21 Cdo 150/2004
Datum rozhodnutí: 17.06.2004
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. b) předpisu č. 99/1963Sb., § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 237 odst. 3 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 243b odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




21 Cdo 150/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně K. P., a.s., zastoupené advokátkou, proti žalovanému Ing. Z. D., zastoupenému advokátkou, o 42.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 12 C 44/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. července 2003, č.j. 23 Co 208/2003-258, takto:

I. Dovolání žalovaného se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.195,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaný zaplatil 42.000,- Kč s 15 % úrokem z prodlení od 1.2.1995 do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím, že dne 7. 2. 1989 byla mezi účastníky uzavřena dohoda o zvýšení kvalifikace podle ustanovení § 143 zák. práce, ve které se žalovaný zavázal setrvat v pracovním poměru po ukončení studia po dobu 5 let. Protože tento závazek nedodržel (pracovní poměr mezi žalobkyní a žalovaným skončil dohodou ke dni 31. 1. 1995), vznikla mu povinnost uhradit žalobkyni náklady vynaložené na zvýšení jeho kvalifikace.

Obvodní soud pro Prahu 8 (poté, co žalobkyně vzala žalobu zpět ohledně částky 7.000,- Kč) rozsudkem ze dne 5. 3. 1996, č.j. 12 C 122/95-45, řízení co do částky 7.000,- Kč zastavil, žalovanému uložil, aby zaplatil žalobkyni 32.757,- Kč s 15% úrokem z prodlení od 1. 2. 1995 do zaplacení a na náhradě nákladů řízení 5.360,- Kč na účet komerčního právníka , a rozhodl, že co do částky 2.243,- Kč s 15% úrokem od 1. 2. 1995 do zaplacení se žaloba zamítá. Dospěl k závěru, že žalovanému, který po ukončení studia na Vysoké škole ekonomické setrval v pracovním poměru u žalobkyně pouze 3 měsíce a 26 dnů, vznikla na základě platné dohody o zvýšení kvalifikace uzavřené s právním předchůdcem žalobkyně dne 7. 2. 1989 povinnost uhradit žalobkyni poměrnou část nákladů vynaložených na zvýšení jeho kvalifikace. Protože ve smyslu ustanovení § 35 nařízení vlády č. 223/1988 Sb. mohou tyto náklady činit maximálně 35.000,- Kč, náleží žalobkyni po jejich poměrném krácení o odpracovanou dobu částka 32.757,- Kč.

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze usnesením ze dne 20. 3. 1997, č.j. 20 Co 568/96-60, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ohledně částky 32.757,- Kč s příslušenstvím a ve výroku o nákladech řízení zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení; současně vyslovil, že v ostatních výrocích zůstal rozsudek nedotčen . Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že jeho závěr o tom, která právnická osoba dohodu se žalovaným uzavírala , je vzhledem k nedostatečně zjištěnému skutkovému stavu nepřezkoumatelný, a že v řízení nebyla nijak prokázána výše skutečně vynaložených nákladů na zvýšení kvalifikace žalovaného; uložil soudu prvního stupně, aby se v dalším řízení především zabýval tím, zda předmětná dohoda byla platně uzavřena, zda ji uzavíral existující subjekt, zda pracovník v dohodě označený byl oprávněn jménem organizace obdobné dohody uzavírat a zda žalobkyně je právním nástupcem organizace, která dohodu uzavírala.

Obvodní soud pro Prahu 8 (poté, co žalobkyně vzala žalobu zpět ohledně příslušenství žalované částky) rozsudkem ze dne 1. 6. 1998, č.j. 12 C 122/95-105, uložil žalovanému, aby zaplatil žalobkyni 32.757,- Kč a na nákladech řízení 15.185,- Kč k rukám advokátky. Dovodil, že dohoda mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným ze dne 7. 2. 1989 byla platně a řádně uzavřena ve smyslu ust. § 143 zák. práce , i když je v dohodě jako zaměstnavatel označen K., n.p. m. P. , neboť kolem 1. 1. 1989 přešla veškerá práva a povinnosti jmenovaného národního podniku na státní podnik K. P. (od 28. 12. 1990 přejmenovaný na K.-S. P., s.p.), ze kterého následně přešla na žalující společnost K. P. a.s. Protože žalobkyně v řízení prokázala výši nákladů, které vynaložila ve formě náhrady mzdy za dny poskytnutého studijního volna žalovanému, shledal soud prvního stupně nárok žalobkyně na náhradu poměrné části těchto nákladů ve výši 32.757,- Kč důvodným.

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze usnesením ze dne 17. 11. 1998, č.j. 35 Co 602/98-122, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud po doplnění řízení vyjádřil názor, že dohoda ze dne 7. 2. 1989 je ve smyslu ustanovení § 143 odst. 3 zák. práce neplatná, neboť v ní není uveden druh kvalifikace, které měl žalovaný studiem dosáhnout. Za této situace soudu prvního stupně uložil, aby se věcí dále zabýval z hlediska bezdůvodného obohacení a aby se řádně vypořádal s otázkami, jejichž posouzení mu bylo uloženo v předchozím usnesení odvolacího soudu ze dne 20. 3. 1997.

Obvodní soud pro Prahu 8 poté rozsudkem ze dne 23. 3. 1999, č.j. 12 C 122/95-137, uložil žalovanému, aby zaplatil žalobkyni 32.757,- Kč a na nákladech řízení 20.997,50 Kč k rukám advokátky. Usnesením ze dne 23. 3. 1999, č.j. 12 C 122/95-144, soud prvního stupně rozsudek doplnil a uložil žalovanému zaplatit České republice na nákladech řízení částku 1.240,56 Kč. Soud prvního stupně ve věci samé vycházel ze zjištění, že žalovaný byl v pracovním poměru u žalobkyně od doby jejího vzniku, tedy od 6. 5. 1992 , a že žalobkyně zaplatila žalovanému od července 1992 na náhradě mzdy za dny poskytnutého studijního volna 56.686 Kč. Neplatnost dohody ze dne 7. 2. 1989 nemůže jít k tíži žalobkyně, protože tuto dohodu neuzavírala a nemohla proto způsobit její neplatnost. Žalovaný se tedy přijetím náhrady mzdy za dny studijního volna na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil. Protože žalovaný - jak vyplývá z jeho obrany, že žalobkyně není právním nástupcem n.p. K. - věděl a předpokládal, že částky, které mu žalobkyně vyplácela za poskytnuté studijní volno, byly vypláceny omylem , je ve smyslu ustanovení § 243 odst. 3 zák. práce povinen žalobkyni bezdůvodné obohacení v požadované výši 32.757,- Kč vydat.

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 1. 2000, č.j. 23 Co 503/99, 504/99-156, rozsudek soudu prvního stupně ve znění doplňujícího usnesení ze dne 23. 3. 1999 změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů a že žalobkyně je povinna zaplatit státu na nákladech řízení 1.242,56 Kč na účet Obvodního soudu pro Prahu 8. Zdůraznil, že nemá důvod se odchýlit od právního závěru zaujatého v předchozím odvolacím řízení, že dohoda o zvýšení kvalifikace je neplatná ve smyslu ustanovení § 143 odst. 3 zák. práce, neboť v ní není uveden druh kvalifikace, které měl žalovaný studiem dosáhnout a za této situace je třeba zabývat se věcí z hlediska bezdůvodného obohacení . Z přednesu žalovaného u odvolacího jednání podle názoru odvolacího soudu vyplynulo, že v době, kdy si vybíral studijní volno, se nad okolnostmi náhrady mzdy za ně nezamýšlel . Vzhledem k tomu a ke skutečnosti, že neplatnost předmětné dohody byla dovozena až v průběhu tohoto řízení , odvolací soud dovodil, že v posuzované věci nešlo o případ, že by žalovaný v době vyplácení peněžitých částek jako náhrady mzdy za studijní volno věděl nebo musel z okolností předpokládat, že jsou omylem vyplacené a nepobíral je tudíž v dobré víře ; námitka žalovaného o nedostatku aktivní věcné legitimace žalobkyně, z níž soud prvního stupně při posuzování dobré víry žalovaného vycházel, představuje podle názoru odvolacího toliko procesní obranu a nikoliv okolnost, z níž by bylo možno učinit skutkový závěr .

K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 12. 4. 2001, č.j. 21 Cdo 1293/2000-173, rozsudek Městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vyšel z toho, že zaměstnavatel (žalobkyně) se v dohodě o zvýšení kvalifikace ze dne 7. 2. 1989 zavázal umožnit žalovanému zvýšení kvalifikace poskytováním pracovním úlev a hmotného zabezpečení, že žalovaný se zavázal zvýšit si kvalifikaci a setrvat v organizaci (u žalobkyně) po dobu pěti let nebo uhradit jí náklady spojené zvyšováním kvalifikace a že zaměstnavatel (žalobkyně) na sebe současně vzal závazek umožnit žalovanému zvýšení kvalifikace studiem VŠE P. s tím, že toto studium bude zahájeno 9/1989 a pravděpodobně ukončeno .1994 . Dovodil, že uvedená formulace neumožňuje jiný výklad, než že druhem předpokládané vyšší kvalifikace, kterou měl žalovaný získat, je vysokoškolská kvalifikace ekonomického směru, a že proto názor odvolacího soudu, podle něhož je smlouva ze dne 7. 2. 1989 neplatná, neboť v ní není uveden druh kvalifikace, které měl žalovaný studiem dosáhnout , je nesprávný.

Městský soud v Praze usnesením ze dne 31. 7. 2001, č.j. 16 Co 271/2001-182, zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 23. 3. 1999, č.j. 12 C 122/95-137, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 23. 3. 1999, č.j. 12 C 122/95-144, a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k dalšímu řízení. Uvedl, že soud prvního stupně při vydávání zrušeného rozhodnutí vycházel z tehdy pro něj závazného právního názoru, že dohoda o zvýšení kvalifikace ze dne 7. 2. 1989 je neplatná, a proto věc posuzoval z hlediska ustanovení o bezdůvodném obohacení. Uvedený názor však v dovolacím přezkumu neobstál a rozsudek soudu prvního stupně, který vycházel z jiného právního názoru se tak stal nepřezkoumatelný. S ohledem na zásadně přezkumnou činnost odvolacího soudu a zásadu dvojstupňovitosti soudního řízení nemohl tento nedostatek odůvodnění sám odvolací soud napravit ani sám činit skutková zjištění relevantní z hlediska správného právního posouzení, neboť jinak by se stal jedinou skutkovou právní instancí, což by ve svém důsledku vedlo k odnětí možnosti účastníků podat proti jeho rozhodnutí řádný opravný prostředek.

Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 13. 1. 2003, č.j. 12 C 44/2001-242, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 26.405,50 Kč, ohledně částky 6.351,50 Kč žalobu zamítl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech řízení 9.878,40 Kč k rukám právní zástupkyně žalobkyně . Soud prvního stupně měl za prokázáno, že žalovaný dne 7. 2. 1989 uzavřel dohodu o zvýšení kvalifikace, kde je jako podnik uvedena K., národní podnik m. P., a že k tomuto datu již tento národní podnik neexistoval a veškerá práva a povinnosti přešly dnem 1. 1. 1989 na jeho právního nástupce státní podnik K. P.; ke dni uzavření dohody byli proto žalovaný, stejně jako zástupce zaměstnavatele Ing. P. M., zaměstnanci státního podniku K. P. Z okolností, za kterých byla smlouva uzavřena, je zcela jednoznačně patrno, že úmyslem obou stran, tedy K. P., státního podniku, zastoupeného Ing. P. M., a žalovaného, bylo uzavřít dohodu o zvýšení kvalifikace mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem. Protože od 1. 1. 1989 byl ředitelem závodu 7 K. P., státního podniku, Ing. P. M., který byl podřízen podnikovému řediteli, a naopak jemu byli podřízeni zaměstnanci závodu 7 (tuto skutečnost potvrdil i podnikový ředitel E. A.), byl Ing. M. oprávněn zastupovat tento závod v činnostech týkajících se tohoto závodu a řízení jeho činnosti, a proto ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zák. práce i uzavírat dohody o zvyšování kvalifikace zaměstnanců tohoto závodu . Dohoda ze dne 7. 2. 1989 mezi K. P., státní podnik, a žalovaným byla proto uzavřena platně. Na základě schváleného privatizačního projektu došlo k převodu části majetku státního podniku K. P. na žalobkyni a žalovaný byl jedním ze zaměstnanců, kteří v rámci tohoto převodu přešli rovněž k žalobkyni. Tím na žalobkyni přešel i závazek z dohody o zvýšení kvalifikace ze 7. 2. 1989, a to v souladu s ustanovením § 17 zákona č. 92/1991 Sb., podle kterého práva a povinnosti podniku z pracovněprávních vztahů k zaměstnancům pracujícím v podniku nebo v jeho organizační složce, jichž se privatizace týká, přecházejí na nabyvatele. Protože žalobkyně svou smluvní povinnost (umožnit žalovanému zvýšení kvalifikace) splnila a žalovaný svůj závazek zčásti nedodržel (nesetrval v pracovním poměru po stanovenou dobu po ukončení studia), je povinen zaplatit žalobkyni část nákladů, které žalobkyně na zvýšení jeho kvalifikace vynaložila. Za skutečně vynaložené náklady považoval náhrady mzdy, které žalobkyně žalovanému poskytla za dobu čerpání studijního volna, které ale limitoval podle ustanovení § 35 nařízení vlády č. 223/1988 Sb. Tyto náklady vypočetl na částku 28.181,- Kč a, protože žalovaný po ukončení studia odpracoval 3,8 měsíce, což je 6,3% z požadované doby pěti let, je povinen nahradit žalobkyni 93,7 % vynaložených nákladů, tj. částku 26.405,50 Kč.

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 7. 2003, č.j. 23 Co 208/2003-258, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a žalovanému uložil zaplatit žalobkyni na nákladech odvolacího řízení 8.460,- Kč na účet JUDr. Z. H. Námitky žalovaného obsažené v odvolání neshledal opodstatněnými a odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, s nímž zcela souhlasí, protože má oporu ve skutkových zjištěních jak ohledně posouzení věcné legitimace žalobce, tak ohledně posouzení výše plnění a dohody, na podkladě které se žalobkyně plnění domáhá. Námitku, že dohoda byla uzavřena neexistujícím subjektem, lze podle odvolacího soudu ztěží akceptovat, protože žalovaný u tohoto subjektu pracoval, s tímto subjektem dohodou ukončil pracovní poměr a od tohoto subjektu čerpal studijní volno, a při trvání pracovního poměru si zvyšoval svoji kvalifikaci a ve vztahu k němu potvrdil závazek zaplatit náklady vynaložené na studium . Uzavřel proto, že v řízení bylo doloženo, že účastníci uzavřeli dohodu podle ustanovení § 143 zák. práce a že na podkladě této dohody, jež je platná, se žalobkyně domáhala plnění, jehož výše není zpochybněna, neboť má oporu ve skutkových zjištěních za řízení vyšlých najevo.

V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalovaný namítá, že rozhodnutí soudu je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci a pro rozhodnutí ve věci má podstatný význam a jsou tedy dány důvody dovolání ve smyslu § 241 odst. 2 písm. c) o.s.ř. . Opakuje, že v době sepisu a podpisu dohody již subjekt, který dohodu sepisovat, tj. K., národní podnik m. P., neexistoval. V řízení navíc nebylo prokázáno, že by Ing. P. M. byl oprávněn za závod národního podniku podepisovat . Ačkoliv se odvolací soud nezabýval otázkou, z jakých důvodů nebyly předloženy delimitační protokoly, podle nichž měla pohledávka ze státního podniku přejít na žalobkyni, vzal za prokázané, že pohledávka na žalobkyni přešla. Odvolací soud se podle jeho názoru nevypořádal ani s názorem žalovaného, že studijní volno bylo čerpáno pouze na zkoušky, přičemž zmeškanou dobu napracovával. Označil svědky, kteří uvedli, že býval v zaměstnání i v noci, i v sobotu a v neděli a že při ranním nástupu do práce byla práce hotová. Žalobkyně navíc nikdy nepřijala žádného zaměstnance na zástup za žalovaného. Evidence čerpání studijního volna byla pouze formální a nekorespondovala s čerpáním volna a jeho napracováním. Je přesvědčen, že ze strany odvolacího soudu byla porušena zásada dvojinstančního procesu, podle které má odvolatel právo, aby odvolací soud věc v plném rozsahu přezkoumal a o věci znovu rozhodl, přičemž je povinností odvolacího soudu právní hodnocení věci odůvodnit, zejména s přihlédnutím k uplatněným odvolacím důvodům. Navrhl, aby dovolací soud shledal dovolání důvodným a zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 a tomuto soudu přikázal ve věci znovu jednat a rozhodnout .

Žalobkyně navrhla, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto, neboť s námitkami uvedenými v dovolání se soud vypořádal, nejsou splněny formální náležitosti dovolání. Navíc žalovaný nepochybně požíval výhod, které mu dohoda dávala, a je nesporné, že studijní volno čerpal. Částka, kterou má žalovaný zaplatit, je pouze zlomkem toho, co žalovaný skutečně vyčerpal.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal podle občanského Soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001- dále jen o.s.ř. (srov. Část dvanáctou, Hlavu I bod 15. a 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o.s.ř.

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§ 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§ 237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].

Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Dovolání může být podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li dovolatel za to, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 2 o.s.ř.). Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení § 238 a § 238a o.s.ř. (srov. § 241a odst. 3 o.s.ř.). Dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění (a na něm založil své rozhodnutí), které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Protože pouze posouzení právních otázek, které byly v rozhodnutí odvolacího soudu řešeny, může vést k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, není dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. způsobilým podkladem pro úvahu dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. po právní stránce zásadní význam, a tedy ani pro posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. proto nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto.

V posuzovaném případě žalovaný napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dána; ačkoli byla rozhodnutí soudu prvního stupně dvakrát zrušena, soud prvního stupně ve všech svých rozsudcích rozhodl stejně (žalobě vždy vyhověl).

Za tohoto stavu může být přípustnost dovolání založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm.c) o.s.ř. Žalovaný však ve svém dovolání právní názor odvolacího soudu (aplikaci ustanovení § 143 zák. práce na soudem zjištěný skutkový stav) nezpochybňuje. Z obsahu dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) je zřejmé, že nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) vychází. Podstatou všech jeho námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil. Dovolatel na rozdíl od skutkového zjištění soudů v dovolání předstírá vlastní skutkové závěry (zejména, že smlouvu uzavřel národní podnik m. P. K., který v této době již neexistoval, že smlouvu podepsal Ing. P. M., který nebyl oprávněn za závod národního podniku podepisovat, že nebylo prokázáno, že pohledávka ze státního podniku K. přešla na žalobkyni, že nebylo prokázáno, že byly nějaké náklady na studium žalobce vynaloženy, neboť veškerou zmeškanou dobu za poskytnuté studijní volno nadpracoval), na nichž buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (že nebyla platně uzavřena dohoda podle ustanovení § 143 zák. práce a že mu nevznikla povinnost uhradit soudy přisouzenou částku). Tím, že dovolatel na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující.



Zásadní právní význam rozhodnutí ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.] nemůže způsobit ani dovolatelovo tvrzení, že dohoda ze dne 7. 2. 1989 je neplatná proto, že nebyla podepsána osobou oprávněnou jednat jménem zaměstnavatele.



Podle ustanovení § 9 odst. 1 zák. práce právní úkony v pracovněprávních vztazích činí u zaměstnavatele, který je právnickou osobou, především jeho statutární orgán, a u zaměstnavatele, který je fyzickou osobou, zaměstnavatel; místo nich je mohou činit i osoby jimi pověřené. Jiní zaměstnanci zaměstnavatele, zejména vedoucí jeho organizačních útvarů, jsou oprávněni jako orgány zaměstnavatele činit jménem zaměstnavatele právní úkony vyplývající z jejich funkcí stanovených organizačními předpisy.



Zaměstnavatel může v mezích své působnosti písemně pověřit další své zaměstnance, aby činili určité právní úkony v pracovněprávních vztazích jeho jménem. V písemném pověření musí být uveden rozsah oprávnění pověřeného zaměstnance (§ 9 odst. 2 zák. práce).

Závěr odvolacího soudu (a soudu prvního stupně, s nímž se odvolací soud ztotožnil), který ze skutkového zjištění (učiněného z dohody o změně pracovní smlouvy z 30. 12. 1988 a popisu pracovní náplně z 2. 1. 1989 Ing. P. M. a výpovědi podnikového ředitele JUDr. E. A.), že Ing. P. M. byl od 1. 1. 1989 ředitelem závodu 7, kde žalovaný pracoval , dovodil, že Ing. M. byl oprávněn zastupovat tento závod v činnostech týkajících se tohoto závodu a řízení jeho činnosti, a proto ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zák. práce i uzavírat dohody o zvyšování kvalifikace zaměstnanců tohoto závodu , a že je proto dohoda ze dne 7. 2. 1989 platná, je zcela v souladu s citovanými ustanoveními zákoníku práce (tedy v souladu s hmotným právem - § 237 odst. 3 o.s.ř. a contrario).

Zásadní právní význam rozhodnutí ve věci samé konečně nemůže způsobit ani dovolatelovo tvrzení, že rozhodnutí soudu je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť byla ze strany odvolacího soudu porušena zásada dvojinstančního procesu. Dovolatel totiž v rozporu s odůvodněním rozsudku odvolacího soudu vychází z toho, že odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně, vzhledem k námitkám obsaženým v odvolání, v plném rozsahu nepřezkoumal, ačkoliv z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že tomu tak není (srov. slova odvolací soud neshledal opodstatněnými námitky žalovaného, které tento uváděl ve svém odvolání , bylo by nadbytečné tuto problematiku dále rozvádět, protože se s ním vypořádal pregnantně soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí .) Jestliže odvolací soud po přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně dopěl k závěru, že soud prvního stupně věc správně posoudil jak po stránce skutkové, tak po stránce právní, nevyplývá z žádného ustanovení občanského soudního řádu, že by byl povinen znovu opakovat skutkové a právní závěry soudu prvního stupně; stačí, jestliže jako v projednávané věci odkáže na správné závěry uvedené v odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí a dá najevo, že s těmito závěry souhlasí a považuje je za správné.

Na závěru o nepřípustnosti dovolání nic nemění ani to, že písemné vyhotovení rozsudku odvolacího soudu obsahovalo chybné poučení o tom, že proti tomuto rozsudku odvolání přípustné není, dovolání přípustné je a lze je podat do dvou měsíců ode dne jeho doručení prostřednictvím soudu prvního stupně k Nejvyššího soudu ČR v Brně . Nesprávné poučení odvolacího soudu o dovolání může mít totiž - jak vyplývá z ustanovení § 240 odst. 3 o.s.ř. - význam jen tehdy, jestliže spočívalo v uvedení delší než zákonné lhůty k podání tohoto mimořádného opravného prostředku nebo poskytlo-li účastníkům v rozporu se zákonem informaci, že dovolání není přípustné; v uvedených případech, jakož i tehdy, neobsahuje-li poučení o dovolání, o lhůtě k dovolání nebo o soudu, u něhož se podává, lze podat dovolání buď ve lhůtě, která byla v poučení uvedena v delším trvání než dva měsíce od doručení rozsudku (v prvním z uvedených případů) nebo do čtyř měsíců od doručení (ve zbývajících případech). Nesprávné poučení odvolacího soudu, že dovolání je přípustné (jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam), nezakládá samo o sobě přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jestliže není založena podle hledisek uvedených v ustanovení § 237 o.s.ř.

V dovolacím řízení vznikly žalobkyni v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 2.120,- Kč (srov. § 3 odst. 1 bod 5, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15, § 16 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb.) a v paušální částce náhrad výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb. a č. 68/2003 Sb.), celkem ve výši 2.195,- Kč. Protože dovolání žalovaného bylo odmítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby žalobkyni tyto náklady nahradil. Žalovaný je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokátky, která žalobkyni v tomto řízení zastupovala (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 17. června 2004



JUDr. Mojmír Putna, v. r.

předseda senátu