21 Cdo 151/2016
Datum rozhodnutí: 23.02.2017
Dotčené předpisy: § 100 odst. 1 předpisu č. 440/1964Sb. ve znění do 31.08.2012, § 106 předpisu č. 40/1964Sb. ve znění do 31.08.2012, § 4b předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 31.12.2012, § 2 odst. 3 předpisu č. 40/1964Sb. ve znění do 31.08.2012




21 Cdo 151/2016

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. v právní věci žalobkyně NICOTRANS a.s., se sídlem v Českých Budějovicích, Hlinská č. 457/2A, IČO 260 33 321, zastoupené Mgr. Eduardem Křiklavou, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Jeronýmova č. 174/2, proti žalované J. R., o zaplacení 58.537,26 Kč s příslušenstvím, za účasti České pojišťovny, a.s., se sídlem v Praze 1, Spálená č. 75/16, IČO 452 72 956, jako vedlejšího účastníka na straně žalované, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 30 C 370/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. října 2015 č. j. 19 Co 1566/2015-112, takto:

I. Dovolání žalobkyně se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :
Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Českých Budějovicích dne 15.10.2014 domáhala, aby jí žalovaná zaplatila na náhradě škody celkem 58.537,26 Kč se zákonnými úroky z prodlení od 1.10.2014 do zaplacení. Žalobu zdůvodnila tím, že žalovaná, která pracovala jako řidička, poškodila dne 9.8.2012 při odjíždění z rampy areálu Kaufland v Táboře pravé křídlo zadních vrat chladírenského návěsu RZ 1C4 4900. Protože dodavatel nebyl schopen dodat náhradní díly, byla oprava návěsu provedena až v létě 2014, a na opravu byla vynaložena částka 58.537,26 Kč. Vzniklou škodu žalobkyně projednala se žalovanou, sepsala s ní předpis náhrady škody, ve kterém předepsala žalobkyni k náhradě částku 58.537,26 Kč; žalovaná v tomto předpisu uznala svou odpovědnost za vzniklou škodu. Žalovaná však nic nezaplatila, neboť zjevně spoléhala na to, že za ni bude plnit pojišťovna.

Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 3. 4. 2015 č. j. 30 C 370/2014-83 žalované uložil, aby zaplatila žalobkyni 58.537,26 Kč s úroky z prodlení ve výši 8,05% ročně z částky 58.537,26 Kč od 1.10.2014 do zaplacení a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení společně a nerozdílně s vedlejším účastníkem řízení 52.972,60 Kč k rukám advokáta Mgr. Eduarda Křiklavy. Soud prvního stupně vycházel z toho, že promlčecí doba počíná běžet ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé, tedy od splatnosti dluhu. V daném případě bylo jasné, kdo je škůdcem, výše škody byla zřejmá po provedení opravy. Závěr vedlejšího účastníka, že promlčecí doba běží od vyhotovení předpisu náhrady škody dne 14.8.2012, je spekulativní, neboť v té době žalobkyně přesnou výši škody nevěděla, a v průběhu doby do provedení opravy se mohly náklady potřebné na opravu měnit. Navíc, pokud žalovaná souhlasila s tím, že žalobkyni zaplatí náhradu škody až poté, co bude provedena oprava, došlo k posunu splatnosti tohoto dluhu, a tedy i k posunu počátku běhu promlčecí doby. K promlčení nároku na náhradu škody tak nedošlo.

K odvolání vedlejšího účastníka Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 1.10.2015 č.j. 19 Co 1566/2015-112, ve znění opravného usnesení ze dne 18.11.2015 č.j. 19 Co 1566/2015-123, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 58.537,26 Kč s příslušenstvím, zamítl, a rozhodl, že žalovaná nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů a že žalobkyně je povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi na straně žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 14.804 Kč. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že žalovaná svůj závazek z titulu náhrady škody co do důvodu a výše neuznala a že se žalobcem neuzavřela ani písemnou dohodu o způsobu náhrady škody ve smyslu ustanovení § 263 odst. 2 zák. práce. Dovodil, že v daném případě byly splněny předpoklady odpovědnosti za škodu ve smyslu ustanovení § 250 odst. 1 zák. práce, avšak oproti názoru soudu prvního stupně dospěl k závěru, že požadovaný nárok je promlčen. Zdůraznil, že v případě nároku na náhradu škody se nevychází podle ustanovení § 101 obč. zák. z toho, že možnost uplatnit nárok u soudu nastává splatností dluhu, nýbrž z ustanovení § 106 obč. zák., kde je upravena subjektivní dvouletá promlčecí doba, která běží ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, a dále objektivní tříletá promlčecí doba, která běží ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla. Otázka splatnosti nemá na běh promlčecí doby vliv, a proto je bez významu souhlas žalované, že škodu svému zaměstnavateli zaplatí až po opravě, a to za situace, kdy žalovaná písemně neuznala peněžitý nárok žalobce co do důvodu a výše a neuzavřela ani písemnou dohodu o způsobu náhrady škody . Protože poškozený se dozví o škodě tehdy, jakmile zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně (přibližně) i její rozsah, je zřejmé, že žalobkyně již dne 10.8.2012, kdy vedoucí technického oddělení B. po obhlídce poškozeného návěsu odhadl rozsah poškození a náklady na výměnu dveří, věděla o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Uplatnění námitky promlčení dobrým mravům zásadně neodporuje, neboť institut promlčení je institutem zákonným, a v daném případě uplatnění námitky promlčení není výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že uzavřením dohody mezi žalobkyní a žalovanou došlo k určení časového okamžiku, kdy nastane splatnost náhrady škody. Tato dohoda o okamžiku splatnosti, že žalovaná zaplatí náhradu škody až po opravě návěsu, je dohodou podle ustanovení § 516 obč. zák., jejíž uzavření není zákoníkem práce, ani občanským zákoníkem zakázáno, a účastníci jsou takovou dohodou vázáni. Uzavřená dohoda měla pro žalobkyni ten důsledek, že nebyla oprávněna po žalované požadovat zaplacení náhrady škody dříve, nežli opravila nebo nechala opravit poškozený návěs. To také znamená, že do té doby nemohla a nebyla náhrada škody splatná a žalovaná neměla na zaplacení náhrady škody do té doby nárok, protože právo na náhradu škody sice existovalo, ale nebylo splatné. Teprve okamžikem opravy návěsu vznikl žalobkyni vůči žalované nárok na zaplacení náhrady škody a teprve tehdy mohla uplatnit svůj nárok u soudu. Dospěl-li odvolací soud k závěru, že otázka splatnosti náhrady škody nemá na běh promlčecí doby vliv, vyslovil tím vlastně názor, že k promlčení práva na náhradu škody může dojít dříve, než se toto právo stane splatným. Dovolatelka dále namítala, že v případě, jestliže by právní posouzení věci odvolacím soudem bylo správné, bylo by nemravné vznést námitku promlčení a trvat na ní poté, co byla žalovanou ujištěna, že splatnost náhrady škody byla dohodnuta až na okamžik po opravě poškozeného návěsu. Jestliže žalobkyně vyčkávala s uplatněním svého nároku v souladu s uzavřenou dohodou až do doby opravy poškozeného návěsu, pak uplatnění námitky promlčení se za tohoto stavu příčí dobrým mravům a je výrazem zneužití výkonu práva na úkor žalobkyně.

Vedlejší účastník uvedl, že otázka splatnosti nemá na běh promlčecí doby vliv. Jestliže by byl akceptován názor žalobkyně o vázanosti počátku běhu promlčecí doby na den splatnosti dluhu a nikoli na den vzniku právního vztahu, znamenalo by to nepřípustné posunutí počátku běhu promlčecí doby (ve zřejmém rozporu s účelem institutu promlčení) prakticky na neomezenou dobu. Žalobkyně již vznikem škodné události věděla o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, nebyla tedy v situaci, která by jí znemožňovala uplatnění práva na náhradu škody. Je věcí každého nositele práv, aby tato svá práva střežil a bránil, a nečiní-li tak, zcela oprávněně musí nastat účinky, které zákon s promlčením spojuje.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 občanského soudního řádu a že věc je třeba i v současné době - vzhledem k tomu, že řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době po 1.1.2014 - posoudit (srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném od 1.1.2014 (dále jen o.s.ř. ), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).

Z hlediska skutkového stavu (správnost skutkových zjištění přezkumu dovolacího soudu nepodléhá) bylo v projednávané věci (mimo jiné) zjištěno, že žalovaná byla u žalobkyně zaměstnána v pracovním poměru jako řidička. Dne 9.8.2012 při odjíždění od rampy v areálu supermarketu Kaufland v Táboře neodhadla vzdálenost od rohu přilehlé budovy a zavadila o něj pravým křídlem zadních vrat chladírenského návěsu. Dne 10.8.2012 vedoucí technického oddělení žalobkyně J. B. provedl obhlídku návěsu, pořídil fotodokumentaci a odhadl náklady na výměnu vrat na částku 50 až 70 000,- Kč. Dne 14.8.2012 žalobkyně (zaměstnankyně K.) vystavila Předpis náhrady škody č. PU 429 35 35 , aniž v něm uvedla výši škody. Nad podpisem žalované je uvedeno R. J. souhlasí s předpisem náhrady škody a jsem si plně vědom svého zavinění a souhlasím s výše uvedeným popisem . Zaměstnankyně K. žalované řekla, že škodu začne splácet až po opravě, žalovaná s tím souhlasila. Fakturou ze dne 6.8.2014 společnost Domitruck s r.o. vyfakturovala žalobkyni za opravu RZ 1C4 4900 částku 58.537,26 Kč. Tato částka byla potom doplněna do Předpisu k náhradě škody ze dne 14.8.2012, a dopisem ze dne 28.8.2014 byla žalovaná vyzvána, aby uvedenou škodu žalobkyni uhradila. Vzhledem k tomu, že žalovaná (vedlejší účastník) ničeho nezaplatila, domáhala se žalobkyně zaplacení škody žalobou podanou u Okresního soudu v Českých Budějovicích dne 15.10.2014.

V projednávané věci soudy při rozhodování posuzovaly otázku, jaký vliv na počátek běhu promlčecí doby může mít dohoda účastníků pracovního poměru, že náhrada škody způsobené zaměstnancem na svěřeném dopravním prostředku bude zaplacena až po provedení a vyfakturování opravy. Vzhledem k tomu, že tato otázka hmotného práva nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobkyně je podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k tomu, že ke vzniku škody došlo dne 9.8.2012 - podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 585/2006 Sb., č. 181/2007 Sb., č. 261/2007 Sb., č. 296/2007 Sb. a č. 362/2007 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 116/2008 Sb. a zákonů č. 121/2008 Sb., č. 126/2008 Sb., č. 294/2008 Sb., č. 305/2008 Sb., č. 306/2008 Sb., č. 382/2008 Sb., č. 286/2009 Sb., č. 320/2009 Sb., č. 326/2009 Sb., č. 347/2010 Sb., č. 427/2010 Sb., č. 73/2011 Sb., č. 180/2011 Sb., č. 185/2011 Sb., č. 341/2011 Sb., č. 364/2011 Sb., č. 365/2011 Sb., č. 367/2011 Sb., č. 466/2011 Sb., č. 429/2011 Sb., č. 375/2011 Sb., č. 167/2012 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 31.12.2012 (dále jen zák. práce ).

Podle tohoto zákona ve znění účinném do 31.12.2012 je proto zapotřebí posuzovat jak splnění předpokladů odpovědnosti za škodu způsobenou zaměstnancem zaměstnavateli (§ 250 zák. práce), tak také podmínky možného subsidiárního použití občanského zákoníku. Jak vyplývá z ustanovení § 4 zák. práce, pracovněprávní vztahy se řídí tímto zákonem; nelze-li použít tento zákon, řídí se občanským zákoníkem, a to vždy v souladu se základními zásadami pracovněprávních vztahů. Vzhledem k tomu (i když nelze sdílet názor nacházející východisko v tomto směru v ustanovení § 3028 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) je správný závěr odvolacího soudu, že otázky promlčení, které zákoník práce neupravuje, je třeba posuzovat i v současné době podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31.8.2012, tj. předtím, než nabyl účinnosti zákon č. 202/2012 Sb., o mediaci a o změně některých zákonů (zákon o mediaci).

Podle ustanovení § 100 odst. 1 obč. zák. právo se promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené (§ 101 až 110). K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat.

Počátek promlčecí doby je obecně (objektivně) určen ustanovením § 101 odst. 1 obč. zák., podle něhož lhůta počíná běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé. Takto vymezený počátek je vymezen objektivně, nezávisle na poškozeném (srov. slovo mohlo ). Běh promlčecí doby tedy počne ode dne, kdy by obecně každý mohl právo uplatnit, jinak řečeno - kdy mohl podat žalobu (actio nata), přičemž není rozhodující, zda snad daný subjekt byl v situaci, která mu uplatnění práva znemožňovala (nevěděl o právu, výkon práva mu znemožňovala nemoc apod.). Jde tedy o objektivně určený počátek běhu promlčecí lhůty, který se odvíjí od právních skutečností popř. událostí, jejichž vznik či existence jsou nezávislé na úrovni vědomí (znalostí) oprávněného účastníka odpovědnostního vztahu.

Pro uplatnění nároku z práva na náhradu škody (s výjimkou práva na náhradu škody na zdraví) pak platí, že nejpozději se právo na náhradu škody promlčí za tři roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla (§ 106 odst. 2 obč. zák.).

Vedle této tzv. objektivní lhůty zákon stanoví k uplatnění nároků z odpovědnostních práv také lhůtu subjektivní. Právo na náhradu škody se promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Obě podmínky stanovené pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty podle ustanovení § 106 odst. 1 obč. zák. pro uplatnění nároku na náhradu škody, tj. vědomost o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, musí být splněny kumulativně. Obecně pak platí, že nárok na náhradu škody je třeba uplatnit v době, kdy ještě běží obě lhůty, tj. lhůta objektivní a v jejím rámci lhůta subjektivní.

V posuzované věci došlo k poškození návěsu (k události, z níž škoda vznikla) dne 9.8.2012, a od této doby začala běžet objektivní promlčecí doba. V rámci této objektivní promlčecí doby se žalobkyně dověděla o škodě a o tom, kdo za škodu odpovídá, následujícího dne 10.8.2012, kdy vedoucí technického oddělení žalované J.B. provedl obhlídku návěsu a odhadl náklady na výměnu vrat na částku 50 až 70 000,- Kč, a odtud započal běh subjektivní promlčecí doby. Odvolacímu soudu je třeba v tomto ohledu přisvědčit, že poškozený se o škodě dozví tehdy, jakmile zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně (přibližně) i její rozsah (tak, aby bylo možné určit přibližně výši škody v penězích). Pro podání žaloby o náhradu škody postačuje totiž i jen orientační (přibližná) znalost rozsahu (výše) škody, což vyplývá i z toho, že výše škody nemusí být zřejmá ani po provedení opravy, jak uvažuje soud prvního stupně, nýbrž že se zjišťuje (je-li sporná) v soudním řízení a definitivní závazný závěr o ní je obsažen až v pravomocném rozsudku. Proto je správný závěr, že otázka splatnosti nemá pro počátek běhu promlčecí doby podle ustanovení § 106 odst. 1, 2 obč. zák. právní význam.

Ve prospěch opačného názoru nelze důvodně namítat, že v případě, dohodnou-li se zaměstnavatel se zaměstnancem, že zaměstnanec zaplatí náhradu škody zaměstnavateli v budoucnosti, v okamžiku stanoveném určitým způsobem , pak taková dohoda má za následek, že počátek běhu promlčecí doby pro právo zaměstnavatele na zaplacení náhrady škody zaměstnancem a pro její konec se neřídí § 106 občanského zákoníku . S tímto názorem nelze vyslovit souhlas.

Je jistě správné, že si účastníci mohou upravit svá práva a povinnosti odchylně od zákonné úpravy, jestliže to zákon výslovně nezakazuje a jestliže z povahy ustanovení zákona nevyplývá, že se od něj nelze odchýlit (§ 4b zák. práce, § 2 odst. 3 obč. zák.). Zde přísluší v první řadě připomenout, že soudní praxe i právní teorie obecně rozumí promlčením marné uplynutí doby stanovené v zákoně pro vykonání práva; znamená to výrazné oslabení subjektivního práva oprávněného účastníka, neboť promlčením sice jeho nárok nezaniká, nemůže však být soudem přiznán, jestliže povinný před soudem čelí uplatněnému právu námitkou promlčení. Nárok oprávněného účastníka trvá i nadále, stává se však prostřednictvím soudu nevymahatelným. Stanovením doby k uplatnění práva zákon sleduje nastolení právní jistoty ve vztazích mezi účastníky. Smyslem promlčení je čelit komplikacím, které by mohly vznikat při časově neomezené možnosti uplatnit sporné právo u soudu a v důsledku toho zákon podle zásady, že každý má náležitě pečovat o svá práva (vigilantibus iura), stanoví časové omezení uplatnitelnosti práv, aniž by poškozeného těchto práv zbavoval.

Dovolatelka svůj názor, že si poškozený a škůdce mohou dohodnout počátek běhu promlčecí doby v závislosti na tom, jak si dohodnou splatnost náhrady škody, odvíjí z úvahy, že dojde-li ke změně obsahu závazku dohodou a dosavadní závazek je změněn novým ujednáním smluvních stran o termínu splatnosti, je třeba od tohoto nového termínu odvíjet rovněž počátek běhu promlčecí doby. Opomíjí však, že zákon v ustanovení § 101 až § 110 obč. zák. stanoví počátek běhu promlčecí doby pro různé nároky, a stanoví jej rozdílně. Dovolatelka k této rozdílnosti náležitě nepřihlíží a tak směšuje závazky jako takové, resp. závazky z právních úkonů (závazky z kupní smlouvy v žalobkyní zmiňované věci sp. zn. 33 Odo 399/2005) se závazky z protiprávního jednání (závazky z deliktů), pro které je právní úprava promlčení stanovena rozdílně, kdy pro počátek běhu promlčecí doby není významný termín splatnosti závazku, nýbrž den, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla, popřípadě den, kdy se poškozený doví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Vzhledem k uvedenému a s přihlédnutím ke smyslu a účelu promlčení, o němž byl podán výklad výše, je na místě závěr, že povaha ustanovení § 106 obč. zák. o promlčení nároku na náhradu škody vylučuje, aby si účastníci pracovněprávních vztahů upravili dohodou odchylně od zákona skutečnosti, od nichž by měl být odvíjen počátek běhu promlčecí doby.

Odvolacímu soudu lze přisvědčit i pokud jde o posouzení vznesené námitky promlčení z hlediska dobrých mravů. Ustálená judikatura (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8.2.2011 sp. zn. 21 Cdo 85/2010, rozsudek ze dne 21.10.2015 sp. zn. 21 Cdo 529/2014 a další), včetně odvolacím soudem zmiňovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22.8.2002 sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, vychází z toho, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Za situace, kdy žalovaná sama neměla žádný vliv na to, kdy žalobkyně svůj nárok uplatní a kdy byla v tomto směru spíše pasivní, nelze dovodit, že by nějak ovlivnila nebo zavinila marné uplynutí promlčecí doby a že jde o vyjímečný případ, který by odůvodňoval odepření práva uplatnit námitku promlčení.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu věcně správný. Protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o.s.ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v § 229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243d písm. a) o.s.ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o.s.ř. a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobkyně, jejíž dovolání bylo zamítnuto, na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo a žalované i vedlejšímu účastníku v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

V Brně 23. února 2017

JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu