21 Cdo 1489/2006
Datum rozhodnutí: 19.04.2007
Dotčené předpisy:





21 Cdo 1489/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce F. H., zastoupeného advokátem, proti žalovanému C., spol. s r.o., zastoupenému advokátkou, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp.zn. 18 C 106/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2005, č.j. 55 Co 323/2005-70, takto:


I. Dovolání žalobce se odmítá.


II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 1.577,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky.


O d ů v o d n ě n í :


Dovolání žalobce proti výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15.11.2005, č.j. 55 Co 323/2005-70, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9, ve věci samé (ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 7.6.2004), není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil) a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemůže mít po právní stránce vzhledem k tomu, že v dovolání byl uplatněn (jak vyplývá z jeho obsahu srov. § 41 odst. 2 o.s.ř.) dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř., případně také podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. - zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. [srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, podle něhož k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a podle ustanovení § 241a odst.3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto].


I když žalobce v dovolání uvádí, že jeho přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [že tedy uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.], z obsahu dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že žalobce kromě toho, že popisuje průběh své pracovní činnosti a poměry u žalovaného podrobuje kritice pouze skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu (a soudu prvního stupně) vychází. Podstatou jeho námitek je totiž nesouhlas s tím, jak soudy hodnotily provedené důkazy a k jakým skutkovým závěrům z těchto důkazů dospěly a k jakým skutkovým závěrům z těchto důkazů dospěly (nesouhlasí zejména se závěrem odvolacího soudu, že v případě počítačové sjetiny předložené stranou žalovanou se jedná o jednoznačný důkaz o tom, že žalobce měl vykonat jízdy, při kterých vezl cestující, ale tyto přepravy nevykázal, a tedy že měl žalovaný bezpečně prokázat, že žalobce jízdy vykonal s cestujícími ), skutková zjištění soudů považuje za chybná a neúplná a na základě vlastního hodnocení důkazů dovozuje právní závěr, že jednání žalobce zcela zřejmě nedosáhlo intenzity předvídané ustanovením předvídané ustanovením § 53 odst. 1 písm. b) zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, v platném znění . Tím, že dovolatel na vlastních (odlišných) skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Namítá-li dále žalobce, že odvolací soud bez zjevného důvodu nepřihlédl k důvodům a skutečnostem, které vytýkal soudu prvního stupně v odvolání , že neodstranil nedostatky v činnosti soudu první instance (zejména jím označené okolnosti, ve kterých spatřoval neúplné zjištění skutkového stavu a chybný procesní postup), že vady rozhodnutí nevzal v úvahu a že rozhodl bez důkazů , vytýká v tomto směru odvolacímu soudu, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.]. Protože soud každý procesní úkon účastníka řízení (tedy i vymezení dovolacího důvodu) posuzuje podle jeho obsahu, i když byl nesprávně označen (srov. § 41 odst. 2 o.s.ř.), nepředstavují uvedené námitky žalobce uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacích důvodů podle ustanovení § 241a odst. 3 a § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.


Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu - jak výslovně uvádí v plném rozsahu , tedy také ve výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení.


Z ustanovení § 167 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti napadenému výroku o nákladech odvolacího řízení je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu (srov. § 237 až § 239 o.s.ř.). Přípustnost dovolání proti tomuto rozhodnutí podle ustanovení § 237, § 238 a § 238a o.s.ř. není dána, neboť se nejedná o rozhodnutí ve věci samé, a nevyplývá ani z ustanovení § 239 o.s.ř., protože nejde o případy v něm uvedené. Z uvedeného vyplývá, že dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení není přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.1.2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003).


Protože dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky je - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.


V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátkou náklady (spojené s vyjádřením k dovolání), které spočívají v paušální odměně ve výši 1.250,- Kč [srov. § 7 odst. 1 písm. c), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a čl. II vyhlášky č. 276/2006 Sb.] a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a čl. II vyhlášky č. 277/2006 Sb.), celkem ve výši 1.325,- Kč. Vzhledem k tomu, že advokátka osvědčila, že je plátcem daně z přidané hodnoty, patří k nákladům řízení podle ustanovení § 137 odst. 1 a 3, § 151 odst. 2 věty druhé o.s.ř. vedle odměny za zastupování advokátkou a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty určená z odměny za zastupování, z náhrad a z jejích hotových výdajů podle sazby daně z přidané hodnoty [19% - srov. § 47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty], tedy částka (po zaokrouhlení) 252,- Kč (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp.zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005). Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto, soud mu ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalovanému nahradil. Přiznanou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 1.577,- Kč je žalobce povinen zaplatit k rukám advokátky, která žalovaného v tomto řízení zastupovala (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).





Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 19. dubna 2007


JUDr. Mojmír Putna, v. r.


předseda senátu