náhradu mzdy za období od listopadu 1994 v rozsahu sníženém o částku 46.528,- Kč, ohledně níž (a také úroků z prodlení) byl nárok žalobkyně promlčen, a zavázal žalovaného k zaplacení částky 170.130,- Kč .

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání z důvodu dle ust. § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř . Vyslovil nesouhlas s názorem odvolacího soudu o tom, že žalovaný nesplnil povinnost tvrzení a důkazní o tom, že se žalobkyně mohla zapojit do práce v místě sjednaném pracovní smlouvou pro výkon práce nebo v místě, které lze z hlediska daného účelu považovat za rovnocenné místu sjednanému pro výkon práce, a to za podmínek rovnocenných nebo dokonce výhodnějších, než by měla při výkonu práce podle pracovní smlouvy. Podle názoru žalovaného bylo v řízení před soudem prvního stupně prokázáno, že žalobkyně odmítla nastoupit do fy Čtyřlístek s.r.o. na plný úvazek, nenahlásila se na Úřad práce jako zájemce o zaměstnání, neboť, jak sama uvedla, nechtěla přijít o výhradní zastoupení fy GÜSE , a navíc většinu rozhodného období pobývala mimo ČR v zahraničí v SRN . Dále zdůraznil, že žalobkyně měla od roku 1992 živnostenské oprávnění a byla vlastnicí rozsáhlých zemědělských pozemků, a tedy měla všechny podmínky pro podnikání v oboru zemědělství . S ohledem na judikaturu dovolacího soudu poukázal rovněž na skutečnost, že žalobkyně je vysokoškolsky vzdělaná osoba s dlouholetou praxí, bez zdravotního omezení , a tudíž nelze přičítat k tíži zaměstnavatele, že při svém podnikání dosahovala symbolických příjmů . Za tohoto stavu podle názoru dovolatele nelze chování žalobkyně hodnotit jako korektní vůči zaměstnavateli, neboť je zřejmé, že tato vědomě a účelově zanedbávala možnost vydělat si odpovídající finanční částky . Žalovaný navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně navrhla, aby dovolání žalovaného bylo jako zjevně bezdůvodné odmítnuto, příp. zamítnuto, neboť podle jejího názoru nelze argumentaci žalovaného, která nepřináší žádná nova , považovat za opodstatněnou.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle usta­novení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř dovolání pří­pustné, přezkou­mal napadený měnící rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat vzhledem k tomu, že se žalobkyně domáhá náhrady mzdy, která jí měla vzniknout v letech 1994 až 1996 podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30.9.1999, tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 167/1999 Sb., kterým se mění zákon č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 9/1991 Sb., o zaměstnanosti a působnosti orgánů České republiky na úseku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 368/1992 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (srov. § 364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce) - dále jen zák. práce .

Podle ustanovení § 61 zák. práce dal-li zaměstnavatel zaměstnanci neplatnou výpověď nebo zrušil-li s ním neplatně pracovní poměr okamžitě nebo ve zkušební době a oznámil-li zaměstnanec zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, jeho pracovní poměr trvá i nadále a zaměstnavatel je povinen poskytnout mu náhradu mzdy. Tato náhrada přísluší zaměstnanci ve výši průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru.

Rozvázání pracovního poměru výpovědí nebo jiným zákonem stanoveným způsobem je neplatné, jen jestliže jeho neplatnost byla určena pravomocným soudním rozhodnutím (srov. například právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19.3.1997 sp. zn. 2 Cdon 475/96, uveřejněný pod č. 75 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997).

Podle ustálené judikatury náhrada mzdy poskytovaná podle ustanovení § 61 odst. 1 zák. práce je důsledkem neplnění povinností zaměstnavatele, který je povinen přidělovat zaměstnanci trvajícímu na tom, aby ho dále zaměstnával, práci podle ustanovení § 35 odst.1 písm. a) zák. práce v souladu s pracovní smlouvou. Zaměstnanec má nárok na tuto náhradu mzdy, jen jestliže je připraven, schopen a ochoten práci v souladu s pracovní smlouvou vykonávat; není-li připraven a schopen tuto práci konat (například pro nemoc nebo pro jinou překážku v práci), nelze mu za tuto dobu poskytnout náhradu mzdy podle ustanovení § 61 odst.1 zák. práce (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku býv. Nejvyššího soudu ze dne 22.12.1969 sp. zn. 6 Cz 72/69, uveřejněném pod č. 90 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1970, a v Závěrech ze semináře uspořádaného dne 19.6.1975 k některým ustanovením zákoníku práce změněným nebo doplněným ustanoveními zákona č. 20/1975 Sb., uveřejněných pod č. 51 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1975).

Nárok na náhradu mzdy podle ustanovení § 61 odst. 1 zák. práce má tedy nikoli sankční charakter jak mylně ve svém předešlém kasačním usnesení uvažoval odvolací soud ale charakter ekvivalentu mzdy, kterou si zaměstnanec nemohl vydělat v důsledku toho, že mu zaměstnavatel v rozporu s ustanovením § 35 odst.1 písm. a) zák. práce neumožnil konat práci, k níž se zavázal podle pracovní smlouvy a kterou byl připraven, schopen a ochoten pro zaměstnavatele konat. O situaci, kdy zaměstnanec není připraven a schopen tuto práci konat, a tudíž mu nelze za tuto dobu přiznat náhradu mzdy podle ustanovení § 61 odst.1 zák. práce, by se mohlo jednat také v případě, že se zaměstnanec dlouhodobě zdržuje v zahraničí. Namítá-li ovšem žalovaný v dovolání tuto skutečnost, potom nelze přehlédnout, že podle zjištění soudu prvního stupně (které odvolací soud nijak nezpochybnil) měla žalobkyně pobývat dlouhodobě mimo republiku, a to 6 měsíců, v Německé republice v době od 1.5.1994 do 30.10.1994; o nároku žalobkyně na náhradu mzdy za toto období však již bylo v tomto řízení pravomocně rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 24.10.2005 č.j. 49 C 239/99-170, a tudíž tato část nároku již není (nemůže být) předmětem dovolacího přezkumu.

Předmětem dovolacího řízení je v rozsahu, v jakém nebyl promlčen, nárok žalobkyně na náhradu mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením ze strany žalovaného, který je požadován za období přesahující šest měsíců, tj. od 1.11.1994 do 30.4.1996. Opodstatněnost, případně rozsah tohoto nároku jak z toho správně vycházel odvolací soud závisí na posouzení otázky, zda v projednávané věci byly naplněny důvody pro snížení či nepřiznání náhrady mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru podle ustanovení § 61 odst. 2 zák. práce.

Podle ustanovení § 61 odst. 2 zák. práce přesahuje-li celková doba, za kterou by měla být zaměstnanci poskytnuta náhrada mzdy, šest měsíců, může soud na žádost zaměstnavatele jeho povinnost k náhradě mzdy za další dobu přiměřeně snížit, popřípadě náhradu mzdy zaměstnanci vůbec nepřiznat; soud při svém rozhodování přihlédne zejména k tomu, zda byl zaměstnanec mezitím jinde zaměstnán, jakou práci tam konal a jakého výdělku dosáhl nebo z jakého důvodu se do práce nezapojil.

Podle ustálené judikatury základním hlediskem při rozhodování soudu o tom, zda na žádost zaměstnavatele sníží, popřípadě nepřizná zaměstnanci náhradu mzdy za dobu přesahující šest měsíců, je skutečnost, zda zaměstnanec byl po neplatném rozvázání pracovního poměru zaměstnán u jiného zaměstnavatele, popřípadě zda se do práce u jiného zaměstnavatele nezapojil z vážného důvodu. Významné při tom je zejména to, zda se zaměstnanec zapojil nebo mohl zapojit do práce v místě sjednaném pracovní smlouvou pro výkon práce nebo v místě, které lze z hlediska daného účelu považovat za rovnocenné místu sjednanému pro výkon práce (například v místě bydliště zaměstnance), nebo v místě, které lze z hlediska daného účelu považovat pro zaměstnance za výhodnější než místo sjednané pro výkon práce (například místo v obci bezprostředně sousedící s obcí bydliště zaměstnance, který do vzdálenějšího místa sjednaného pro výkon práce denně dojíždí), anebo v místě, které lze z hlediska daného účelu považovat pro zaměstnance za výhodnější než místo sjednané pro výkon práce (například v jiné obci nebo kraji), zda zaměstnanec vykonával nebo mohl vykonávat takovou práci, která odpovídá druhu práce sjednanému v pracovní smlouvě, nebo práci, která je sjednanému druhu práce rovnocenná, anebo práci, jejíž výkon je pro zaměstnance výhodnější než v pracovní smlouvě sjednaný druh práce, a jakou mzdu za vykonanou práci obdržel nebo by mohl (kdyby takovou práci vykonával) obdržet. K přiměřenému snížení, popřípadě k nepřiznání náhrady mzdy podle ustanovení § 61 odst. 2 zák. práce může soud z těchto hledisek přistoupit jen tehdy, je-li možné po zhodnocení všech okolností případu dovodit, že zaměstnanec se zapojil nebo mohl zapojit do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek v zásadě rovnocenných nebo dokonce výhodnějších, než by měl při výkonu práce podle pracovní smlouvy, kdyby zaměstnavatel plnil svou povinnost přidělovat mu tuto práci. Kdyby se zaměstnanec zapojil nebo mohl zapojit do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek neodpovídajících těm, za kterých by konal práci u zaměstnavatele v případě, že by mu přiděloval práci v souladu s pracovní smlouvou, nebylo by z hlediska daného účelu možné po zaměstnanci spravedlivě požadovat, aby se po neplatném rozvázání pracovního poměru do takové práce vůbec zapojil; jestliže tak přesto učinil, nemůže to vést k závěru, že má být požadovaná náhrady mzdy snížena nebo dokonce nepřiznána (k tomu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 17.12.2003, sp. zn. 21 Cdo 1103/2003, uveřejněný pod č. 30 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).

Uvedené zásady platí také v případě, že zaměstnanec po neplatném rozvázání pracovního poměru začal vykonávat (jako fyzická osoba na vlastní účet) podnikatelskou činnost. Protože rovněž podnikání je pro fyzické osoby zdrojem výdělku, může soud k přiměřenému snížení, popřípadě k nepřiznání náhrady mzdy podle ustanovení § 61 odst. 2 zák. práce v tomto případě přistoupit jen tehdy, je-li možné dovodit, že zaměstnanec vykonával svou podnikatelskou činnost za podmínek v zásadě rovnocenných nebo dokonce výhodnějších, než by měl při výkonu práce podle pracovní smlouvy, kdyby zaměstnavatel plnil svou povinnost přidělovat mu tuto práci (srov. bod V. Stanoviska Občanskoprávního a Obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 9.6.2004 k některým otázkám rozhodování soudů ve věcech nároků z neplatného rozvázání pracovního poměru podle ustanovení § 61 zák. práce, sp. zn. Cpjn 4/2004, které bylo uveřejněno pod č. 85 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004).

Vzhledem k tomu, že soud smí snížit, popřípadě vůbec nepřiznat, náhradu mzdy jen na žádost zaměstnavatele a že jde o opatření, kterým se zaměstnanci odpírá zčásti, popřípadě zcela nárok na náhradu mzdy založený ustanovením § 61 odst. 1 zák. práce, je třeba sdílet názor odvolacího soudu, že procesní povinnost tvrdit a prokázat skutečnosti o tom, že jsou splněny předpoklady uvedené v ustanovení § 61 odst. 2 zák. práce, má zaměstnavatel, který také nese za řízení procesní odpovědnost za to, že tyto povinnosti nesplní (tzv. břemeno tvrzení a důkazní) (k tomu srov. též rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9.3.2006 sp. zn. 21 Cdo 784/2005, uveřejněný pod č. 111 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006, na který poukazuje rovněž žalovaný v dovolání). Zaměstnavatel aby ve sporu byl úspěšný - tedy musí nejen tvrdit, že zaměstnanec se zapojil nebo mohl zapojit do práce u jiného zaměstnavatele (vykonával nebo mohl vykonávat podnikatelskou činnost) za podmínek v zásadě rovnocenných nebo dokonce výhodnějších, než by měl při výkonu práce podle pracovní smlouvy, kdyby zaměstnavatel plnil svou povinnost přidělovat mu tuto práci, ale musí též prokázat, že se zaměstnanec do takové práce zapojil nebo že zde taková možnost (v konkrétních okolnostech případu) skutečně byla, že se jednalo o práci za podmínek v zásadě rovnocenných nebo dokonce výhodnějších a že tuto možnost zaměstnanec bez přiměřeného důvodu nevyužil. Jinak řečeno, nejde jen jak se dovolatel mylně domnívá o teoretickou možnost zapojení se do práce či do podnikání (poukazuje-li na skutečnost, že žalobkyně je vysokoškolsky vzdělaná osoba s dlouholetou praxí, bez zdravotního omezení a je vlastnicí rozsáhlých zemědělských pozemků), ale též o prokázání výše uvedených rozhodných skutečností. Na těchto právních názorech, které již v minulosti vyslovil, dovolací soud nadále setrvává a neshledává žádné důvody k jejich změně.

V projednávané věci odvolací soud jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku - při rozhodování o důvodnosti požadavku žalovaného na snížení, resp. nepřiznání náhrady mzdy žalobkyni za dobu přesahující 6 měsíců podle ustanovení § 61 odst. 2 zák. práce z výše uvedených obecně přijímaných právním názorů vycházel. Na základě výsledků provedeného dokazování důvodně akcentoval, že v rozhodném období žalobkyně měla uzavřeny dohody o pracovní činnosti (na provádění projektových prací a prací s tím souvisejících) se společností Čtyřlístek spol. s r.o. v Brně-Bystrci od 1.3.1995 do 31.5.1995 a od 1.6.1995 do 30.6.1995 na sjednanou pracovní dobu 7,5 hod. v celkovém rozsahu 473 a 165 hodin (s odměnou 17,- Kč za hodinu a až 65% prémií) a dále na období od 2.1.1996 do 31.5.1996 na týdenní pracovní dobu nepřesahující 21,5 hod. (s odměnou 21,- Kč za hodinu a až 65% prémií), dále že na základě živnostenského listu vykonávala činnosti podle odbytové smlouvy ze dne 18.11.1994 jako prodejce zajišťující odbyt dohodnutého prodejního programu německé firmy GÜSE a podle dohody o provedení práce ze dne 3.10.1994 za sjednanou odměnu 2.100,- Kč provedla za dobu nepřesahující 6 dnů pasportizaci zeleně v areálech VÚT v Brně, a že podle závěrů znaleckého posudku vypracovaného Ing. Jaroslavem Zlatohlávkem za uvedené práce a podnikatelskou činnost dosáhla za dobu od 3.1.1994 do konce roku 1994 příjmu pravděpodobně ve výši 1.728,- Kč, v období roku 1995 nedosáhla žádných příjmů, resp. její celkové vykázané příjmy byly nižší než výdaje na podnikatelskou činnost, a v roce 1996 ze stejných důvodů nedosáhla žádných příjmů . Vzhledem k tomu, že žalobkyně pracovala u žalovaného na základě pracovní smlouvy uzavřené na dobu neurčitou za mzdu, která činila cca 9.000,- Kč měsíčně, je nepochybné, že odvolací soud za daného skutkového stavu v souladu se zákonem dovodil, že žalobkyně nepracovala ani nepodnikala za podmínek v zásadě rovnocenných s podmínkami, které by měla při výkonu práce podle pracovní smlouvy u žalovaného .

Žalovaný v dovolání ve prospěch svých úvah, že se žalobkyně mohla zapojit do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek v zásadě rovnocenných nebo dokonce výhodnějších, než by měla při výkonu práce podle pracovní smlouvy, kdyby žalovaný plnil svou povinnost přidělovat jí tuto práci, ale že tuto možnost bez přiměřeného důvodu nevyužila, mimo jiné namítá, že v řízení před soudem prvního stupně bylo prokázáno, že žalobkyně odmítla nastoupit do fy Čtyřlístek s.r.o. na plný úvazek . I když odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku neuvedl, jak hodnotí skutečnost, že mezi žalobkyní a firmou Čtyřlístek spol. s r.o. nebyla uzavřena smlouva o vedlejším pracovním poměru , jejíž návrh (nepodepsaný žádnou ze smluvních stran) je založen ve spise, podle níž měla žalobkyně pro firmu Čtyřlístek spol. s r.o. vykonávat od 1.3.1995 do ukončení soudního sporu s hlavním zaměstnavatelem projekční práce v rozsahu 37,5 hod. týdně podle svých možností v prostorách firmy Brno-Bystrc , nelze přehlédnout, že žalobkyně od 1.3.1995 se jmenovanou firmou skutečně navázala (na základě dohod o pracovní činnosti) pracovněprávní vztah na celkový rozsah práce 638 hodin, kterou měla vykonat v období od 1.3.1995 od 30.6.1995, což odpovídá původně navrhovanému pracovnímu úvazku 37,5 hodin týdně. Protože odměna žalobkyně za dohodnuté práce (sjednaná ve výši 17,- Kč za hodinu + až 65% prémie) mohla měsíčně dosáhnout (a také - jak vyplývá z výplatných lístků od firmy Čtyřlístek spol. s r.o. tolik skutečně dosáhla) jen do zhruba poloviny průměrného výdělku, než jakého dosahovala v pracovním poměru u žalovaného, nelze důvodně uvažovat o tom, že by u jmenované firmy pracovala (mohla pracovat) za rovnocenných nebo dokonce výhodnějších podmínek, než by měla při výkonu práce podle pracovní smlouvy, kdyby žalovaný plnil svou povinnost přidělovat jí tuto práci, a že tak vědomě a účelově zanedbávala možnost vydělat si odpovídající finanční částky .

Poukazuje-li dovolatel v této souvislosti rovněž na skutečnost, že žalobkyně měla od roku 1993 živnostenský list, potom přehlíží, že zaměstnanci nemůže jít bez dalšího k tíži, že si za účelem podnikání zajistí živnostenské oprávnění; rozhodující z hlediska ustanovení § 61 odst. 2 zák. práce je, zda vykonával nebo mohl vykonávat podnikatelskou činnost za podmínek v zásadě rovnocenných nebo dokonce výhodnějších, než by měl při výkonu práce podle pracovní smlouvy, kdyby zaměstnavatel plnil svou povinnost přidělovat mu tuto práci, což však v případě žalobkyně jak uvedeno výše zjištěno nebylo. V neprospěch žalobkyně konečně nelze bez dalšího hodnotit ani okolnost, že v průběhu rozhodného období nebyla evidována na úřadu práce jako uchazečka o zaměstnání, jestliže z výsledků provedeného dokazování ani z obsahu spisu nevyplývá, že se tím žalobkyně skutečně připravila o možnost získat jiné vhodné zaměstnání, v němž by mohla pracovat za rovnocenných podmínek jako u žalovaného.

Z uvedeného vyplývá, že napadený měnící rozsudek odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o nároku žalobkyně na náhradu mzdy ve výši 170.130,- Kč, je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu věcně správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst.1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného podle ustanovení § 243b odst. 2, části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.

V dovolacím řízení vznikly žalobkyni náklady, které spočívají v odměně za zastupování advokátem ve výši 18.120,- Kč [srov. § 3 odst.1 bod 5, § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č.110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), tedy celkem 18.420,- Kč. Protože dovolání žalovaného bylo zamítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby žalobkyni tyto náklady nahradil. Žalovaný je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalobkyni v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 15. května 2012

JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu