21 Cdo 1478/2006
Datum rozhodnutí: 05.04.2007
Dotčené předpisy:





21 Cdo 1478/2006


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce J. M., zastoupeného advokátem, proti žalovanému J. K., zastoupenému advokátem, o úpravu pracovního posudku a o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 5 C 91/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. října 2005, č.j. 49 Co 158/2003-125, takto:


I. Dovolání žalovaného proti výroku rozsudku krajského soudu, jímž byl rozsudek okresního soudu změněn tak, že žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobci 42.395,- Kč s úroky z prodlení ve výši 20% z částky 17.850,- Kč od 1.2.1999 do zaplacení a ve výši 8,5% z částky 24.545,- Kč od 10.11.2001 do zaplacení, se zamítá; v dalším se dovolání žalovaného odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby žalovanému byla uložena povinnost upravit obsah pracovního posudku ze dne 30.3.1998 tak, že se z posudku vypouští věty: Při práci byl velmi pomalý v návaznosti na práci ostatních zaměstnanců. Ve svém okolí se choval velmi sebevědomě a byl drzý k ostatním zaměstnancům Na tomto počítači pan M. bez našeho vědomí vytvořil katalog svíček, který tajně zasílal našim zákazníkům za našimi zády jako prodejce svíček Pan M. je velmi nespolehlivý a není vhodné, aby přicházel k závažným informacím týkajícím se jakékoli firmy, protože veškeré informace dokáže využít ve svůj prospěch. . Kromě toho žalobce požadoval, aby byla žalovanému byla uložena povinnost zaplatit mu 17.850,- Kč čistého jako náhradu škody vzniklé v důsledku jeho nepřijetí na FÚ v H. od 1.4.1998 na základě nepravdivých údajů v posudku , spočívající v doplatku do ušlé mzdy , které by žalobce dosáhl za období od 1.4.1998 do 30.9.1998, kdyby byl přijat u nového zaměstnavatele .


Okresní soud v Kroměříži rozsudkem ze dne 7.10.1998, č.j. 5 C 91/98-46 žalobě na úpravu obsahu pracovního posudku ze dne 30.3.1998 vyhověl, ohledně částky 17.850,- Kč čistého žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v rámci provedeného dokazování nebylo prokázáno, že by napadené části pracovního posudku měly oporu ve faktickém chování a výkonu zaměstnání žalobce u žalovaného , a že proto nebylo shledáno za opodstatněné, aby napadené formulace v předmětném pracovním posudku byly . Zabývaje se dále uplatněným nárokem na náhradu škody způsobené tím, že žalobce nebyl v důsledku nepravdivého pracovního posudku přijat do zaměstnání, zdůraznil, že, domáhal-li by se žalobce v této souvislosti doplatku do průměrné mzdy, kterou dosahoval u žalovaného (jako rozdílu mezi průměrnou mzdou a dávkami hmotného zabezpečení), není za dané situace, kdy pracovní poměr žalobce u žalovaného skončil dohodou, dán důvod, aby náhrada škody byla stanovena způsobem z hlediska jejího rozsahu, jak se žalobce domáhal , a proto podle názoru soudu prvního stupně nezbývalo, než žalobu v tomto směru zamítnout .


K odvolání žalobce Krajský soud v Brně usnesením ze dne 17.7.2001, č.j. 21 Co 15/99-65 rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku o zaplacení částky 17.850,- Kč a ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že jednal a rozhodl o žalobě o náhradu škody obsahující logický rozpor ve skutkových tvrzeních a následně mezi vylíčením těchto skutečností a výrokem . Protože absence řádného návrhu obsahující výrok logicky vyplývající z vylíčení rozhodujících skutečností je dle teorie procesního práva i soudní praxe podmínkou řízení (§ 103 o.s.ř.), za které soud může ve věci jednat, odvolací soud uložil soudu prvního stupně, aby v dalším řízení postupem podle ustanovení § 43 o.s.ř. vyzval žalobce k doplnění žaloby ohledně skutkových tvrzení týkajících se škody vzniklé nepřijetím u finančního úřadu tak, aby byla logickým pokladem pro petit .


Okresní soud v Kroměříži (poté, co žalobce odstranil vady žaloby a soud prvního stupně připustil změnu-rozšíření žaloby o 36.035,- Kč s úroky z prodlení a následně z důvodu částečného zpětvzetí žaloby řízení ohledně částky 11.490,- Kč zastavil) rozsudkem ze dne 18.3.2002 č.j. 5 C 91/98-97, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 16.4.2003, č.j. 5 C 91/98-117, zamítl žalobu o 42.395,- Kč s 20% úroky z prodlení od 1.2.1999 do úplného zaplacení a 20% úroky z prodlení z částky 11.490,- Kč od 1.3.1999 do úplného zaplacení a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně zdůraznil, že podle ustálené judikatury jestliže podání nepravdivého pracovního posudku mělo za následek nemožnost pracovního uplatnění u jiného zaměstnavatele a v důsledku toho vznikla žalobci škoda, odpovídá za ni zaměstnavatel, který nepravdivý posudek vydal . V daném případě bylo na žalobci, aby prokázal vzniklou škodu , žalobce však podle jeho názoru v tomto směru neunesl důkazní břemeno , neboť objektivně sice po ukončení pracovního poměru u žalovaného se nechal zaevidovat jako uchazeč o zaměstnání , avšak za situace, kdy již v době trvání pracovního poměru u žalovaného žalobce v rozporu s ust. § 75 odst. 1 zák. práce začal podnikat bez souhlasu žalovaného ve stejném oboru jako žalovaný, není uplatněný nárok žalobce v souladu s dobrými mravy , když navíc poněkud modifikuje event. rozsah škody způsobené žalovaným skutečnost, že žalobce bez opodstatněných důvodů přerušil své živnostenské podnikání (kopírování a nákup-prodej), v němž s výjimkou předmětu podnikání posledního zaměstnavatele podnikat mohl . Závěru o uplatnění nároku v rozporu s dobrými mravy podle názoru soudu prvního stupně svědčí i skutečnost, že po pravomocném rozhodnutí o úpravě pracovního posudku tj. po 9.12.1998, do vyhlášení tohoto rozhodnutí již žalobce neprojevil zájem tj. opětovný zájem o přijetí u Finančního úřadu v H., i když bylo vyhověno jeho žalobě o opravu pracovního posudku . Soud prvního stupně proto žalobu žalobce v celém rozsahu zamítl .


K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 12.10.2005, č.j. 49 Co 158/2003-125 rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I. o zamítnutí žaloby na zaplacení úroku z prodlení z částky 24.545,- Kč ve výši 20% od 1.2.1999 do 9.11.2001 a ve výši dalších 11,5% od 10.11.2001 do zaplacení potvrdil a ve zbývající části výroku I. tento rozsudek změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 42.395,- Kč s 20% úroky z prodlení z částky 17.850,- Kč od 1.2.1999 do zaplacení a s 8,5% úroky z prodlení z částky 24.545,- Kč od 10.11.2001 do zaplacení; současně rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 16.154,- Kč k rukám advokáta. Odvolací soud uvedl, že splnění předpokladu odpovědnosti zaměstnavatele za škodu podle ustanovení § 187 odt. 2 zák. práce spočívající v porušení povinnosti ze strany žalovaného vydat zaměstnanci (žalobci) pravdivý pracovní posudek (§ 60 odst. 1 zák. práce) je v projednávané věci nepochybné , neboť pravomocným výrokem I. rozsudku soudu prvního stupně ze dne 7.10.1998, č.j. 5 C 91/98-46 byla žalovanému uložena povinnost opravit obsah pracovního posudku ze dne 30.3.1998 tak, že z něj vypustí ve výroku přesně specifikované věty obsahující negativní hodnocení žalobce. Protože z výsledků provedeného dokazování dále vyplynulo, že na základě tohoto negativního hodnocení obsaženého v pracovním posudku ze dne 30.3.1998 nebyl žalobce přijat od 1.4.1998 na místo správce počítačové sítě u Finančního úřadu v H., je podle názoru odvolacího soudu zřejmé, že žalobci vznikla škody spočívající v ušlé mzdě, kterou mohl u Finančního úřadu dosáhnout v období od 1.4.1998 do 31.1.1999 , tj. za dobu, po kterou byl žalobce bez zaměstnání. Vzhledem k tomu, že k nepřijetí žalobce (ačkoli k němu byl na základě výběrového řízení doporučen) nedošlo výlučně v důsledku pracovního posudku žalovaného ze dne 30.3.1998, který obsahoval nepravdivé negativní hodnocení žalobce , je dána i příčinná souvislost mezi protiprávním jednání žalovaného a vznikem škody; na závěr o splnění všech předpokladů odpovědnosti žalovaného podle ustanovení § 187 odst. 2 zák. práce přitom podle názoru odvolacího soudu nemá žádný vliv skutečnost, že žalobce po skončení pracovního poměru u žalovaného nevyužil svá živnostenská oprávnění k dosažení příjmů z podnikání, a ani nelze považovat uplatnění nároku na náhradu škody za rozporné s dobrými mravy, jestliže se žalobce po pravomocném rozhodnutí soudu o úpravě pracovního posudku již o práci na finančním úřadu znovu neucházel. Jelikož není opodstatněná ani námitka žalovaného o promlčení uplatněného nároku, odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že se žalobce po žalovaném důvodně domáhal náhrady škody spočívající v ušlém výdělku za dobu od 1.4.1998 do 31.1.1999 , který činil 72.500,- Kč, z něhož ovšem žalobce (po odečtení vyplaceného hmotného zabezpečení a dávek sociální péče) požadoval toliko 42.395,- Kč.


Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (do jeho měnícího výroku o věci samé a do výroku o nákladech řízení) podal žalovaný dovolání z důvodu, že nesouhlasí s právními závěry odvolacího soudu . Namítal, že je nepochybné, že si žalobce škodu způsobil svým jednáním sám , a že, kdyby odvolací soud řádně prostudoval spis, pak by zajisté zjistil, že, pokud se týká škody, pak škoda vznikla žalobci jeho vlastním zaviněním . Dovolatel má zato, že kdyby se žalobce nadále ucházel o zaměstnání u Finančního úřadu, jistě by nebyl přijat také z jiných důvodů, než sám uvádí , a že tedy nelze v daném případě aplikovat ust. § 187 odst. 2 zák. práce . Kromě toho se podle jeho názoru ani nejedná o škodu, která žalobci vznikla z toho důvodu, že se jedná o ušlou mzdu , neboť jak zdůraznil v postavení žalobce mu nikdy nevznikl nárok na vyplacení mzdy, pokud nevznikl pracovní poměr . Konečně není správné ani stanovisko odvolacího soudu o povinnosti zaměstnavatele vydat pravdivý pracovní posudek, neboť nikde v ust. § 60 zák. práce se nehovoří o pravdivém pracovním posudku ; subjektivní názor zaměstnavatele totiž nemusí být pravdivý a zaměstnanec s ním tudíž nemusí souhlasit a od toho pak institut ust. § 60 odst. 4 zák. práce . Žalovaný navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.


Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.


Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů v tomto směru dovolatel nenapadá), že žalobce pracoval u žalovaného na základě pracovní smlouvy od 1.9.1997 do 22.3.1998 jako dělník. Dne 24.2.1998 se žalobce zúčastnil výběrového řízení na pracovní místo správce počítačové sítě u Finančního úřadu v H., na jehož základě byl dne 6.3.1998 výběrovou komisí doporučen k přijetí do pracovního poměru s datem nástupu 1.4.1998. Podle zápisu z jednání konaného dne 31.3.1998 za přítomnosti žalobce a ředitelky Finančního úřadu v H. Ing. H. K. a vedoucí oddělení daňové správy D. B. byl jmenované ředitelce dne 31.3.1998 zaměstnavatelem žalobce (žalovaným) předán pracovní posudek, který obsahuje závažné informace o panu M. (žalobci) , a vzhledem k tomu, že FÚ v H. pracuje se závažnými utajovanými údaji a předložený pracovní posudek je považován za pravdivý, nelze k datu 1.4.1998 pana M. přijmout do pracovního poměru . Žalobce zůstal bez zaměstnání (od 6.4.1998 evidován u úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání) až do 1.2.1999, kdy nastoupil do pracovního poměru u obchodní společnosti O. K., s.r.o. jako servisní technik a skladník. Rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 7.10.1998 č.j. 5 C 91/98-46 bylo - mimo jiné - žalovanému pravomocně uloženo upravit obsah pracovního posudku žalobce ze dne 30.3.1998 tak, že z něj vypustí věty: Při práci byl velmi pomalý v návaznosti na práci ostatních zaměstnanců. Ve svém okolí se choval velmi sebevědomě a byl drzý k ostatním zaměstnancům Na tomto počítači pan M. bez našeho vědomí vytvořil katalog svíček, který tajně zasílal našim zákazníkům za našimi zády jako prodejce svíček Pan M. je velmi nespolehlivý a není vhodné, aby přicházel k závažným informacím týkajícím se jakékoli firmy, protože veškeré informace dokáže využít ve svůj prospěch. ; podle odůvodnění rozsudku nebylo prokázáno, že by napadené části pracovního posudku měly oporu ve faktickém chování a výkonu zaměstnání žalobce u žalovaného . Žalobce se touto žalobou kromě jiného - domáhá po žalovaném, aby mu nahradil škodu, která mu vznikla v důsledku nepřijetí do pracovního poměru u Finančního úřadu v H. od 1.4.1998 a která spočívá v rozdílu mezi ušlou mzdou za období od 1.4.1998 do 31.1.1999, kdy byl bez zaměstnání, a vyplacenými dávkami hmotného zabezpečení uchazeče o zaměstnání a dávkami sociální péče.


Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat vzhledem k tomu, že žalobce požaduje náhradu škody za období od 1.4.1998 do 31.1.1999 - podle ustanovení zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30.9.1999 (tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 167/1999, kterým se mění zákon č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 9/1991 Sb., o zaměstnanosti a působnosti orgánů České republiky na úseku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 368/1992 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů) dále jen zák. práce .


Podle ustanovení § 187 odst. 1 zák. práce zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci za škodu, která mu vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním porušením právních povinností nebo úmyslným jednáním proti pravidlům slušnosti a občanského soužití.


Podle ustanovení § 187 odst. 2 zák. práce zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci též za škodu, kterou mu způsobili porušením právních povinností v rámci plnění úkolů zaměstnavatele zaměstnanci jednající jeho jménem (§ 9 a 10 zák. práce).


Obě citovaná ustanovení upravují tzv. obecnou odpovědnost zaměstnavatele za škodu vzniklou zaměstnanci. Předpoklady vzniku odpovědnosti zaměstnavatele za škodu však upravují rozdílně. Podle ustanovení § 187 odst. 1 zák. práce je zaměstnavatel povinen nahradit zaměstnanci škodu, která zaměstnanci vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, jestliže příčinou škody bylo porušení právních povinností nebo úmyslné jednání proti pravidlům slušnosti a občanského soužití. Okolnost, zda právní povinnosti porušil nebo úmyslně jednal proti pravidlům slušnosti a občanského soužití zaměstnavatel, zaměstnanec jednající jeho jménem nebo jiná osoba bez jakéhokoliv vztahu k zaměstnavateli, zde není významná; rozhodující je, že ke škodě došlo při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Podle ustanovení § 187 odst. 2 zák. práce jak též uvádí odvolací soud - zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci za škodu, která mu vznikla jinak než při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, a to za předpokladu, že ke škodě došlo následkem porušení právních povinností v rámci plnění úkolů zaměstnavatele. I když ustanovení § 187 odst. 2 zák. práce v této souvislosti výslovně hovoří jen o porušení právních povinností v rámci plnění úkolů zaměstnavatele ze strany zaměstnanců jednajících ve smyslu ustanovení § 9 a 10 zák. práce jeho jménem, z použití argumentu a minori ad maius (a fortiori) vyplývá, že skutková podstata této odpovědnosti za škodu dopadá i na případ, kdy škodu zaměstnanci způsobil porušením právních povinností v rámci plnění úkolů zaměstnavatele přímo sám zaměstnavatel - fyzická osoba.


V posuzovaném případě žalovaný nemůže žalobci odpovídat za škodu podle ustanovení § 187 odst. 1 zák. práce, neboť podle tohoto ustanovení je - jak vyplývá z výše uvedeného - dána odpovědnost jen za takovou škodu, která zaměstnanci vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Vzhledem k tomu, že se žalobce domáhá náhrady škody, která mu měla vzniknout až po skončení pracovního poměru účastníků, nemůže se jednat o škodu vzniklou při plnění pracovních úkolů ani v přímé souvislosti s ním.


Odpovědnost za škodu v této věci však může být založena jak z toho správně vychází rovněž odvolací soud - podle ustanovení § 187 odst. 2 zák. práce. Předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele za škodu vzniklou zaměstnanci podle tohoto ustanovení jsou porušení právních povinností v rámci plnění úkolů zaměstnavatele zaměstnanci jednajícími jeho jménem (resp. samotným zaměstnavatelem fyzickou osobou), vznik škody a příčinná souvislost mezi uvedeným porušením právních povinností a vznikem škody; o vztah příčinné souvislosti se přitom jedná tehdy, vznikla-li škoda následkem porušení povinností zaměstnavatelem (tj. bez porušení povinností zaměstnavatelem by škoda nevznikla tak, jak vznikla). V řízení o náhradu škody podle ustanovení § 187 odst. 2 zák. práce má žalobce (poškozený zaměstnanec) procesní povinnost tvrdit [srov. § 101 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] a posléze i prokázat [srov. § 101 odst. 1 písm. b) a 120 odst. 1 o.s.ř.] všechny uvedené předpoklady potřebné pro vznik odpovědnosti za škodu.


První z uvedených předpokladů odpovědnosti zaměstnavatele za škodu je naplněn tehdy, jestliže zaměstnanec jednající jménem zaměstnavatele (resp. přímo sám zaměstnavatel - fyzická osoba) v rámci plnění jeho úkolů poruší některou z právních povinností, které zaměstnavateli ukládají pracovněprávní předpisy nebo které pro něj vyplývají z pracovního řádu (§ 82 zák. práce), smlouvy (dohody) uzavřené se zaměstnancem podle ustanovení § 244 zák. práce či z kolektivní smlouvy (§ 20 zák. práce, zákon č. 2/1991 Sb., o kolektivním vyjednávání, ve znění pozdějších předpisů).


Podle ustanovení § 60 odst. 1 zák. práce požádá-li zaměstnanec zaměstnavatele o vydání posudku o pracovní činnosti (pracovní posudek), je zaměstnavatel povinen do 15 dnů zaměstnanci tento posudek vydat; zaměstnavatel však není povinen vydat mu jej dříve, než v době dvou měsíců před skončením jeho pracovního poměru. Pracovním posudkem jsou veškeré písemnosti týkající se hodnocení práce zaměstnance, jeho kvalifikace, schopností a dalších skutečností, které mají vztah k výkonu práce.


Z citovaného ustanovení vyplývá, že posudek o pracovní činnosti (pracovní posudek) není co do šíře svého obsahu nijak limitován, neboť z demonstrativního výčtu skutečností, které v něm mohou být uvedeny, je nepochybné, že kromě práce zaměstnance, jeho kvalifikace a schopností, mohou být hodnoceny jakékoliv další skutečnosti, jestliže mají vztah k výkonu práce. Pracovní posudek tedy může obsahovat i hodnocení celkového vztahu zaměstnance ke spolupracovníkům a k práci, jakož i hodnocení těch jeho osobních vlastností, které mají bezprostřední vztah k výkonu jeho práce, jako je svědomitost, iniciativnost, dodržování pracovní kázně, schopnost k řízení a organizování pracovního procesu, schopnost zapojit se do týmové práce s ostatními zaměstnanci apod. Pracovní posudek se současně musí omezit na konkrétní hodnocení činnosti zaměstnance u bývalého zaměstnavatele a nemůže vyjadřovat v obecné rovině jeho subjektivní hodnotící názor (doporučení) na vhodnost budoucího působení zaměstnance v určitém okruhu pracovních činností (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17.5.2005, sp. zn. 21 Cdo 2152/2004, uveřejněný pod č. 20 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2006).


Dovolateli lze přisvědčit, že vyjádření zaměstnavatelova názoru na výše uvedené skutečnosti představuje hodnotící úsudek, který se nemůže obejít bez zaujetí vlastního stanoviska hodnotitele, a v tomto smyslu tedy musí vyjadřovat jeho osobní - řečeno se stejným obsahovým významem jinak - subjektivní názor, s nímž zaměstnanec nemusí souhlasit . Uvedené ovšem neznamená, že pracovní posudek (resp. subjektivní názor zaměstnavatele v něm obsažený) nemusí být pravdivý , neboť zákon pro zajištění objektivního, tj. na stranách právního vztahu nezávislého posouzení, jestliže zaměstnanec nesouhlasí s obsahem pracovního posudku, který o něm zaměstnavatel vypracoval - zaměstnanci umožňuje, aby se domáhal ve lhůtě tří měsíců ode dne, kdy se o jeho obsahu dověděl, u soudu, aby zaměstnavateli bylo uloženo přiměřeně jej upravit (§ 60 odst. 4 zák. práce). Vzhledem k této zákonem poskytnuté soudní ochraně je zřejmé, že hodnocení zaměstnance není ponecháno libovůli zaměstnavatele, zaměstnavatel má povinnost uvést v pracovním posudku hodnotící údaje o zaměstnanci odpovídající skutečnosti, neboť jen tak lze dosáhnout smyslu a účelu pracovního posudku, jímž je jak správně uvádí odvolací soud podat dalšímu potenciálnímu zaměstnavateli pravdivé informace o zaměstnanci . Za pravdivé (resp. objektivní) přitom nelze považovat údaje, které zaměstnavatel na základě pravomocného rozhodnutí soudu je povinen upravit, případně je z pracovního posudku zcela vypustit.


V posuzovaném případě žalovaný uvedl v pracovním posudku žalobce ze dne 30.3.1998 informace obsahující negativní hodnocení žalobce, o nichž Okresní soud v Kroměříži k žalobě podané žalobcem podle ustanovení § 60 odst. 4 zák. práce rozsudkem ze dne 7.10.1998 č.j. 5 C 91/98-46 pravomocně rozhodl, že je žalovaný povinen tyto údaje z pracovního posudku vypustit, s odůvodněním, že nebylo prokázáno, že by napadené části pracovního posudku měly oporu ve faktickém chování a výkonu zaměstnání žalobce u žalovaného . Za tohoto stavu je tedy odůvodněn závěr, že žalovaný porušil svou právní povinnost uloženou mu v rámci plnění úkolů zaměstnavatele ustanovením § 60 odst. 1 zák. práce, neboť dne 30.3.1998 vyhotovil (a vydal přímo jinému zaměstnavateli) posudek o pracovní činnosti žalobce, který obsahoval nepravdivé hodnotící údaje.


Dalším předpokladem vzniku odpovědnosti zaměstnavatele za škodu podle ustanovení § 187 odst. 2 zák. práce je vznik škody. Škodou jak rovněž zdůrazňuje odvolací soud - se rozumí majetková újma, která se projevuje (nastala) v majetkové sféře poškozeného (zaměstnance) a je objektivně vyjádřitelná (vyčíslitelná) v penězích. Nedochází-li k naturální restituci (uvedení v předešlý stav), je napravitelná poskytnutím majetkového plnění (peněz). S názorem dovolatele, že v daném případě žalobci nemohla vzniknout škoda spočívající v ušlé mzdě , dovolací soud nesouhlasí.


Je mimo pochybnost, že hodnotící údaje obsažené v pracovním posudku mají právní význam především pro zaměstnavatele, s nímž zaměstnanec nově sjednává pracovní poměr. Nový zaměstnavatel přitom důvodně může podmiňovat vznik pracovního poměru příznivým pracovním posudkem uchazeče o zaměstnání. Za těchto okolností je tedy uvedení nepravdivých údajů (zejména obsahujících negativní hodnocení zaměstnance) v pracovním posudku způsobilé zabránit zaměstnanci v jeho zaměstnávání a dosahování výdělku u nového zaměstnavatele, nebyl-li nový zaměstnavatel s ním ochoten v důsledku tohoto nepravdivého nepříznivého hodnocení sjednat pracovní poměr, a zaměstnanci tím může vzniknout škoda. Soudní praxe v této souvislosti vychází z názoru, na který poukazuje rovněž soud prvního stupně v posuzované věci, že, jestliže zaměstnanec nebyl v důsledku nepravdivého posudku o pracovní činnosti přijat do (jiného) zaměstnání, odpovídá mu podle ustanovení § 187 odst. 2 zák. práce za škodu tím způsobenou zaměstnavatel, který takovýto posudek vydal (srov. právní názor vyjádřený v rozsudku býv. Nejvyššího soudu SSR ze dne 20.12.1979, sp. zn. 4 Cz 20/79, uveřejněném ve Sborníku Nejvyššího soudu o občanském soudním řízení a o řízení před státním notářstvím IV, SEVT Praha 1986, str. 953 a 954). Škoda, kterou je zaměstnavatel povinen v tomto případě zaměstnanci nahradit, může spočívat též v ušlém výdělku zaměstnance u jiného zaměstnavatele, který s ním v důsledku nepravdivého pracovního posudku odmítl uzavřít pracovní smlouvu.


Z obsahu spisu (především ze zápisu z jednání konaného dne 31.3.1998 za přítomnosti žalobce a dvou zástupkyň Finančního úřadu v H.) vyplývá, že žalobce, přestože byl dne 6.3.1998 po provedeném výběrovém řízení doporučen výběrovou komisí k přijetí na místo správce počítačové sítě u Finančního úřadu v H., následně nebyl od 1.4.1998 přijat do pracovního poměru k tomuto subjektu pouze z důvodu nepravdivých informací obsažených v pracovním posudku vyhotoveném žalovaným dne 30.3.1998. Tím, že Finanční úřad v H. odmítl se žalobcem uzavřít pracovní poměr, nedosáhl žalobce od 1.4.1998 výdělku, který by mu jinak nebýt porušení povinnosti uložené zaměstnavateli ustanovením § 60 odst. 1 zák. práce náležel. Z uvedeného vyplývá, že porušení právní povinnosti ze strany žalovaného spočívající ve vydání nepravdivého pracovního posudku nepochybně - jako příčina důležitá, podstatná a značná - vedlo ke vzniku škody, která spočívala v ušlém výdělku, kterého by žalobce mohl dosáhnout u Finančního úřadu v H. za období od 1.4.1998 do 31.1.1999, než nastoupil do zaměstnání u obchodní společnosti O. K., s.r.o. Namítá-li dovolatel ve prospěch svého opačného názoru, že, kdyby se žalobce nadále ucházel o zaměstnání u Finančního úřadu, jistě by nebyl přijat také z jiných důvodů, než sám uvádí , potom opomíjí, že z hlediska zkoumání příčiny vzniku škody (spočívající v daném případě v ušlém výdělku žalobce od 1.4.1998) mohou být významné toliko skutečnosti, které vzniku škody (jako svému následku) předcházejí; k okolnostem, které mohou eventuelně nastat v budoucnosti, přihlížet nelze.


Odvolací soud tudíž v souladu se zákonem dovodil, že byly splněny všechny předpoklady odpovědnosti žalovaného za škodu způsobenou vydáním nepravdivého pracovního posudku ve smyslu ustanovení § 187 odst. 2 zák. práce , a že proto se žalobce po žalovaném (po započtení vyplacených sociálních dávek) důvodně domáhá náhrady škody spočívající v ušlém výdělku za dobu od 1.4.1998 do 31.1.1999 .


Z uvedeného vyplývá, že napadený měnící rozsudek odvolacího soudu o věci samé je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno (ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného podle ustanovení § 243b odst. 2, části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.


Z vyjádření dovolatele, že napadá rozsudek odvolacího soudu ve výroku odst. II. a III. , vyplývá, že žalovaný podává dovolání rovněž proti části rozsudku odvolacího soudu, v níž bylo rozhodnuto o nákladech řízení.


Přípustnost dovolání proti napadeným výrokům o nákladech řízení je třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu. Z ustanovení §§ 237 až 239 o.s.ř. ovšem vyplývá, že dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku, tedy bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.1.2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod poř. č. 88, ročník 2002).


Vzhledem k tomu, že dovolání do výroku o nákladech řízení směruje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného v tomto směru - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.


O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1, věty první o.s.ř., neboť žalovaný s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly (§ 142 odst. 1 o.s.ř.).


Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 5. dubna 2007


JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.


předseda senátu